Halászlé, kisvasúty a termály, aneb Hungaria 2014 - den třetí
30. 7. 2014
Arbajtři už jsou pryč, takže kuchyňka je jen a jen pro nás a naše ranní hodování. A jako obvykle první denní příjem kalorií neodflákneme (mluvím za Bašňáky). Pak už obvyklé kolečko – hygoška, sbalení, naložení motorek a po deváté jsme ready to go.
Západním obchvatem se vyhneme centru Miskolce, přitom můžeme vychutnávat pohled na místní, lehce omšelý, industriál z mírného převýšení.
Naším prvním cílem je koncová stanice úzkokolejky Lillafűred. Ta původně spojovala Miskolc a jeho strojírny s těžebními revíry a zdroji dřeva, dnes samozřejmě degradovala do role turistické dráhy, mířící z Miskolce do lázní Lillafűred.Máme smůlu, dvoukolejné nádražíčko dříme v dopoledním poklidu, stejně jako osamělá pokladní za okýnkem. Poslední vlak odjel v půl desáté, další jede v jedenáct. Tak si odskočím k pumpě naproti, a pak hned razíme dále.
Na kraji města se situace rázně mění – místo šedivé zástavby se ponoříme do malebného údolí, pár kilometrů a jsme na kraji mondénních lázní, v časech monarchie vyhledávaných tehdejší smetánkou Velkého Maďarska, šlechtickou a podnikatelskou. Tato minulost zde vyzařuje skoro z každé budovy, něco jako u nás v podobných západočeských lázních.
Máme štěstí, zrovínka do místní zastávky přijíždí souprava z protisměru. Obsazená minimálně, vlaková četa skoro hraje přesilovku. Ale to nevadí, abych si alespoň v rychlosti neprohlédl, s čím tady jezdí, samozřejmě v dieselové trakci. Jen co si stačím udělat pár fotek, vlak se pohne a mizí v údolí, odkud jsme přijeli.U motorek se k nám přihlásí mladík na invalidním vozíku, tlačeném zřejmě maminkou. No, přihlásí, jen posunky neb mluvit nemůže, podle „internacionálních“ posunků jeho mamky a trochy té basic germánštiny pochopíme, že kolega jednostopý v nedávné době utrpěl nezaviněnou nehodu na mašině no a teď se v lázních dává dohromady. Zdviženým palce nám popřeje šťastnou cestu, no a my na oplátku tímtéž mezinárodním posunkem přejeme brzké vyzdravení a návrat do jedné stopy. Hmm, takové trochu mimoděčné setkání donutí podvědomě zmírnit motoživotaběh.
Kousek se vrátíme zpět a zahneme vlevo, pěkně údolím podél úzkých kolejí. Po pár kilometrech mě krabička signalizuje technickou památku po levé straně. A taky ano, vlevo se v bočním údolíčku tyčí stará vysoká pec, vpravo od silnice je open-air expozice těžních zařízení.
Nejprve tedy prolezeme venkovní část, jsou zde různé těžní mechanismy přes sto let staré, i ty skoro současné z konce těžby rud ve zdejším kraji. Přítomny jsou i důlní lokomotivy, tak si hbitě vyzkouším strojvůdcovo stanoviště. No, asi tenkráte byli lidi menší, sotva se jen tak nalehko do kukaně vejdu. Kroutit v tom osmihodinovku by se mi nelíbilo....
Pak nás již čeká slušně zachovalá kamenná vysoká pec, podobná stojí poblíž Adamova. My všichni ji obhlížíme normálně, pouze Ranža věren svým kaskadérským pudům se vydrápe vachrlatým ocelovým žebříkem až na samotný vrchol, 
kudyma se dřívávějc do jícnu sypala ruda s vápencem a uhlím.Ale čas kvapí, tak ještě sám samotinek zaběhnu do muzea v dřívější správní budově hutě, abych alespoň těma pár forintama přispěl dobré věci a nasál něco faktografie místa. Vybudovala a vlastnila to zde rodina Fazola, uvnitř je popsána chronologie vývoje a taky jsou zde ukázky, co se vlastně ve zdejší peci a slévárně vyrábělo. Kromě litinových předmětů to byly hlavně nástroje a nářadí z kujné oceli, ta se kovala v nedalekém vodním hamru.
Mezitím co se věnuji vnitřku, pánové čekající na parkovišti objeví, že podle mapy by se možná mělo dát projet přímo srdcem zdejších kopců na západní okraj. Takže to vyzkoušíme!
