Motokochání

Začíná to jako ukrutná masovka, ale během dne nadšenců ubývá a ubývá, až ve finále na večerní pařbu kdesi v předem pečlivě vybrané lokalitě zůstává jen nepříliš početné zdravé jádro Jawáků a jejich příznivců či trpěných nohsledů.

Letos jsem se ale na vlastní jízdu nedostal, dokonce ani večer na onu motorkářskou veselici. Ne že by mě to nějak zvlášť mrzelo, jsou to strašlivé orgie. Chlastá se extraliga, panny v širokém okolí jsou przněny hromadně a pohříchu i opakovaně, v ranních hodinách už si není jistý nikdo ničím, svalnatí Jawaři s problitými plnovousy víří sálem za zvuků jejich kultovní „Sombrero Mexiko“, na obzoru hoří vesnice a okolím se nese kvílení nešťastných domorodců … prostě na tohle už nějak nejsem.

Ne tak ovšem JiB, dlouholetý organizátor těchto zrůdných bakchanálií (to jste se v jeho motoživotopise zřejmě nedočetli, že?), ten chybět nesmí, plus pár společných kamarádů, kteří ještě neprozřeli a neobrátili mysl k vyšším hodnotám.

Takže abych to zkrátil, objevil jsem se na místě letošního konce Jawačky, totiž na tvrzi Holešice na Orlíku, (www.tvrzholesice.cz) až druhý den ráno, když bylo po všem. Naplánována byla kvalitní nedělí vyjížďka po pamětihodnostech, bo počasí slibovalo parádní den a Jirka má vždy po těch zvěrstvech potřebu chovat se aspoň chvíli jako civilizovaný člověk, pročež není nebezpečný, nejí lidské maso ani sexuálně neobtěžuje všechno co dýchá.

Cesta jiskrným ránem z Prahy proběhla ve zrychleném tempu, díky změně času bylo všechno kapku posunuté, takže přestože jsem vstával nekřesťansky brzo, na dvorku v Holešicích brzdím až kolem půl jedenácté. Většina účastníků noční veselice se již stačila relativně vzpamatovat a někteří dokonce působí dojmem, že vědí kde jsou.

Prvního registruju Johnnyho, kterého Zdenka na tyhle akce zatím pouští, bo nemá zřejmě dostatečně zvrácenou fantazii. Další známý obličej je Ládík Van Halen, taktéž propuštěn od dvojčat na krátký opušťák, pak je tu ještě Faudy s podobným osudem a Jirka Dukatista, který reprodukční seskupení zatím nevytvořil, tak si může dovolit dorazit až z dalekého Zlína.

To jsou kamarádi Motokonferenčníci (nutno konstatovat, že jich je rok od roku nějak míň), po dvorku se ještě potácí blíže neurčitá skupinka ortodoxních Jawáků v různém stupni regenerace před odjezdem.

Dukatista to má daleko, navíc nedisponuje vhodným strojem (dnešek by měl být mírně enduro), proto za jihočeskými rozhlednami vyrážíme jen v pěti. Ano, zapomněl jsem se zmínit, JiB vytáhl několikastránkový rozpis okolních rozhleden, zřícenin, technických památek a pamětihodností, po jehož krátkém zhodnocení padlo rozhodnutí, že se podíváme právě na ty rozhledny.

Nejbližší je stará zapomenutá zeměměřičská věž na Vysokém Kamýku u Albrechtic nad Vltavou, kam bychom se tedy měli spořádaně přesunout. Když tak koukám na mapu, napadá mě, jestli už kluci byli u známého železničního viaduktu v Červené nad Vltavou. Kdysi to byl druhý nejvyšší ocelový viadukt v Rakousku Uhersku, jehož kolejnice vedly takřka 70 metrů nade dnem údolí. To sice vedou stále, ale v šedesátých letech mu zvýšená hladina Orlické přehrady kapku stoupla pod sukně, takže výška nad hladinou je v současnosti přibližně 40 metrů. Zároveň zanikla místní vyhlášená rekreační oblast v údolí (tehdy) stříbropěnné Vltavy, která vznikla díky společné existenci blízké železniční stanice a silnice na břehu Vltavy, což bylo na středním toku se strmými břehy značně neobvyklé http://vltava.logout.cz/zt-cervena.html .

