Flamengo večer
Dneska nás čekal společenský večer s galavečeří ve Flamengo paláci, tak jsme se všichni těšili a doufali, že přijde nějaká změna, že bude konečně nějaké zpestření této doposud se vcelku nudně vyvíjející akce. O flamengu jsme už ledacos slyšel, ale stále jsem ho ještě považoval za tanec a ne taneční výrazový prostředek. Náš večer začínal až v 21 hodin, tak jsme využili času a udělali si procházku přibližně tím směrem jen kolem Gaudího domů (tedy těch, co byly postaveny dle jeho návrhů, on, myslím, tak movitý rozhodně nebyl :-), ať z Barcelony taky alespoň něco zhlédneme. Ta architektura byla opravdu pozoruhodná a krásné svou netradičností. Kolega to vše fotil. Domluvili jsme se totiž, že se nebudeme s foťáky vláčet oba a starat se o ně, že ho vezme jen on, že je na něj zvyklý a navíc mám dokonalejší. Nakonec ale (z důvodů uvedených dále) zjistíte, že v současnosti žádné fotky z toho večera nemáme a proto jsem je zde také neuveřejnil.
Jelikož jsme prohlídku přilehlé části města zvládli poměrně rychle, usadili jsme se poblíže Flamengo paláce v nějaké zahrádce (míněna ta s pivem a obsluhou, nikoli zelinářská či květinová:-) a strávili tam pár příjemných chvil. Před devátou večerní jsme se pak přesunuli na chystané dějiště dnešní večeře. Tradičně jsme tam museli chvíli čekat, neboť chystané místo bylo stále chystáno a připravováno pro náš nájezd. Naštěstí nám to čekání mile zpříjemnila místní obsluha tím, že hbitě roznášela sekt (tedy vlastně cavu, ale skoro raději nevzpomínat). Po deseti minutách zřejmě došli ve sklepě bublinky (bylo nás tam přeci jen několik set), a tak nás raději konečně vpustili do sálu s přepychově naaranžovanými stoly. Umělecky poskládané ubrousky, spousta sad příborů – vše ve stříbře, dávalo tušit, že nás čeká zajímavý večer. Bohužel nám tam zrovna nějak nevyšla místa tak, aby celá naše česká výprava seděla pohromadě, vlastně jen jednoho jediného místečka se nám nedostávalo, tak jsme se s kolegou dobrovolně přesunuly o pár stolů vedle do rohu sálu na kraj jeviště a později se nám ukázalo, že toto místo bylo vybráno velmi šťastně. Byl odtud pěkný nerušený výhled na jeviště a bylo tam snad i trochu chladněji než u stolů vprostřed sálu. Na svém místě měl každý krom chystaného večerního menu malý dáreček: látkový vějíř a k němu vcelku zajímavý letáček osvětlující gestikulační významy jednotlivých pohybů a úkonů prováděných s vějířem (pomalé či rychlé otvírání a zavírání vějíře, rychlost a směr ovívání, házení vějířem apod.) - velmi vhodné pro komunikaci s místními ovějířovanými krasavicemi. Pokud ho ještě najdu, přidám ho tu. U stolu jsme sousedili s nějakými cizinci, proto jsme se zprvu vzájemně snažili nějak společensky konverzovat, což se nám ale s naší poměrně lámanou angličtinou příliš nedařilo. Po chvíli jsme se proto všichni nenásilně navrátili do debat v rámci národních debatních kroužků. Po další chvíli (nutno říct, že celkem notné) začali nosit víno a kolem 22. hodiny konečně i večeři. Ta dle očekávání sestávala s celé řady drobných však vcelku zajímavých a chutných chodů, mezi kterým byly však značné časové prostoje, které jsme trávili konzumací vína a pohodovou konverzací. Hlavním pokrmem večera byl tradičně vysokánský steak ze svíčkové, který se ač propečen sotva na medium téměř rozsýpal a odkrajoval se jen zlehka vidličkou - plný šťávy a chuti, naprosto skvělý. Právě na tomto pokrmu vždy nesmírně oceňuji zručnost a um šéfkuchařů a lituji, že si to nejsem s to takto připravit i doma, ale alespoň to pak má vždy o to větší kouzlo výjimečnosti. To už se nám tam ale nachylovalo k půlnoci a my tak naznali, že už se zde nic zvláštního dít nebude a pomalu se připravovali k odchodu. Tu do sálu vběhla jakási Španělka v rádoby komickém snad přímo klaunském převleku. Na jevišti předváděla jakousi etudu na téma řeči těla v kombinaci s vějířem, podle instrukcí v našem letáčku. Snažila se sice co mohla, ale nějak to působilo trošku nejapně. Tak jsme ji nakonec i zatleskali a chystali se k odchodu. (Později jsem se doslechl, že se jednalo o účastnici naší konference, která o byla o nějaké improvizované vystoupení požádána pro naše pobavení, a tak to byla asi vůbec její premiéra na takové téma. Proto jsem se jí pak musel v duchu za své předchozí hodnocení trochu omluvit.) Jenomže večer se ještě vůbec nechýlil ke konci, to hlavní naštěstí teprve přišlo. Ve chvíli, kdy už jsme to opravdu nečekali, taky již bylo kolem půlnoci, se rozhrnula opona a před námi se zjevila skupinka hudebníků a tanečníků. S nadějí jsme očekávali další dění s myšlenkou, že po tom trapném klaunském výstupu (Já vím, že jsem to pak odvolal, ale to přeci až později, tak to teď neberu v potaz - pro bližší pochopení našeho tamního aktuálního stavu mysli) už cokoli bude jen lepší. A bylo. Oni nás schválně nechali najíst a pokonverzovat, abychom se teď už jen plně soustředili na jejich vystoupení.
Hudebníci začali hrát rytmy flamenga s vokálním doprovodem – táhlé brumendo a zoufalé nářky. Bylo to však velmi působivé. Potom předstoupil štíhlý ne moc vysoký tanečník ve vestičce a obleku. V sále bylo poměrně horko a my již dopíjely poslední zbytky nápojů. Vína i vody. A podobné horky bylo již teď našemu tanečníkovi, který teprve začínal své číslo. Roztančil se, ale zdaleka se nejednalo o nacvičené figury spartakiádního charakteru. Ten človíček v sobě jen uvolnil své emoce a otevřel se nám. To nebyl tanec, to bylo vyjevení jeho charakteru, zpověď, psychologický posudek a diagnóza v jednom. Hudba nabrala na tempu a i tanečník se dal do obrátek. Pot z něj již stříkal na metry daleko a snad i slzy a jejich odlesky z podbarvených světel reflektorů vytvářeli na jevišti zvěštní kulisu. Přímo z něj čišel jeho pocit strachu, mužská ješitnost a hrdost, pýcha a domýšlivost; vlastní komplexy ale i povýšenost. Přitom se vůči nám ale neprojevoval nijak negativně a my ho ani tak nebrali. Spíše šlo o otevřené a upřímné vyznání a odhalení jeho pocitů. Je to těžko popsatelné, ale před námi tam v divokých kreacích „stál“ človíček s otevřeným okýnkem do duše. Nesmírně emotivní situace. Oči všech v sále se ubírali na jeviště a snad jsme i zapomněli dýchat. Po řadě minut se k tanečníkovi přidal další, silnější snědý hoch už jen ve vestičce. Připomínal přírodního maura. Tančil velmi pěkně, ale už ne tak uvolněně. První tanečník přestal a se zadýchanou tváří ustoupil do pozadí, nechal mladšího kolegu se předvést a projevit, přitom i sebe nabrat nových sil. Ono to všechno totiž probíhalo ve zběsilém tempu. Krokové variace připomínali stepařské kreace a počet kroků za vteřinu přitom převyšoval desítku. Náš maur se snažil, co mohl a nutno přiznat, že mohl značně, jen měl nesmírně nadaného a zkušeného předtanečníka, který nás ohromil, a tak v tom srovnání takových kvalit a uznání nedosahoval. Když ukončil své číslo, na jeviště vběhla Španělka. Štíhlá, alespoň podle místním měřítek, oděná v černo červené róbě. Okamžitě mi evokovala představu Carmen, ačkoli si ani nejsem jist, jestli jsem ji (Carmen) v nějakém provedení vůbec kdy viděl. Naše Carmen se mezitím dala do tance. Zase trochu jinak. Bylo tam plno ženských prvků. A i ta se přitom zcela otevřela a své emoce dávala najevo. Také z ní vystupovala hrdost, ženská vzpurnost a později se přidal faktor ženství a byl cítit i prvek mateřskosti. Jak tančila, dostala se přímo do transu, zřejmě nevnímala okolí a jen chvílemi se trošku probrala a mrkla po vedoucím souboru tázavým pohledem s dotazem „Ještě, nebo mám končit?“ Ten ji po chvíli dal opravdu letmým mávnutím rukou najevo, že to stačí a začal tančit sám. Také on měl svůj specifický styl, při němž již tolik nevystupovalo ven jeho nitro, předváděl zato profesionálně zpracované a bezchybně ztvárněné figury, ale i v nich mohl člověk vyčíst odpovědnost, pečlivost až pedantnost, a cílevědomost. Do toho i snahu se předvést ale ne coby šéf souboru a „hvězda“, ale tím, co umí, předvést svůj tanec, ať si ho každý srovná s tanečním projevem ostatních. Po vedoucím na