Zlatý kolovrat
Zlatý kolovrat
Okolo lesa pole lán,
hoj, jede, jede z lesa pán,
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
jede sám a sám.
A před chalupou s koně hop!
a na chalupu: klop, klop, klop!
"Hola hej, otevřte mi dvéře,
zbloudil jsem při lovení zvěře,
dejte vody pít!"
Vyšla dívčina jako květ,
neviděl také krásy svět;
přinesla vody ze studnice,
stydlivě sedla u přeslice,
předla, předla len.
Pán stojí, nevěda, co chtěl,
své velké žízně zapomněl;
diví se tenké, rovné niti,
nemůže oči odvrátiti
s pěkné přadleny.
"Svobodna-li jest ruka tvá,
ty musíš býti žena má!"
dívčinu k boku svému vine -
"Ach pane, nemám vůle jiné,
než jak máti chce."
"A kde je, děvče, máti tvá?
Nikohoť nevidím tu já." -
"Ach pane, má nevlastní máti
zejtra se s dcerou domů vrátí,
vyšly do města."
II
Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede zase pán;
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
přímo k chaloupce.
A před chalupou s koně hop!
a na chalupu: klop, klop, klop!
"Hola, otevřte, milí lidi,
ať oči moje brzo vidí
potěšení mé!"
Vyšla babice, kůže a kost:
"Hoj, co nám nese vzácný host?"
"Nesu ti, nesu v domě změnu,
chci tvoji dceru za svou ženu,
tu tvou nevlastní."
"Hoho panáčku! Div a div!
Kdo by pomyslil jaktěživ?
Pěkně vás vítám vzácný hoste,
však ani nevím, pane, kdo jste?
Jak jste přišel k nám?"
"Jsem této země král a pán,
náhodou včera zavolán:
dám tobě stříbro, dám ti zlato,
dej ty mně svoji dceru za to,
pěknou přadlenu."
"Ach pane králi! Div a div!
Kdo by se nadál jaktěživ?
Vždyť nejsme hodny, pane králi! -
Kéž bychom záslužněji stály
v milosti vaší!"
"Ale však radu, radu mám:
za cizí - dceru vlastní dám;
jeť podobna té druhé právě
jako oko oku v jedné hlavě -
její nit - hedbáv!"
"Špatná je, babo, rada tvá!
Vykonej, coť poroučím já:
zejtra, až den se ráno zjasní,
provodíš dceru svou nevlastní
na královský hrad!"
III
"Vstávej, dceruško, již je čas,
pan král již čeká, bude kvas:
však já jsem ani netušila -
nu bodejž dobře pořídila
v královském hradě!"
"Stroj se, sestřičko moje, stroj,
v královském hradě bude hoj:
vysoko jsi se podívala,
nízko mne, hleďte, zanechala -
nu jen zdráva buď!"
"Pojď již, Dorničko naše, pojď,
aby se nehněval tvůj choť:
až budeš v lese na rozhraní,
na domov nevzpomeneš ani -
pojď jen honem, pojď!"
"Matko, matičko, řekněte,
nač s sebou ten nůž béřete?" -
"Nůž bude dobrý - někde v chladu
vypíchnem oči zlému hadu -
pojď jen honem, pojď!"
"Sestro, sestřičko, řekněte,
nač tu sekeru nesete?" -
"Sekera dobrá - někde v keři
useknem hnáty líté zvěři -
pojď jen honem, pojď!"
A když již přišly v chlad a keř:
"Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!"
Hory a doly zaplakaly,
kterak dvě ženy nakládaly
s pannou ubohou!
"Nyní se s panem králem těš,
těš se s ním, kterakkoli chceš:
objímej jeho svěží tělo,
pohlížej na to jasné čelo,
pěkná přadleno!" -
"Mamičko, kterak udělám?
Kam oči a ty hnáty dám?" -
"Nenechávej jich podle těla,
ať někdo jich zas nepřidělá -
radš je s sebou vem."
A když již zašly za tu chvoj:
"Nic ty se, dcero má, neboj!
Však jsi podobna té tam právě
jak oko oku v jedné hlavě -
neboj ty se nic!"
A když již byly hradu blíž,
pan král vyhlíží z okna již;
vychází s pány svými v cestu,
přivítá matku i nevěstu,
zrady netuše.
I byla svatba - zralý hřích,
panna nevěsta samý smích;
i byly hody, radování,
plesy a hudby bez ustání
do sedmého dne.
A když zasvítal osmý den,
král musí jíti s vojsky ven:
"Měj se tu dobře, paní moje,
já jedu do krutého boje,
na nepřítele.
Nevrátím-li se z bitvy zpět,
omladne naší lásky květ!
Zatím na věrnou mou památku
hleď sobě pilně kolovrátku,
pilně doma přeď!"
IV
V hluboké pusté křovině
jak se tam vedlo dívčině?
Šest otevřených proudů bylo,
z nichž se jí živobytí lilo
na zelený mech.
Vzešlo jí náhle štěstí moc,
nynčko jí hrozí smrti noc:
tělo již chladne, krev se sedá -
běda té době, běda, běda,
když ji spatřil král!