Navrhuji tedy mírně upravit trasu, nikdo není proti, můžeme vyrazit. Ještě se ptám po Evě, dostalo se mi ale vyhýbavé odpovědi, že tady včera byla, ale že snad někam odjela … no, snad ji v noci nesežrali. Tedy, to by byla ta lepší varianta…

Opouštíme Holešice a jedeme tedy přes Kostelec, Kučeř, skrz Rakávečskou oboru do Branice a dál do Jetetice, kde je odbočka do nově vzniklé části Červené, na lesní cestu vedoucí k rekreačnímu areálu PČR a chatové oblasti na břehu nádrže.

Posledních pár metrů k vodě je uklouzaná polní jílová cesta, která mezi chatkami v lese přejde do kamenitého koryta. Když v létě zaprší a chatky jsou obsazené, přičemž u každé chatky stojí ocelový miláček, musí to tady být docela adventure. Teď je tu ovšem klid, pusto a prázdno, takže to celkem jde.

Zaparkujeme motorky u rozestavěného torza echtovní socialistické chaty pozdního období (vrata integrované garáže ze smrkového dřeva, kamenem obložený sokl, mansarda) o které kluci po krátkém zkoumání usoudili, že ji zřejmě stavěl ke konci osmdesátých let nějaký místní pohlavár, který záhy o funkci přišel. Od té doby to tu straší a chátrá.

O „patro“ výš ve svahu je ale onačejší pomník moderní doby, tentokrát plně funkční a používaný, totiž opravdický severský luxusní celodřevěný srub z masivní kulatiny. Inu, kde jsou peníze, není nic nemožného. Docela by mě zajímalo, jak je majitel tady v lesíku oblíbený, bo směrem k vodě jsou chatičky podstatně skromnější, takové spíš budky typu „stluču si sám a moc to neumím“.

Na plochu, kde od roku 1928 stál Skleněný zámeček, kdysi penzionát a ozdravovna pražských policejních zaměstnanců, je to jen pár metrů a most je odtud vidět parádně. Pořád ještě působí velmi elegantním a monumentálním dojmem. Oba pilíře jsou až nad hladinu obaleny ochranou kamennou vrstvou kryjící dodatečnou izolaci, protože původně se nepředpokládalo, že budou trvale zatopeny.

Skleněný zámeček mohl zátopu přežít, ale zřejmě díky nákladům spojeným s jeho zachováním (zpevnění a ochrana základů, vyřešení odpadů, vybudování nové přístupové silnice atd.) bylo o jeho osudu rozhodnuto jinak. Dnes ho připomíná jen část zničeného plotu, podezdívka a pár betonových sloupků. Pobřežní silnice je nyní hluboko pod hladinou, stejně jako základy domu poříční stráže, několika vil prominentů, hotelu, mlýnu, četnické stanice i domku převozníka. Všechno vzal čas a hluboká voda přehradní nádrže.

Přesto se však něco zachránilo, totiž kostelík, který dal zdejšímu místu jméno. Červený kostelík, jenž byl poprvé zmíněn v písemnostech již roku 1160, byl před zátopou rozebrán a postaven o 30 metrů výše. Stojí nyní v části obce nazývané Červená II, kam se ale podle vody už dnes dostat nedá. Museli bychom se vrátit až skoro do Kučeře a odtamtud zamířit na slepou odbočku k Vltavě.

Z lesa na protějším břehu se náhle ozve zahoukání, máme kliku, po mostě pojede vlak. I když vlak … po chvilce se železná konstrukce rozduní a na náš břeh přerachotí „Pendolino“ regionálních tratí, totiž žlutozelená Regionova.

Most nám tedy nabídl maximum. Přestože byla trať stavěna z Písku do Tábora jako součást důležité jižní transversální dráhy, dnes už tu skoro nic nejezdí, kamiony a neschopnost ČD ji degradovaly na obyčejnou lokálku.

Vrátíme se ke strojům, popojedeme do obce Podolí a po hlavní silnici míříme k další mostní pamětihodnosti, totiž velkému silničnímu Podolskému mostu, postaveného v letech 1938 – 1942. Ve své době to byl největší železobetonový most v Evropě a třetí na světě. Délka mostovky je půl kilometru a výška nad dnem údolí 66 metrů. Stejně jako u červenského viaduktu musely být patky jeho největšího středového oblouku dodatečně zaizolovány, protože je zatopila vzedmutá hladina. Z boku působí hlavní oblouk o rozpětí 150 metrů opravdu moderně, samotná šířka komunikace na temeni je ale víc než úsporná. Ta je poplatná době vzniku a je to taky to jediné, co z celého mostu uvidíme, protože tady nezastavujeme. Jen se všichni postavíme do stupaček, abychom si prohlédli údolí hluboko pod námi.

Osmnáct let tu stály mosty dva, pod tímto krasavcem se totiž krčil starý řetězový most z roku 1848, postavený českobudějovickým podnikatelem Lannou. Ten by zmizel pod hladinou, proto byl roku 1960 kámen po kameni a článek po článku rozebrán, deset let se válel jako hromada šutrů a železa na pravém břehu jezera aby byl nakonec jako poslední a jediný dochovaný řetězový most u nás znovu zkompletován a postaven v údolí Lužnice poblíž vesnice Stádlec. Dodnes slouží místní dopravě a je tak ke cti svým stavitelům i zachráncům.

Odbočujeme z hlavní silnice a míříme zvlněnou krajinou k Albrechticím. Ve vedení je Jirka, bezpečně nás provádí městečkem a začíná čenichat na úpatí kopce, kudy že cestička na jeho nejvyšší bod, kde by měla stát ona první „rozhledna“, totiž měřická věž z roku 1941. Nebude to asi nijak jednoduché, oficiálně to přístupné není, takže tam nevede ani žádná značená cesta.

Nakonec jednu lesní, strmě stoupající a podle mapy nadějně se tvářící cestu vybíráme a začínáme se probíjet vzhůru. První jede opatrně Jirka, za ním Faudy na Transalpu, pak já a za mnou VanHalen s Johnnym, jeden na KTM LC8 a druhý na GS 1150, oba na špuntech. Proč to říkám … Jirka s Faudym drží opatrné tempo a šplhají rozbahněným lesním úvozem, já je s vykulenýma očima následuju, nemaje v terénu dostatečného sebevědomí, čímž vyprovokuju k akci oba naše terénní ultimativce. Oba jdou do stupaček, oba jdou přese mě a oba jdou na hubu…

Johny přímo přede mnou vlítnul po hlavě do lesa, VH si ustlal přibližně o dvacet metrů dál. Zajímavý moment. Stavím Klárku a jdu pomoct vyrvat Johnnymu jeho ingot z roští, ten mě ale zahání, že to prý umí sám. OK, stát se to mě, běžím do vesnice pro traktor. Johny to fakt v pohodě postavil a vrátil se zpět na cestu, takže oba dojíždíme těch pár metrů k VH, který mezitím vztyčil LCosmu trhnutím levačky do provozní polohy. Jsou to drsoňové.

Jirku s Faudym tak dojíždíme až na křižovatce lesních cest, z nichž ta, co po ní nejedem, je luxusně asfaltovaná. No, ta naše byla sice horší, zřejmě delší, ale zase to byla větší prča…

Tady uprostřed hvozdů je můj CityNavigator v GPS na dvě věci, kluci ale velí stále přímo vzhůru, kam je vedou jejich Topomapy. Tam nahoře by snad měla být i nějaká značená cesta.

VH s Johnnym vyrážejí přímo za nosem do nejprudšího lesního krpálu, kde kdysi dávno možná nějaká cesta byla, teď je to ale jen jakési koryto pro přívalovou vodu, navíc zanesené popadaným listím z místní bukové monokultury. VanHalen mizí v pohodě až kdesi nahoře, Johny se zakousnul v nějakém roští, takže přede mnou jedoucí Jirka volí novou stopu a hrabeme se opatrně hore. Chvíli musím počkat, než se Jirka vyprostí z nějaké díry ukryté pod listím, nechávám mu náskok a ostražitě sleduju, kam lehne. Velký navigátor je ovšem starý kozák, bez výraznějšího zaváhání se dostává až k čekajícímu VH, takže můžu vyrazit za nimi. Důležité je nespadnout do vymletého koryta, ale protože tady už je vcelku sucho, není to tak hrozný a za chvíli jsem nahoře.