pódium přišel či se snad dokonce přišoural drobný stařík v oděvu, který zase stále evokoval představu buddhistického mnicha. Připadlo mi skoro nefér, že ho zařazují po tak excelentním vedoucím, ale věděli, co dělají. Hudba spustila v pomalejším rytmu a náš stařík se jen lehce vlnil do rytmu a doprovázel hudbu svým táhlým nářkem. Pláčem beze slov, ale všichni jsme vycítili, že si stěžuje na své stáří, nemohoucnost, samotu, pocit prázdnoty a vlastní zbytečnosti. Ne však vyčítavě, ale jakoby chodil světem a hledal uplatnění, naplnění a smysl života. Snad při tom i rozmlouval s vyšší autoritou. V jednu chvíli mi na mysl přišla Nohavicova píseň Pane prezidente. Bylo to velmi podobné, jen se vyjadřoval po svém. To ale již začal zapojovat taneční a pohybové prvky včetně těch až nepostřehnutelně rychlých kroků a podupávání. Celému sálu naskočila husí kůže, jak jsem se svorně obávali příchodu stáří a jeho dopadu na naše bedra. Ale postupně emoční vlny vysílané staříkovým úchvatným tanečním projevem nabývali jinou rovinu. Jako by zapadl do našeho řádu a našel své místo na světě, pochopil jeho podstatu a stal se jeho součástí. Ten stařík tam právě prožíval své smíření se svým osudem a snad i nalezl Boha. Upíraly se na něj stovky očí a cítily, že to, co se ten večer odehrává před jejich očima není taneční představení pro naše pobavení. Byla to prezentace okolního světa (lidí, postav a emocí), jehož jsme sami součástí. Vždyť my přitom cítili a prožívali vlastní emoce v jejich plně koncentrované podobě. Oni tančili za sebe ale i za nás. Už kvůli tomuto zážitku mělo smysl jet sem do Barcelony. Skupina tanečníků se opět prostřídala a po chvílích střídavě tančili nám již známé osoby a charaktery. Ať už samostatně či v nějakých společných uskupeních. Na závěr hrála hudba ze všech sil a přímo v ďábelském tempu. Na jevišti se vzájemně prolínal svět našich pěti tanečníků, každý po svém a přec na stejnou notu. Měli jsme svět před očima. Hudba náhle přestala a sálem doznívali poslední tóny flamenga. Tanečníci se nejprve zhluboka nadýchli, pak sklonili hlavy a hluboce se poklonili. Následovalo několik vteřin ticha. I my jsme se museli nejprve nadýchnout a z toho ohromení se vrátit zpět: ze světa, který nás pohltil opět na své židle do sálu. Potom se všichni najednou vzpamatovali a spustil aplaus. Bouřlivý a srdečný. Všichni chtěli dát najevo, jak je to zasáhlo, že to pochopili, prožívali a nesmírně to oceňují a obdivují. Ještě nikdy mne z potlesku tak nebolely ruce, ale pro těch pár decibelů ovací navrch bych obětoval i více. Tanečníci opakovali hluboké poklony a my jim tleskali již ve stoje. Před jejich očima byl sál s balkony plný lidí a všichni jim projevovali nesmírnou úctu a vděk, kam jen jejich oko dohlédlo, všude nadmíru spokojení a unešení diváci. Sami se z toho tvářili až trošku rozpačitě. Asi očekávali chladné publikum strohých zahraničních vědců a dostalo se jim snad těch nejvřelejších ovací, co jsem v životě viděl. Poklony následovaly jedna za druhou a potlesk se ve vlnách zeslaboval a navracel podle toho, jak nám docházeli síly a přibývaly nové.
