Snowboarďákem snadno a rychle
Jak tak člověku přibývají léta, začíná náhle prahnout po aktivitách, jejichž provádění by po pár letech již mohlo působit trochu pošetile. Má tak možná i poslední šanci (last minute) si to ještě vyzkoušet. Proto jsem se i já začátkem jara rozhodl zkusit se naučit jezdit na snowboardu.
Již jsem měl za sebou jeden pokus, kdy jsem si před pár lety půjčil od kamaráda prkno i boty a před zkouškou na svahu si chtěl vše řádně nacvičit doma, resp. na vysokoškolské koleji. Tehdy jsem se nazul do bot, zapnul do vázání a pokusil provést jeden z pohybů, u něhož jsem předpokládal, že na kopci povede k zatočení v jízdě požadovaným směrem. Nevím, jak by to bylo bývalo dopadlo na svahu, ale na koberci v maličké kolejní kuchyňce jsem při tom ztratil rovnováhu a před očima své rozesmáté ženy padal pozadu jako prkno k zemi. Pak se mi však již nepodařilo zvednout a bezvládně jsem zůstal ležet. Očekával jsem, že ženě při tom mém pádu zmrzne úsměv na rtech, ale nestalo se tak. Počkal jsem tedy, až se dostatečně vynasměje a následně ji požádal o vyproštění z vázání. Ač jsem to pronesl značně zoufale a naléhavě, vedlo to k další vlně jejího hurónského a snad i trochu zlomyslného smíchu. Nakonec mi ty přezky přeci jen povolila a dokonce se pak i optala, jsem-li v pořádku. To jsem vcelku byl, až na naraženou kostrč, díky které jsem se ráno belhal s prknem na zádech k autobusu jedoucímu do Krkonoš. Tam jsem raději neriskoval vlek, sjezdovku ani ostudu a vyzkoušel prkno kdesi v hlubokém sněhu v soukromí nějaké lesní školky. Po sérii marných pokusů zatočit, zastavit, zbrzdit či alespoň nějak ovlivnit tu jinak neřízenou jízdu ze svahu, která po pár metrech vždy končila v měkkoučké sněhové peřině, jsem to vzdal a šel raději na Bedřichovskou chatu na pivo a zahrát si kulečník s děvčaty a ponechal tuto sportovní disciplínu jiným.
Když jsem ale loni na podzim zjistil, že náš milý zaměstnavatel a chlebodárce disponuje i snowboardovým vybavením pořízeným ve prospěch podpory sportu, zdraví a většího pohybu svých zaměstnanců, otrnulo mi a rozhodl jsem se ke druhému pokusu. Tentokrát jsem již nenechal nic náhodě. V jedné prodejně rehabilitačních pomůcek a masážních přípravků (zvláštní kombinace sortimentu, ale asi má svou logiku) jsem si objednal a zakoupil výukové DVD ve stylu:"V noci to zhlédnete a za dva dny jste snowboarďákem..." Tak jsem to skutečně letmo přehlédl a čekal na správnou dobu, kdy to řádně nastuduji. Půjčil jsem to i kolegům, taky plánujícím začátečníků, kteří si to prohlédli jen rychloposuvem. K vlastnímu vyzkoušení a nácviku jsme chtěli jsem využít dva od práce organizované výlety do hor. Mí kolegové tam opravdu vyrazili, u mně to ale dopadlo trochu jinak.
