Motokochání

Začátek špatný, konec dobrý

Polsko 2023

Jsou akce, kde všechno klape od začátku do konce. Na druhém konci žebříčku jsou pak akce, kde je jaksi od začátku do konce všechno „pí*ou ke zdi“. No a pak zbývají ty, kde počátek je zahalen temným bouřkovým mrakem chmur a zmaru, aby posléze vysvitlo slunko pohody, harmonie a dobrého konce. Tak ten třetí případ, o něm bude následná vyprávěnka.

Idea letošního zahraničního výletíku se zhmotnila u odpolední kávy na předzahrádce Balákova mlýna. „Pan otec“, takto majitel barokního mlejna a shodného jména, předestřel svoji představu o výpadu do severovýchodní části Polska, bohatého na militární památky. Inu, tamtudy se mnohokráte valila historie na botách válečníků všemi směry. A prý, jestli se nechceme přidat. Honza, věren svému negativnímu vztahu k polským reálií, nejprve trochu oponuje, poté ale připouští, že by se mohl nechat přemluvit. Z mé strany nemají naši severní sousedé negativní konotaci, takže jsem pro ihned.

Dohodnuto, sejdeme se všici v neděli večer na terminálu autovlaku do Humenného a z něj je to do Mazur tak dva dny cesty.

Po dojezdu domů je mi při pohledu na zadní gumici jasno, že cval přes PL a zpět už nedá, neboť nížka vzorku již překročila značku sjetosti. A přeci jen, já plus krámy je skoro plné zatížení :-). Takže spřátelený servis, objednávka a prý vše v poho, do tejdne příslušná pneu dokvačí.

Sliby se slibují, blázni se radují :-(. Dodavatel gum jaksi objednávku zašantročil, a teprve po urgenci zajistil žádané. Bohužel, do servisu dorazila pneu až v pátek před odjezdem po poledni, kdy už jaksi nebyl čas ji nazout ani odvézt někam jinam. Stejně bych nevěděl kam a ke komu….

Několik „horkých“ telefonátů kolegům s rezultátem: Mikeš z Brna vyrazí „svým pořádkem“ směr Humenné no a my dva pojedeme sice do původního cíle leč o den později. Honza operativně kupuje lístky na vlak via net, což se posléze neukáže jako optimální řešení. Pro příště – raději se sebrat a dojet na hlavák do mezinárodní pokladny, což nezabere až tak času.

Přezuté a funkční zadní kolo na mne čeká v pondělí v servisu, montáž zabere tak deset minut, nabaleno je již ze včerejška, takže už jen doma čekám na večer. V půl sedmé se loučím a vyrážím do odpolední špičky. Že bude Poděbradská zacpaná i směrem do centra, to jsem věru nečekal, nicméně nakonec kolem sedmé brzdím v terminálu.

Všude kolem motorek jak nasypáno, leč Honza nikde. Papírově se odbavím a už mne „loadmaster“ popohání k nakládce, neb vagon do Humenného je první na řadě. Naštěstí Honza právě doráží a tak po chvilce jako jediní „moto“ najíždíme do spodního patra a kurtujeme stroje. Mé upevnění se loadmasterovi nepozdává, tedy rozmotat a poté jinak zamotat a pak již je vše OK.

Terminál naštěstí poskytne teplou vodu na umytí zapráskaných rukou (inu všudypřítomná ajznboňácká špína, té se otevřené vagóny prostě nevyhnou), poté již při piksle chladného pivka čekáme na odchod ke vlaku na čtvrté nástupiště, kecáme s partou mladých hasičů odněkud ze severozápadu, kteří na motorkách míří do Košic a poté po ose zpět. Chlapci mají již náskok a už trochu „pod kulichem“, ale pokec je fajn.

Loadmaster poté přijede s ještěrkou, naloží všechny naše cajky a odveze nám je až před vagóny, za což mu poděkování nejen slovní!

Do své chladivé náruče (klimatizováno) nás přijme moderní spací vůz ČD (má i sprchy, no toto...), kde se bohužel ukáže zápor koupě přes net. „Umělá inteligence“ nám totiž přidělila střední a horní lůžko, neboť v objednávkové stránce jaksi chybí volba lůžka a i třídy. Prostě se nikoho na nic neptá a „ber nebo nechej bejt“. V tomhle by měly ještě ČD zapracovat, neboť například u „normální sedací“ místenky tuto volbu zákazník má i s rozkresem sedaček vozu.

No nic, je třeba brát situaci tak jak je. Steward na naši prosbu odvětí, že bohužel vše je obsazeno a toho třetího do party nemá kam umístit. No co se dá dělat, počkáme kdo přijde a jestli by se nenechal přemluvit na výměnu pozic. Představa, že se budu drápat až nahoru a několikráte tuto ekvilibristiku z urinálních důvodů v noci opakovat, mne upřímně děsí.

Chvilku před odjezdem „třetí do mariáše“ doráží, bohužel je to starší pán tak v mých létech, tudíž mu ani výměnu nenabízíme. Honza se projeví jako gentleman a mění se mnou lůžka, na což posléze doplatí loupnutím v zádech, které jej bude provázet a obtěžovat skoro po celý vejlet.

Nu což, prozatím postáváme na chodbičce, dáme další pivko a tak půlhodiny po odjezdu (22:14) katolicky zalézáme pod dutá vlákna přikrývek.

Chvilku před Košicemi se probouzíme, náš spolucestující zde vystupuje, tudíž se snídaní počkáme až za Košice. Vagón se v nich víceméně vyprázdnil, dál pokračuje tak pět – šest lidí.

Do koncové stanice dorážíme přesně podle jízdního řádu v půl jedenácté, další půlhoďku čekáme než je přistaven vůz s vozidly k rampě. V Humenném terminál jaksi není, musíme postávat u rampy, kde není ani jen pouhá lavička neřeknu přístřešek. Jak to zde funguje třeba když prší, bratia Slováci něrešia…. Dnes ale fachčí slunce na plný plyn, takže sice nemokneme ale jsme naopak grilováni.

S okamžikem vyložení našich ořů se zjevuje Mikeš, jsme tedy komplet a můžeme z toho zdejšího bince vyrazit do pryč.

Naše cesta míří údolím Laborce přímo na sever k hranicím, první POI nabízí kolegové v Medzilaborcích. Muzeum moderného umenia Andy Varhola, (49°16'6.370"N, 21°54'17.301"E, https://www.muzeumaw.sk/) chcou oba dva navštívit. Mně osobně moderní umění nic neříká, Andy Warhol tuplem ne. V tomhle jsem kulturní barbar, neboť výtvory jeho a jemu podobných až tak za umění nepovažuji. Halt prehistorická konzerva, asi už jinej nebudu. Když půjdou na prohlídku, klidně a bez pocitu že jsem o něco přišel budu hlídat venku.

Provozovatelé muzea ale tuto variantu nepřipustili – muzeum tento a příští rok prochází rekonstrukcí. Místo požitků duchovních si tak dopřejeme požitků tělesných, neb čas pokročil a něco do volátka by se dalo…. Požitků se nám dostane v nedaleké restauraci Buena (49°16'19.633"N, 21°54'7.302"E), která mile překvapí jak kvalitou a dobrým poměrem výkon/cena, tak hlavně komunikativní a vstřícnou paní servírkou. Dohodne nám dokonce v kuchyni poloviční porce neb se obáváme přejedení a následného útlumu řidičských schopností ve stávajícím vedřinci :-).

Občerstveni tak akorát vyrážíme na další pouť. Opouštíme údolí Laborce a pokračujeme podél levobřežního přítoku Vydranky. Palota je poslední slovenskou obcí, za ní silnice prudce stoupá do hraničního Laboreckého priesmyku, kde definitivně opouštíme Slovač. Ani jsme v ní moc nepobyli:-).

Polsko nás přivítá kvalitními silnicemi. Co se pamatuju, když jsme zde byli naposledky tak před deseti roky, tak zdejší bieszczadské silnice byly jako stvořeny pro endura všeho druhu. Dnes hebounký asfalt že by si i supersport mlasknul…

Zastavíme v Komancze, kde jsem se mylně domníval že je zde lesní úzkokolejka. Samozřejmě staříkův omyl, „kolejka“ je o kus dále na jihovýchod podél hranice v Cisně. No nic, dohodneme se že pokračujeme severozápadně ku Krosnu, kde Honza slibuje expozici proudových MiGů u místního letiště.

