První květnový víkend domácí kalendář zaplnily kriterial, ale část Sparty se vydala do 1100kilometrů vzdáleného Herningu na závod UCI 1.2. I já měl to štěstí a mohl jsem si vychutnat tu porci kilometrů a zavítat do Dánska. Cestování bylo hodně dlouhé, ale nakonec jsme přeci jen doputovali do blízkosti města, vyložily kola a absolvovali krátké rozjetí. Pak už zbylo jen přeunout se na hotel, sprcha, večeře a nechat odpočinout tělo po celodením martiriu. První dojem je celkem příjemný. Pěkné slunečné počasí jen trochu chladnější vítr, zato perfektní silnice. Jedinou trablí jsou malé ostré kamínky které se tu a tam na vozovce objeví a hrozí defektem... Ráno je opět slunečné. Po snídani odjíždíme do místa startu, který je naplánován na 11. hodinu. Poslední přípravy, představení týmů, samozřejmě podpisy...a už jdeme na start. Slavnostní, ten ostrý je kousek za městem. Ne že by to něco měnilo. Od začátku se jede ostře a hodně se nastupuje. Blíží se první prémie, ale vlasně se nic nemění. Ani nerigustruji kdo ji vyhrává a znovu nastupuji. Pak se najednou vše uklidní a několik minut se jede relativně v poklidu. Jen do chvíle než se přiblíží první šotolinový úsek. Ano, tento závod je neobyčejný především svým terénem. Při délce 200 km, je více než 30 po úsecích připomínajících místy spíš špatně uválcované pole. Kolo se boří, a neposedně poskakuje, do všech starn odletují kameny a zvedají se mračna prachu která závodníci vdechují a dusí se o to víc. Se zaťatými zuby projíždím první z úseků a zjišťuji že přede mnou je značná díra. Hlavní pole ale bez větších problémů dojíždím. To se opakuje znovu a znovu... Před každým úsek označeným cedulí pavé panuje neskutečná nominace směrem kupředu. Závodníci jezdí příkopy, jen aby se dostali o několik metrů dopředu. Každou chvíli hrozí pád a jen málokdy projedete celou tu silniční mezihru bez nějaké oběti. Pak se zase zvedne prach a létají kameny....mechanici nestačí vyndávat rezervní kola. Každých několik metrů stojí někdo se zdviženou rukou a čeká na doprovod. Dlouho se to vydržet nedá. Projedu ještě několik úseků, ale dostat se zpět je čím dál těžší. Nakonec, asi v polovině závodů, definitivně zaostávám a za okamžik dojíždím po pádu odpadlého Nesvedu. Bolí ho koleno a tak i on balí. V tu chvíli už je před námi jen Fába. Hrubián odpadl po defektu o nějakých 15 kiláků dřív a Pávise jseme minuli před chvílí taky smutně čekajícího na rezervní kolo. Tohle je prostě pohřebiště! Pro kola i pro závodníky. Zpět do města dojíždíme po svých, je to ostatně nejrychlejší a nejpohodlnější způsob. U cíle už se to hemží závodníky. Těch co odpadlo je mnoho. Nakonec za pásku doputuje sotva čtvrtina startujících... Fába je na 19. místě. Má toho plné zuby, ale dojel...