Kluci stojí na další lesní cestě, které vede po vrstevnici, takže tvoří jakousi terásku v kopci. Zatímco parkuju, za mnou jedoucí Faudy si uprostřed stoupání špatně zvolil stopu a už tam trčí v díře podobně jako před chvíli Jirka, na rozdíl od něho ale nemá špunty.

No abych to neprodlužoval, chvíli tam s tím lomcoval, pak mu Transalp lehnul na bok, takže Johny hrabající se vzhůru jako poslední, vedle něj odhodil GSo do listí a pomohl mu z té díry ven.

Trochu jsem se nad takovým přístupem podivil, ale VH prohlásil, že to je u Johna normální, že takhle parkuje v terénu vždycky. Jak říkám, jsou to drsoňové.

Za chvíli jsme tedy všichni opět na cestě a radíme se jak dál. Žádná věž ještě vidět není a vzhůru do kopce už to nejde, jsou tam v listí nějaké popadané stromy.

Nakonec jsme cestu až nahoru objevili a dokonce se tam po ní i vyškrábali, tentokrát už bez ztrát na životech.

O samotné věži snad napíše něco Jirka (Inu, co dodat, zdejší zeměměřičská věž je jedna ze soustavy devíti prakticky shodných staveb, porůznu rozhozených po kraji českém. Všechny byly postaveny v roce 1941 z důvodu nedostatku přirozených přírodních dominantů a dodnes stojí – takže si dávám trochu závazek, ke všem se dostat. Na mašině, pěšky, na kole, jedno jestJ. Vlastně si teď uvědomuju, jednu už jsme kdysi nevědomky –tak před třemi roky – s Johnnym a Zdenkou navštívili na Vysoké u Kutné Hory. J), já jen podotknu, že je to tu super a že se dovnitř nedá dostat. Přestože tedy Jirkovy podklady tvrdily něco jiného (inu, net hovořil viz níže. J). Což je škoda, protože díky opadanému listí by možná bylo i něco vidět, jinak je věž kompletně stromy přerostlá a zřejmě tak ještě dlouho zůstane.

http://rozhledny.yc.cz/rekamyk.htm

Chvíli u jejího zamčeného vchodu poklábosíme a je načase vyrazit za dalším cílem. Jako správní dobrodruzi se nevracíme po vlastních stopách, ale hledáme cestu novou, což se nám nakonec díky VH a jeho Topomapě i daří. Jeden mírně prekérní sjezd, rozbitá zapomenutá lesní cesta a konečně je tu ta asfaltka, kterou jsme už jednou křižovali. Ta nás dovede na normální silnici a po té se vrátíme do Albrechtic. Pěkné to bylo.

Naše putování míří přes Tálín k Písku, kde bychom rádi navštívili chatu s rozhlednou na Jarníku. Tady jsme ale naprosto neúspěšní, protože krásné předjarní počasí vytáhlo obyvatele města do přírody a Jarník je zjevně jedena z hlavních místních atrakcí. Takže po všech přístupovkách se vzhůru hrnou přímo davy. Kličkovat mezi nimi by bylo neslušné, nehledě k tomu, že všude jsou zákazy vjezdu jako prase.

http://www.rozhlednyunas.cz/rozhledny/jarnik-u-pisku/

Zastavujeme tedy v místní části U Vodáka, u tří lesních rybníčků, které kdysi zásobovaly vodou písecké kašny a o které se staral městský zaměstnanec, po jehož funkci se to tu jmenuje.