Po notné chvíli umělci opustili jeviště, zhasla světla, otevřely se východy a nezbylo než jít domů, do strohosti luxusních hotelových pokojů. Přesto ani jedna postava nezamířila ven a pokračovala v ovacích, buď se ten skvělý soubor ještě vrátí nebo aspoň budou slyšet potlesk ještě notný kus cestou domů. Trvalo to dlouho, notně dlouho. Vrátili se ale. Sami byli velmi zmatení a netušili co dělat. Jejich pohledy se ubírali na vedoucího a on pak jen mávnul rukou, prostý pokyn: tančete, když si to tak přejí. Dali se do tance. Bylo to stále flamengo, ale už jiné, uvolněné prezentovalo pohodu, radost a svobodu, nemělo takový řád co předtím. Vedoucí v jednu chvíli popadl jednoho kytaristy, co hrál vzadu jeviště a vytáhl ho na kraj, ať zatančí, ten se sice zdráhal, ale přesto se dal do tance. Myslím, že měl ten den právě narozeniny, tak to bylo pro něj trochu překvapení, spontánní nápad vedoucího. Bylo vidět, že to necvičí a moc nezvládá, ale tančil a smál se. Ostatní tanečníci kolem něj udělali půlkruh, nechali ho vyniknout a povzbuzovali ho při tom. V tu chvíli jsme měli chuť tančit všichni. A opravdu se začaly na balkónech, kde bylo trošku prostoru, tvořit páry, co zkoušely nějaké taneční kreace. Tanečníci na nás mile hleděli z jeviště a mávali nám na rozloučenou a my jim od stolů a za zvuku flamenga jsme už pomalu opouštěli sál. Každý tak trochu potajmu drobnými tanečními krůčky.
Vyšli jsme před budovu paláce a nadýchli jsme se večerního vzduchu barcelonské ulice. Měl jsem zvláštní pocit. Nechtělo se mi jít spát, ač bylo značně po půlnoci a namáhavém dni, ale přitom jsem tušil, že již snad ani není možné, aby tento večer ještě více vygradoval. Venku probíhala debata naší skupinky, jestli někam jít či nikoli. Po chvíli jsem zjistil, že můj kolega tam již není a prý šel na hotel, že nikam nepůjde. Jal jsem ho do ulic doběhnout. K hotelu to bylo poměrně jednoznačně stále stejným směrem, tak jsem ho nemohl snad minout. Přesto jsem ho nedohnal, ale byl jsem si jist, že rychleji jít nemohl. Vždyť já šel rychle, myslím i běžel ač měl pocit, že se spíše vznáším. Pokud takovéto pocity je schopna navodit nějaká Extáze či co, tak celkem chápu, proč se pak od ní tak těžce upouští. Bylo mi prostě skvěle.
Když už jsem se blížil k hotelu a kolega stále nikde, objevil jsem jednu rohovou barovou hospůdku, kde byl výhled na ulici. Přitom jsem i chtěl někde usednout mezi místní „prostý lid“. Pravda, ve dvě ráno pracovního dne se asi moc typických Katalánců na ulici nepohybuje, ale přesto. Usadil jsem se do té příjemně vypadající hospůdky na bar a požádal o pivo. Nabídla mi dva druhy, dvě neznámé značky místního piva, tak jsem si vybral to s červenou etiketou. Prostě mi to bylo jedno. Chtěl jsem to, co tu mají a místní pijí. Vedle na baru sedící Španělka se na mne usmála a naznačila mi, že po tom pivu budu asi hned hotov. Podrobně jsem si tu plechovku prohlédl a ono to pivo mělo opravdu kolem 10 procent alkoholu. Sice jsem ji naznačil, že se nemusí strachovat, že to zvládám, ale pak přesto dal a její radu a další pivo už jsem si dal to modré. (A to se coby Češi honosíme jako znalci piva! :-)) A další taky. Se Španělkou u baru jsme si významně vyměňovali vstřícné pohledy a zdvořilé úsměvy. Po tak emotivním večeru jsem měl nesmírnou chuť jít blíž, vzít ji za ruku, ovinout ruku kol pasu a na závěr „večera“ se rozloučit táhlým polibkem. Bylo mi ale i jasné, že od dívky sedící ve dvě ráno na baru nemůžu čekat podobnou naivně nevinnou představu. Chvíli jsem zvažoval co a jak a celou záležitost rozhodl můj kolega, který šel právě nyní kolem - z Flamengo paláce do hotelu. Tak si přisedl a dali jsme si ještě po pivu či dvou a pak šli na hotel. Tedy se „svou“ Španělkou jsem se šel nakonec opravdu rozloučit. Již tam ale nebyla sama a někým si povídala, tak to bylo jen slovně, ale přitom se na mě docela překvapeně podívala a vcelku i mile usmála. Možná to i pochopila. Vracel jsem se pak na hotel tím ranním rozbřeskem s překrásným pocitem v duši. Celá konference se tvářila od počátku trošku podivně a nešťastně, ale dnešek s ranním sluníčkem, poledním koupáním v moři a sluněním na pláži a tímto výjimečným nesmírně působivým večerem ji navrátil reputaci a já byl rád, že jsem se jel. Zatím marně pasu po fotografiích a videozáznamu z toho večera, abych vše opakovaně zhlédl a znovu se navrátil do té neskutečné atmosféry plné emocí, temperamentu, lidství a pohody.