Jelikož naše rodina sestává krom vlastního potomstva i ze dvou fenek zlatého retrievra, chodívávám s nimi běhat do místního lesíku. Jest pravdou, že to provádím asi spíše kvůli své již značně pokleslé kondici, ale jednak mám dobrý pocit, že se vlastně obětuji kvůli naším chlupajdám a ony navíc pak dokáží i člověka docela slušně táhnout do kopců. (V zimě dokonce tahávají saně i s dětmi.) Nu a díky letošnímu teplému lednu jsem počal opět po večerech či nocích pravidelně provádět naše běžecké výpravy do hloubi místního hvozdu. Jednou mi takhle připadla obzvláště teplá lednová noc, že jsem si vzal jen kraťásky a tričko a při návratu z lesa dokonce nabídl těm uštvaným psím slečnám koupel v našem místním rybníčku. Strčily tam čumáčky, odfrkly, okamžitě se stáhly na břeh a vrtěly nesouhlasně hlavama. Rozhod' jsem se, že je vytrestám: Přivázal jsem je za vodítka k lavičce, shodil těch svých pár propocených svršků a ponořil se do rybníčku. Nutno říci, že voda byla rozhodně chladnější, než jsem čekal. Ale proč ty holky trochu nepoškádlit? Tak jsem si tam dal pár temp a pak se tam chvíli ještě jen tak cachtal. Holky zjevně změnili názor na teplotu vody a chtěly za mnou tak, div nevytrhly lavečku. Ale to už bylo pozdě. Když jsem vylezl opět na břeh a oděl se, pokračovali jsme v našem poklusu domů. Po pár dnech mne ale přepadla podivná mutace chřipky. Sužovaly mne totiž nějaké rezistentní, přímo nezničitelné bacily. Někteří škarohlídi přitom vidí mezi zmíněnou koupelí a následně nastavší chorobou jistou spojitost. Každopádně jsem se však kvůli této chřipce nezúčastnil ani jednoho z uvedených zájezdů do hor. :-(
Jenže jsem to nechtěl tak snadno vzdát, a tak jsme se jednoho březnového dne dohodli a začátkem dubna vydali s kolegyní Simonou do Špindlerova mlýna, který, jako jedna z mála lokalit, vykazoval v té době ještě jisté stopy sněhu. Ač technického a jen místy, pro naše účely to však mohlo stačit. Vzali jsme si den dovolené a vyrazili. Cesta připomínala spíše letní dovolenou, bylo teplo, slunečno a suchá silnice nás dovedla až do Krkonoš, kde jsme stáli na naprosto suchém parkovišti a až o 15 metrů vedle začínala sněhová pláň a 30 m vedle nás stál vlek - klasický dvoukotváč. Tak jsme se okamžitě začali radostně převlékat do lyžařského. Jelikož jsem ze šponovek, co jsem dostal od rodičů, když jsem jel se sedmou třídou na hory, už vyrostl a nechtěl příliš investovat do nové zimní výbavy, vzal jsem si s sebou jen šusťačku a maskáče. Již cestou jsem se smířil s tím, že jsem si měl vzít i sluneční brýle, které by se celkem hodily, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Když jsem z tašky vybalil ty maskáče a snažil se do nich nasoukat, koukám..., koukám... a nevěřím vlastním očím: ono to nemá nohavice a je to celé propínací: Já si místo kalhot vzal maskovací blůzu! Parkovištěm se ozvalo teskné a zoufalé zaskučení. Simona se vyděšeně otočila a tázavě na mě pohlédla. Odevzdaně jsem jen pozvedl ruce a ukázal ji část oděvu, již jsem doposud měl za kalhoty. Místo slov pochopení či soucitu se dala do zvířeckého řehotu. Bylo to od ní značně netaktní, ale pomohlo to. Za chvíli jsme se tam smíchy váleli oba. Holt jsem si na sobě musel nechat své cestovní tesilky a snažit se je příliš nezničit a nezmáčet.
Teď zbývalo si ještě seřídit vázání na správnou stranu. Netuším, která strana je pro mě ta správná a i jednoduchý test předozadní orientace nohou (prováděný prudkým strčením jinou osobou dopředu) selhal, tak jsem si dal pořádnýho panáka a jednu stranu si vybral. Navlékl jsem se pak do snowboardových bot, které sice byly asi dvanáctky, ale hlavně že netlačily. Simona mezitím přinesla permanentky na vlek. Pohlédl jsem na své tesilky, pak na kopec s vlekem, celodenní permanentku, prkno ležící přede mnou a po zádech mi přeběhl mráz. Dal jsem si pro jistotu dalšího a většího panáka a vyrazil k vleku. Cestou jsem nahodil sebejistý výraz naprosté samozřejmosti toho, co se chystám provádět a chvíli se kochal pocitem pohodového snowboarďáka. Věděl jsem, že mi na to zbývá už jen těch 30 metrů, než dojdu k vleku. Tam Simča prohlásila, že na vleku to jede samo a je to mnohem snazší, než se mi možná zdá, nazula si prkno na jednu nohu, jak na koloběžce projela turniketem, popadla kolem právě prelétnuvší kotvu a vlečena ujížděla nahoru na kopec. Jak prosté. Pracně jsem se tedy také navlékl jednou nohou do vázání a už podstatně méně ladně nějak doťapal k vleku. Místní vlekař tam "obyčejným" lyžařům i většině snowboardistů s posazením na kotvu pomáhal, u mne však stál opodál a bez zájmu si pokuřoval. Nevěděl jsem, chce-li se jen tak pobavit mými pokusy o vyvezení či vypadám natolik schopně a samostatně... Rozhodl jsem se ale, že mu stůj co stůj případný smích nedaruji. Popad' jsem další kotvu, vklínil si ji v tříslo a nechal se unášet vzhůru. Opravdu to šlo prakticky samo - čím méně se člověk držel a snažil ovlivňovat směr jízdy, tím jel stabilněji a přirozeněji. Chvíli jsem se kochal z jízdy vlekem a dokonce i rozhlížel po krajině, ale záhy se přiblížil konec lanovky. Povedlo se mi se vcelku snadno vyprostit z kotvy, prkno (i se mnou) nechat sjet ze závěrečného svážku před posledním sloupem vleku, ale už pak už bylo potřeba opět koloběžkovým stylem poodjet ostatním z cesty. Dosti nemotorně se mi to sice zdařilo, ale již jsem začal ztrácet iluze o snadnosti a naučitelnosti jízdy na snowboardu. Simona tam na mne čekala u zábradlí a spokojeně si pokuřovala. Jak jsem se tam doplahočil, zapnuli jsme se oba pevně do vázání a já čekal na její odborný výklad, co a jak. Byl jsem rád, že mám sebou mírně pokročilého začátečníka, pač mi to vše polopaticky osvětlí pamětliva svých začátků a nezdarů. Místo toho mi ta, co se doposud tvářila jako kamarádka, popřála hodně zdaru (Možná dokonce pronesla něco jako "Zlom vaz.") a že si to musím osahat sám a vyrazila vpřed. Udělala několik oblouků a ztratila se z dohledu. Já tam stál jak osamělá bříza v poli a zoufale se mračil na svah pode mnou. Nebyl sice až tak moc prudký, ale dosud jsem nechápal mechanizmus, kterým bych dokázal se svázanýma nohama určovat tomu prknu pode mnou kýžený směr pohybu. Marně jsem vzpomínal na instruktážní DVD, co jsem sledoval před čtvrt rokem a kde, myslím, radili jednoduše ukazovat některou paží směr zamýšleného pohybu a ono se to tam díky poloze ramen prý samo stočí. Zkusil jsem to: neúspěšně. Prkno se pomalu rozjelo kupředu a na mé ukazování do různých stran nereagovalo, těsně tak minulo pode mnou stojícího lyžaře a mířilo na vcelku pohledné děvče, které také bláhově zkoušelo snowboard a válelo se právě po zemi. V zoufalství, že mu snad ublížím, se mi povedl jakýsi manévr a já se té dívčině naštěstí vyhnul, pokusil jsem se onen manévr zopakovat, ale to se mi již nezdařilo, možná, že tam