Zatímco čtveřice sparťanů brázdila německá kritéria a Roman Broniš bojoval na Košicích, zbylá šestice měla na programu závod Neusseland clasic UCI 1.1. Do místa konání jsme dojeli v sobotu kolem 5. hodiny a tak zatím co vedení zajišťovalo prezentaci a ubytování, my jeli projet závěrečné okruhy zítřejšího závodu. Na kolech jsme pak dojeli ještě s lehkou oklikou na hotel (vlastně oklikou a zkratkou- ta byla po dálnici). Následovala večeře, jejíž množství bylo skromné a krátká procházka k blízkému Sparu, který měl bohužel už zavřeno… Druhý dne nás čeká bohatá snídaně, která aspoň trochu kompenzuje předešlý večer, ale hlavně brzký odjezd zpět do místa závodu. Většina z nás je ale taky pořádně nachlazená a tak nedá říct, že by jsme se do závodu úplně těšili. V 10:15 máme představení a v 11:00 je start. Ostrý je asi o dva kilometry dál. Tam se rozjíždí pořádný kolotoč a nastupovaná. Nejprve se jede po dálnici, ale brzy se uhýbá na úzké silničky a pole se na větru pěkně natahuje. Neustále se někdo snaží odjet a registruju snahu i Nešy a Fáby být v úniku, ale peloton nikoho nepouští. Asi na 30. kilometru zkouším štěstí i já. V menším městečku se snažím odvézt si sebou pouze dva závodníky a doufám, že malé skupince únik projde. Neprojde, peloton je neoblomný! Tak se stahuju a prostě jen jedu se zbytkem. Blíží se vrchařská prémie a tak najíždím trochu dopředu. Je u mě Rosťa a Martin Uher, ale v esíčku před kopcem se lehce propadáme a tak to není zrovna ideální pozice. Jede se mi ale dobře a držím krok s ostatními, nebo je předjíždím. Totéž se bohužel nedá říct o ostatních. Na prémii se pole trhá a vpředu odjíždí cca 25 závodníků. Já se i přes značnou snahu do skupiny už nedostávám. Situace pro nás ale hoří, vpředu nemáme nikoho! Nezbývá než tahat a věřit že se vše sjede. Chvíli jsme na to sám, pak se přidává ještě jeden závodník a na okamžik další dva. Asi 12 kilometrů za prémií boj vzdávám. Odjíždím dozadu, kde jede jen Rosťa a Neša. Tom Holoubek a Fába odpadli na prémii a Martin Uher o něco později. Mám na kluky docela zlost a chuť vykašlat se na to a slézt. Jedu dál bez zájmu a s vidinou toho že se „doplácám“ do cíle. Čelní skupina se o několik kilometrů dál sjíždí a začíná se závodit nanovo, ale mě je jasné, že ztracené síly budou chybět. Odjíždí dvojice a peloton zastavuje, aby se všichni občerstvili. Trvá to docela dlouho, než se začne opět závodit a náskok dvojice je značný. Silné týmy ale situaci kontrolují. Na cílové okruhy dojíždí balík o cca 60 závodnících a rychle ukrajuje z náskoku uprchlíků. Já mám svůj útok naplánován na metu 1300 metrů před cílem. Bohužel se mi nepodaří se protáhnout po levé straně a tak nezbývá než jít doprava. V lehké levé zatáčce se ale zavírá místo i zprava a pak už není čas ani kudy. Rychle s dalšími závodníky objíždíme ostrůvek zprava a tlačíme se k ostatním do zatáčky. Tím ale ztrácím i rychlost a na metě 1000 je hotovo. Předjíždět se moc nedá a spurtovat o 25. místo je nesmysl. Osud uprchlíků vzal za své pouhých 1200 metrů před cílem – to je opravdu k vzteku. Z mého pohledu je závod zklamáním, protože ambice byly rozhodně vyšší než výsledné 30. místo. Víc než konečné pořadí mě ale mrzí neschopnost komunikace a týmové práce nás všech. Nezbývá než věřit, že v Norsku tomu bude jinak…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář