Uplynulé dni a víkend patřily především etapovým závodům. Domácí Vysočině, ale také v úvodu jmenované rumunské tour. Právě na ni odcestovala i osmička sparťanských závodníků. Příjezd na místo proběhl stejně jako před rokem v pozdních nočních hodinách a tak každý z nás brzy zmizel v posteli. Ráno nás čekalo deštivé, s už tradiční snídaňo-obědem. Díky posunu času, se startovalo také o něco dřív než je u nás zvykem.
Už cestou k ostrému startu na nás nezůstalo nic suchého a navíc každý z nás drtil zuby všudypřítomný písek. Odmávnutím se pak spustila lavina nástupů, kterou jsem ale sledoval ze značné vzdálenosti asi poloviny pelotonu. Moje úloha byla v umístění celkové klasifikaci. Pole se ale značně natahovalo a tak jsem se kolem 15 kilometru i já pustil do čela. Právě se sjel další z nástupů a já si pohodlně a bez větší obtíží nastoupil do dalšího. Tady kromě mojí maličkosti jel Zelinka, dále dvojice Ukrajinců, Turek a dalších cca 6 borců. Náš náskok začal vzápětí narůstat a tak jsem i já a Zelo začali intenzivněji střídat. Se Zelím jsem si pak rozdělili úlohy na rychlostních a vrchařských prémiích. Na úpatí prvního kopce na 80. kilometru už náskok činil víc než 3 minuty na další cca 20 člennou grupu a kolem 6 minut na hlavní pole. Kopec se jel svižně, ale rozumně. Následovala prémie na které jsem obsadil 2. místo. I přesto nás po sjezdu jelo o dva muže míň. Na vině byly ale spíš defekty. Chvilka rovinatějšího závodění a pak už další stoupání. V něm se opakuje scénář z předchozí prémie jen s rozdílem mého vítězství. Pokračujeme dál a náš náskok už činí téměř 8 minut! Postupně zvolňuji a nechávám víc tahat ostatní. Snažím se šetřit síly o závěru. 40 kilometrů před cílem je třetí horská. Čekám a hlídám si soupeře stejně jako předtím. Na 400 metrech nakonec nastupuji a konkurentům bezpečně odjíždím. Zkoumám soupeře a všichni toho mají poměrně dost. Krátká porada se Zelím o dalším průběhu závodu který máme opravdu skvěle rozjetý. Na metě 35 do cíle beru bidony a jdu dozadu pro pití. Odpoutává se i turek a tak čekám komu přijede auto dřív. nakonec mě, ale i tak jedu cca 10 metrů za balíkem. Beru vodu a řešíme nefungující rádio. v tu chvíli ze skupiny pozvolna odjíždí ukrajinec, ale nikdo s ním nejede a ani Zelí jedoucí na čele nejeví zájem. Ještě pár vteřin jsem u auta, zasunuji rádio a dojíždím dopředu. Zelo mi oznamuje co jsem viděl a že by jsme měli jet...Co se dá dělat, musím tahat a ostatní čekají až naše jediná dvojice ukrajince sjede. Ten ale cítí šanci a přidává. V duchu proklínám Zelího a nakonec dokopu několik dalších závodníků ke střídání. Vše opět hatí rychlosní prémie kde se trháme. zase nikdo nechce jet a ztrácíme další vteřiny. Když opět začneme střídat máme zásek dobrou půl minutu. Času ale dost, do cíle je to přes 20 kiláků. Bohužel Zelovi se zdá tempo pomalé a snaží se sám odjet. To opakuje a tak začínají nastupovat i ostatní. Pak odskakuje trojice se zelím, k ní ještě jeden borec a já čekám na svou šanci. v protivětru nechci jet sám. Zelo ale vzápětí odpadá a já zjiš´tuji že už seke skupině nedostanu. Nakonec jede sám ukrajinec, za ním trojice borců a pak trojice já, Zelo a turek. Vzájemně na sebe ztrácíme a už toho máme všichni plné zuby. K městu sjíždíme všichni řádně prošití a já si dávám jak zvíře. To ještě nevím že to nejhorší mě čeká! Na kraji města projíždím kruháč na první figuře a pokračuji dál. Tam by měla být levá zatáčka, ale pohyb aut mě trochu mate. Nevadí, před námi je motorka, tak pojedu za ní. Bohužel ani když jsem 100 metrů od hrazení není jasné na kterou stranu se točí, plůtky jsem kolmo. Motorkář pak vše korunuje, když zvojňuje a směrem k plůtkům brzdí! Zvedám se na řidítkách a rozhlížím když v tom přijde rána která mě pošle hrudníkem na rodla. Snažím se chytnou řidítka a zabránit nárazu na plůtky, ale sotva se jich dotknu druhá rána a já letím. Probírám se až na zemi. Kolo má přetžený řetěz, ale jinak vypadá OK. Z auta mi schazují rezervu s píchlím zadním kolem (?), které mění a já ji dostávám pod zadek. Až teď cítím že levou rukou nemůžu chytit rodla. Je nějak dřevěná a ztuhlá. Doplácám se těch 800 metrů do cíle a-la kačer a ihned si sedám a zkoumám ruku. Vypadá to bledě. Vše řeší až rentgen v místní nemocnici. Nic zlomeného, ale pěkně pocuchané vazy a pro další průběh pravděpodobná stopka. To se mi bohužel i přes pokus ruku rozhýbat potvrzuje a tak pro mne etapák končí...
Škoda, kdyby....