Naše trofeje
29. 4. 2007
Naše trofeje
Vedl jsem disputaci s jedním spolubojovníkem v našem boji proti závislosti. Přepadly ho nihilistické nálady a začal produkovat oportunní myšlenky: Proč prý se na schůzkách KLUSu někteří pořád vytahujeme a plácáme po ramenou, jak jsme dobří, kolik let už abstinujeme, a že neustále omíláme, jak teď, když nepijeme, žijeme super dobrý život a před tím jak to bylo hnusný. Je to sebeklam – tvrdil ten můj oponent. Abstinence přece není žádná zásluha, vždyť tolik lidí nepije, nikdy nemělo problémy s alkoholem, a ani je nenapadne dělat z toho zásluhu. Víme přece, že abstinence je cesta, nikoliv cíl. Je to prostředek k tomu, abychom mohli dobře žít. Je to nutnost (pro závislého), nikoliv zásluha, či dokonce modla, jakou jsme si z ní udělali my KLUSáci. Tolik můj spolubojovník.
Ačkoliv mé zkušenosti s léčbou závislosti jsou jen ambulantní a jen pár let, odpověď na jeho argumenty jsem věděl okamžitě: Ano, možná trochu přeháníme, z hlediska zdravých lidí, když klademe naši abstinenci na první místo svého žebříčku, když o ní mezi svými stále mluvíme, když počítáme léta své výdrže a pyšníme se jimi. Ano - z hlediska zdravých lidí. Jenže mějme na paměti, že to my už nejsme. Nezřízeným pitím jsme si vypěstovali závislost a ta už na trvalo poznamenala naši psychiku. Proto k otázce konzumace alkoholu musíme přistupovat jinak než zdraví lidé. Pro nás je úspěchem, jak dlouho abstinujeme. Tak jako nikoho nenapadne srovnávat výkony tělesně postižených na jejich sportovních soutěžích s výkony zdravých sportovců, naopak, každý rozumný a soudný člověk invalidu pochválí za to, co dokázal vzdor svému handicapu, tak ani my se nemůžeme v otázce konzumace alkoholu rovnat s těmi zdravým.
Máme tedy volbu ze čtyř cest:
1) Pít
2) Nepít – a tvářit se, že jsme zdraví jako všichni kolem nás, nepřipouštět si svoji vadu.
3) Nepít – a pociťovat to jako omezení oproti ostatním lidem, jako nutné zlo.
4) Nepít – a radovat se z toho, že to dokážu, že nejsem otrokem závislosti, že vnímám svět čistý a nezkalený.
Tu 1. cestu jsme předem vyloučili. Kdo ne, ten asi nechce číst tento časopis.
Ta 2. cesta je zrádná, vede k tomu, že člověk zapomene na svoji nemoc, zajde si s těmi „normálními“ přáteli do hospody jednou, podruhé… Netřeba pokračovat.
Třetí cesta znamená utrpení a očistec, kdy člověk vnímá abstinenci jako újmu a tudíž se nechá sžírat touhou se napít. Zpravidla to dlouho nevydrží.
My jsme se však vydali čtvrtou cestou. Když už jsme se zřekli, a dobrovolně zřekli, toho, co většina „normálních“ lidí pokládá za zdroj radosti, družné zábavy a posílení svého sebevědomí, proč si z toho samého, z té své abstinence, neudělat sám zdroj radosti a posilu v obraně proti nevlídnosti a krutosti tohoto světa? Taková hradba proti neviditelnému nepříteli se však těžko staví samotnému člověku. Sám by se v ní jedinec zazdil. Proto tu máme klub, rodinu spolubojovníků, kteří si z abstinence udělali svoje krédo, svůj životní styl. KLUS tak v mnohém připomíná zájmové spolky či hnutí s jejich zvyklostmi, tradicemi a slovníkem nečlenům nesrozumitelným – zkrátka takový mikrosvět myslivců nebo českých trampů. Jako se lovci pyšní svými trofejemi, filatelisti známkami a rybáři centimetry, chlubíme se my na svých srazech roky své nepřetržité abstinence – to jsou naše cenné trofeje. A jsme hrdi na všechno, co jsme díky střízlivosti dokázali, protože v hospodě nad pulitrem jsme nedokázali vůbec nic, jen snít o báječných a hrdinných činech.
My samozřejmě žijeme normální život jako každý druhý člověk, pití naštěstí není společenskou nezbytností, abstinence nás nijak neomezuje, právě jako neomezuje řidiče, že se nesmí napít, když je někde autem. Zároveň však nesmíme na svoji obranu proti závislosti nikdy zapomínat.
Přeji všem lovcům či sběratelům úspěšných roků prožitých v abstinenci a díky abstinenci
LOVU ZDAR!
Sam Ouk
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář