Motokochání

Sudoměř 2020

Polovina srpna, tradiční a komorní akcička na zapadlém nádražíčku kdesi v lůně kokořínských údolí a skalisek je na dohled. Počasí zdá se býti příznivo, jako pracující senior mám ve své režii časovou dispozici. Uděluji si tudíž volno na čtvrtek a pátek, zabalím těch pár cajků a ve čtvrtek po deváté opouštím rodnou hroudu.

Je ještě celkem snesitelno, tudíž volím trasu vedlejšími silničkami po pochodové ose Lysá – Nymburk – Dymokury. Zde stavím v hlubokém lese neb volání přírody, napití a vydechnutí.

Pokračuji dále trasou Kněžice – Hlušice – Smidary, za nimi vlevo v bok a přes Ohnišťany do Ostroměře. Zde přejedu hlavní tah Jičín – HK a ponořím se do hlubokého zalesněného údolí, protínajícího hřeben Hořického Chlumu a využívaného i železnicí do Lázní Bělohrad.

V první vesnici za údolím, Šárovcově Lhotě, odbočím neb je tu jeden z mých technických POI. Zachovalá kruhová cihelna (teprve pár let po ukončení provozu) je však (očekávaně) uzavřena. Návštěvníky areálem pan majitel provede v předem dohodnutém termínu návštěvy. Sám jej nebudu telefonicky prudit, halt budu muset sehnat pár dalších zájemců o prohlídku a poté to zde dohodnout. Tak alespoň pár fotek přes plot a pokračujem.

https://www.idnes.cz/hradec-kralove/zpravy/nadsenec-zachranuje-v-sarovcove-lhote-starou-cihelnu.A120320_183848_hradec-zpravy_kvi

Lázně Bělohrad jen projedu, (u meteosloupku na náměstí se zastavím jindy) a pokračuji pěkně dál k severu až do Pecky na náměstí. Zde opustím obvyklou trasu po hřebeni a naopak, uhnu vlevo, spustím se do údolí a šplhám zalesněným svahem na další hřeben. Na jeho vrcholku je ostrá levá, kde odstavím moto na prostranství vedle silnice neb jsem u svého dalšího cíle.

Kousek ode mne stojí technická rarita – skupina nadšenců zde nedávno postavila přesnou repliku větrného mlýna německého typu. Proč zde? Inu dříve stával opodál stejný větřák, tak proto.

http://vetrny-mlyn-borovnice.cz/

Jak jsem očekával, je zavřeno, takže jenom obejdu stavbu koldokola, ještě chvilku se porozhlédnu po okolí (celkem slušný výhled) a je třeba jet dál. Začíná mi lehce kručet v žaludku, takže se rozhodnu dojet až do Hostinného, polknout obídek a pak se uvidí, co se zbytkem dne.

Spustím se do Borovnice, údolím sjedu do Mostku a odtud přes kopec do Dolní Olešnice. Po hlavní dojedu k železničnímu přejezdu u Labe, za ním vlevo a už je tu Hostinné.

Pro oběd zvolím vyzkoušenou restauraci U Bicana na hlavní Nádražní ulici. Sedí se venku, sice pod stříškou, ale kolem vše rozpáleno popoledním sluncem,. Ještě že sem tam občas foukne větřík, jinak bych se zde upekl.

Tahle restauračka oplývá velkým sortimentem klasických hotovek české kuchyně, žádné „smaženiny s hranolkama“ stokrát jinak pokaždé stejně. Poctivý hovězí vývar, španělský ptáček (no, mohl by být větší, je to jen taková sejkorka….) plus točený birell.

Hemží se to tady cyklounama, o dva stoly dál sedí poněkud hlučnější partička tak mého věku. Nelze je nevyslyšet, vystajlovaní v barevnejch oblečcích (viz heslo MAML – Middle Aged Man in Lycra...), všude byli dvakrát, ode všeho maj klíče a dají si záležet aby to vyslechli všichni kolem. Zdá se, že ne každému přináší pokročilejší věk nadhled a moudro.

No nic, zaplatím, usednu na rozpálený GS (že by grilované žlázy….) a mizím odcaď. K chatičce je to asi kiláček. Zaparkuju ve stínu, odsmýkám vše do bydlíku a s gustem ze sebe strhám co možno. Jen tak naostro poté využiju přírodní sprchu (černý soudek s kropítkem), smeju pot a prach cest a osvěžím umdlené tělo. Pak jen poobědový čajíček a chvilkový relax.

Co se zbytkem odpoledne? Hmmm, navlékat se opět do motocyklového a udělat si minikolečko se mi moc nechce, takže nakonec definitivně zaparkuju GS, oblíknu se nalehko a udělám si kolečko kolem Hostinného. Pak to vezmu do Penáče pro něco na zub večerní a ranní, no a tradá na náměstí do (opět léty vyzkoušené) pivnice Na růžku. Na stinné zahrádce loupnu tři Krakonoše (podražil, už stojí 19.- Kč) a podvečerem se přeloudám domů.

Prostá studená večeře kyblík poctivého anglického té, chvilka plánování zítřejší cesty a je čas zalézt.

Pátek  

V klidu se chrupe jen což, vstávám až k osmé:-). Není kam spěchat, takže opět v poklidu řádná snídaně. Pak jen zapakovat, poklidit po sobě, uzamknout a jedem.

Je oblačno, až zataženo, ale příjemno. Mířím ke krkonošským hřbetům, všechny ty Lánovy mezi Hostinným a Dolním Dvorem mi jaksi splývají v jednu souvislou řadu usedlostí podél silnice. Jasně, obec, padesátka, ale nespěchám, takže pohoda a počumuju.

Kruhák u letiště, jedu dál směrem k hlavnímu krkonošskému hřebeni. V Horním Lánově opouštím hlavní cestu a uhýbám vlevo na místní komunikaci, mířící do svahu. Našel jsem si ji včera na mapě, zřejmě původní cesta s půvabným názvem Rumovka:-). Směřuje na hřeben od Strážného, nahoře by měla být křižovatka s Poštovní cestou, ze které by taky měly být nějaké ty výhledy. Mno, ale dnes zatažíno, mlhavo, výhledy asi nebudou:-(.

Nahoře na křižovatce (cesty jsou sice klasické singletracky, ale s novým asfaltem) ale ouha, odbočka vpravo má zákaz bo dole se staví most…. Klasika dnešní doby…

Tak nic, jen se porozhlídnu, díky nízkým oblakům toho moc vidět není, navíc shora pár kapek. Takže dál, Poštovní cestu si nechám na příště.

Rumovka mne dovede do zatáčky pod Strážným, takže se spustím na hlavní do Špindlu. Popojedu kousek na Vrchláb a vpravo hore na Benecko. 

Mám v plánu navštívit dřevěnou rozhlednu Sovinec, poblíž osady Mrklov. Leží nad osadou Kněžice, tak tam zahnu a posléze i najdu polňačku, ze které má odbočit cesta k fotbalovému hřišti a rozhledně nad ním. No, odbočku posléze najdu, leč je tu přes ni natažen elektrický ohradník. No a ten je pod proudem a cosi mi říká, že to nebude jen tak samo sebou a stádo kraviček bude někde opodál. Copak kravky, ty by ani tak nevadily, ale občas jsou doprovázeny bejkem a s tím bych se nerad předháněl. Přeci jen, pár set kilo rozvzteklené svíčkové…. Takže čelem vzad. Ještě to zkusím z opačné strany od sedla Křížovky, ale cesta se neustále od rozhledny odklání a muselo by se přes pole a louky. Na což samotinek peču a zamířím dále na Benecko.

http://rozhledny.webzdarma.cz/sovinec.htm 

Horskou osadu si pomaličku projedu, zavzpomínám na časy kdy se sem jezdilo na lyže s kolegy z ČKD. Zajedu i k chaloupce, kde jsme ložírovali a pak se spustím opět singletrackem přes Dolní Benecko na hlavní silnici v Dolních Vítkovicích.  

Chvilku po ní jedu směrem proti proudu, u Janovy Hory se dám vlevo na Vítkovice a Roudnici. Na hřebenu se dám vpravo a cesta po vrstevnici mne dovede k Rezku. Kalkuloval jsem se zastávkou na kávičku, ale plně obsazená zahrádka značí nekomfort a tak dál na Rokytnici.

V lese těsně před Františkovem dojedu tři cyklisty, kašlající na něco jako je silniční zákon a jedoucí hezky pěkně v trojstupu vedle sebe, čímž spolehlivě zaberou celý jízdní pruh a ještě kousek. Zatáčky, tudíž se obávám je předjet a musím se mrcasit za nima. Jak to jde, předjedu a gestem naznačím, že by tedy panáčci mohli ject za sebou. Ne, není třeba se obávat, žádné vulgární „jedničky“ :-). Ještě za sebou zaslechnu nějaké hulákání a řev, ale nevěnuji mu pozornost. 