No, v prvním přiblížení to vychází, mineme koncovou stanici dráhy v Omasse, ale kousek za ní je zdá se padla. Osada, pár baráčků, a cestička dál strměji do kopců nevypadá, že by se po 
ní nějak frekventovaně jezdilo. Ranža odchytí dvě místní informátorky, po chvíli si mne přizve a probíráme možnost průjezdu. Obě dámy rezolutně zamítají možnost pokračování přes kopce, podle jejich gestikulace to prej po chvíli není sjízdné ani pro naše stroje. Hmm, kdyby to tvrdila jedna, ještě se pojedu přesvědčit, ale dvě – no tahle informace ani má svoji jistou váhu. Tak nakonec s dlouhým nosem obracíme, sjedeme pár kilometrů dolejc a halt použijeme mapou doporučenou jedinou cestu skrzevá hory Bukové. (pod čarou, doma jsem studiem dalších map a webů zjistil, že opravdu to tam je zarýglováno, takže rozhodnutí bylo správné)
ní nějak frekventovaně jezdilo. Ranža odchytí dvě místní informátorky, po chvíli si mne přizve a probíráme možnost průjezdu. Obě dámy rezolutně zamítají možnost pokračování přes kopce, podle jejich gestikulace to prej po chvíli není sjízdné ani pro naše stroje. Hmm, kdyby to tvrdila jedna, ještě se pojedu přesvědčit, ale dvě – no tahle informace ani má svoji jistou váhu. Tak nakonec s dlouhým nosem obracíme, sjedeme pár kilometrů dolejc a halt použijeme mapou doporučenou jedinou cestu skrzevá hory Bukové. (pod čarou, doma jsem studiem dalších map a webů zjistil, že opravdu to tam je zarýglováno, takže rozhodnutí bylo správné)No popravdě, myslel jsem si, že klasika objezdná bude normál paďourština, ale omyl, vašnosti, velkej omyl. Podle mapy silnice regionální, skutečný stav podle našich měřítek tak místní komunikace třídy páté:-). I pro naše ceendura, naložená na kraj užitné hmotnosti, to byla místama limitní záležitost. Ani ne tak hrbolama, jako spíše proměnlivým charakterem a povrchem záludná komunikace. Závěje štěrku se střídají s fleky praasfaltu položeného kdysi za admirála Horthyho, volně ložené kamení, no prostě „lábuš“ tak na dvě-tři, za víc to nejde. Čísla hovoří za vše, necelých třicet kilásků jedeme přes hoďku. A ani příroda kolem není vidět, listnáče koldokola formují něco jako zelený tunel. Jeho jedinou výhodou je, že jest tu chládek:-). Nevýhoda tkví hlavně ve skutečnosti, že světla a stíny spolu s rozmanitým povrchem činí silnici prakticky očima „nečitelnou“ při trochu vyšší rychlosti. Takže se tak couráme, plouháme, konce nevidět. Ranža je o něco rychlejší než já, a naopak ujíždím Zdeňkovi za mnou. Protože ho již delší dobu nevidím, tak zastavím a počkám. Koneckonců, zas až tak nikam nespěcháme.
Po chvilce se ostře zelený Varan objeví v zrcátcích, takže pokračujeme chvilku ve dvojici, než dojedeme Ranžu. Ten objeví hezké místo s výhledem na kraji lesního pásu směrem do údolí. Dříve zde zřejmě stával sloup vysokého napětí, po něm zbylo pár betonových patek. Jinak civilizace reprezentovaná malou vesničkou je hluboko pod námi.Jen co sjedeme do vesničky se zajímavým názvem Mályinka, ráz kraje se změní. Lesy ustoupí, a dál pokračujeme už víceméně otevřenou krajinou. Údolíčka se motají mezi oblými bezlesými kopci, no ale my řidiči musíme hlavně zrakem ostřížím sledovat vozovku. Maďarské cesty Páně jsou nevyzpytatelné.
Další zastávku máme naplánovanou v Szilvásváradu, kde má být další úzkokolejka. Když ale zjišťujeme, že bychom museli na kraji obce ponechat motorky, jít kus na dráhu, tam absolvovat cestu tam a zpět, tak po rychlém propočtu je jasno, že pro dnešek nestíhačka. Navíc je na kopci rozhledna Millenium, takže další čas nutný ke zdolání. Je jasné, že se sem někdy vrátíme, dneska se ale naše návštěva smrskne na nákup studeného oběda v místní sámošce a jeho konzum ihned na parkovišti :-).
Operativně se rozhodneme místo železničky vyjet na nejvyšší horu Maďarska. Ta odtud není zase až tak daleko, navíc je víceméně po cestě. Tož hybaj...
Chvilku se motáme jedním údolím podél „normální“ železnice, pak šup vpravo přes nízký hřebínek do další údolíčka, a to nás dovede pod serpentíny na Kékes (to je ta slovutná hora).
