Motokochání

Nelekejte se, o nic radikálního a bulvárního nepůjde, žádnej coming-out. Protože se zde motáme kolem motorek, moje curriculum vitae se bude týkat jen a pouze tohoto subjektu.
Popořádku: Začátek byl samozřejmě fichtlový, mopedový, nazvěte to jak chcete. Takže, jakmile jsem se začal ochmýřovat a zatoužil po něčem motorovém dvoukolém (koneckonců, měl jsem více než dobrý příklad v mém taťkovi - dlouholetý soutěžák v padesátých letech, v následných letech "díky" rodině halt motorky z naší famílije na čas zmizely. Trochu v tom měla prstíky moje mamka.... ), bylo o mé příští orientaci jasno. Jakmile tedy přišel můj motorkový čas, rodiče se rozdělili. Táta pro, máma rezolutně proti. Výsledkem byl kompromis - jezdi si, ale až od vosumnácti. Prej takhle alespoň minou ty nejjalovější roky. Takže jsem si jen půjčoval fichtly od kamarádů a krotil je za horizontem dohledu z rodného bydlíku. Tehdá jsme byli echtovní vesnice, takže to šlo.
S přelomem osmnáctin jsem začal hákovat, abych si vydělal na mašinu. Táta mi jako příspěvek na vzdělání zafinancoval řidičák, A+B dohromady. Samo, chtěl jsem mašinu novou, jak jinak. Padla mi do oka tehdejší novinka, nadčasová a dodnes up-to-date Jawa 90. Ale, mělo to jedno velký ale, 8.200 tehdejších kaček. To je jako dnešních skoro sto litrů..... tehdá to byly docela slušný prachy. Takže jsem se o, naštěstí dlouhých, prázdninách mezi gymplem a vejškou, nechal nalejt na dvě brigády (PNS a DP Tramvaje:-))))) současně, takže ke konci srpna už bylo v kešeni čtyři a půl tisícovky. Počítal jsem s tím, že do konce roku vydělám zbytek. To jsem ale nepočítal s taťkovou rošádou - vida situaci, jednou takhle v podvečír se přitočil, a se slovy, že rád vidí snahu, mi dal do ruky obálku se zbytkem obnosu na "devadesátku"! Wow! Takže honem do Mototechny zamluvit žádané! Onen svatostánek se tehdy nacházel na třídě Obránců míru (dneska Milady Horákové, prodávají tam myslím Baťovy botky...). Takže jednoho slunného zářijového dne jsme s tátou odjeli tam tramvají, zpátky už jsme pyšně bručeli na novotou vonící J90 Roadster, černo-žluté. Táta řídil, a byl šťastnej jako blecha:-).
Pak už jsem samo jezdil já, tatík si jen krasavici občas půjčil a s blaženým výrazem obkroužil náš komín:-).
Dá se říci, že už tehdy mě chytlo cestování na motorce. A ne sám. Brzy se ke mně připojila dvě věkem blízká děvčata z blízkého městyse na svých "dvacítkách" (Jawa 50/20) a tak jsme kroužili po vlastech českých v trojici. Jedna z nich se posléze stala bližší partnerkou:-).
Znáte to, po chvíli je člověk nespokojenej s tím co má, a chce víc. Takže když se po asi třech letech naskytla možnost koupě zánovní a dobře vypadající čízy 175/477.1, nebylo o čem jednat. Na "devadesátku" ale dodnes vzpomínám, první motorka je první motorka. A tehdy, pět kvaltů, rotační šoupátko, tyristorové zapalování, docela bomba. Chtěla sice dobrou a pečlivou údržbu a seřízení, pak ale šlapala jako hodinky.
Opět žluto-černá stopětasedma byla jasně skok vejš. Už jela přes sto i ve dvou a naložená, taky kopce šly líp. S novou motorkou přišla i nová motopartnerka, taky s čízou, leč 125. Přeci jen, subordinace muší bejt:-))). Takže jsme opět jezdili ve dvou na dvou.
