Další týden je za námi a byl to týden docela neobvyklý. Pepa je už druhý týden na nemocenské a já mám dilema. Protože téměř ve stejný čas mi začaly stávkovat záda a jsem schopná jen omezeného pohybu, a tak Pepa zastává větší část práce v domácnosti. Jde mu to fakt skvěle a dokonce si vůbec nestěžuje. A já nevím, jestli ho litovat, že ta nemocenská přišla zrovna v době, kdy já nemůžu skákat kolem něj, anebo být (sobecky) ráda, protože stát se to někdy jindy, nevím, kdo by se staral o naše 4 děti, kdo by nám vařil a uklízel...No, Pepa vypadá spokojeně, tak to asi nebudu řešit:-) Já jsem nadopovaná práškama a jen díky tomu funguju alespoň tak, jak funguju. Když mě chvilku nic nebolí, tak celá nadšená vysazuju léky (analgetika, jako že už je nepotřebuju), ale už po několika hodinách cítím, jak se zase dostavuje ta příšerná bolest. Když se to tak stalo asi třikrát, tak jsem pochopila, že to, že mě nic nebolí je pouhou zásluhou chemie a měla bych s tím něco dělat.
Minulý víkend jsme strávily v čistě ženském osazení na chatě v Čeladné. Na to, že bylo pohromadě sedm ženských, bez jediného mužského elementu, to bylo super. Za tu dobu, co funguju v Majáčku, jsem zjistila, že čistě ženský kolektiv je docela velká zkouška. Už jsem několikrát navrhovala, abychom mezi sebe přijaly alespoň jednoho chlapa, ale neprošlo to:-))) Někdy fakt chlapům závidím, že nemají potřebu řešit takové malichernosti, jako my ženy...ale co naplat, učíme se a je pravda, že častokrát spolu prožíváme i báječné chvíle. Ještě pár let, a budeme dokonalé.:-) Víkend na Čeladné byl skvělý už proto, že byl ÚPLNĚ bez dětí...Dokonce i bez Terezky. Ač stále závislá na mateřském mlíku, Pepa se uvolil, že to zvládnou se Sunarem. Musím ho pochválit, protože není moc chlapů, kteří by dobrovolně strávili víkend se čtyřmi dětmi, z nichž nejmladší ještě nemá rok a je KOJENÉ. A zvládl to fakt skvěle! My jsme si na Čeladné odpočinuly, věnovaly se budování vztahů, vytvořily program Majáčku do konce roku, naplánovaly nějaké zvláštní akce našeho mateřského centra, včetně té vánoční a pak taky grilovaly a mastily karty. večer se zavřely do pokojů po dvou až třech a špitaly až do brzkých ranních hodin. Prostě relax. Jako kdysi na táboře:-)
Co se týká mé duchovní stránky, cítím, že přichází čas, kdy bych měla více "zabrat". Už delší dobu se blonckám a jedu v zajetých kolejích, na můj vkus se příliš často nacházím v tzv. "depkoidních stavech" a tuším, kde je chyba. Někde uvnitř cítím velkou žízeň, tu neskutečnou potřebu napít se vody, a má.li být žízeň zahnána, potřebuju se napít "živé vody". Ale stále je někde po ruce kelímek se zkaženou vodou a já podlehnu klamu, že mi pomůže zahnat žízeň. Myslím ale, že jsem došla do stadia, kdy si chci dojít až pro tu správnou vodu:-) Tož tak.
A teď mě čeká báječný víkend u tchánů na jižní Moravě, zakončený úplně skvěle - domů se vrátíme bez tří našich potomků, není to skvělé? Až do pátku si budou užívat babi a dědu bez naší přítomnosti, aaaach...
Komentáře
Přehled komentářů
Irena: Tomu se říká nemoc z povolání, ne?
Gabka: Gabi, marně jsem hledala fotku, na které by to alespoň vypadalo, že pracujeme, no ale proberu to ještě jednou...:-)))
:-)
(Gabka, 12. 8. 2007 10:41)Hele, a kde jsou fotky, z toho, jak jsme intenzivně pracovaly, celý víkend? Pokud je nechceš zveřejňovat, tak mi jich pár pošli alespoň na mejl. Prosím.
:-)
(mrozkulka, 13. 8. 2007 8:38)