Pro místní motorkáře je to něco jako naše Dubá s Buchláky dohromady, protože podél cesty pár billboardů nabádá jednostopáky, aby brzdili touhu po velkovýrobě adrenalínu a ztišili hormon. Pomníčky kolem pankejtů, které občas mineme, hovoří řečí jasnou a výmluvnou. Je představitelno, že když se sem, do prakticky jediné kopcovité části Pannonie sjedou fšici její jednostopáci, tak to musí bejt fičák...
My máme hormon zklidněn stářím a přítomností omezovačů na tandemu, takže si spíše vychutnáváme serpentíny stoupající do sedla, ze kterého vede levá odbočka přímo na vrchol Kékeše.
Pár kilásků, a je tu parkoviště těsně pod vrcholem. Samo hlídané, strážný na dolním konci na nás mává, ať jedeme dál nahoru. Tak zastavíme před zákazovým lívancem, že halt zde necháme stroje a pošlapeme dál, když tu někdo nadhodí, zdali na nás nemával, že můžeme skrze zákaz dál až na vrchol. Dohadujeme se, někdo myslí tak, druhej vonak, nakonec volím nejjednodušší řešení, skočím na GS a jedu se zeptat, jakže to bylo myšleno. A Maďar přikyvuje na pantomimickou otázku, že prej jo, motorky mohou až na samotný vrchol:-).
Fajne, tak se tam briskně odsuneme a zakotvíme pěkně ve stínu pod stromy u bistra, stranou od obou rozhleden.
Ponejprve přijde na řadu občerstvení na terase bistra, kávička, něco tekutého a tak. Jakmile jsou těla zotavena, tak dojde i na rozhlednu. Přístupná je ta vyšší a novější, takže se odkolíbáme ke vstupu, zapravíme vstupné a pěkně výtahem nahoru. Bohužel, těsně před náma se na plošinu nasáčkuje školní výprava, tak třicítka místních vřešťanů udělá z rozhlednového poklidu něco na způsob přeplněného cvokhausu. Jó Herodes, to byl král….Za „roztomilého“ žvatlání panonských mláďat si prohlédneme kruhový obzor, při čemž mi na mysl vytane kultovní hláška z jistého filmu, akurát místně modifikovaná: „buky…., buky….., buky…..“. Je trochu opar, takže rozhled není až tak super, ale pořád líp, než kdyby bylo zataženo.
Venku se ještě projdeme k další zdejší zajímavosti, a tou je symbolický motorkářský hřbitov. Nevím, proč zrovínka tady (jako kdyby byl u nás podobný areálek na vrcholku Sněžky…) no ale, asi je to zdejší tradice. Povšimnu si taky jmenovky János Drápal, a vskutku, závodník z doby socialismu, je to on, dozajista. Pak ještě foto na „vrcholovém skalisku“ a je čas se posunout, hodinky nepostojí.
Slušná řádka serpentín nás stáhne jižními svahy Kékeše, přes Mátrafüred do městečka Gyöngyös. Zde Ranža zavelí vlevo, po pár set metrech zabrzdíme před koncovou stanicí a depem další zdejší úzkokolejky. Už se nejezdí, vrata jsou zamčená, i když uvnitř se ještě pár chlapíků činí kolem mašinek. Tak alespoň s Ranžou a Janou(B) zakroužíme kolem plotu a nahlédneme, kam to jen jde. Hardwaru tady mají dostJ.
Pozdním odpolednem se vydáme klikatými a nerychlými okreskami přímo na západ. Zámyslným cílem je Vác, kde předpokládáme přeci jen větší hustotu ubytovacích zařízení než tady, na zapadlém maďarském venkově.Kousek před Vácem tankujeme a dáme lehký oraz, naštěstí s přicházejícím večerem se přeci jen postupně ochlazuje, takže alespoň mně stoupá dobrá nálada.
V Vácu se napojíme na hlavní levobřežní „2“ s tím, že pojedeme, dokavádle na něco narazíme.
První pokus učiníme na výjezdu z města, ale zařízení je takové nějaké divné, lidi v něm taky, navíc se tam nevaří. Pocit spíše negativní, takže razíme dál.
Před městečkem Verôce se nám nabídne po levé straně příbřežní hotel. Trochu vyšší cenová kategorie, ale nějakou tu dobrůtku by nám tu asi naservírovali. Po poradě (cena je trochu vyššíJ) ale padne rozhodnutí ještě popojet (se znalostí finále rozhodnutí dobré, ale alespoň mně se moc dál v tu chvíli nechtělo…). Nic se ale tady nenabízí, až v centru odchytíme info, že kdesi vpravo od hlavní je něco jako penzion na koňském ranči a prej dobrý…. Zdejší informátor mi ještě velmi lámanou angličtinou popíše cestu, hlavním markantem je odbočení za železničním přejezdem vpravo a prej pár set metrů a jsme tam.
Tak uvidíme, usadím se v čele a jedem. Podjedeme hlavní trať a opravdu, po chvilce je tu lokálkový přejezd. Tak se dám za ním vpravo, jedeme ne pár set metrů, ale snad kilák a půl a nic. Sice je ve vzduchu cítit „vůně venkova“ takže něco tady asi je, ale takhle to tady voní leckde.
Takže zpět k přejezdu a zkoušíme druhou cestu. Ta je ale evidentně ta špatná, jedeme podél lokálky a nic. Tak otočit a zase zpět k přejezdu. Tady mudrujeme co a jak, Jana(B) si neustále vede svou, že na té první silničce to je. Nějak se mi to nezdá, moc se mi tam nechce se vracet, ale nakonec dám na svoji polovičku (nedělám to až tak zase častoJ), nechávám kolegy u přejezdu a sami jedeme na průzkum.
Tam, kde je „vůně“ nejsilnější, nacházím nijak přesně značenou prašnou odbočku vpravo, tož tam zajedu, a přede mnou se otevře opravdu statek. Na penzion to ale nevypadáL. Najednou proti nám vyjíždí na tříkolce malý klučina, zastaví a vyvalí oči. Tak na něj zavolám „kiadó“? (to je „ubytování“) a on začne kejvat jako že jo a prej mám jet za ním. Tak jo, na dvůr nakroužím za klukem na tříkolce. Tam odchytnu koňáka (táto toho klučiny) a prej že ubytování jo, jen musí informovat majitele. Tak to já zatím dojedu pro kolegy.
Chvilku ještě čekáme na Zdeňka, který se za okamžik vrací z rozvědky s tím samým výsledkem, dokonce má na ranč i telefonní číslo. Takže opět curyk a za chvilku jsme nasáčkováni na dvoře.
Majitel se omlouvá, že to ubytování nic moc, ale po prohlídce jsme náramně spokojeni, tři pokoje, čisto, novo, co více si přát. Chladného piva je prej plná lednice, a jestli počkáme tři čtvrti hodinky, bude i maďarská večeře. Wow, tohle jsme tedy nečekali, finis corona opus, jak říkají latiníci.
Takže odtaháme věci nahoru, rychle sprchu a občanské odění, no a pak již vychlazená pohoda.
V daný čas se odloudáme do vedlejšího stavení, kde nacházíme jídelnu, prostřeno pro šest a hlavně, hlavně lednice s pivánky! Jojo, život je krásnej J.
Po chvilce popíjení a nezávazného klábosení s panem majitelem (trochu německy, trochu anglicky) přichází druhý vrchol večera – z kuchyně se vynoří jeho manželka s kouřící mísou. No, maso, brambory, zelenina, to vše ve velmi lákavé a voňavé podobě, je to prej zvěřina z okolních lesů. Tak se nenecháme pobízet a hybaj do trochu pozdní večeře, je přeci jen kolem deváté.Teda povím Vám, jak tak zase moc nejsem na dobrý žrádlo (J), tak tohle tady je něco jako koncert na hubu. Ne nějaká košatá symfonie, spíše takové komorní sexteto. Další půlhodinku se moc nemluví, o to usilovněji a procítěněji se konzumuje. No vždyť, kombinace přeci jen hladu a celého dne o náhražkách s vynikající čerstvou domácí krmí, není nad ni. Jak už delší dobu tvrdím, je líp se dobře nadlábnout než si špatně zašukat ….
Zpocíváme skoro všechno, co je naservírováno, a na konec ještě dezertík. Už ani nevím přesně, co že to bylo, ale vím, že dámy si mlaskaly. Já raději rehydruji vyschlý organizmus, ne že bych chlastal, ale v rámci péče o tělo do sebe liju tekutinu, je to potřeba.Protože se nachyluje k desáté, tak se dohodneme s majitelem (který taky chce zavřít a mazat domů), že si vezmeme s sebou nějaký ty lahvoně, zejtra zaplatíme, co vypijeme, a odebereme se na penzion. Tam je možnost uložit pivka do lednice a posedět bez obtěžování obsluhy.
No popravdě, jak jsme nadlábnuti a nalokáni, tak posedíme jen ve čtyřech a to pouhou chvilku, pak nám všem začnou padat víka a to značí – do peřin!
PS zde nelze jinak než poděkovat paní dochtor, že byla dostatečně tvrdohlavá a donutila mne vrátit se na jednou již projetou cestu J. Ač nerad, musím konstatovat, že měla pravdu. Ale přes pysky mně to fakt nejde….
Následuje: Díl čtvrtý a poslední
Náhledy fotografií ze složky Hungaria 2014 - 3
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
