Motokochání

Den třináctý                                            Čtvrtek, 5. 7. 2001

Trasa: Lahinch, Ennistimon, Black Head, Ballyvaghan, Bealaclugga, Kinvarra, Kilcolgan, Galway, Oughterard, Maam Cross, Leenane, Gowlaun, Tully Cross, Rinvyle, Cashleen, Letterfrack, Cleggan, Clifden, Sky Road, Letterfrack, Tully Cross, Gowlaun

Stav tachometru: 94 291 – 94 558                            Ujeto: 267
Tank: 15.35

Díky blahodárnému vlivu včerejšího večera lezu z pelechu trochu později, ale v pohodě, naštěstí. Je trochu zataženo, fouká čerstvý ale zdaleka ne nepříjemný vítr, takže dá se říci, počasí vhodné pro přesun. Ten nás má dnes dovést kolem zátoky Galway až na severní pobřeží poloostrova Connemara, další návštěvyhodnou částí severozápadního pobřeží.

Ve tři čtvrti na deset opouštíme mobilácký kemp a takřka prázdnými silnicemi razíme přes Ennistimon směrem severním. Chci jet přes Lisdoonvarna (Lios Dúln Bhearna) rovnou přes Burren, ale absence značení způsobí, že se najednou ocitneme opět na západním pobřeží, tedy v končinách kterými jsme včera jeli směrem na jih. Tož, vracet se nemá cenu, tak si uděláme vyjížďku podél zajímavého pobřeží opačným směrem, nevadí… Na výjezdu z Bealaclugga definitivně opouštíme národní park Burren a zároveň i oblačné počasí. Jak se „vracíme do civilizace“ tak se oblačnost protrhává, probleskne modř, občas zasvitne sluníčko, a když v Kilcolgan najedeme na hlavní N18 spojující Limerick na jihu s přístavem a průmyslovým střediskem Galway na severu tak vjedeme pod takřka neustále pražící „soncnu“. Ihned zalituju že jsem vyrazil „v těžkejch“, no ale nebudu tady v takřka nepřetržité předměstské zástavbě seznamovat puritánské irské katolíky s barvou svejch trenclí, že ano... Díky civilizačnímu supportu se radikálně zlepší i kvalita vozovky, takže docela s chutí nechám káčko rozběhnout do tempa které mu vyhovuje, sám se taky rád rychlejc svezu.

Stále častěji se objevující kruhové objezdy signalizují že se blížíme ke Galway (Gaillimh), provoz houstne, ale vďaka oněm kruhákům je neustále plynulý, i když o trochu pomalejší. Čtyřproudovka naštěstí odvádí tranzitní dopravu (a tedy i nás) severně od centra, které je patrné po naší levici. Mineme několik výpadovek na sever, přejedeme vodní spojnici blízkého Lough Corrib s oceánem a za ní přijde řada na nás. „N59“ je ta naše výpadovka, necháme Galway za zpocenými zády a zamíříme rozlehlým předměstím na severozápad. Na jeho konci (jezero je patrné mezi domy vpravo dole) stavíme u Texaca v Moycullen natankovat poměrně laciný benzín, na venkově bude dráž.

Jakmile se dostaneme z husté zástavby, tak vyrazíme opět trochu rychleji, stále kvalitní a perfektní výpadovka dovolí jízdu pohodovou a k pozorování okolí příznivou 80-90kou. Silnice se pozvolnými a táhlými zatáčkami proplétá mezi nízkými a poměrně hustým lesem zarostlými vrcholky a zvolna stoupá podél horských bystřin, malých pastvin a občasných rašelinišť, kde je patrná jejich těžba. Mineme několik malých či větších jezer, podle mapy jich tu nejspíše budou stovky. V jednom z malebných údolíček stavíme na oddych a filmování.

Přejedeme jeden z nízkých hřebenů a několik kiláků silnice v rekonstrukci (opět ten zasranej štěrk) nás dovede na silniční křižovatku Maam Cross sevřenou mezi tři jezera. Opustíme hlavní silnici a odbočíme na sever, protože se chci dostat na severní pobřeží Connemary, kde jsou značeny nějaké kempy. Samozřejmě, asi jsou tam i další, jak bývá zvykem. Prostě pojedeme podél pobřeží až se nám bude některý líbit tak tam zůstaneme.