Je tu zaparkováno celkem dost aut a další přijíždí, pohyb pěších výletníků je taky víc než čilý, takže je jasné, že nahoře je narváno. Jirka operativně odchytil nějakou místní babku, aby z ní vytáhl detailnější info. Johnny jejich rozhovor chvíli pozoroval a pak lakonicky poznamenal, že to asi potkal nějakou spolužačku, když se tak zakecal. Pro úplnost dodávám, že já se nesmál … J (o tom si dovolím důvodně pochybovat J J)

Takže nahoru se nejede, navíc horké zprávy hovoří v tom smyslu, že je tam stejně ještě všechno zavřené, bo není sezóna.

Nevadí, v zásobě je další rozhledna, tentokrát telekomunikační věž pod Velkým Kamýkem nedaleko Velkých Nepodřic. Z Písku pár kilometrů na západ. VH s Johnnym s námi ale už nepojedou. Přestože jsou teprve asi tři hodiny odpoledne, musí chlapci ke svým povinnostem. Nedá se nic dělat, rozloučení a pokračujeme ve třech.

Projedeme Pískem, do Nepodřic je to vážně jen kousek a ocelová věž je vidět na stráni pod lesem. Otázka zní, kudy k ní? Jirka chvíli zkoumá mapu a pak volí jeden směr, to se mi ale nezdá, proto zajíždím k partě hrajících si asi desetiletých holčiček s otázkou, kudy k rozhledně. Děvčátka jsou z drsného motorkáře celá nervózní, schovávají se jedna za druhou a něco blekotají, dokud mi nedojde, že jsem si nechal spuštěnou sluneční clonu v helmě, takže vypadám trochu jako kosmonaut.

Zvedám clonu a děvenky po pohledu do mého milého upřímného obličeje (JJJ J) celé roztávají, hrnou se blíž, obdivně mě okukují a snaží se každá podat co nejrychlejší a nejucelenější info. Kdyby jim bylo o pár let víc, možná bych byl pozván i k odpolednímu čaji či opláchnout prach z dlouhých cest, případně pobýt nezávazně pár dní J. (Chybělo ti po kapsách BON-PARI. Na to je třeba nezapomínat J J)

No, dozvěděl jsem se, že ta cesta, kudy vyrazil Jirka tam nevede, je naopak třeba projet celou vesnici, u hasičárny odbočit do kopce a potom ještě jednou a u lesa pak naposled. Každá to drmolila trochu jinak, ale smysl to dávalo, takže jedem.

Hasičárnu jsem našel, odbočky taky, ale pod lesem už to bylo horší. Věž zmizela za stromy a cesta se dělila, přičemž ta vlevo vypadala, že mizí někde v roští. Ta druhé se zdála nadějnější, tak volím tu. Chyba.

Postupně jsme celý kopec objeli dokola po loukách a polích, ovšem věž byla stále stejně daleko jako na začátku. Takže ještě jednou kolem hasičárny k lesu, tentokrát tou druhou cestou a tentokrát je to správně.

Podrobnosti o věži snad dodá opět Jirka, já musím říct, že přestože je to moderní telekomunikační stavba, zdánlivě obyčejná, tahle je moc pěkná. Branka v oplocení je pohostinně otevřená, můžeme vyrazit vzhůru se rozhlédnout. Ještě se ptám, jestli někdo nemá dalekohled a Jiřík hrdě hlásí, že on jo. Paráda.

http://www.rozhlednyunas.cz/rozhledny/velky-kamyk-u-pisku/

Funíme vzhůru, činíme zdravotní přestávky, přičemž na jedné se ptám po tom dalekohledu, kdo ho má. Následuje chvíle ticha ukončená peprnou nadávkou, takže je jasné, že dalekohled s námi nestoupá. Nojono, co si člověk neudělá sám ... (Mládí odchází, Herr Alzheimer přichází….. that’s life L J)

Konečně je 162 schodů za námi a můžeme se kochat. Výhled směrem severním a východním je dokonalý, na opačnou stanu stíní vrcholek Velkého Kamýku.