Číza mi vydržela dýl, přes půlku let sedmdesátých. Ideálem tehdejších motorkářů (tak se jim ale neříkalo) byla samozřejmě třipade, dva hrnce, více koní, znáte to:-). Kejvačky či panelky se mi moc nelíbily (hlavně tedy ty šestnáctky kola, vzhledem k mý postavě), takže buď "sportka" na devatenáctkách, nebo, samotné tehdejší nebe, Californian, Calif. Exportní špička. Jeden se mi dostal do spárů, raritní Calif II s alternátorem, dokonce na devatenáctkách. Mě se ale líbily víc Calify IV na osmnáctkách, takže jsem kola vyhandloval, nakoupil patřičné díly včetně "klasické" elektriky a Califa do "čtyřkové" podoby přestavěl. Samozřejmě, byl v klasických barvách, červená a černá.
Na této motorce jsme s Janou vyrazili na první "pořádnou" dovolenou. Balkán, tedy Maďarsko a Rumunsko, na čtyři tejdny. Byli jsme sice zelení jen což, ale podařil se nám bez trvalých následků úspěšný návrat. Takže nás definitivně dálkové cestování chytlo.
V té době jsem taky zakotvil v Jawa klubu Praha, kde překážím dodnes.
Začátek osmdesátých let, a opět pošilhávám vejš. Nee, nebojte, velké objemy přijdou o deset let později. Kubatura zůstává stejná (vejš se stejně prakticky nedalo), jenom motorka trochu novější. Ke Kalifu jsem si koupil totální vrak 634. Kompletně jsem ji odstrojil, vše zbavil laku až na čistý kov, a začal z gruntu. Nový lak, nová elektrika, nové chromy. Hrál jsem si s ní přes rok, tehdy bylo času víc než dost a montování mašin mě ještě bavilo:-))). Takže pár let byly v mém vlastnictví v souběhu dvě motorky.
"Šestsettřicetčtyřka" v mém vlastnictví několikráte změnila tvář, podléze dostala polokapotáž z baworáckého R90S a laminátové kufry první generace a samozřejmě vlastní výroby. Modelářské zkušenosti s laminováním se sakra hodily. Taky se mnou/námi projela prakticky celou tehdejší socialistickou (čti: bolševickou) Evropu, bohužel do SSSR se nám proniknout nepodařilo.
Těsně před režimovým zlomem jsem si podruhé (a jak to vypadá i naposledy) pořídil zbrusu novou mašinu "z krámu". Tehdejší "hit", Jawa 638, sice obsahovala něco novot, ale v jádru to byl pořád starý známý pérák. To už se nůžky mezi Jawou a světovými motovýrobci řádně a navěky naplno rozevřely:-(((. Jedno musím "osmě" přiznat, byla první opravdu pohodlnou jawkou na které se dalo celý den sedět bez sekundárních potíží. Taky dostala polokapotu a kufry, ty už druhé generace (jejich matrice mám pořád doma:-))). V osmdesátém devátém jsem ji navíc nastrojil do poměrně vydařené celokapotáže, kterou tehdy malosériově vyráběl (jo, komunismus se už pomalu pakoval:-)))) jakýsi nadšenec ze Slovenska. Samo, muselo se trochu iniciativně zapracovat, ale výsledek byl kupodivu docela zdařilý. Takže od té doby mou motopředstavu formovaly cestovní "parníky".
Labutí písní dvoutaktních mašin v mém vlastnicví učinil dok devadesátý, kdy mne Jawka naposledy donesla na dovolenou, poprvé po vlastní ose na Západ, do vysněných Alp. To bylo slávy....
Tahle dovolená mně definitivně ideově nasměrovala k větším a samo dále cestovním motorkám. Jejich etalonem byly, jsou budou baworáky, pro které zaplálo mé srdce. Cestovní vlastnosti, spolehlivost, tehdy navíc i robustnost a jistý konzervatismus, to mě oslovilo.
Na podzimek se nabízelo po kamarádovi více než lehce jeté R80RT, v ceně tehdejších necelých sta tisíc. Za to bylo nový fávo. Prachy, díky několikaleté práci v zahraničí, tak trochu byly, teď jen na co. Motorka nebo auto? Radili jsme se doma, já s lehkým třasem nadnesl otázku, jeté bávo nebo nové auto? Jana se zamyslela, a pak řekla větu, pro kterou ji dodnes miluju: "Nový auto si můžem koupit kdykoliv, i pozdějc....." A tak v mém/našem motoživotopise přibyly dvě další pracovní doby:-).
