ALVAREZ - story
HISTORICKÁ SKUTEČNOST je taková,
že
Bájný národ Aztéků, kteří zemi obývali, postavil se Cortézovi a jeho vojákům na odpor a bránil se statečně ve svých skalních městech, k nimž bylo možno dostat se jen přes propasti, přes padací mosty, pralesy, průplavy ve skalních soutěskách a přes jezera.
Ale Cortézova touha po moci a po nesmírných zlatých a drahokamových pokladech byla silnější, než obrana Aztéků. V této podivuhodné zemi, kde neznali koně ani střelného prachu, ani bílých tváří, bylo zlato a drahokamy soustřeďovány v ohromných množstvích v palácích aztéckého panovníka MONTEZUMY. Zde byly uloženy i poklady, vydobyté ze země již za dob legendárního národa TOLTÉKŮ, kteří obývali zemi před Aztéky.
Touha zmocnit se těchto pokladů se Cortézovi zcela nesplnila. Aztécký stát sice dobyl, Aztéky v krvavých řežích téměř vyhubil, z měst do divokých nedostupných skal jejich hloučky zahnal, ba i něco zlata a drahokamů uloupil, ale největší část pokladů zmizela.
Pověst praví, že poklady byly Aztéky potopeny v některém z četných jezer mezi skalami, nebo zakopány hluboko ve skalních jeskyních. Tuto pověst udržují i za dnešní doby ještě potomci Aztéků, zdegenerovaní ubozí pastevci, ale hrdí na svou minulost.
Bílá rasa v Mexiku pak věří, že tajemství úkrytu bájného pokladu Aztéků není ztraceno, ale že se u potomků Aztéků tajně dědí po celé čtyři století z jedné generace na druhou, v bláhové domněnce, že národ Aztéků jednou zase povstane, hrdý, silný a poklady, že mu pomohou v boji proti přistěhovalecké bílé rase, která Aztéky a jejich stát zničila.
Tolik historie, o které existuje řada vědeckých knih.
O Cortézovi a jeho výpravě se tedy ví, neví se ale o ALVAREZOVI, který se vydal o sto let později aztécké poklady hledat a který, když je měl již na dosah ruky, musel zahynout jen proto, že
RODRIGO nechytil klíč..
A zde vlastně začíná náš příběh !
ALVAREZ se od jakéhosi starého umírajícího Aztéka dozvěděl (nezaručené zprávy dokonce mluví o mučení onoho Aztéka), že cesta k pokladům vede hluboko do divokých skal a že je rozdělena na mnohé úseky, z nichž každý je opatrován potomky STRÁŽCŮ, nedůvěřivými a stále bdělými.
Azték sdělil Alvarézovi, kde začíná první úsek cesty i jak se zmocniti věci, která by mu získávala důvěru strážců.
Alvarez, dobrodruh a hráč, soustředil kolem sebe skupinu mužů, statečných a odvážných jako byl on sám a vydal se s nimi na cestu. Skupina se dělila na dvě části. V prvé, která byla jaksi velitelskou, byli kromě Alvareze ještě jeho dva nejvěrnější přátelé FERNANDO a RODRIGO, v druhé pak bylo 5 mužů najatých k nejtěžší práci i k případné obraně v čas nebezpečí.
Tisícerými nebezpečími se výprava probíjela. Tisíckrát byla v nebezpečí smrti, sta půtek svedla, a mnohé zkoušky musela podstoupit, aby dokázala nedůvěřivým Strážcům, že je to ona, která je vyvolena k převzetí pokladů.
Alvarez psal o všech událostech podrobný deník, a to písmem tajným, k němuž klíč důmyslně ukryl.
Výprava překonala za ztráty několika mužů všechny úseky a dostala se až na dosah pokladům. Byly uloženy ve staré skalní tvrzi Aztéků, nyní již ovšem opuštěné a jen hlídané několika Strážci, jimiž byli kněz Aztéků TUEHEZEL se svou skupinou podřízených mu kněží, sloužících ritu boha Slunce.
Tito Strážci, aby svou přítomností ve tvrzi nebyli nápadní obývali nuzné kamenné příbytky v blízké rokli, vždy ovšem připraveni ke službám TOMU, kdo má přijít jako nový vládce Aztéků pro poklady.
V červeném podvečeru, jakými se ostatně vyznačovala většina dnů výpravy, dostal se Alvarez se svými společníky až ke tvrzi.
Kněží - Strážci, přivábeni ze svých příbytků v rokli hlukem výpravy, přišli k vratům pevnosti. Alvarez se prohlásil za vyvolence, který má spasit aztécký národ a dožadoval se pokladů. Velekněz Tuehezel otevřel bránu pevnosti a zval výpravu dovnitř, s podivným výrazem v tváři. Opatrný Alvarez zanechal venku na stráži Rodriga, s ostatními pak vešel.
