Ze začátku slibovali čokoládu, teď vyhrožovali výpraskem.
Mohli si dovolit celý vagón čokolády, nebyli chudí, to ani náhodou. Jen si stáli za tím, že výprask vychová lépe než vlídné slovo a navíc, už podle nich měla po čokoládě tváře dost buclaté.
Potom, co jednou svůj příchod zpozdila, stanovili hranice.Opoždění o deset minut, tři rány pro ni.
Když se večer vracela o půl hodiny později s úsměvem na rtech doufala, že by se mohli slitovat. Že by mohli pochopit.
Ale oni chtěli být dobří. Ani si nevšimli, že poprvé za rok jí úsměv ve tvářích zůstal i po vstupu do domu. Nevšimli si, že po dlouhé době nezněl z jejího hlasu strach a smutek. Vnímali jen čas.
Jedna stála na balkoně a už z dálky na ni volala, ať si pohne, že to bude bolet míň.
Ale ona šla pomalu dál. S nadějí v očích a lesní květinkou ve studené ruce.
Další z uvítacího úboru jí s chladnou tváří odemkla dveře a významně poklepala na hodinky na svém zápěstí.
A třetí už čekal v obýváku s komicky vypadající vařečkou.
Prosebně na ně obracela oči, usmívala se. Ale slovo je slovo. A třicet minut se “strachovali“.
Při první ráně pustila kytičku na zem a zašlápla ji hluboko do koberce, aby si květinky nevšimli.
Víc než tělu ublížil výprask duši.
To že jí nevěřili a tolik omezovali její volnost bolelo stokrát víc než ty rány.
A když se jí pak z očí spustily slzy, nebylo to z bolesti. Jen z toho, že to štěstí,které před chvílí cítila, zabili pár ranami.
***
Brečela i pak, když za ní (stále ještě s vařečkou v ruce) přišel do pokoje
a zeptal se: „Stálo to za to?“
To jediné ANO, bolelo víc, než kdyby se opozdila o tři dny.
Mohli si dovolit celý vagón čokolády, nebyli chudí, to ani náhodou. Jen si stáli za tím, že výprask vychová lépe než vlídné slovo a navíc, už podle nich měla po čokoládě tváře dost buclaté.
Potom, co jednou svůj příchod zpozdila, stanovili hranice.Opoždění o deset minut, tři rány pro ni.
Když se večer vracela o půl hodiny později s úsměvem na rtech doufala, že by se mohli slitovat. Že by mohli pochopit.
Ale oni chtěli být dobří. Ani si nevšimli, že poprvé za rok jí úsměv ve tvářích zůstal i po vstupu do domu. Nevšimli si, že po dlouhé době nezněl z jejího hlasu strach a smutek. Vnímali jen čas.
Jedna stála na balkoně a už z dálky na ni volala, ať si pohne, že to bude bolet míň.
Ale ona šla pomalu dál. S nadějí v očích a lesní květinkou ve studené ruce.
Další z uvítacího úboru jí s chladnou tváří odemkla dveře a významně poklepala na hodinky na svém zápěstí.
A třetí už čekal v obýváku s komicky vypadající vařečkou.
Prosebně na ně obracela oči, usmívala se. Ale slovo je slovo. A třicet minut se “strachovali“.
Při první ráně pustila kytičku na zem a zašlápla ji hluboko do koberce, aby si květinky nevšimli.
Víc než tělu ublížil výprask duši.
To že jí nevěřili a tolik omezovali její volnost bolelo stokrát víc než ty rány.
A když se jí pak z očí spustily slzy, nebylo to z bolesti. Jen z toho, že to štěstí,které před chvílí cítila, zabili pár ranami.
***
Brečela i pak, když za ní (stále ještě s vařečkou v ruce) přišel do pokoje
a zeptal se: „Stálo to za to?“
To jediné ANO, bolelo víc, než kdyby se opozdila o tři dny.