Pouť... Až přijde den...
Už je to několik dní, ale já vždycky když vidím Alexe, tak mi je smutno a chce se mi brečet, nemůžu se na něj podívat bez toho, abych si vzpomněla na spoustu věcí spojených s ním. Sevilu jsem naštěstí ještě neviděla. Ráno jsem přišla do Velké síně, kde samozřejmě Alex byl, já jsem si sedla k mrzimorskému stolu, blíž k Nebelvíru. V síni bylo spousta dětí, ale skoro nikdo nemluvil, jen se všichni tak zvláštně tvářili. Kate se pořád ptala, jestli byla nějaká párty večer. Vůbec jsem ji nechápala, tak jsem si šla sednout k Narionovi, ten jediný se se mnou včera normálně bavil. Podívala jsem se na svou ruku a zjistila, že na ní mám pořád ještě prstýnek od Alexe. Rychle jsem ho tedy sundala a schovala hluboko do batohu.
Nariona jsem pozdravila, ale on se na mě rozkřikl, že jsem mudlovská šmejdka, takže to slyšeli i všichni ostatní. Nechápu, co jsem mu udělala, nestačí, že mě nemá Alex rád, teď mi nadává i můj nejlepší kamarád. Teda myslela jsem, že je kamarád. Bylo mi to všechno líto, tak jsem s brekem utekla na druhý konec síně. Když jsem se trochu uklidnila, sedla jsem si blíž k učitelskému stolu. Byla jsem hrozně zamyšlená, že jsem vůbec nevnímala, co se kolem mě děje. Když jsem se probrala ze zasnění, vypadalo to ve Velké i ve Vstupní síni jako na bitvě, všichni se rvali a učitelé nikde nebyli…
Seděla jsem sama u stolu a opět si mě vůbec nikdo nevšímal. Občas jsem po očku pokukovala ke Kate a Kat, jak si vesele povídají s Alexem, ale ke mně se nikdo ani nepodíval. Ten den se mělo jet na výlet, který se trochu zpozdil, ale konal se. Pan profesor Algarov nás přenášedly přenesl na nějakou kouzelnickou pouť. Narion se najednou choval jako svatoušek, když jsem ho pozorovala. Nechtěně jsem zaslechla kus rozhovoru mezi Alexem a Kat, kdyby to bývala slyšela Sevila…
U vchodu jsme dostali určitý počet mincí, které se sázely za jednotlivé hry, na konci se za ně dala koupit nějaká odměna. Všichni se už někde bavili, tak jsem se šla porozhlédnout po pouti sama. Zaujal mě velký stan, u kterého nějaká paní vyvolávala, ať si jdeme zasoutěžit. Šla jsem dovnitř s Eugenem a Robertem. Byla tam úplná tma, nikde ani kousek světla a my jsme měli najít nějaké lahve. Po chvíli je myslím Robert našel, tak jsem vyšla s pomocí paní ven a kouknout se jinam. Byla tam nějaká soutěž v míchání lektvarů, což se mi nijak zvlášť nelíbilo. U arény, kde probíhaly kouzelnické souboje, stál Wilkusův otec - provozoval zde tuto atrakci. Začal mi nadávat, ale já jsem šla zrovna do travnatého bludiště, tak na mě mohl řvát jen přes plot. Trasa byla docela zapeklitá, ale skončila jsem druhá a jako cenu útěchy jsem od jednoho hodného pána dostala pěkný prstýnek, hned jsem si ho nasadila.
Pak jsem se jen tak rozhlížela venku a začal mě otravovat pan Fixel, pomlouval přede mnou Alexe, pořád mi něčím vyhrožoval a říkal, že bych se měla Alexe a Sevily zbavit. Ale já nejsem a nechci být zlá! Bylo to opravdu nepříjemné, jak mě urážel a už zase, poněkolikáté za den, jsem se rozbrečela. Chodil za mnou kam jsem se hnula, potom mě od něj zachránil Alex a paní od temného bludiště (jmenovalo se to Slepcův důl). Alex se pak pokoušel se mnou mluvit, tak jsem mu jen poděkovala a utekla jsem, protože bych se zase rozbrečela. Poslední dobou musím vypadat hrozně, pokaždé, když mě něco vytočí nebo mrzí, zrudnu a nevím, jak se toho zbavit. A vlasy mám teď úplně žlutoblonďaté, přebarvila mi je Kat, hned druhý den po…po té události.
Šla jsem se kouknout do stánku, kde jsem si za pouťové mince vybrala gumové kachničky a čokoládové žabky. Prodavač byl na mě strašně hodný. Za zády na mě něco pokřikovali zmijozelští a Fixel, ale já si jich snažím nevšímat, jen mi zase přebarvili kůži na růžovou. Sedla jsem si na židli a snědla si jednu žabku, byla moc dobrá, měla jsem tam kartičku o upírovi Drákulovi, kterého znám už od dětství z vyprávění, ale netušila jsem, že je to skutečná postava. Pak jsem si prohlížela jednu kachničku, je krásně žlutá a dokonce píská.
