Motokochání

Odskok do Jeseníků
Už hodně dlouho obchází (obrazně i doslova) současný svět strašidlo ne tedy komunismu, ale koronáče. Nakolik je onen bubák reálný či imaginární nechám na každém čtenáři, nemíním to zde komentovat bych zbytečně nerozséval rozkol do řad čtenářstva, a taky abych se zbytečně nečílil. 

Nicméně, svět se zbláznil, což se tedy dotýká i motocestovatelů. Vzhledem ke mnoha faktorům, jak objektivním tak i ryze subjektivním a rodinným, již druhou sezónu vynechávám tradiční dlouhý výjezd daleko za hranice všedních dní. No a co místo toho? Inu domácí kotáry, maximálně tak nakouknout za dávno už ne volnou hranici (moc toho Schengenu jsme si tedy neužili…..).

Kolegové tak nějak aktuálně čas nemají, naopak Myšák je delší dobu zalezlý ve své rýmařovské sluji (Okál asi nemá dost baráků….), takže rozhodnutí je dílem okamžiku. Prodloužím si víkend a zajedu do kraje, kam jaksi mohu kdykoliv a vždy tam budu spokojen. Jeseníky, mému srdci milé…..

Pátek ráno. Po včerejším Jawáči hlavinka nebolí, zabalím si těch pár cajků a jen co pomine ranní rush-hours, před desátou vyrážím.

Zavrhuji prostý přejezd, chci si navštívit pár postupných cílů (POI) na trase „dolním“ obloukem, tedy zhruba pod Pardubicemi na Českotřebovsko, Zábřežsko a poté kolem Úsova nahoru do kopců.

Klasika 611, co taky do Poděbrad vymyslet krom D11. Pěkná cesta začne až za nimi, nějak nechápu co Harykáři vidí na téhle nejnudnější a nejmizernější výpadovce z Prahy:-). 

Za lázeňským městem tedy dám vale hlavní, přes Libici do Velkého Oseka a dále vedlejšími silnicemi směrem na Labské Chrčice. Za nimi dlouhou malebnou alejí do Kladrub, tuhle cestu miluju, kolem pasoucí se kladrubáci, pohoda. Městečko s hřebčínem projedu, první POI je Semín a jeho mohutná dřevěná zvonice poblíž kostela sv. Jana Křtitele. Končí zde cesta, mohutná lípa stíní parkovišťátko s odpočívkou, ideální místečko pro oraz a spočinutí neodvratně stárnoucí tělesné schrány po hodině a půl jízdy. 

Schroupnu krajíc chleba, zapiju bublinkatou, projdu se okolím, pár fotek no a po dvaceti minutách pokračuju.

V Břehách jsem se před pár léty dobře naobědval v hospodě Na křižovatce, dneska ale zavřeno, nižádný život ani cedule, vypadá to jako ukončení živnosti. Škoda… jedlo se tu kvalitně. 

Most v Přelouči je uzavřen, musím tedy o jeden proti proudu, do Valů. Stejně jsem chtěl sem zabočit, neboť před rokem zde dosloužil válečný Bailey Bridge  a nahradil jej nový, taktéž ocelový. Má o dost vyšší oblouk, tak aby bylo možno plavit standardní říční plavidla až do Pardubic. A taky je širší, původní byl tak na jeden osobák. 

Přejedu hlavní a pokračuju východním směrem souběžně s hlavní tak, abych se vyhnul uzávěrám v Pardubicích. Přestavuje se zde nádraží, s tím souvisí rampy křižovatky u závodiště a mostu přes tratě.  

Jižně od Ostřešan má být na vršku bývalá pozorovatelna CO. Bohužel ze strany od silnice není hájkem žádná cesta (večer následně zjistím z map, že jsem k ní měl jet z jihu), polední vedro mne zmáhá a tak na to peču, koneckonců nejedu tudy (doufám) naposledky. 

Proklouznu mezi Chrudimí a Hrochovým Týncem přes Vejvanovice, Dolní Bezděkov, Nabočany a za Honbicemi stavím u skromného pomníčku na nevýrazném horizontu. Prvního června 1999 zde při nehodě cvičného Z-142 OK-NOI zahynuli dva piloti Aeroklubu Skuteč. Chvilku zde postojím, ztiším mysl. Poté pár fotek a vyrážím dál.

