Zavřela dveře od pokojíčku své dcery a do očí jí vhrkly slzy.
„Nech otevřeno!“ zavolala Linda zpoza zavřených dveří „Bojím se tu!“
„Ale jistě miláčku.“ Otevřela dveře a snažila se, aby její hlas nezněl tak utrápeně.
„Minko, ty pláčeš?“
„Ne, Linduško.“ Pokusila se na ni usmát, ale další slzy jí zalily oči.
„Proč, mami? Udělala jsem ti něco?
„Ne. Spi už a neptej se!!!!“
„Tak dobrou, maminko. Mám tě ráda.“
„Dobrou.“ Pronesla tiše a s pláčem odešla do kostela.
Bylo kolem půlnoci, když se Linda probudila. Měla pocit jako by jí někdo seděl u nohou.
Zamžourala ospalýma očima na druhý konec postele. Někdo tam seděl. Protřela si oči malými pěstičkami.
Postava nezmizela. Naopak, postava se vyjasnila.
Byla to dívka o pár let starší než Linda. Její dlouhé vlasy se divoce vlnily ve větříku z otevřeného okna. Na sobě měla něco jako tmavomodrou noční košili.
„Kdo si?“ zeptala se Linda a narovnala v posteli.
„Kdo si?“ opakovalo to stvoření „Kdo si ty?“
„Já jsem Linda.“
„A víš to určitě?“
„Ano“řekla Linda a nechápavě hleděla na hleděla na druhý konec postele. „A co jsi ty?“
Stvoření se usmálo „Jsem Artemis.“
„Jak si se sem dostala?“
„Dostala.“ Přitakala Artemis a mrkla na Lindu.
„Jak můžu vědět, že se mi nezdáš?“
Artemis natáhla ruku k Lindě. Opatrně se dotkla jejího nosu.
„Máš strašně studenou ruku!“ Vypískla Linda.
„Vidíš, to by si ve snu necítila.“
Linda si začala cucat palec, což už pěkně dlouho nedělala.“Kdo si?“
„ty si nedáš pokoj, viď.? Jsem Anděl.“
„Jestli že jsi Anděl, proč nemáš křídla a svatozář?“
Artemis se jediným ladný pohybem dostala doprostřed místnosti.
Měsíční světlo ozařovalo její vlasy a ty se kouzelně leskly.
„Nepotřebujeme křídla, abychom se vznesli. Stejně tak nepotřebujeme svatozář. Buď v nás věříš, nebo ne. Bez svatozáře i s ní.“
„Ukaž mi jak lítáš!“ žadonila Lindy.
„Ne, ne. Počkej chvíli, pak uvidíš.“ Artemis si opět sedla na postel, tentokrát blíž k Lindě.
„Proč jsi přišla?“
Artemis sklopila hlavu a šeptla: „Přišla jsem pro tebe.“
„Maminka mi říkala, že si pro mě přijde Anděl. A to s tebou musím jít?“
Artemis kývla hlavou a usmála se.
„A to pudem do nebe?“
„Ty si ale zvědavá! Ano, půjdeme do nebe. Nebe je pro každého takové, jaké ho chce mít, ale vždy se tam potká se svými blízkými, co už odešli.“
„Potkám tam i Kosťu?“
„To ne, pro zvířátka máme jiné nebe.“
„Jestli že tam nepotkám Kosťu, není to nebe podle mých představ.“
„Všude jsou nějáké meze a řády.“
„Fantazii se meze nekladou!“
„ty si mi chytrá holka! Kam na ty moudra chodíš?“
„Čtu je.“
„Co jiného. Tři měsíce už ležíš na posteli, nikam si sama nedojdeš. Pojď, změníme to!“
Artemis vstala a podala Lindě ruku. Ta na ní nevěřícně pohlédla, ale přijala ji.
S nečekanou lehkostí se vznesla nad své tělo.
„Nejsem hezká, když spím. Konstatovala Linda.
„Když spíš si hezká, ale ty už nespíš.“
„Můžu si sebou vzít panenku?“
Artemis přikývla. „Jak se jmenuje?“
„Eliss. Bude ze mě taky anděl?“
„A byla jsi hodná?“
„Byla!“ křikla Linda.
„A….“ Linda se chtěla zeptat ještě na spoustu věcí, ale Artemis ji umlčela.
„Jen se naposledy rozhlédni okolo a na nic se neptej.“
Linda se rozhlédla a pak kývla hlavou. Šla s Artemis k otevřenému oknu a vylétly spolu do chladné noci.
A opravdu, už se Linda nikdy na nic neptala.
„Nech otevřeno!“ zavolala Linda zpoza zavřených dveří „Bojím se tu!“
„Ale jistě miláčku.“ Otevřela dveře a snažila se, aby její hlas nezněl tak utrápeně.
„Minko, ty pláčeš?“
„Ne, Linduško.“ Pokusila se na ni usmát, ale další slzy jí zalily oči.
„Proč, mami? Udělala jsem ti něco?
„Ne. Spi už a neptej se!!!!“
„Tak dobrou, maminko. Mám tě ráda.“
„Dobrou.“ Pronesla tiše a s pláčem odešla do kostela.
Bylo kolem půlnoci, když se Linda probudila. Měla pocit jako by jí někdo seděl u nohou.
Zamžourala ospalýma očima na druhý konec postele. Někdo tam seděl. Protřela si oči malými pěstičkami.
Postava nezmizela. Naopak, postava se vyjasnila.
Byla to dívka o pár let starší než Linda. Její dlouhé vlasy se divoce vlnily ve větříku z otevřeného okna. Na sobě měla něco jako tmavomodrou noční košili.
„Kdo si?“ zeptala se Linda a narovnala v posteli.
„Kdo si?“ opakovalo to stvoření „Kdo si ty?“
„Já jsem Linda.“
„A víš to určitě?“
„Ano“řekla Linda a nechápavě hleděla na hleděla na druhý konec postele. „A co jsi ty?“
Stvoření se usmálo „Jsem Artemis.“
„Jak si se sem dostala?“
„Dostala.“ Přitakala Artemis a mrkla na Lindu.
„Jak můžu vědět, že se mi nezdáš?“
Artemis natáhla ruku k Lindě. Opatrně se dotkla jejího nosu.
„Máš strašně studenou ruku!“ Vypískla Linda.
„Vidíš, to by si ve snu necítila.“
Linda si začala cucat palec, což už pěkně dlouho nedělala.“Kdo si?“
„ty si nedáš pokoj, viď.? Jsem Anděl.“
„Jestli že jsi Anděl, proč nemáš křídla a svatozář?“
Artemis se jediným ladný pohybem dostala doprostřed místnosti.
Měsíční světlo ozařovalo její vlasy a ty se kouzelně leskly.
„Nepotřebujeme křídla, abychom se vznesli. Stejně tak nepotřebujeme svatozář. Buď v nás věříš, nebo ne. Bez svatozáře i s ní.“
„Ukaž mi jak lítáš!“ žadonila Lindy.
„Ne, ne. Počkej chvíli, pak uvidíš.“ Artemis si opět sedla na postel, tentokrát blíž k Lindě.
„Proč jsi přišla?“
Artemis sklopila hlavu a šeptla: „Přišla jsem pro tebe.“
„Maminka mi říkala, že si pro mě přijde Anděl. A to s tebou musím jít?“
Artemis kývla hlavou a usmála se.
„A to pudem do nebe?“
„Ty si ale zvědavá! Ano, půjdeme do nebe. Nebe je pro každého takové, jaké ho chce mít, ale vždy se tam potká se svými blízkými, co už odešli.“
„Potkám tam i Kosťu?“
„To ne, pro zvířátka máme jiné nebe.“
„Jestli že tam nepotkám Kosťu, není to nebe podle mých představ.“
„Všude jsou nějáké meze a řády.“
„Fantazii se meze nekladou!“
„ty si mi chytrá holka! Kam na ty moudra chodíš?“
„Čtu je.“
„Co jiného. Tři měsíce už ležíš na posteli, nikam si sama nedojdeš. Pojď, změníme to!“
Artemis vstala a podala Lindě ruku. Ta na ní nevěřícně pohlédla, ale přijala ji.
S nečekanou lehkostí se vznesla nad své tělo.
„Nejsem hezká, když spím. Konstatovala Linda.
„Když spíš si hezká, ale ty už nespíš.“
„Můžu si sebou vzít panenku?“
Artemis přikývla. „Jak se jmenuje?“
„Eliss. Bude ze mě taky anděl?“
„A byla jsi hodná?“
„Byla!“ křikla Linda.
„A….“ Linda se chtěla zeptat ještě na spoustu věcí, ale Artemis ji umlčela.
„Jen se naposledy rozhlédni okolo a na nic se neptej.“
Linda se rozhlédla a pak kývla hlavou. Šla s Artemis k otevřenému oknu a vylétly spolu do chladné noci.
A opravdu, už se Linda nikdy na nic neptala.