Hrozně se mi líbilo ve Slepcově dole, proto jsem tam chtěla jít znovu, ale paní pouštěla jen po třech. Nesehnala nikoho dalšího, tak mě tam bez nároku na výhru pustila samotnou. Za mnou dovnitř vběhl Narion s holičem Pankrácem, který zase prodával nějaké své nefunkční věci. Když kolem mě vše utichlo, tak jsem hledala lahve. Po docela dlouhé době se mi je podařilo najít a při návratu mi paní a pan profesor pomohli. Zase tam vběhl Narion, že se prý do hradu dostal nějaký cizí člověk. Přenesli jsme se a jak se zjistilo, byl to holič Pankrác.
Šla jsem do hradu do síně ke stolu, kde ostatní už seděli. Sedla jsem si opodál a prohlížela si zase kachničku. Pan profesor dal každému ještě balíček, který byl prý ke vstupence zdarma. Tam byly nějaké cukrovinky, další prstýnek, trochu jiný, a sešit. Chvíli jsme tak sama přemýšlela a pak jsem se rozhodla, že se Nariona zeptám, co se děje. Když jsem k němu ale přišla, začal vyhrožovat, ať ho nechám být. Alex se do toho musel zase připlést s Kate. Šla jsem radši ke stolu…
Najednou jsem se probrala ležící na lavici (v divné poloze, tak jsem nemohla spadnout). Alex mi řekl, že mě a Kate Narion omráčil. Jen jsem mu poděkovala a seděla jsem dál. Pak jsem zjistila, že jsou dveře ven zamčené. Kate je zkoušela odemknout, ale nešlo jí to. Já jsem si prohlížela sešit, ve kterém mám Alexův podpis a zjistila jsem, že se na lavicích dobře sedí zády opřená o stůl. Baví mě pozorovat strop ve velké síni, je na něm vždy to, co je na nebi venku. Hrozně se mi to líbí, ráda bych se podívala na astronomickou věž, jenže my letos astronomii nemáme. Ve škole si začínám připadat skoro jako doma, ale už jsem na to zvyklá. Ono je někdy dobré být vzduch, člověk může dobře přemýšlet a dělat věci, které by jinak ve společnosti nedělal.
Docela mě ale mrzí, když se všichni baví s Alexem a se mnou nikdo, jenže já se k němu nechci přibližovat, vůbec nevím, co mám dělat. Alex se mě ptal, jak se mi líbilo na pouti, odpověděla jsem mu vyhýbavě a on se radši nevyptával. Jen mě pálily tváře a chtělo se mi brečet. Pak odešel spát dozadu a Kate u stolu také usnula. Já jsem nejdřív jen tak seděla a pak i podřimovala, když jsem později zkusila dveře, byly odemčené. Chtěla jsem jen chvíli sedět ještě, ale přišla Amabell s Narionem, který na mě koukal strašně zvláštním pohledem, takovým zlým, strašlivým. Ptala jsem se Amabell, jak se měla a kde byla. Ona se rozplakala a pověděla mi, že byli s Narionem na pohřbu jeho tatínka, že ho někdo zabil a pokusil se zabít i je. To byl pro mě šok, vůbec jsem nečekala něco takového. Proto Narion tak brečel u toho dopisu. Teď byl ale takový jiný, třeba ho ta smrt změnila, nevím…
Amabell se mě ptala, jak se mám já a co se tu dělo. Narion na mě udělal výhružný pohled, tak jsem o jeho chování radši mlčela. Nějak se stočila řeč na Alexe, Amabell začala nadávat na Sevilu a já jí řekla, že se se mnou Alex rozešel. Amabell to nemohla pochopit, pořád se zastávala Alexe a tvrdila, že Sevila určitě umíchala nějaký nápoj lásky, utěšovala mě, já jsem brečela a Narion na Alexe nadával. Pak se trošku hádali s Amabell, tak jsem se rozloučila a šla jsem radši do kolejní místnosti… Já nechci pořád brečet, ale ono to nějak nejde, vždycky mi slzy samy vběhnou do očí…
„Až přijde den, který na kusy rozbije tvůj sen, buď silák a nebreč, zatni pěsti, vždyť střepy přinášejí štěstí…“
Mým největším snem bylo být navždy s Alexem…celý rok bylo všechno v pořádku a nejednou je vše pryč, v jedné chvíli ztratím všechny své přátele…navždy? Ale já pořád doufám, že se to jednoho dne změní, vždyť nemůžu mít celý život smůlu…
Komentáře
Přehled komentářů
SUPER !
Good
(Wilkus Fixel, 12. 11. 2007 16:25)Tak tohle se mi opravdu líbilo , je to napsané jako by to dovopravdy psala dvanáctiletá holka.A je to docela i napínavé.Nemám co dodat.
Chudinka Amanda
(amabell, 11. 11. 2007 18:23)Stejně za to může Sevila, furt se kolem něj točila, až si ho obtočila. Amabell vyhlašuje válku Sevile!
...
(Capi-Lond, 19. 10. 2011 20:26)