Pozvolna sjíždím serpentínami do Rokytnice, když mně napadne mrknout do zrcátka, a ejhle, dva z nich jsou těsně za mnou a jak to tak vypadá, mají v úmyslu mne dojet a asi si popovídat na férovku, dva mladý s jedním starochem:-). Ehm, je to sice hodně z kopce, leč mám k dispozici asi padesátku hemelek plus slušné brzdy. Lehce přidám a udržuji odstup. Snaží se chlapci, snaží, ale dole v údolí už jim gravitace tak nepomáhá, takže celou Rokytnici projedu v poklidu a volně, občas je ale na chvilku zahlédnu kdesi za mnou.

U pumpy dole na křižovatce s hlavní zastavím, chvilku počkám a cyklouni jsou zde a hezky za mnou. Fajn, takže nic proti nim, ale na široké silnici jaksi nemají nárok, pokračuju dál na Harrachov a Kořenov k nádraží, kde si chci prohlédnout „nové“ depo.

U Mýta beru benzín, odsud je to jen pár kilásků a stavím před nádražní budovou v Kořenově. Začíná lehce krápat. 

Nevadí, stejně jdu na prohlídku. Trefím se akurát, sotva si stačím odložit a jde se s průvodcem do depa.  

http://www.zubacka.cz/index.php

Skoro hodinová prohlídka depa, které vstalo ze svého popela, utekla v zajímavém výkladu pana průvodce jako nic. Víceméně všechny exponáty jsem už znal z dřívějška, překvapením byla elektrická ozubnicová jednotka, jezdící kdysi ve švýcarském Zugspitze. Do Kořenova se dostala poměrně složitým způsobem, naproti tomu ale zcela zdarma:-).

Při návratu do hlavní budovy již mží hustěji, takže se rozhodnu dát si kávičku a pomelo. To jsem asi neměl dělat, bo za chvilku začalo docela regulérně lejt. Utěšil jsem se že bouřka, rychle přijde rychle odejde, ale ouha. Rychle přišla, ale odejít se jí nechce. Prší skoro přes hodinu, než to opět přejde do mžení, takže se rozhodnu jet a někde poblíž zapadnout na oběd.

Risk vyšel, v drobném dešti sjedu pár set metrů dolů k restauraci Martinské údolí. Nikde nikdo (inu je ke třetí….) takže sednu venku pod slunečník/deštník a zkonzumuji neprodleně přinesenou knedlíčkovou polévku a klasickou svíčkovou. Obé výborné, navíc přestalo pršet, takže slunce alespoň v duši. Ještě pokecám s místňákem, který se zde zastavil na pivko cestou z fachy v Tanvaldu, prej tam dole už neprší a osychá to. 

https://www.martinskeudoli.cz/

Pravdu měl, občan. Přes Příchovice ještě po mokru, v Desné už jen vlhko a v Tanvaldu suchu. Abych si trochu zpestřil cestu (bude to jen přesun, na původně uvažovaný objezd Jizerek přes Hejnici už jaksi není čas a v mokru tam nahoře ani chuť), tak z Tanvaldu použiju okresky přes Zásadu. Jakmile se ale vyhoupnu nahoru, je mi jasné, že další sprše neujdu. A taky jo, prudký přívalák mne zažene do čekárny v Pěnčíně – Huťi, kde přečkám nejhorší.  

Když už prší drobněji a na západě se vyjasňuje, odrazím a halt uvidím. Sázka se vyplácí, ve Frýdštejně už je skoro sucho. Pozvolna se spouštím do Turnova, podjedu čtyřproudovku a napojím se na „starou“ 10, po dálnici se mi nechce protože je na ní málo úkrytů. Západní obzor je totiž opět temný a blejská se tam. 

Takže pojedu pokavádle to půjde a když ne, tak se dycky nějaký úkryt najde. Úmysl mně vychází až za Bakov, kde opouštím údolí Jizery a zamířím na Katusice, cíl je nedaleko!

Nojo, ale svatý Petr míní jinak. Za Bítouchovem začne ne pršet, ale lejt, a ksakru nikde žádná čekárna. Na ni natrefím až v Čisté. Chvilku postojím, ale temno koldokola a leje furt. Takže obleček z kufru, nasoukám si vršek (kalhoty už jsou stejně mokrý) a těch deset kiláků už musím dojet nahou prdelí na žiletce.  

Při sjezdu k nádražíčku už prší drobněji, fajn, podařilo se. Na místě už pár přátel je, zakromidluju k nákladišti, přivítám se no a je čas na první točené. 

https://zinopa.estranky.cz/ 

Už v poklidu si odnesu cajky do ložnice, kterou se mi stane kabina drezíny. Sice přístup do ní je ryze železničářský (už se vidím jak tu tancuju při nočních urinálních výpadech), ale zase sucho a nemusím stavět stan, což tedy převáží! 

Posléze se sjedou všichni (cca dvacítka), které neodradilo počasí a nepohodlí (někdo se i vymlouval na koronáče) a večer probíhá zcela tak jak má bejt a jak je to správné:-). K jedenácté už u mne převáží chuť se natáhnout a zachumlat se do dutejch, takže zmizím do tmy a do drezíny. Zbytek juchá cca do druhé :-).

Sobota

Včera jsem se držel trochu zpátky, což se mi ve světle dnešního rána jeví jako dobré rozhodnutí. Jitro je jasné (stejně jako moje hlava:-))), kapky kondenzované vlhkosti jiskří všude kolem. Po včerejší buřině ani památky, kolem ticho a klid a mír, pouze občas kolemjedoucí motoráček zaklape na nedotažených stycích neudržovaných kolejí, krátce houkne před nedalekým přejezdem a opět nastane velebné, ničím nerušené ticho. Jo, tyhle chvilky zde miluju, a proto se sem i rád vracím….

Každopádně, čas nepostojí, a i v tábořišti opodál začíná ranní ruch. Pár se nás sejde u skladiště na snídani. Od přátel ze Znojma jsem obdařen čerstvým čajíkem (díky Maruš mockráte!), takže ani nemusím rozbalovat svoji minikuchyňku a ranní menu (sleď v hořčičné omáčce + chleba + čaj) mne plně uspokojí a nasytí. Fajn, pak klasické hygienické kolečko a jsem ready to go.

Část sešlosti se loučí a kvačí domů či za jinými záležitostmi (Franta ze Zlína odrazil už v pět….) no a my zbylí se pomalu dáme do kupy a vyrážíme.

První část výletu si bere za své Míla a vede nás do Vince, kde jest předjednána návštěva románského kostelíka svatého Mikuláše. Nejprve musíme ale ke katusickému zdroji kapalných uhlovodíků. Ehm, nikam sice nespěcháme, ale jsem toho názoru, že pakliže jedu příští den na výlet, tak není nic jednoduššího než při příjezdu zabrzdit u pumpy a doplnit. Ztráta času minimální a nemusím prudit ostatní druhý den ráno. Ale nic, jen můj názor…. Nekamenovat pls:-).

Pár kilometříků a je tu Vinec a na konci cesty i kostelík.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Mikul%C3%A1%C5%A1e_(Vinec)

Pan kostelník je na místě a právě „dokončuje“ partu před námi, grupu starších dam na vlastivědné vycházce. Občas se nějaká koukne bokem, co že se to sem šine za divně vystrojenou partii. Inu, motorkáři, žerou malý děti zasyrova a vůbec mají špatnou pověst…. to se jim asi honí hlavou.

Poté už se řečný pan průvodce věnuje nám, zajímavá přednáška se snoubí s prohlídkou značně stísněných prostor pater a zvonice. Inu, románská klasika, obranný kostel obdobný tomu našemu v Kejích, dedikovanému svatému Bartoloměji.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Bartolom%C4%9Bje_(Kyje)

Měj jsem tu možnost jej prolézt odzdola nahoru a tady je to velmi podobné, ba co dím, ještě o trochu stísněnější. Asi proto, že doma jsem nebyl navlečen do motorkářského s endurobotkama na nohou. Takže se vyhrabu jen to prvního patra a míním, že dnes je tu pro mne konečná. Nicméně, co mohu vidět, je to tady pěkný. Popravdě, tyhle kostelíky mně daleko víc osloví než přeumělkované barokní svatostánky (promiň, Santini...).

Pro obdivovatele rané sakrální architektury mohu doporučit návštěvu velmi podobného románského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mohelnici nad Jizerou, pár kilometrů proti proudu:-). Ale to jen tak na okraj….