nebylo žádné pohledné děvče či nutnost záchrany něčich života, prostě jsem sebou praštil o zem. Nijak příliš bolestně,ale už jsem od vlhkého sněhu namokl. Tak jsem se trochu pracně a neohrabaně opět postavil a vyrazil znovu ze svahu. Po mírném náznaku oblouku jsem skončil opět na zemi. To jsem už ale ujel po "etapách" dohromady asi 12 metrů, tak jsem přidával další úseky, občas zvící jen kolem dvou-tří metrů s cílem přežít a dostat se nějak dolů, kde je naše auto a nedaleká restaurace. Mé nové plátěňáky (a nejen ty) byly již durch a na jejich kolenou se již značně podepsaly ostré krystalky technického sněhu. Po další sérii pádů, kdy jsem již byl s to častokrát ovlivnit, na kterou stranu nakonec spadnu, ke mně přijela Simona a sledovala mé počínání. Prohlásila, že se do toho musí každý nějak dostat a někomu to prostě jen bude trvat déle, pak vyřkla něco již méně srozumitelného a opět odjela. Znova jsem se vydrápal na prkno, pln rozhodnosti se rozjel, povedl se mi mírný oblou vlevo a hned na to dokonce druhý vpravo. Na zemi jsem zkončil až pak. To už ale pro mě nebylo tak důležité, prostě jsem konečně nabyl přesvědčení, že je to nakonec snad opravdu i řiditelné. Po mnoha minutách a dalších četných pádech jsem se nakonec ve zdraví dobral konce čtyřsetmetrové sjezdovky. Pochopitelně, že jsem zamířil přímo k turniketům, pln odhodlání, že si svou celodenní permanentku řádně vyjezdím. Nahoru už to šlo bez problémů a i cestou dolů jsem už byl schopen řídit směr jízdy. Jen skutečnost, zda se při manévru na prkně udržím či nikoli, mi byla stále záhadou. To se však s každou další jízdou zlepšovalo a při asi tak šesté jízdě se mi povedlo již neupadnout. Následně jsem se snažil jezdit rychleji a náročnější trasou, tak čestnosti pádů byly neustále vysoké, ale už to bylo to pravé svezeníčko. Začalo mě to bavit. To jsem se již i dokázal opět kochat krajinou, zimními panoramaty a sledovat kolemjedoucí lyžaře. Nesmírně roztomilá byla místní lyžařská škola. Několik instruktorů tam vedlo skupinu asi pětiletých dětí žvatlajících česky a německy. Myslím, že byly všichni jednotně i oblečeni do růžových bundiček a se Simčou jsme jim říkali kuřátka. Skoro jsem měli chuť se přidat ke skupině a následovat jejich "kvočnu". Jistě bychom se s nimi ledačemus přiučili.
Po chvíli Simča nadhodila, jestli už nepůjdeme najít nějakou restauraci a poobědvat. Ačkoli jsem neměl hlad, mé zcela promáčené a značně otlučené tělo na to již netrpělivě čekalo. Znala tam naštěstí restauraci, ke které se dalo i dojet. Podjeli jsme tedy vlek a spustili se k ní dolů po cestičce. Prkno se pode mnou však značně rozjelo a mně, zvyklému na rozlohlou pláň, kde stačí dělat široké oblouky pro zpomalení jízdy, se nedařilo narůstávající rychlost nijak znatelně zmírňovat. Cesta byla namrzlá a prkno dlouho nereagovalo. Konečně se mi po notné chvíli podažilo zaříznout hranu do namrzlého sněho. To mne ale vymrštilo do vzduchu a neslo chvíli povětřím. Letěl jsem nejprve po hlavě, ale pak udělal ve vzduchu přemet (resp. ono to se mnou udělalo přemet) a skončil na zadku. Ten mne již značně bolel a o to radostněji jsem po pár metrech sundal prkno a zapadl do hospůdky na pivko a nějaký vcelku dobrý (ač cenově celkem předražený) gáblík. Po chvíli tam přišlo i hejno s kuřátky. Bylo velmi roztomilé sledovat, jak ti lyžařští instruktoři a instruktorky jim pomáhali z bundiček, objednávají jídlo, utírají pobryndané brady a běhají s nima na WC. Prostě opravdu se dokázali o tu drobotinu postarat na celý den.