Modrý "erťák" mě sloužil spolehlivě a bez marginálních poruch osm let. Naučil mě abecedu čtyřtaktního ježdění, i když samozřejmě dnes jeho padesátka koníků a chabé brzdy  každého spíše rozesměje. Tenkráte to ale byl sakra velký skok, nejen pro lidstvo:-) ale i pro mne. Když jsem ho kupoval, měl nějakých 170K na tachu, když opouštěl moji garáž, bylo tam ku 250K. A co vím, jezdí spokojeně dodnes.
Jeho následovník, totéž leč v litru, R100RT, se ke mně dostal ze Švýcar v podobě střední bouračky. Ležel asi dva roky v bazaru pod širým nebem a podle toho taky vypadal. Takže podobně jako s Jawkou, rozložení na prvočinitele, nákup potřebného, lak a tak, nakonec složení.
U této mašiny jsem si myslel, bláhovec, že skončím. Spokojenej jsem byl, pravda, ale
pochybnost do mysli zasel jeden horník-důchodce, který s námi sousedil v jistém waleském kempu o dovolené 1999. Lilo jako z konve, tak jsme kecali o ničem a všem. On, značný fanda baworů, mi posléze sdělil, že podle něj vůbec ouplně nejvíc nejlepší cesťák od Germánů je (v tehdejší době) avantgardní Káčko. Slovo dalo slovo se známými postiženci, a v prosinci téhož roku se do garáže vedle boxíku nastěhovalo stovkové Káčko. Myslel jsem, že to bude na zkoušku, po roce nebo tak půjde pryč, boxer přece zůstane doma, to je jasný.
Hmmm, test na dovolený (Skotsko 2000), a jasno bylo, z baráku posléze šel boxer. Srdce krvácelo, zatlačil jsem slzy, ale popravdě, dvě mašiny prakticky shodného využití, to nedělalo dobrotu. Jezdil jsem prostě na tý, která stála blíž vratům:-))). Naštěstí, boxík má dodnes kamarád Honza z jihu, je ve vynikajících rukou, a tak jsem tomu více než rád!
První pětiletka nového tisíciletí se nese ve znamení baworské cihly. Maximální spokojenost, tahle mašina dělá přesně to, co od motorky chci, a dělá to pořád. Díky své part-time profesi jsem se dostal k testování mnohých motorek, a paradoxně jsem čím dál tím víc, že mám doma co mám. Zajímavý.... akurát mě tak trochu vadilo, že tahám tak velkou a přeci jen ne tak obratnou motorku po českých okreskách, leckdy kvalit nevalných. A jak jezdím po zapadlých památkách, halt, není to přesně vono. Takže čas pomalu dospěl k finálnímu stavu, který trvá dodnes:-)))))
Prostě, pro styl ježdění, co provozuju, je nutné mít notorku ne jednu, ale dvě. Ke káčku je tak nutný mít něco z ranku cestovních endur. Výběr je nasnadě - návrat ke klasice, navíc klasice, se kterou mám už letité zkušenosti. Takže, enduro, bavorácké, dvouventilové. Otec zakladatel dnes tak úspěšně se rozvíjející třídy. R80GS.
Co dodat, tahle dvojkombinace mi sedí přesně jako zadel na hrnci. Pro své dálkoplazí cesty sedlám Káčko, pro kroužení Českem a příhraničím, tady je harcováno GS. Navíc, Janě sedí obě mašiny, paradoxně se jí zdá GS pohodlnější. V ženskejch se člověk nevyzná....
Takže, tímhle končí (prozatím) moje motorková historie. Jsem na vrcholu, teď už se půjde/pojede dolů, život už je takovej. Co tím míním? No, dříve či později přijde čas, kdy už fyzicky tyhle motorky nezvládnu. Pak, bude-li tělesná schránka alespoň limitovaně sloužit, se půjde s obsahy níž, níž, a dále níž. Bohužel, pak už to nebudou baworáky, a dozajista ani kardanem opatřené stroje..... Uvidím.
Nakonec, abych byl úplný, musím poznamenat, že ač jsem měl tu možnost se svézt, tak mne vůbec neoslovily a dodnes neoslovují dvě třídy mašin, supersporty/plasťáky a chopper/cruisery. Někdo holky, jinej vdolky, jasně...

J