Město Písek je pod námi jako na dlani, dokonce je vidět z lesa vykukující rozhledna na Jarníku, kam jsme se nedostali. Zkoumáme několik zajímavých objektů v dálce o kterých se nemůžeme shodnou, co to je, nebo k čemu slouží. Mít tak dalekohled, to by byla ovšem jiná …

Takže ještě nafotit panoramatické foto a můžeme popojet. Tady shora to vypadá, že se ani nemusíme vracet na hlavní (v Nepodřicích asfalt končí), ale půjde to projet jakousi polní cestou v našem směru.

Dalším cílem je opět telekomunikační věž s rozhledovou plošinou u obce Záboří, přibližně 20 km vzdušnou čaru západně.

Opouštíme tedy Nepodřice a přes pole a později lesem se dostáváme v pořádku zpět na asfalt. Protože jsme nedaleko hlavní silnice z Písku do Prahy, tady se loučí i Faudy, který to do severních Čech má přeci jen kapku daleko.

My poslední dva zbývající míříme nejkratší cestou přes zapadlé vesničky do Záboří. Když se takhle vyvede jarní den, je to snad lepší než v létě. Teplo tak akorát, mouchy moc nelítají a všude je krásně vidět, protože stromy a keře ještě neobrostly listím.

V Oseku u Strakonic nás překvapí vzorně zrenovovaný zámeček a přilehlý rozsáhlý areál, sloužící Ústavu sociální péče.

Konečně je tu Záboří a věž je opět vidět za vesnicí u lesa, hned vedle okresní silnice. Za chvíli jsme u ní a přestože nese podobné znaky té předchozí u Velkého Kamýku, tahle je podstatně jednodušší a také o trochu nižší.

Tentokrát se Jirkovy podklady ukazují jako přesné, protože vstupní branka je zamčená a přístup je skutečně možný toliko dírou v plotě, hned vedle té branky.

Široko daleko ani noha, krásný podvečer, byl by hřích se tam nepodívat. Začínáme se tedy rozcvičovat k náročnému eskamotérskému kousku (pletivo je nové, tuhé a to díra fakt není velká … ještě tak pro zajíce), když tu náhle, jako na potvoru, ze silnice zabočí směrem k nám letitá stodváca, pár metrů od nás se otočí, vrátí se zpět k silnici a tam zůstane stát. Chlapík uvnitř ani nevystoupí, jen je slyšet jak si pustil na plný pecky nějaké to tuc-tuc-tuc.

No, lidi jsou různý, asi to doma na dvorku ruší slepice, tak si jezdí rozvibrovat hlavu takhle k lesu, kdo ví? Když se nic dalšího neděje, jdeme na to. Jirka zatáhne břicho a vrhá se srdnatě po hlavě do díry. Ovšem chybička, nějak se tam šprajcne a přestože se kroutí, funí, nadává a prská, kupředu nemůže a zmítá se tam jak lapený kňour v roští. Úžasně silný moment, něco takového se fakt nevidí každý den, přes slzy nemůžu skoro ani fotit a že jsem se na to dopředu připravoval J.

Jiřík třese s pletivem i s brankou, nakonec se mu ale podaří zařadit zpátečku a vyrvat horní polovinu těla z pasti. Zamyšleně si mne bradu a přemýšlí, kterak na to vyzrát. Nejdřív zvažuje variantu zkusit to znovu bez bundy, případně dalších svršků, ale velikost díry naznačuje, že by se na druhou stranu mohl dostat s bídou v trenýrkách. Otvor je zřejmě dimenzován na špatně živené nezletilce, dospělého chlapa nepojme. Je třeba ho tedy přeformátovat.

Štípačky nemáme a pletivo je nové, takže urputně vzdoruje. K zadržení rozběsněného mastodonta to ovšem jaksi nebylo projektované, takže nakonec je rozzuřený Jirka na druhé straně, vzduch se nad ním přímo tetelí a otvor působí dojmem, že skrz projel snad vlak.

Nahoru vede tentokrát jen 146 schodů, za chvíli jsme tam a můžeme se rozhlížet a fotit. Jenže ouha, co to? Dole brzdí nějaká Jawka, zatáčí k autu které přijelo před chvíli a zastavuje u něho. To by ještě nebylo tak zvláštní, holt tu chlapci mají rande, ale že majitel Jawky nemá helmu, to už je na pováženou. Zvlášť proto, že naše helmy jsou o 30 metrů níž položené na motorkách.