Tuehezel však poznal, že Alvarez není tím, za koho se vydává a na tajné rychlé radě kněží bylo rozhodnuto, že musí i se svým průvodem zemřít na obětním kameni boha Slunce, a to dle ritu třetí den ráno při slunečním východu.
Alvarezova výprava byla omámena uspávacím nápojem a zanesena do žalářní kobky. Její okno se nacházelo vysoko nad zemí, a to ještě jen nad úzkým skalním ochozem. Bylo vsazeno hluboko do zdi a hustě zamřížováno.
V kobce je zámek upraven tak, že je otvíratelný jen z vnější strany. Přesto visí v kobce vždy klíč, z kobky nepoužitelný, jen za účelem dráždění odsouzenců tam dávaný. Klíč je do kobky vždy z rokle Strážci znovu přinesen, jestliže jej snad někdy odsouzenec vyhodí v zoufalství oknem ven. Tak zněla vězeňská pravidla Strážců, po staletí udržovaná. Klíč je shodný se zámkem ve vratech pevnosti.
Kněží zbavili své vězně obleků, uzamkli je v kobce a odešli vykonávat přípravy na obětní slavnost. V kobce zanechali jen něco potravin, aby vězňové nezemřeli hlady. Oběti museli být živé!
Po jejich odchodu vzájemným voláním se Alvarez a jeho spoluvězňové dohovořili s Rodrigem, o jehož existenci kněží nevěděli, protože při setkáni s výpravou Alvareze nepostřehli přesně, kolik členů výprava čítala. Marně se však Rodrigo namáhal dostat se do uzamčené pevnosti a osvobodit výpravu. Těžká kovová vrata, několik století stará, vydržela jeho chabé nápory, které musely být ještě podnikány co nejtišeji, aby kněží - Strážci nebyli přivoláni.
Hodina za hodinou míjely z krátké lhůty, která ještě zajatcům zbývala k životu. V přestávkách mezi jednotlivými pokusy Rodriga o osvobození Alvareze a jeho lidí, hovořil s ním Alvarez oknem.
Tři večery uplynuly a jeden byl krvavější druhého. Slunce jakoby na nebi malovalo, že již brzo - brzo poteče na kameni obětním rudá záplava jiná - horká lidská krev ze živých těl, její barva že se odrazí od kamene a zbarví oblaka požárem utrpení nesmírného.
Večer třetí, když oheň západu dohasínal, rozhodl se Alvarez k pokusu o záchranu poslednímu, neboť snaha Rodrigova nebyla korunována úspěchem. Vyhodil oknem Rodrigovi klíč od pevnostních vrat a zároveň od vězeňské kobky.
Stala se však věc strašná, které se všichni beztak obávali. Okraje římsy okna nebylo možno z kobky dosáhnout, protože okno bylo velmi hluboko vsazeno do zdi. Klíč bylo nutno tedy z kobky oknem prudce vyhodit, aby neuvízl na široké římse. Postrčit jej nebylo by ničím možno, protože vězňům byly všechny věci, ba i oděvy, odebrány - a pouhá ruka nedostačovala na šířku římsy.
Alvarez vyhodil klíč prudce, Rodrigo dole na úzkém skalním ochozu rozpřáhl ruce, aby jej chytil, ale ve tmě a na malém prostoru se mu to nepodařilo.
RODRIGO NECHYTIL KLÍČ.
Prolétl těsně vedle Rodriga, ten se zapotácel nad samotným okrajem propasti ve snaze klíč zachytit ... ale marně. Klíč proklouzl mu rukama a s hlasitým narážením na výčnělky kolmé stěny propasti ztratil se v hlubinách. Krátce na to vyhodil Alvarez svůj deník, který se Rodrigovi chytit podařilo. Osud Alvareze byl tím zpečetěn.
Východ slunce jej nalezl i s jeho soudruhy na obětním kameni boha Slunce, a když se rudá deska sluneční vyhoupla z ranních oparů, zasvitla na statečné srdce Alvareze, vyrvané právě z jeho těla veleknězem Tuehezelem a jeho pomocníky. O chvíli později spadla s temným zaduněním k zemi i jeho hlava, oddělená od trupu zlatou sekyrou.
Zdrcený Rodrigo, štván děsem i zármutkem nezměrným, prchal s deníkem Alvarezovým - jako jedinou památkou na statečného přítele - odvážlivce - do své země, kde zůstal až do své smrti, neschopný více jakékoliv dobrodružné cesty. Jeho jedinou útěchou po celý zbytek života mu bylo opatrování Alvarezova deníku. Při listování v jeho stránkách s nesrozumitelnými záznamy, připomínal si vždy znovu a znovu představu svého věrného přítele, nezapomenutelného ALVAREZE.