Motokochání

Vzhledem k lehké ujetosti naší rodiny britskými ostrovy (přítel Kamilek to nazval se všem fejetonistům vlastním přeháněním „těžkou závislostí“) byl výběr cíle letošního prázdninového motonatloukání prdelí dost jednoznačný. Tradiční kámoši si opět (a asi už napořád) jedou po svejch, no a mě s Janou je jasno: hurá opět na ostrovy! A kam přesně – no to při pohledu na mapu nedá moc práce: Smaragdový ostrov, kdysi chudý a ubohý přívěsek mocného Albionu, dnes známý keltský tygr, prostě IRSKO. Plusového bodu se mu dostalo také kvůlivá pořadatelství Rallye FIM, kterou jsem chtěl při té příležitosti poprvé a zřejmě i naposledy navštívit. Ale hlavně, chci si tak uzavřít pomyslnou trilogii, jejímž spojovacím elementem je keltská historie a tradice, tedy Wales 1999, Skotsko 2000 a Irsko 2001:-)

Veden vůdcem mohu jen spokojeně jet a počumovat po okolí. Nejhorší vedra jsou za námi a tak je příjemně, i když bych teď s radostí zaměnil silné kalhoty za své motojeansy, docela jsem zvědav na ten smrad po dojezdu… Mety (Metz) nám s galskou nonšalancí ve značení poskytnou potěchu z kliček kolem centra a několikanásobného přejezdu řeky Moselle (Maase o trochu výš), naštěstí po půlhodince motání nalezneme tu správnou výpadovici „3“ a hybaj dál na západ směrem na Verdun. Provoz znatelně zeslábl a tak skoro perfektní hlavní tah je tu jen a jen pro nás. Cesta zvolna stoupá na náhorní planinu před tímto slavným městem, jede se dobře a blízkost Verdunu brzy zahlásí směrovky  mířící doprava do míst jako Vaux, Douamont a pod, dějiště jedné z největších bitev první světové války (viz Dovolená 1997). Dnes se ale tam nepodíváme, bo jsme na přesunu.

Poněvadž jsem dostal možnost se vyjádřit do Jiříkových memoárů a tak trochu protáhnout tento cestopis, děje se tak formou komentářů a mých postřehů k původnímu textu od Básníka.

Jaké bylo naše překvapení, když se k naší iniciativě (všeobecně koldokola rozhlášené) přidali Jirka Ernest a jeho přítelkyně Petra Kubešová (Honda VFR800), a že prej si zkusí svoji dálnědovolenkovou premiéru se seniorama. No, docela jsem tohle rozhodnutí kvitoval s úctou a obdivem, protože přeci jen věkový rozdíl jedné generace, nad tím už je třeba se zamyslet. Sám bych byl na pochybách jak bude fungovat každodenní soužití, zájmy přece jen mohou být různé… No, uvidíme, věřím že nám to bude klapat.

Vlastně jsem cestu do Irska naplánoval ještě před tím, než Jiřik i s Janou odjeli do Skotska. S vidinou odjet do země, kterou ještě BMW nepoznal mne nadchla a nechal jsem se unášet touto myšlenkou po celý rok. Dálnědovolená to měla být i pro VFR, poněvadž cesta do Sorbola v roce 2000 byla vlastně jen takovou malou zkouškou a hlavně se nevyhnula problémům s chlazením.

Přípravy tentokrát propukly o dost dříve. V dubnu jsem si objednal novou sadu Metzelerovo Laserů, no a na začátku května jsme dali dohromady už konkrétní itík a hlavně, definitivně rozhodneme o verzi trajektové přepravy. Tam – zvolíme přímý spoj Francie – Irsko, zpět – zvítězí verze postupného přesunu přes Wales a jižní Anglii, aby Ernesti taky viděli kus staré dobré Anglie. Pod dojmem loňské zkušenosti spěchám s objednávkou hlavně spoje tam (Irish Ferries), který jede jednou za dva dny a bývá dosti vytížen. Zpáteční trajekty už jsou jen krátké několikahodinové skoky, kde se hlavně u „kanálové“ přepravy dá dost improvizovat, takže tady nic tak moc nehrozí. Objednávka a zakoupení lístků je na rozdíl od loňska bezproblémové.

Veškeré plánovaní cesty jsem nechal na Jirkovi, poněvadž s „výlety“na tři týdny má přeci jen větší zkušenost. Postaral jsem se jen o řádnou údržbu na motorce a nechal vyměnit před dovolenou olej, zadní pneu a na jaře jí také bylo dopřáno seštelování ventilů a nových svíček, vzduchového filtru, předních brzdových destiček a přední pneu. Vyjma zadních destiček a řetězu jsem věděl, že s ničím jiným si hlavu dělat nemusím. Také jsem zakoupil Windrack od GIVI, neboť satteltaškám jsem po loňské dovolené nějak nepřišel na chuť. K mé Maxii zbytek kufrů zapůjčil ochotně kamarád (zdravím Tessy) a po přidělání to vypadalo velice dobře a ovladatelně (s podivem). Ještě jsem nakonec prodal zánovní tankbag a koupil od Lojza úplně stejný, jen s kapsičkami (dle reklamy na vložky, ale ty zase propagovaly křidýlka).

V jednu chvilku to vypadalo, že „za vodu“ pojede mohutná grupa českých motorkářů, neboť zájem projevili i Jarda „Krátká noha“ Honzajk a jeho kámoš Tomáš (oba XJR1300, loňští Sorboláci), ale z rozdílných důvodů brzy oba dva svoji účast zrušili… Takže, finální počet – dvě mašiny, čtyři úchyláci…:-) Jediné vzrušení do příprav vnesl jednak přesun termínu dovolené o jeden týden vpřed kvůlivá Jiříkovo pracovnímu zapojení (což díky pochopení našeho rodičovstva nebyl až takový problém) a hlavně peripetie s nově zakoupenou digitální kamerou Sony, která totálně vypověděla poslušnost po hodině záznamu. I když záruční oprava trvala dlouho, byla úspěšná (prošlehnutý tantalový kondenzátor ve zdrojové části) a kamera byla osobně doručena na moji adresu ve čtvrtek večer. 32MB kartu do digitálu zapůjčil ochotně EdaVN (díky mu), filmy jsou nakoupeny a tak jsou všechna záznamová zařízení třetího tisíciletí ready to action.

Nakonec se ukázalo, že posun dovolené nemusel být, ale jednou se to již přeplánovalo a tak se taky vyrazilo.

Balení u nás proběhlo ve středu a čtvrtek bez problémků, stejně jako přezutí a příprava Káčka. U Ernestů to vypadá obdobně, ale poslední změnu přinese jejich účast na svatbě v pátek. My, věrni zásadě, že co neujedeš dopoledne, neujedeš ani odpoledne, trváme na co nejdřívějším odjezdu, což se u našich kolegů nedá po svatebním kvasu nikterak očekávat. No, ve věku IT a komunikační exploze není řešení problémem, vyjedeme halt dříve podle našeho zvyku, no a Ernesti se vydají později v našich stopách. Nejpozději na hraničním odpočívadle a přechodu do Francie Goldene Bremm za Saarbruckenem máme dohodnuto setkání. SMSky fungují, takže není co řešit.

14 dní jsme zkoušeli umístit všechny věci do kufrů, ale vlastně až skoro do odjezdu nebylo jasné, jestli se to tam vše vejde. Nakonec vešlo a má indispozice po svatbě se rovná jen lehkému podlamování noh. Tudíž dle plánu, dovolená začíná tak, jak jsme si ji celý rok představovali. My dva, VFR a Orgoj Chorchoj na BMW.

V pátek tedy ještě jednou projedeme seznam věcí a kromě potravinového kufru zabalíme, definitivně připravím mašinu, no a zbyde pár hodin na návštěvu párty JAWA klubu na oslavu 40ti letého výročí jeho založení. Bohužel, alkohol nee (jedno pivko není alkohol), tak alespoň splivnu pět výborných stejků. Vdeset opustím rozjíždějící se večírek a doma neprodleně zaléhám.  

Den první                                            Sobota, 23. 6. 2001

Trasa: Praha, Plzeň, Rozvadov/Weidhaus, Amberg, A6 (Nurnberg, Heilbronn), A61, A6 (Ludwigshafen, Kaiserslautern, Saarbrucken), Metz, Verdun

Stav tachometru:  91 300  – 92 070                      Ujeto: 770

Tank: 10.45, 14.36, 13.9 l.

Po páté lezeme z vyhřátých postelí (na dlouhé tři týdny). Venku to vypadá nic moc, jakmile vytlačím Káčko tak začne dokonce drobně krápat na jeho naleštěný povrchL. Že by repríza loňského odjezdu, ani nechci pomyslet. No, po chvilce přestává, ale pořád je zatažíno a neradostno. Dobalíme ( s mírným konfliktíkem) čerstvé potraviny do našich zavazadel, nahodím je na mašinu a je hotovo. Zvolíme „těžkou“ variantu oblečení, nasoukáme se do něj, ještě rozloučení s rodiči a potomstvem, vytlačím naloženého slona před bránu, cvakne jejich zámek a odteďka je to jen a jen na nás. Ještě SMS Jiříkovi kdy že vyrážíme (06.50) a jedem….

No, v 8.15 vyrážíme z Kobylis směr Francie. Hned v Břevnově zastavujeme a pro jistotu kontrolujeme, jestli máme všechny doklady a klíče (tím jsem již pověstný). Lehkou kontrolou mobilu zjišťuji, že Bašníci jsou již na hranicích a tak již na dálnici na Plzeň otevírám plyn trochu více, než jsem si představoval a stanovuji pro dnešní den cestovní rychlost 150 km/hod jako normální. Kufry drží, stan taky, ale ledviňák již na 50km signalizuje, že zimka jí otřásá a musí do nemoku. Další malé zdržení, ale pak již neustále nuda a šeď dálnice.

Na okruhu nás ještě dostihne pár kapek, naštěstí na plzeňské dálnici se trochu projasní a když tankujeme u AGIPu před rozvadovskou celnicí, tak již nad námi probleskuje slunce a modré nebe. Je tři čtvrti na devět a Ernesti vyrážejí z Prahy s mírnou únavou po vodkové smršti. Odbavení se děje mávnutím ruky německého grenzschutzáka, ani jsme pasy nevytáhli, masové konzervy nikoho nezajímají. Mnohokrát projetý úsek do Ambergu je ve svěžím sobotním ránu a minimálním provozu skoro potěšením, nebejt nabalenejch zavazadel. Za Ambergem nás do svých tenat uchopí na delší dobu dálnice A6, až za Nurnberg vedoucí docela pěknou, pohlednou a zajímavou krajinou, takže je se na co dívat. Cestu si zpříjemníme dvěma zastávkami, v půl jedenácté na malém parkovišti a ve dvanáct na odpočívce Hohenlohe-Nord. Slon dostane pitíčko, no a my se usadíme na velké capuccino na verandě blízkého bistra. Ernesti mají pořád tak dvě hoďky zpoždění, tak není kam pospíchat.

Na Německo nemám mapu, ale ukazatelé na Norimberk jsou časté a tak na rozdíl od první skupiny nejedu až do Ambergu po státní silnici, ale najíždím opět na dálnici (večer po srovnání ujetých km zjišťuji, že zajížďka je něco okolo 13km). Při cestě ještě plánuji, že se zastavíme v Norimberku u Louise a zakoupíme nezbytné nemoky na boty (na rukavice jsme to vyřešili žlutými hajzlrukavicemi). I přes hodně teplejší počasí Petra pořád v nemoku a já míjím snad jedinou odbočku do města a mávnutím ruky a zakletím jedu dál. Nechávám se konejšit myšlenkou, že když v Irsku tolik prší, mají snad nemoky na boty v trafice a tak nebude problém zakoupit.

U Hockenheimringu použiju léty vyzkoušenou nábližku po A61, přejedeme Rýn a mažeme dál, abychom byli brzy z této celkem nudné a v prosluněném poledni i dusné porýnské roviny. Táhlé a dlouhé stoupání za dálniční křižovatkou Frankental nás naštěstí vynese o kousek výš do Národního parku Falcký les. Zde (14.00 CET) zastavím na pěkném a liduprázdném parkovišti a protože nás náskok je stále velký, rozhodneme se pro hodinovou popolední přestávku. SMSka Jiříkovi, kuřecí řízeček jako obídek a pak jen odpočinek. Jana si schrupne na lavičce, já se bavím studiem map a pozorování těch několika jedinců kteří zde zastaví. Obzvláště mne zaujme manželský pár v obstarožním a obrovském kombíku Volvo, jehož každý přebytečný kubický decimetr vnitřního prostoru je zaplněn nějakou nezbytností na dovolenou. Počítám že v jejich bytě zůstala jen lednička, pračka a sporák v jinak holých čtyřech stěnách:-) SMSka od Jiříka sděluje že jsou asi čtyřicet minut za námi.