Krajina se začíná sympaticky vlnit, jedu okreskami severně Chrastu a Luže, neb mým dalším postupným cílem je víska Střemošice. Přesněji, terénní hrana severně od ní. K místu se přiblížím od Řepníků, v místě kde se silnice lomí po hraně strmého srázu je po pravé straně zemní vodojem, za ním výrazná barokní památka a vlevo je zastíněná odpočívka. Jsou tři čtvrti na dvě, polovina cesty za mnou, útroby dávají najevo lehkou nespokojenost. Příhodné místo pro food-stop a oddech:-)

Nejprve tedy uspokojím tělesno, tradiční cestovní rybí konzerva (sleď v hořčičné omáčce plus chléb) je tak akurát pro lehký obídek, který nepřetíží trávicí trakt:-). Na rozhýbání si dám procházku po hraně PR Střemošická stráň, přejdu silnici a prohlédnu si mohutný trojboký barokní sloup „Poklona“. Nechali jej zde postavit zdejší novomanželé, kteří zde unikli hrozící (nespecifikované) nehodě. Nakonec se ještě posadím, otevřu pikslu lehce zteplalého Birella a při jeho konzumaci ocením výhled na Košumberk a Luž na jižním obzoru.

Času je dost, takže pokračuji volným tempem okreskama dále k východu.

Severovýchodně od Nových Hradů stojí na kraji obce Suchá Lhota další z mých tradičních „zájmových“ objektů. Zdejší prvorepublikový vodojem (1929) je příkladem elegantní užitkové stavby, provedené kvalitně tak, že bez problémů slouží dodnes. Odstavím motorku u paty věže a v poklidném letním odpoledni si obejdu celý areál s koupalištěm. To bylo postaveno v padesátých létech a zřejmě nedávno bylo pečlivě opraveno i s okolím. Místo je to pěkné, dovedu si představit vlahý letní večer zde s půllitříkem vychlazence. No nic, dnešní večer bude jinde, vychlazenec i tam čeká, tedy šup do sedla a pokračuji.

Ne dlouho, po pár kilometrech zastavuji jižně od Újezdce u arboreta „Růžový palouček“.

Roste zde druh růže, Rosa Gallica, který nikde jinde v Česku nenajdete. Už někdy ve třináctém století ji zde místní zaznamenali. Všeobecné známosti místa pomohli národní buditelé devatenáctého století, kdy vznikla legenda o místu, kde se pobělohorští českobratrští emigranti loučili s rodnou zemí, a z jejich slz vyrostly ony vzácné růže. K popularitě také přispěl Alois Jirásek zmínkou ve svých Starých pověstech českých.

I když odhlédnu od zvěstí a legend, místo je to rozhodně zajímavé a jedinečné. Místní si jej dost považují, což je hlavně vidět na stavu areálu. Dokonce jsem se při zaparkování dal do řeči s jedním zdejším dobrovolníkem. Povyprávěl o lokalitě a evidentně byl potěšen, že i „drsní motorkáři“ se o Růžový palouček zajímají.

Projdu si celý „osmičkový“ (půdorys) areál, lehce se zchladím stínem mohutných stromů. Ještě doušek u motorky a jede se dál.

Do Litomyšle musím oklikou přes hlavní neb uzávěra mostu, inu léto a na silnicích se halt hodně opravuje. Taky kdy jindy, jasně, obecně lze říci, že by leccos mohlo proběhnout rychleji. Chápu technologické lhůty a přestávky, ale jak vidno u sousedů, zkracovat lhůty by možné bylo…. 

No nic, objížďka není až tak delší. Litomyšlí proklouznu směrem na „město u nádraží“ (Česká Třebová), po chvilce odbočím na okresku směrem na Semanín, Lukovou a Žichlínek. V Třebařově mám další dva POI.

Nejprve si zajedu k nepříliš známé zřícenině kláštera Koruna. Nachází se víceméně v areálu zemědělské usedlosti, tím pádem je obklopen ohradami a porůznu odloženými zemědělskými mechanizmy. Na příležitostné a zřejmě nečetné návštěvníky jsou tu zdá se zvyklí. Kolemjdoucí pan sedlák se ani nediví a přívětivě pozdraví, tři koníci v nedaleké ohradě se ke mně mají taktéž, zřejmě s představou, že ze mne vypadne nějaký ten mlsek:-). Lituju, bohužel s sebou vláčím jen jednu nouzovku konzervu, a nejsem Kristus bych jí uspokojil tři koňské žaludky.