A tu se z lesních kdesi skal
stařeček nevídaný vzal:
šedivé vousy po kolena -
to tělo vloživ na ramena,
v jeskyni je nes.
"Vstaň, mé pachole, běž, je chvat,
vezmi ten zlatý kolovrat:
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného včak nedávej
nežli za nohy." -
Pachole v bráně sedělo,
zlatý kolovrat drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Kéž bych ten kolovrátek měla
z ryzího zlata!"
"Jděte se, matko, pozeptat,
zač je ten zlatý kolovrat?" -
"Kupte, paničko, drahý není,
můj otec příliš nevycení:
za dvě nohy jest."
"Za nohy? Ajaj, divná věc!
Ale já chci jej míti přec:
jděte, mamičko, do komory,
jsou tam ty nohy naší Dory,
dejte mu je zaň."
Pachole nohy přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo."
A ránu k ráně přiložil,
a v nohou oheň zas ožil;
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.
"Jdi, mé pachole, k polici,
vezmi tu zlatou přeslici:
v královském hradě ji prodávej,
za nic jiného však nedávej
nežli za ruce." -
Pachole v bráně sedělo,
přeslici v rukou drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Och, kéž bych tu přesličku měla
ke kolovrátku!"
"Vstaňte, mamičko, s lavice,
ptejte se, zač ta přeslice?"
"Kupte, paničko, drahá není,
můj otec příliš nevycení,
za dvě ruce jest."
"Za ruce!? Divná, divná věc!
Ale já ji chci míti přec:
jděte, matičko, do komory,
jsou tam ty ruce naší Dory,
přineste mu je."
Pachole ruce přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo."
A ránu k ráně přiložil,
a v rukou oheň zas ožil;
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.
"Skoč, hochu, na cestu se měj!
Mám zlatý kužel na prodej:
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného však nedávej
nežli za oči.
Pachole v bráně sedělo,
zlatý kuželík drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Kéž bych ten kuželíček měla
na tu přesličku!"
"Vstaňte, mamičko, jděte zas,
ptejte se, zač ten kužel as?" -
"Za oči, paní, jinak není,
tak mi dal otec poručení,
za dvě oči jest."
"Za oči!? Neslýchaná věc!
A kdo je, chlapče, tvůj otec?" -
"Netřeba znáti otce mého:
kdo by ho hledal, nenajde ho,
jinak přijde sám." -
"Mámo, mamičko, co počít?
A já ten kužel musím mít!
Jděte tam zase do komory,
jsou tam ty oči naší Dory,
ať je odnese."
Pachole oči přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako kdy prve."
A oči v důlky položil,
a zhaslý oheň zas ožil;
a panna vůkol pohlížela -
však nikoho tu neviděla
než se samotnu.
V
A když byly tři neděle,
král jede z vojny vesele:
"A jak se máš, má paní milá,
a zdalis pamětliva byla
mých posledních slov?"
"Och, já je v srdci nosila,
a hleďte, co jsem koupila:
jediný mezi kolovraty,
přeslici, kužel - celý zlatý,
to vše z vásky k vám!"
"Pojď se, má paní posadit,
upřeď mi z lásky zlatou nit." -
Ke kolovrátku chutě sedla,
jak zatočila, celá zbledla -
běda, jaký zpěv!
"Vrrr - zlou to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit:
nevlastní sestru jsi zabila,
údův a očí ji zbavila -
vrrr - zlá to nit!"
"Jaký to kolovrátek máš?
A jak divně na něj hráš!
Zahraj mi, paní, ještě znova,
nevím, co chtějí tato slova:
přeď, má paní, přeď!"
"Vrrr - zlou to předeš nit!
Chtěla jsi krále ošidit:
pravou nevěstu jsi zabila
a sama ses jí učinila -
vrrr - zlá to nit!"
"Hó, strašlivě mi, paní, hráš!
Nejsi tak, jak se býti zdáš!
Zahraj mi, paní, do třetice,
abych uslyšel ještě více:
přeď, má paní, přeď!"
"Vrrr - zlo to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit:
sestra tvá v lese, v duté skále,
ukradla jsi jí chotě krále -
vrrr - zlá to nit!"
Jak ta slova král uslyšel,
skočil na vrance, k lesu jel;
hledal a volal v širé lesy:
"Kdes, má Dorničko? Kde jsi? Kde jsi?
Kdes, má rozmilá?" -
VI
Od lesa k hradu polí lán,
hoj jede, jede s paní pán;
na vraném bujném jedou koni,
vesele podkovičky zvoní,
na královský hrad.
I přišla svatba zase zpět,
panna nevěsta jako květ;
i byly hody, radování,
hudby a plesy bez ustání
po tři neděle.
A což ta matka babice?
A což ta dcera hadice? -
Hoj, vyjí čtyři vlci v lese,
každý po jedné noze nese
ze dvou ženských těl.
Z hlavy jim oči vyňaty,
ruce i nohy uťaty:
co prve panně udělaly,
toho teď na se dočekaly
v lese hlubokém.
A což ten zlatý kolovrat?
Jakou teď píseň bude hrát? -
Jen do třetice zahrát přišel,
pak ho již nikdo neuslyšel
ani nespatřil.