Vlnila se na parketu v tónech doznívající písně.
Tančila, aniž by se na ni někdo díval. Aniž by v sále někdo byl. Oslava už dávno skončila. Všichni odešli. I orchestr už to zabalil, ale jí stačila hudba z rádia. Pod vlivem několika vín se hrozivě motala a sotva se držela na nohou.
Tančila se svým stínem uprostřed opuštěného parketu, plného konfet.
Ve svém snu tančila v sále plném lidí. Se svým partnerem bez tváře, přesto nádherným. Bez identity, přesto milým. Přesně věděla, že je to ten, co jí dal sbohem.
Ona v rudé večerní róbě tančila divoký tanec s Ním. Lidé na nich mohli oči nechat.
Dozněla píseň. On ji chopil za ruku a poklonili se. Dav pleskal a dožadoval se přídavku.
Otevřela oči.
Odpotácela se k jednomu ze stolů, postavených okolo stěny. Mohutným hltem vypila víno, zbývající v jednom poháru. Snad ani nebyl její. Přešla k rádiu a zmáčkla play.
Sálem se opět rozlehla hudba. Tak krásná, smyslná, jedinečná.
Chopila plnou láhev portugalu a už se opět nechala unášet tóny písně.
Tančila se stíny, tančila s temnotou, tančila s životem, tančila s dohasínajícím plamínkem svíčky, jejíž knot se topil v horkém vosku.
Upíjela z láhve plnými doužky. Smála se něčemu a ničemu, mluvila s někým a nikým. Její hlas se mísil s hudbou a naplňoval celý sál.
Kolíbala se z jedné strany na druhou. Úsměv na tváři. Objímajíc vzduch.
Ze zpocené ruky jí vyklouzla láhev a rozbila se o podlahu.
Zasmála se tomu a sundala si střevíčky.
Začala běhat po střepech, smála se bolesti v chodidlech. Bílé punčochy začaly zbarvovat tmavě rudé flíčky.
Smála se bolesti chtěla ji víc.
Vzala si ostrý střep a začala jím přejíždět po ruce. Za střepem se objevovaly kapky krve. Stékaly na zem a mísily se s vínem, vylitým na podlahu.
Bláznivý smích po chvíli ustal a ona se svezla na zem. Jen hudba zněla dál.
Dotančila s životem a teď ji k tanci vyzvala smrt.
Ráno ji našel správce domu.
Ležela uprostřed pódia, plného krví nasáklých konfet. Žíly podřezané, úsměv na tváři.