Z klášterního chrámu zbyly jen obvodové zdi a přístavba polodřevěné zvonice, klášter samotný dostal ránu za husitských válek a definitivně se proměnil v ruiny díky okolnímu luteránskému osídlení ve šestnáctém století.

Do zvonice lze vstoupit, nicméně na stav trámové konstrukce bych si moc nevsadil a tak raději rychle vypadnu ven. Alespoň tedy obejdu co lze, rozloučím se s koníky a razím za druhým cílem. 

Tím je nedaleký akvadukt, převádějící vody náhonu přes Třebařovský potok. Má to být nejstarší stále funkční akvadukt v Česku. Jak ale zjišťuji, zajet se k němu nedá, musel bych šourem a ještě se prodírat vzrostlou vegetací. Na to už skoro není moc času, a ani chuť, přeci jen vedro a dusno a únava a tak:-(. Nechám tedy akvadukt akvaduktem (příště…) a prásknu do hemelek.

Zamířím do sevřeného údolí Moravské Sázavy, která se jím prodírá od českotřebovské pánve na Hanou k řece Moravě. Stalo se tak přirozenou trasou železnice z Olomouce do Prahy, dneska známou jako první koridor. Původní trasování bezezbytku kopírovalo říční zákruty, což tehdejším soupravám vyhovovalo. Ne tak těm dnešním, takže zákonitě došlo k napřímení trasy, s tím souvisí několik nových tunelů. Rychlost vlaků rapidně vzrostla, tudíž se ani nedivím, že mne při souběžné jízdě „s prstem v nose“ ometla nákladní souprava. Zdejší silnička je malebně zatáčkovitá, tudíž zážitková, leč samozřejmě „nerychlostní“. Ale co, nespěchám. 

Za Hoštejnem silnice opustí údolí a šplhá do náhorní vesnice Kosov, odkud se spouští do údolí Nemílky a následně do střediska oblasti, Zábřehu. Už delší dobu jsem tudy nejel, silnice mezitím dostala nový povrch, takže ji milovníkům zatáček mohu vřele doporučit!

Ve městě je tak akurát čas na odpolední kávičku, přímo v centru moji pozornost upoutá pekárna Sázava, nabízející též kafe a posezení u několika stolečků. Takže šup s motorkou před vchod, shodit motobundu a hybaj na kafe, zasloužím si jej!

Příjemná paní mi dodá kýžené (a velmi dobré) lungo, k tomu dva koláčky ještě teplé z pece, celkem 60.- Kč. Blážo, není co dodat, nekup to:-). Rozvalím se u stolku, líně pozoruju odpolední cvrkot, pomalu konzumuju a mám slunce v duši.

Po půlhodině se osvěžen rozloučím a odpíchnu se od pohostinné pekárny. Po chvíli mě zastaví spuštěné šraňky na „postřelmovské“ trati. Z letargie mně vyruší mladík ze za mnou stojícího auta, který nelení a přijde se mrknout na „starý GS“ protože ho už dlouho nikde neviděl. Pokecáme, on mi motorku pochválí, bohužel šraňky jdou nahoru a musíme se rozloučit a pohnout. 

Už se nemíním nikde zastavovat, nicméně když přijíždím do Hrabové, naskytne se mi pohled na zapadajícím sluncem dobře nasvícený kostel na kraji obce. Ale co, chvilka zastavení mne nezabije, tak šup pod strom u vchodu do stínu, odložit nepotřebné a dám kratší prohlídku okolí.

Samotná stavba je zajímavá, koneckonců moc evangelických kostelů v moderním (tehdy) stylu, postavených ze železobetonu moc v Česko není. No a těch, co obsahují zároveň i astronomickou pozorovatelnu, těch už vůbec moc není. Možná je jediný:-).

Na vnitřní prohlídku je bohužel už pozdě, obzvláště na tu hvězdárnu jsem zvědavej. Ale nermoutím se, z Rýmařáku je sem kousíček a tedy námět na vejlet.

Poslední etapa. Už nikde nestavím, Klopina, Troubelice, Šumvald, napíchnu se na „370“ a vzhůru do kopců. Podvečer, už je chladněji, provoz nulový. Evropské rozvodí překročím za Horním Městem, táhlý sjezd do rýmařovské kotliny a jsem před svým „druhým domovem“:-). 

Dojezdová klasika, ubytovat, vybalit, srknout chladné pivko, a neprodleně s Michalem hezky pěšky (relax po celodenním motoharcování) do Excelentu. 

Výborné pivko, slušná večeře, pokec - paráda. Co více dodat….. dobře prožitý den….

Sobota ráno

Dobře se spinkalo, z pelechu lezu lehce po sedmé, není kam spěchat. Venku azzuro, na obloze ni mráčku, asi bude teplounko.

Při snídani (chlapské) probíráme kam že vyrazíme. Michal nabízí výlet na Hanou, do Tovačova, kde prý je jakási vyhlášená místní modelářská show, výstava a prý fajná akce. Hmmm, kdysi jsem kitařil, a není tomu dávno co se tento dříve tak frekventovaný koníček odporoučel v mém podání do propadliště dějin. Dnes k němu sednu pouze v hodně řídkých případech, kdy na mne padne chandra z let minulých a vzpomínek „starého zbrojnoše“. Vezmu si vercajk, něco málo si zapižlám, no a pak se vrátím zpátky do reality stárnoucího a slepnoucího muže….. Tak dobrá, zajedu se mrknout jak pokročila modelařina od dob, kdy jsem lepil k sobě kousky plastiku:-).

K desáté se konečně vypáčíme z garáže, hmm, venku už přitápějí. A co teprve dole na hanáckých pláních. Uvidíme.

No, stalo se. První etapa, jízda mezi kopečky kolem Sovince, paráda bez negativních vlivů. Slunečno, teplo tak akurát (tedy, samo když se jede), oku lahodící zelené okolí, prostě kochačka. Mineme arboretum Makču Pikču (nestavíme, jednak výstava nečeká a druhak by Myšák asi hlasitě reptal – no zastavím se zde někdy jindy) no a sklesáme do hanácké roviny. Zde „udeří“ teplo, jasně, dalo se to čekat.

Paseka, lízneme po okraji Šternberk a valíme už hustým provozem k hanácké metropoli. Naštěstí se zde nekoná žádný dopravní Armageddon, prosmýkneme se s jedním, dvěma zastaveními na světlech. Přesto se stačím lehce orosit.

Několik předměstských obcí a před námi se otevře širá Haná, rovná jako pravítko. Stejně rovná je i naše silnice, takže je čas počumovat po okolí. Jedu na pozici „kaczmarka“, tudíž jen sleduju dunící Shadowku (nemusím se ani koukat, stačí poslouchat) a počumuju po okolí.

Nejprve mne zaujme po levé ruce se vynořivši silueta mohutného barokního chrámu, ostře se rýsující v letním slunci. Hmmm, majestátní. Před Tovačovem se opět po levé ruce mihne výrazný pomník bitvy u Tovačova 1866. Vím o něm, a míním se zde zastavit při zpáteční cestě.

Myšák lokalitu zná, tedy u sportovní haly, místa konání, zakotvíme neprodleně a bez zádrhelů. Stroje odstavíme do stínu a sami se neprodleně také odsuneme do chladného vestibulu haly. Zapravíme dobrovolné vstupné, vyhledáme Robinovo prodejní místo, kde si odložíme naše motocajky.

Následující dvě hodinky věnuji důkladné prohlídce výstavy. Připomenu si doby, kdy jsem aktivně a intenzivně kitařil, a porovnávám své tehdejší výtvory s těmi, co se dnes a tady prezentují. Doba pokročila, jasně, má prodleva je patrná a pokrok v technologiích a postupech taktéž. Hmmm, v zimě, až nebude do čeho píchnout (a o čem psát:-)), budu muset zase něco zkusit ulepit. Předsevzetí jasné, uvidím co se z toho za pár měsíců promění v realitu, chichi….

Lehce znaven popocházením mezi exponáty na chvilku spočinu u Robina, poklábosíme a příjemným překvapením je setkání s kolegou z kitařského pravěku sedmdesátek a osmdesátek, Jirkou Zeleným z Brněnce. Zavzpomínáme na doby kdy jsme byli mladí, dobře jsme viděli a neklepaly se nám pazoury, pokecáme a popřejeme si navzájem, abychom na tomto světě ještě chvilku v pohodě překáželi:-).

Po druhé hodině ještě dáme lehký a značně ošizený catering (hot dog, co dodat…), výstava se zvolna vylidňuje, rozloučíme se s Robišem, popadneme své cajky a vydáme se na zpáteční cestu.

Zastávku dáme hned za Tovačovem u pomníku bitvy roku 1866.

Srážka rakouských a pruských oddílů se udála při ústupu zbytků rakouských armád od největší bitvy na našem území, bitvy u Sadové (někdy uváděná jako bitva u Hradce Králové) směrem k Olomouci a dále na jihovýchod.

Kromě centrálního pomníku, kde stojíme, je v okolí ještě několik dalších památníků, rozesetých v polích. Dostat se k nim po polňačkách by nebyl problém, v nyní panujícím deštivém čase (kde jsi, anoncované pětisetleté sucho?) ale by to byla klouzačka mazlavým blátíčkem, kteréžto naše silniční obutí neoblibuje…. Tak na to pečem, prohlédneme si pouze centrální pietní místo a popojedeme k dříve zmíněnému chrámu na okraji Dub nad Moravou.

V bezesporu majestátním a zdá se i dobře udržovaném barokním komplexu se koná svatba, tudíž je zde více než obvyklý výskyt lehce oděných krasavic. My si prohlédneme areál na střídačku, v parném odpoledni je přeci jen lepší pochodovat nalehko než v plné zbroji. Navíc, uvnitř chrámové lodi se člověk dobře ochladí….

Po vylezení ze stínu svatostánku usoudíme, že žhavé Hané už bylo dosti a je třeba popojet do temperaturně přívětivějších končin, tedy zpět do kopců a lesů.

Nejprve je ale potřeba překonat zdejší metropoli. Vracíme se ve svých dopoledních stopách, tedy až na začátek Rooseveltovy ulice. Je zde stavební uzávěra (pouze směr do centra) a až oranžová šipečka radí doleva, Michal nekompromisně zahýbá vpravo. OK, jsem vedený, tedy šup za ním, asi ví co dělá. Moravu přejedeme po mostku U Dětského domova, za ním zahneme vlevo a po nábřežní uzounké asfaltce míříme zdá se správným směrem. V zrcátkách vidím, že se pár aut nechalo zlákat naším suverénním manévrem a následují nás v domnění, že víme kudy kam…. Hmmm, moje „A“ v RZ je mělo varovat :-).

Cesta se mění v cyklostezku pokračující po protipovodňovém náspu (tam nemůžeme neb závora), pod náspem se asfalt změní na neudržovaný trávník. Michal usoudí že tedy tudy asi ne, a otáčí se mnou v patách. Nojo, nám to jde, ale ti plechovkáři za námi se hrabou terénem, otáčejí se a uvnitř kabin je zdá se dusno, alespoň podle mimiky obličejů posádek:-). Někdo nám dokonce zahrozí, ale co už, nezvali jsme je za sebou:-). Vrátíme se na křižovatku, zahneme vlevo a už v pohodě přes přejezd a úzkou uličkou podél trati se čtvrtí rodinných domků dostaneme k okružní komunikaci a je vyhráno…. Za sebou už nikoho nevidím….

Výjezd z Olomouce je rutina, hned na předměstí Michal uhýbá vpravo směrem na Svatý Kopeček. Pod poutním místem se na kruháku dáme vlevo a pokračujeme souběžně s hlavní. Pomaleji, kochačka, nikam nespěcháme.

V Bělkovicích definitivně uhýbáme vpravo a ponoříme se do úzkého, hustě zalesněného údolí Trusovického potoka. Značně rozdrbaná silnička se kroutí a lehce stoupá, bohužel místo sledování okolí sleduju takřka nepřetržitý sled děr, výmolů a hrbatin. GS sice zvládá, ale radost v tom teda není…

Za samotou Na Mlýnku se před námi objeví křižovatka, krabka velí vlevo serpentinami do svahu. Vyškrábeme se na hranu údolí a jsme u dalšího cíle.

Novodobých menších sakrálních objektů není v Česku zase až přehršel, proto se na svých cestách snažím tyhle nové stavby navštívit a zjistit, jak se dnešní architekti a projektanti se stovkami let starými zadáními popasovali. Dlužno říci, že autorům této stavbičky se jejich dílo vydařilo. Oceňuji prosté a klasické linie s nápaditým využitím zdejší typické suroviny – břidlice. Nejenom krytina, ale i další prvky. Dojem podtrhuje i upravené okolí s nově vysázenými stromky. Jojo, pěkné místečko, podařilo se. Teď jen, aby náhodou kolem nejel nějakej ten vandal….

Chvilku zde pobudeme, oddáchneme ve stínu, doplníme a vydáme tekutiny, no a kam dál? Inu, čas pokročil a vzhledem ke skutečnosti, jak jsme odbyli polední catering (inu horký pes stokrát jinak pokaždé stejně…..), pojmeme zámysl nejet přímo do Rýmařáku (ten nám moc příležitostí k hodování nenabídne), ale zkusit něco po cestě. Nejprve rybářství v Tylově, když ne, uvidí se kam dál.