Trochu méně kvalitní a i užší silnice zvolna stoupá do sedla hřebene Leckavrea Mountain, po silnici chodí akurát ovce, jinak je tu pusto-prázdno, takže si mohu vybírat ideální stopu občas i v protisměru na pravé straně a ještě vnímat syrovou krásu hor kolem. Následný sjezd nás přivede na křižovatku Teernakill Bridge na konci úzkého fjordu západního cípu Lough Corrib. Most, hospoda, to je tu vše co civilizace nabízí… Zahneme doleva na R336, a opět opuštěnou a trochu lepší silnicí jedeme tentokrát přímo na západ. Úzké údolí lemované na Irsko docela strmými holými hřebeny je takřka neosídlené, pouze sem tam samota ruší panenství a neporušenost, a tak je pořád co obdivovat. Máme k tomu dostatek příležitosti, protože i když jedeme pomalu, tak dojedu obrovský zájezdový bus, který zabírá skoro celou šířku, jede si svým prostředkem a nejeví žádné známky ochoty uhnout. Buďto o nás neví, nebo nechce vědět, protože i když párkrát zahoukám, nic se neděje…. Tak se na něj vybodnu, zvolním a nechám ho v jeho nehorázném klidu poodjet, nebudu si s blbcem kazit překrásné odpoledne a snažit se ho za každou cenu předjet na jednopruhové silnici. Takže se couráme čtyřicítkou a je čas na okolí.

Kromě blbýho autobusáka nepotkáme nikoho, živáčka spatříme teprve po sjezdu do zátoky Killary Harbour, kde v přístavu Leenane zastavím na křižovatce s hlavní příbřežní silnicí na studium mapy. Kempy jsou všechny na západ odsud, no a dokonce objevíme jednu ceduli na místním rozcestníku. Podle ní je do hledaného „situ“ asi jedenáct kiláků, takže pohoda.

Killary Harbour je úzký a dlouhý fjord sevřený strmými úbočími, množství plováků a tyčí u břehu poukazuje na intenzívní chov ústřic. Naše silnice zvolna stoupá po jeho jižním úbočí, otevírají se stále nové a nové pohledy, no a nakonec stavíme na ostrohu, kde je překrásný výhled na ústí fjordu.

Silnice zahne kousek do vnitrozemí, projedeme menším staveništěm a už je tu odbočka vpravo na uzounkou silničku vedoucí někam mezi skalnaté kopce a podle mapy vedoucí na pobřeží. Uposlechneme kempovní cedule, hlásající transfer tímhle směrem, zahneme a už si to šineme rozlehlými rašeliništi ke kopečkům na obzoru. Několik kilometrů pokračujeme po pravém břehu dvou vnitrozemských jezer spojených úzkým kanálem. Hned za nimi stavíme na křižovatce, cedule ukazují kempy vpravo i vlevo. Podle podrobné mapy darované nám prdelatou motoIrčankou via popelnice silnice vpravo je slepá, průběžná po pobřeží je ta levá. Je jasno, jedem vlevo.

Přejedeme krátkou rovinku v ústí zátoky, kousek vystoupáme a už je tu cedule směrující nás do malého kempu vpravo mezi kopečky nízkých dun a skalisek, kde jsou dva travnaté jakž takž rovné pruhy. První je určen pro mobiláky a obytné přívěsy, na druhém stojí pár stanů. Malá recepce je uzavřena (inu, jestiť velmi časné odpoledne), tak sjedeme dolů, kde se nám jeví plac trochu krytý za nízkým živým plotem, poblíž malé obslužné budovy. Zdá se to být nejlepší místečko z kempu, okolí je velmi pěkný, inu mohli bychom zde zakotvit. Pátrám po někom z personálu, jeden pán s psíkem na procházce mě odkazuje na vedlejší plac, kde je majitel v družném rozhovoru s jedním osadníkem. Nalehko skočím na mašinu, vrátím se na silnici a zajedu na vedlejší pozemek, kde se otáži co a jak. Srdečný a bodrý irský stařík, majitel kempu, mě klidně opáčí ať si zakempuju, on si mne prý později někdo najde, no a na otázku, kde je to nejlepší postavit, abychom byli za větrem, opáčí, že přesně tam, kde čeká a postává moje manželka, tam prý to většinou fouká nejmíň. Hmmm, už jsme asi na vítr vycvičený, i když zrovna teď je krásně, slunečno, a fouká od moře tak akorát na osvěžení. Jeho poslední informace mne však poněkud zarmoutí, nejbližší pub je prý odsud asi šest kilometrů dál po silnici. Nu což, nedá se nic dělat, nemůže mít člověk všechno.