Pokračujeme hlavní údolní komunikací přes Rymanów. Před Krosnem odbočka vlevo a předměstskými uzounkými uličkami se proplétáme až k jižní hraně letiště. Lokalita, které určí Honzova krabka je sice prostranství u letiště, místo stříbřitých proudových stíhaček se to tu žlutí souborem zbrusu nových stavebních strojů. Jo, jasně, byznys mění priority, co s tím naděláme. Tohle nevyšlo…. Ale co už, stává se to.

Takže trochu vydychneme, vychladíme se ve stínu, doplníme i vydáme příslušné tekutiny a určíme další přesunovou trasu.

Následným POI je Stepina. Naštěstí není daleko, a i odpolední dopravní špička jakož i teplota se přehoupla přes kulminační bod, takže se jede lépěji.

Mineme oblastní město Frysztak a za ním odbočíme vlevo a dojedeme k militární pamětihodnosti ve Stępině „Tunel schronowy“ (49°52'18.351"N, 21°35'25.880"E, http://www.schronkolejowy.pl/ , https://www.dusekarpat.cz/polsko/stepina/).

Lokalitu už jsem před několika léty navštívil i prolezl, takže zůstávám na parkovišti a ponechám volnost kolegům. Potřebuji si ve stínu oddechnout, takže se víceméně nikam nehrnu.

Po okupaci Polska a vytvoření Generálního Gouvermentu došlo k rozhodnutí vybudovat zde a v nedalekém Stryżówě dva zodolněné úkryty pro vlak Adolfa Hitlera v rámci jeho velitelského stanoviště Anlage Süd. Práci provedla Todtova organizace v létech 1940-41.

Roku 1944 tudy přešla fronta a v úkrytu byl zřízen sovětský polní lazaret. Po válce by kryt zachován a udržován, byl opatřen vzduchotechnikou a dokonce se zde průmyslově pěstovaly houby. Od roku 1989 je využíván jako muzejní objekt.

Po prohlídce s přicházejícím večerem vyvstává otázka, kdeže složíme hlavinky. Protože jsem „ubytovacím náčelníkem“, vydám se k informační boudičce vyzískat nějaké info o ubytkách v okolí. Pan průvodce o žádných privátech v blízkosti neví, doporučí však tip na sportovní areál na okraji Frysztaku. Asi jsem byl poněkud nedůvěřiv, takže se chopí founu a volá svému známému v recepci. Prý je volno, máme dorazit.

Ok, poděkuji, a po Honzově potvrzení v Bookingu.com že podnik opravdu existuje si nastaví svou krabku a jedeme.

Do Fryzstaku je jen kousek, odbočka vlevo a o pár metrech končíme mezi rodinnými domky. Sportovní areál a tady, no nevypadá to. Pokroužíme, kde nic tu nic, pouze domky. Po ubytku ni stopy.

Honza kontaktuje starší místňačku natírající plot, kdeže onen areál nachází se. Po chvilce šermování rukama prý máme popojet po hlavní a za mostkem vlevo.

Měla pravdu, paní natěračka. Přejedeme koleje, pár set metrů a vidno jest že jsme na místě. Na druhý pokus se dostaneme do budovy (první část je tělocvičná) kde recepce GOSiR Frysztak (49°50'9.740"N, 21°36'56.913"E, https://www.gosir.frysztak.pl/). Obdržíme pokoj v patře. Dostanu za úkol jej obsadit, kolegové zatím vyrazí zajistit catering.

První co třeba jest ze sebe strhat propocené svršky a zaplout do sprchy. Pak už nirvána. Nalehko vybalím, obsadím kuchyňku a už jsou kolegáčci zpět i s patřičnou futráží. Uvítáno jest chladné plechovkové pivánko, poté lehká večeře a za pozvolného stmívání se věnujeme rehydrataci, co to jen jde:-). Poté dobrou….

 DEN DRUHÝ