Tak jedem. Vrátíme se dolů na křižovatce a pokračujeme na Jívovou. Hezká silnička nás dovede do údolí k regionální trati do Bruntálu a Krnova, sledujeme ji až do Moravského Berouna. Odtud chci vyzkoušet ještě neprojetou hřebenovou silničku na Roudno. Nejsem si jist jejím stavem, neboť ji křižující obdobná komunikace Rýžoviště – Dvorce je dobrá tak pro tanky a pásové transportéry, pro zbytek vozidel je za trest. Tak uvidíme, vrátit se dá dycky.

Ponoříme se do (značně prořídlých neboť lýkožrout) lesů, a zatím sice cesta ouzká, ale poměrně slušná. Samozřejmě, nikde nikdo, pouze pár cyklounů, ale ti nevadí. Bručíme si hezky spokojeně, občas se naskytne nějaký ten výhled, vlevo vykoukne i Praděd. Nakonec se vynoříme z lesa, otevře se před námi kotlina Slezské Harty a obec Roudno.

Zde se dáme vlevo a po novější silnici pokračujeme podél břehu až k hlavní silnici u Valšova. Vlevo, sjedeme do údolí a za mostkem vpravo k rybářství a sádkám.

Ouha, nikde nikdo, pusto, prázdno, vymetýno. Na dveřích cedule „Provoz ukončen, K pronájmu“. Hmmm, tedy vždy zde pamatuju dostatek hostů, nechápu jak může být rybárna neúspěšný projekt, obzvláště zde, v kraji svými rybkami proslulém. No nic, stejně se sem zajedu příště mrknout, nemyslím si že zde bude zavřeno už napořád.

Takže, plán B.:-)

Michal přichází s návrhem popojet do nedalekého Valšova kde je prej výborná hospoda na stravu. Ok, popojedem, zastavíme. Ani nemusíme sundavat přilby, paní hospodská nás od vchodu informuje, že hotovky mají (guláš, vepři-zelo atd) ale došly jim veškeré přílohy, tedy možnost jen s chlebem.

To se nám moc nezamlouvá, a jelikož je za humny okresní city „drsných lidí v drsném kraji“ tak tam se určitě někde nadlábneme. Koneckonců, mám zkušenost s minipivovarem Hasič, a jsou dobré.

Zaparkujeme u Hasičů, vlezeme dovnitř a zde skoro prázdno. No nic, sedneme, číšnice je hned a přívětivá, leč na dotaz po jídle je nám sděleno že jsou jen grilované věci plus chleba. Ne že bych neměl chuť na kousek grilované flákoty, ale kompletní jídlo je kompletní jídlo. Michal taky nesouhlasně bručí, tak jen dotaz zdali se někde kolem nevaří? Prej ne v celém Bruntále. Takže bereme saky paky a vypadneme, akurát si na večír koupím petku Summer Ale, abych udělal alespoň nějaký kšeft….

Nojo, ale co dál? Plán C? Slunce se blíží ke styku s obzorem, a hudba našich žaludků nabývá na intenzitě. Jak to tak vypadá, vrátíme se s bžundou do domácí kuchyně. Pak mě ještě napadne, že když už jedeme domů, tak to můžeme vzít přes Malou Morávku. Ta jako přeci jen turistické centrum by mohla náš hlad ukojit, a zase až tak delší zajížďka to nejni. Tak jedem.

V podvečerním chládku se jede fajně, Rudná pod Pradědem, v sedle přejedeme železniční trať a podél ní sklesáme do centra obce. Hned u křižovatky si pamatuju hospodu, tak k ní zamíříme. A hurá, zahrádka funguje, vaří se! Tak odstavíme stroje a usadíme se pod slunečníky:-).

Nabídka hotovek je více než dostačující a uspokojivá, oba si vybíráme klasiku – bramborové knedlíky plněné uzeným, zelíčko. K tomu točený Birell, inu, konec dobrý všechno dobré!

Pochutnáme si, oddáchneme, zapravíme účet a před námi jej těch pár posledních kilásků.

Zaparkujeme mašiny, sprcha, pivko, další pivko (na vycházku do Excelentu pečeme), stáhnout fotky a track, další pivko a je tu čas na šláftruňk a pelech. Dobře bylo….