„Starouše“ stále nemohu dohnat a SMS přestřelka na jednom z „odpočívadel“ mi říká, že jsou stále jednu hodinku před námi, takže bez přestávky jedu dále. Cítím se relativně svěží, ale přeci jen ubírám na pomyslném tempomatu dva stupínky a dále se sunu stotřicítkou.

Asi ve čtvrt na čtyři na sebe opět nasoukáme do motocyklového a razíme. Jedu znatelně pomaleji, něco přes sto, podle propočtu by mě měl Jiřík do Saarbruckenu při tomhle tempu dojet. Větší pozornost věnuju zpětným zrcátkům – jednou se nechám vyplašit jakýmsi Helmutem na červeném VFRu, ale asi dvacet kiláků před Saarbruckenem se v zrcátkách objeví další červené VFRo s černočervenými postavičkami, že by? Rychle se přiblíží (myslí si že mne dostane „z šesté“ ale ten směr si jako správný „fighter“ hlídám nejvíc:-)), no a sláva, už jsme kompletní:-)!

Jak je možný, že si to všechno pamatuje? Ten člověk má snad extended memory. Letmými pokyny dáváme na srozuměnou, že jsme v pořádku a taky je vidět značné nadšení tím, že přeci jen ve dvou resp. čtyřech se to lépe táhne.

Ani nestavíme, slovní pozdravení si necháme až k pumpě těsně před hraničním přechodem. Protože mapu Francie má Jiřík, zaujme místo v čele minipelotonu a hurá na státní silnice země galského kohouta. Dálnice jsou nám díky mýtu (péage) zapovězeny, ale na druhou stranu, bylo jich dnes dost a docela normoš silnici uvítám.

No, i když mám mapu a jedu první, stejně vždy čekám na blinkr za mnou a pak se vrhám do toho správnýho směru. Prostě zkušenost je za mnou a já se jí nechám rád řídit. Silnice v poho a i přes časté kruhové objezdy se postupně protloukáme krajinou a já v duchu blahořečím kvalitu silnic a nakonec i krásný teplý den.

Nicméně, čas se naplňuje, je už po sedmé a zadcích máme dnešní nemalou porci kilasů, takže vyhlásíme hledání kempu od Verdunu dál. No, jsou to sice již čtyři roky co jsme tudy jeli, a zrovna na moc kempů si nevzpomínám… Přímo na průtahu Verdunem registrujeme ceduli místního kempu a je jasno, berem. Ještě asi kilák motání místními uličkami a už jsme u recepce kempu „Les Breuils“. Vedle nás vzápětí přistává plně nacvaknutá Felda Combi z Českého Těšína.

V recepici dostáváme (podle starého dobrého germánského zvyku – žeby pozdní vítězství z Velké války?) určené „pitche“ – očíslovaná „stání“, pěkně vedle sebe, i když bychom se v poklidu vešli jen na jedno společně, s čipovou kartou umožňující vstup za kempovní automatickou závoru. Přesuneme se tam, no a pěkně…poprvé…stan ven, roztáhnout, složit tyčky, vztyčit a píchat a píchat (kolíky…do země...:-)). My staří rutinéři jsme v pohodě, Jiřík s Petruší tak trochu tápou při stavbě zcela nového panenskou blánou obaleného Beskydu. Nicméně, po chvilce je hotovo a následuje rituál vaření. U nás je jen polívka, zbytek je studenec ještě z domova.

Zvolna vychládám (vnitřek kalhot byl opravdu dost humusL) a s tím se rapidně zlepšuje i moje nálada, takže vychutnávám poklid večera v poloprázdném a pěkném kempíku, jakož i společnost českých motorkářů. Jsem věru rád, že jedeme společně…

Po deváté bereme své sakypaky a vyrazíme do místní osvěžovny hned vedle recepce. Vínko, neee, díky vedru dostanou přednost dva půllitry dánského Kroneborgu. Ač nelevné, chutnají… Vedle sedící dva němečtí MC motorkáři (žádné bestie v lidském rouše, ale pohodoví a komunikativní chlápci) nás upozorní, že vedle vejčepu je ještě malá prodejnička a že ráno otvírají v osm. Sedíme si na verandě, je fajn, po chvíli se přišourají i Ernesti, připijeme si na úspěch naší cesty :-( a tak dál klábosíme ve čtyřech.

Po desáté hospůdka zavírá, my v padajícím soumraku dopijeme a přes sanitní blok to zavrtáme do spacáků. Zase na cestě, paráda, ať se z ní ve zdraví a v pořádku vrátíme, pomyslím si ještě než mne obestřou mrákoty.