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Nanebevzet%C3%AD_Panny_Marie_(Mohelnice_nad_Jizerou)

Každopádně za mne, Vinec, palec hore….A co dál?

Slovo dá slovo a Míla ještě navrhuje návštěvu nedalekého aeroklubáckého letiště a leteckého muzea Metoděje Vlacha. Jako fanda létajících aparátů jsem již zde byl několikrát, ale proč ne? K polednímu, prohlídka a i vedlejší letecká kavárna, zvoucí k menšímu občerstvení. Takže jo.

Na parkovišti u muzea si dáme rozchod, každý kam jej to táhne. Já si dám akurát jednoho točeného birella narychlo na stojáka u pultu a pak se jen tak motám na parkovišti u motorek, počumuju a sleduju letecký provoz.

Zde se s námi rozloučí Znojemáci a Brňáci, které to táhne k rodné hroudě, my zbylí se sebereme a zamíříme do nedalekého Rabakova navštívit známé jawácké motomuzeum rodiny Miclíkových.

www.jawa-muzeum.cz/

Ne že bychom už zde kdysi se spoluvsedláky nebyli, ale od té doby se expozice značně rozšířila a navíc, letošního roku zde přibyla i část mapující kariéru „největšího českého motocestovatele“ Jardy Šímy.

Mé očekávání rozhodně Miclíkovi nezklamali, je na co se dívat, průřez jawáckou historií i soubor „motorek napadených kutilem“ stojí za prostudování a zjištění, čeho všeho jsou schopny ruce i kreativita bezejmenných tvůrců roztodivných kreací.

No, vzdělávání už bylo více než dost, dlužno myslet na tělesno. Přeci jen, poledne už dávno odklinkalo, a žaludky (tedy ten můj určitě) si žádají své.

Při přemýšlení, kam partu zavést a kde bychom se v pohodlí usadili a byli obslouženi, mně nakonec napadly nedaleké Seletice. Občas se tam při svých služebních cestách stavím na obídek a sice prostá venkovská, nicméně sortimentem i kvalitou pokrmů překvapující (v kladném slova smyslu) hospoda by mohla posloužit i našemu spolčenstvu.

Sázka se vyplácí, i po druhé odpolední je sortiment hotovek více než dostatečný. Příjemný stín pod slunečníky, motorky parkujou na dohled, obsluha přívětivá a čilá, dlabenec chutný, no co víc si přát. Seletice nezklamaly!

https://www.facebook.com/Hostinec-U-Terezky-120031311911264/

Po zbytek dne se náš ztenčený peloton rozhodne pro kroužek Kokořínskem. Klasika, Kokořín Důl, možná Houska, šoustky kolem, prostě kam nás oči a momentální zámysl povede.

Nejprve je ale nutno se Kokořínsku přiblížit. Takže přesunová osa Loučeň – Vlkava – Lipník – Benátky nad Jizerou – Hřivno – Kropáčova Vrutice – Mělnické Vtelno. Jakmile se vyhoupneme na planinu ke Mšenu, je jasné, že „jedou s vodou“. Západní obzor lemují tmavá mračna, začne krápat, poté hustěji a hustěji. Takže není zbytí, ve Velkém Újezdě na křižovatce s busovou čekárnou zastavuji na poradu a verdikt, co a jak dál….

Nakonec převáží názor to otočit k základně. Navlékneme tedy šprcky, a po hlavní se přes Mšeno dobereme do cíle. Půlhodinku po dojezdu přestane krápat a za chvilku je nad hlavami azzuro. Pech, nojo…. Ale to už máme v sobě nějakou tu Podkováň, takže sorry jako…

Večer proběhne v daleko komornějším stylu, inu jako pokaždé. Přeci jen, pařit dva večery po sobě, to už „starším a protřelým“ moc nejde. Mně to nevadí, naopak, jsem spokojen. Pokecáme, lehce pokonzumujeme, a je čas na kutě.

Neděle

Ráno opět pohodička. Přispíme si, takže vylezu až tehdy, kdy Vláďa otevře skladiště a postaví vodu na čaj. Snídaně, hygoš, zabalím těch pár cajků a vyklidím drezínu, a pomalu je čas se rozloučit, poděkovat za pohostinství a zmizet k domácím mastným hrncům.

Dobře bylo!