Vrátím se k Janě a rozbijeme svoje ležení hned naproti baráčku, přitisknuti co nejblíže k živému plotu. Pečlivě ukotvím všechny šňůry (předešlé noci jsou ještě čerstvou vzpomínkou) no a pak pokračuje ubytovací klasika, krámování, fučení matraček a vůbec ten všeliký tanec kolem.

Protože je odpoledne opravdu velmi časné a počasí takřka perfektní a je lehce kolem druhé, nezůstaneme samozřejmě na místě. Po krátkém pohledu do mapy se rozhodnu pro malý okruh podél severozápadního pobřeží Connemary. Musíme ještě navštívit nějakou sámošku, jednak zásoby a co hlavně, pitivo na večery zde, jen vezená kořala nestačí. Tedy, stačila by (chicht..) ale po zbytek dovčy bychom sušili chřtány. Nejprve je však potřeba postarat se o žaludky. Rozhodneme se pro řádnou polévku a konzervu rybek. Naběhnu do kuchyňky, kde vyruším dvě opravdu mladistvé Němky z vedlejšího stanu, které zde na prastarém benzíňáku vaří řádná kvanta čínských instantních nudlí. V kuchyňce je spousta místa na vaření a dokonce i stolek s židličkami, prostě z kuchařského a stolovacího hlediska to tu nemá chybu. Děvčata (mimochodem docela ukecaná, chvíli spolu anglicky konverzujeme, hádám jim tak nejvíc na šestnáct, to by Zimník natěšeně poskakoval :-)) zkonzumují svoji dávku než já připravím tu naši, takže nám uvolní místo a my to máme se vším pohodlím, pěkně baštíme v normálním sedu jako lidi.

Jakmile jsme hotovi, naházíme všechen ten binec kolem do stanu, nabalíme baťůžek a vyrazíme. Pokračujeme dál silnicí kterou jsme sem přijeli, a to co následuje je docela slušnej horor. Vozovka se totiž změní v „cosi“, co ji jen vzdáleně a na první pohled připomíná. Díry, štěrk někdy značného „zrna“, čerstvé vysprávky které spíš situaci zhorší než zlepší, radlicí místy přeryté pásy no a jako pecka v třešni na dortu občasné závěje hlíny a štěrku skoro do půlky vozovky. To co zde provozuji není jízda, to je daleko spíše motocyklové trápení. Hrkám a skáču od krajnice ke krajnici, kličkuju mezi marginálními výmoly, peru se s tím a v duchu tak trochu vztekle odprošuji naše čacké cestáře, výsledky jejichž péče jsou přeci jen „o něco“ lepší. Těch pět kiláků těsně před osadu Tully Cross si prostě musíme prožít, a co víc, ještě si tohle martyrium v příštích dnech párkrát prožijeme, bo do kempu se prakticky jinak nedostaneme.

Úpravné městečko Tully Cross nás uvítá asi dvěma pěknými puby přímo na křižovatce a malou pumpou se sámoškou SPAR hned o kousek dále.To je vono, to potřebujeme. Benzín tedy ne, ale regály obchodu nám poskytnou vše co potřebujeme, a navíc ještě dvě lahvinky sedmičky červeného vínka. Bereme to nejlacinější, sámo, a to je bulharské :-)…

Jakmile jsou kufry zaplněny a uzavřeny, můžeme vyrazit. Vyjedeme nad osadu a po sice dál úzké, ale naštěstí kvalitnější (tedy, jen o kousek) silničce se vyšplháme na vrcholek útesu se sotva patrnými zbytky malého hradu Renvyle. Na malém parkovišti u samozřejmě neznačené místní křižovatky poprvé stavíme na výhled a foto. Při návratu objevím u cesty opravdu sofistikovaný ukazatel – nehoblované prkno seříznuté do šipky a opatřené těžkou irskou rukou nápisem Cashleen, což, jak prozradí kuk do mapky, je osada poblíž. Podle mapy do ní vedou cesty obě, podle ukazatele….?? Volím jistotu, jedeme dál podle místního. Vyšplháme opět o kousek dál a výš, a koukám, mapa i ukazatel má pravdu, druhá silnice jen udělá oblouk a o kousek dále za několika domky se opět spojí. 

Zpět k pevnině se vracíme po úbočí Tully Mountains, mohutného skalnatého a lysého hřebene po naší pravici, zleva míjíme dvě menší tyrkysově modrá jezera. Docela pěkný pohled přes ně na záliv a vzdálené vrcholky na obzoru stojí za další zastávku, byť jen krátkou. Na další křižovatce se dáme vpravo a klikatá silnička pozvolna sjíždí na pobřeží Ballynakill Harbour, po jejímž členitém břehu pokračujeme až k samotnému jejímu konci. Tady se napojíme na zleva přicházející hlavní pobřežní silnici, po níž zamíříme dál na jih kolem rozeklané zátoky. V tomhle úseku se evidentně se mnou chce honit jakýsi „dvojkový“ pseudotuningový Golf s místní mládeží, zcela ve stylu té naší zlaté. Tmavý skla, vejfuk o průměru slušnýho trucku, laminátový doplňky, nálepky kde se dá, celý to vypadá strašně rychle, ale skutek utek, známe to… Přežene se přes mne, ale v zatáčkách zjevně nestíhá a ani se nemusím moc namáhat a tejrat sloníka a ukážu mu pravý český záda ve dvojím provedení. Maže za mnou s plným nasazením svých chabých a nevalných sil až štěrk z krajnic lítá, ale s tímhle a v plným obsazení, hehe, marně se holenku namáháš. Držím si tohohle běsíka pěkně od těla až na křižovatku, kde odbočíme z hlavní doprava do dalšího postupného cíle. Potrhlý běsík si to s kvičícíma pneumatikama sviští dál rovně…

Pohodová a příjemná cesta nás vede přímo proti slunci, podél malých lesíků, pak mírné klesání, pár zatáček podél slané vody a jsme v malém rybářském přístavu Cleggan (An Clogeann). Pár domků podél dlouhé a úzké zátoky tvoří nejen základnu rybářských kutrů a trawlerů, ale i výchozí bod trasy osobních člunů na blízký ostrov Inishbofin. „Ostrov bílé krávy“, jak je ve staré literatuře nazýván, je pro své scenérie a  památky dosti vyhledáván turisty. Na samém konci přístavu odstavíme mašinu a jde se na prohlídku.

Za transfer na island a zpět tu žádají desítku, no a protože se již naloďuje podle „tajmtejblu“ dnešní poslední dávka, tak na vejlet lodičkou zrezignujeme a další půlhodinku věnujeme pouhé exkursi přístavu a života v něm. Co mě nejvíce zajímá, jsou ony obyčejné lodě rybářů, praví dělníci moře, rezatí, opotřebovaní, prosolení, ale udržovaní v pořádku a svojí posádkou opečovávaní. Někteří se již jen tiše pohupují na svých úvazech, jinde ještě ošlehaní maníci v modrácích dodělávají vše potřebné, rovnají sítě, bedničky na ryby a ostatní nutné propriety.

Ještě absolvuju mobilovou relaci s domovem (tam je vše OK), no a je čas na další putování v prosluněném a jasném podvečeru. Počasí je parádní, svěží, teplo tak akurát na mašinu, no a my vyrážíme dál po úzké pobřežní klikatině. Ta nám stále a znova nabízí nové a nové pohledy na neustále se před námi otvírající zátoky, mysy, výběžky, samozřejmě v panenské osamělosti. Fakt by se tady dalo stavět na každých pár stech metrů a fotit, a každý obrázek by byl jiný a přesto podobný. Nemůžu se toho nabažit, jedu pěkně pohodu, čumíme kolem dokola, a když tak si to probírám, je to podobné jako vloni na skotském Wester Ross. Občas zastavím, nadechneme se, jen tak ze sedla počumíme a jedem dál…

Po severním břehu bezejmenného fjordu se vracíme z dnes druhého poloostrovního okruhu zpátky na hlavní magistrálu, ze které jsme „utekli“ před  rozběsněným „golfistou“ a vezmeme jí zavděk pro pár kiláků do střediska této oblasti, přístavu Clifden (Án Clochán). Ten nás uvítá opět děsivě rozmlácenými ulicemi, z jejichž povrchu tu i tam vyhřezávají podkladové vrstvy a občas zde i vyvěrá ze zbytků asfaltu malý pramínek. Docela humus, mašina se klepe tak že se bojím aby něco neulítlo a myslím v duchu na Jiříka. Kdyby jej a jeho VFRo fatální frantícký kanál minul, dozajista by skončil někde tady :-(. Doprdele, docela by mohli s těma silnicema tady něco províst, domorodcům je však to zdá se evidentně šumafuk. Lítají tu jako draci, ďoura neďoura.

Skoro s radostí uvítám když se nám podaří se trefit na v průvodci doporučenou „Sky Road“, vyhlídkovou silničku vedoucí kolem poloostrova tyčícího se severně nad Clifdenem nad zátokou stejného jména. No, zadaří se to až napodruhé, poprvé skončíme na předměstském irském smeťáku…tož curyk a zpátky.

Sky Road dělá čest svému jménu, prudce stoupá po úbočí a po asi dvou kilometrech se nabídne překrásný rozhled ze značné výšky na závěr zátoky s přístavem. Není kde zastavit, tak okupuju vjezd na jeden z pozemků, pro malou chvilku se snad majitel (je-li tu jaký) nebude čílit. Samozřejmě, vše proběhne v pohodě, a po čtvrthoďce razíme dál do oblak (kdyby tu nějaký byly).

Naše další zastávka je na nejvyšším bodě silničky, kde je k dispozici poměrně velké a teď skoro prázdné parkoviště. Pečlivě stavím slona na bočák tak, aby jej neshodil prudký vítr, který tady na hřebeni ukazuje svoje možnosti. Nelze si ani odložit přilby na nízkou kamennou zítku, jinak bychom dopadli jako Vládík Stehlíkojc na Col Bonette v Savoských Alpách :-( (viz sebrané pohádky internetové konference motobike.cz). Někde položit krytku od foťáku, už ji neuvidím… Pěkně si všechno držíme a kocháme se samotou a vidrholcem koldokola.

Na další úsek naší cesty, při níž se Sky Road splazí dolů k linii přílivu a vrací se po severní straně poloostrova zpět ke Clifdenu, bych nejradši nadosmrti zapomněl. Až dosud jsem žil v dojmu že jsem tady v Irsku zažil vše co se silnic tejče, ale huš, samozřejmě že nezažil. Celá silnice až k vjezdu na hlavní jestiť v rekonstrukci. No a protože tady nejsou nějak uzavírky v módě a zvykem, rekonstruuje se pěkně za provozu. V praxi to znamená že silnice se pěkně vybagruje až na podklad, naváží se nový štěrk a písek, hutní se to a válcuje, v některých úsecích se pokládá i plynové potrubí, no a mezi tím vším se pěkně proplétají auta v plném provozu. Teď navečer se samo už nefachá, stroje jsou pěkně odstaveny tam kde dnes skončily a zítra zase začnou, no a motáme se tady my mezi tím vším. Dvaceticentimetrové závěje volně sypaného hrubého štěrku, vybagrovaná hlína, zbytky pásovou technikou rozdrceného starého a původního asfaltu, tohle vše pěkně v neladné směsi tvoří podklad pro kola našeho stroje. Motorkářovi nemusím nic dalšího dodávat, pochopí sám, zbytku čtenářstva prozradí můj tehdejší duševní stav dvě slova: DO HAJZLU!!!!! Kleju, nadávám, prskám do přilby, ale to je tak jediný co s tím můžu dělat. Chceš se chlapče dostat zpět do kempu? Chceš. Tak se snaž…

Mlátíme se po téhle hrůze asi patnáct kilometrů, než se dostaneme až na konec zátoky kde se „silnice“ vyšvihne na nízký útes a vyústí na hlavní silnici. Ptfuj, je docela úleva zařadit tři-čtyři-pět a příjemnou osmdesátkou se vracet se sluncem těsně nad vodou po straně levé. Docela si jízdu užívám, vychutnávám podvečerní pohodu, a již je tu samota Letterfrack kde musíme odbočit vlevo. Cesta do Tully Cross je OK, no ale čeká na nás poslední „pětka“ ke kempu. Ve světle právě prožitého utrpení se to co jsem před několika hodinami poslal do horoucích pekel jeví jako příjemná, i když trochu pomalejší projížďka :-), takže už bez potíží přistaneme po chvilce před naším stanem.

Přípravu večeře (standard) přeruší jen návštěva majitelovy paní (i v Irsku, zdá se, baby drží finance:-), která od nás vybere poplatek za dva dnu našeho pobytu. V liduprázdné kuchyňce v klidu a pohodě sloutáme pozdní (je po deváté…) večeřičku. Jana si ještě vyrazí na malou procházku podél pobřeží, já zatím provedu menší očistu mašiny, jakož i preventivní prohlídku, no a s padajícím soumrakem se rozložíme v předsíni stanu, otevřeme láhvinku bulharského červeného a v družném klidu, debatách a vzpomínkách na domov a kámoše ji pomalu, pomaličku ztrestáme.