Takto občerstveni jsme se plni nadšení opět vrátili na sjezdovku. Ta již začala přicházet o sních a ten, co tam zůstal, sestával z namrzlého podkladu a kašovité ledové tříště. V tomto se už manévrovalo poměrně složitě. Ještě štěstí, že jsme po ránu měli na úplný začátek podstatně lepší podmínky. V jednu chvíli se mi už nepovedlo dotáhnout obrat a tak jsem vyjem mimo sněhovou plochu, jel ještě kousek po mechu a trávě a nakonec skončil v na zemi blátě pod mohutným smrkem. V tu chvíli jsem si připadal jak hliněná socha, ale nad sebou jsem slyšel Simonin upřímný smích. Teď už nevím, co je legračního na tom, když někdo pár metrů za sněhovou čárou tam nosem vyrýpne párprvních sněženek, ale v tu chvíli jsem měl taky ústa od ucha k uchu a to, jak a v čem půjdu domů, mne ještě příliš netrápilo. Po pár jízdách však již začaly Simču zužovat záda, tak své sněhové radovánky raději ukončila. Já si dal asi ještě tři jízdy, ale to už sníh opouštěl svou souvislou podobu a i já pozbýval svých sil. Tak jsem taky naznal, že napoprvé to byl zdařilý výlet a odebral se k autu. Při vyzutí z vázání a prvních pár lidských krocích jsem cítit ostrou bolest v kostrči, že jsem sotva chodil. Také jsem počal pomalu přemýšlet, jak a v čem pojedu domů, když jsem totálně mokrý. To bláto se mi už naštěstí při následných pádech vcelku utřelo do sněhu, tak by to stačilo jen nějak vysušit. U auta jse si s radostí hned dal dalšího panáčka coby uctění pěkného sportovního dne a přemýšlel, co a jak se svým mokrým šatstvem. Tričko jsem si s sebou sice bral náhradní, ale to jsem propotil již cestou se (díky Simonině pověstném způsobu jízdy?). Nakonec jsem si uvědomil, že musím být schopen v Praze nastoupit do MHD a linkových autobusů, tak je potřeba vypadat trochu slušně. Proto jsem se svlékl do trenýrek (či to byli dokonce slipy?) a své věci dal sušit v autě po sedačkách. Teprve teď mi došlo, že jsem doposud nesklidil prkno a boty, tak jsem tam takřka nahý a bos ještě pobíhal kolem auta a balil prkno s botkama do fusaku za značné pozornosti kolemjdoucích. Ale ani jsem jim to nechtěl objasňovat, ať si raději udějalí vlastní úsudek. Za chvíli bylo sbaleno a jelo se. Stáli jsme sice asi na placeném parkovišti, ale nikdo se k nám nijak nehrnul pro příspěvek, tak jsem alespoň hlídači parkoviště na pozdrav zamávali.
Ačkoli jsem měl díky naraženému pozadí značné problémy vůbec sedět, byl jsem pln dojmů, že jsem se okamžitě chopil mobilu a SMSkami se o ně podělil s přáteli. Když jsme sjížděli z horských úbočí,zdálo se mi, že to v autě značně háže, mrknul jsem po Simoně, která tam neohroženě řezala zatáčky a přitom též SMSkovala se známíýma. Dokonce i těma samýma co já. :-) To jsem aleuž nevydržel já, odložil telefon a zaději aspoň hlásil zatáčky, ať nějak přispěju k našemu šťastnému návratu. Hlavně jsem Simonu prosil, ať, pokud možno, nedělá mnoho dopravních přestupků, pač, kdyby nás stavěla policie, mohli bychom se dosat do značně komické situace. Když by spatřili Simonin jinošský vzhled a vedle ní mne téměř nahého, jak nemohu ani chodit kvůli palčivé polesti v oblasti zadku, asi by to pochopili po svém. Podobně bylo veselé, když jsme přijížděli ku Praze a stáli na semaforech vedele autobusů MHD, tak někteří cestující nakukovali k nám do auta s takovým výrazem, že jsem se nakonce raději přes jistou přetrvávající vlhkost mých svrškůo blékl .
Asi tak po měsíci jsem byl jednoho rána u svého praktického lékaře na běžném vyšetření a vzhledem k neutálé přetrvávající palčivé bolesti kostrče jsem pořádal o odeslání na chirurgii, kam jsem se tedy dostal až před polednem. Když jsem službudržícímu staršímu lékaři řekl, že jsem tam kvůli měsíc neutuchajícím problémům, vynadal mi:"Člověče, máte Vy vůbec rozum? Měsíc Vás to trápí a Vy si mi příjdete zrovna v době oběda." Když navíc vytáhl ze skříňky gumovou rukavici, pochopil jsem, že jsem měl onu návštěvu asi lépe zvážit. Nakonec mi ale předepsal nějaké léky, poradil sedávat na kruhu a prorokoval asi tak dvouměsíční trvání. Vzhledem k dnešnímu datu a aktuálnímu stavu mých sedacích partií mohu potvrdit, že se celekem trefil.
Přes jisté vzniknuvší zdravotní problémy se těším, jak na podzim zase nazuju prkno a půjdem' si někam zajezdit. Takže, když potkáte na horách kluka v tesilkách, případně s maskáčovým vrškem, jak mu z náprsní kapsy zvědavě vykukuje plyšový medvídek, můžete mi zamávat.
Náhledy fotografií ze složky Špindl jaro 2007