Moc se tedy nezdržujeme a tuhle těžce dobytou rozhlednu zase rychle opouštíme.

http://rozhledny.ic.cz/web/rozhledny/Petnice.htm

(Až doma jsem z fotek zjistil, že tuhle rozhlednu jsem opravdu slezl už potřetí – tedy jasně, shodný typ, ale postavený jinde – u Nového Strašecí západně od Prahy a u Hradčovic na Slovácku. Ale, stále je fajn šplhat na tyhle stříbrné krasavice. J)

Je pozdě, domů daleko, na další rozhlednu u Železného Újezdu to dnes už nevypadá. Krátce pořešíme, kudy tudy ku Praze, ale protože každý míříme na jiný okraj města, naše cesty se rozdělí už tady pod rozhlednou. Jirka pojede směr Blatná a Příbram, já to vezmu na Lány a vojenský prostor Jince objedu ze západní strany.

Takže poslední zamávání a jedem. Je fakt parádní podvečer, takhle daleko od Prahy nulový provoz, krásně se jede. Lány jsou za mnou, taky Nové Mitrovice a blíží se Borovno, kde už to znám jako své boty, u Rokycan máme chalupu a právě tady kdysi končil můj rádius objevitelských cest na fichtlu.

Protože je tak pěkně a nechce se mi rovnou domů, ve Skořicích odbočuju do lůna vojenského prostoru, kde se dneska už nic moc neděje, o víkendech je dokonce volně (pěšky nebo na kole) přístupný. Víkend je, na kole skoro jsem, tak to risknu. Nějaký čas se motám po lesních cestách aniž bych potkal živou duši, až se nakonec vynořím ve Strašicích a přes Hořovice mířím domů.

Takže celkem najeto cca 350 km a na zahájení sezóny to byl fakt perfektní výletík. Doufejme, že další podobné budou ještě následovat.

© R.

Po rozloučení si to pěkně v pohodě šinu liduprázdným podvečerem směrem severovýchodním. Blatná, Březnice, maně zavzpomínám na náš „železniční“ vejlet zpřed několika týdnů. Tehdy bylo stejně hezky, akurát trochu chladněji J. Nějak se mi nechce ještě domů, takže kouknu na liduprázdném březnickém náměstí do mapy, a je jasno. Při cestě je jeden červený puntíček, honem, co to je, jo, zřícenina Hrochův Hrádek. Tak jedem…

Zřícenina se objeví hned za podjezdem tratě, bohužel, mašinu není kam odstavit, tak ji zcela prostě odstavím na krajnici. Dyk toho tady zase až tak moc nejezdí. Moje aktivity se ale nelíbí asi třem oříškům za protějším plotem, protestují, ale je jim to draka platný…

Nenápadný ostroh mezi cestou a tratí (obé tady zřejmě za středověku nebylo J) na svém vrcholku hostí polozřícenou kostru hlavního paláce, hradby a valy vzaly za své při stavbě trati. Místa tady dneska není moc, takže tancuju mezi šutry a porostem, než se přeškobrtám přes trať, abych získal odstup na rozhled. Bohužel, i když chvilku čekám, žádný vlak se nekoná, takže železniční foto nebude…

Zbytek cesty už je jen o návratu. Ale, po zimě si našinec vychutnává i takovou prostou věc, jako je jízda mnohokrát projetou trasou. Naštěstí, provoz je na konec víkendu nepatrný, takže víceméně pohoda až na Baranďák, kde se mě na nájezdu na Jižní spojku pokusí taranovat ochcávka v barvách Staropramenu s jakousi velmi rozjařenou posádkou. Že by požili vlastního? Ále co, mě nenas*rou, na to je dneska převaha pozitivních zážitků.

Doma dostanu vlídný kartáč od paní dochtorky, kdeže prej jsem tak dlouho, a že nedám nic vědět. Hele, děvče, žádný zprávy, dobrý zprávy…. když se pofláknu, on ti to zavčasu někdo řekne J. Ale, stál tenhle den za to, i za ten kartáč JJ

J