Kozí dráha
A tak se zase jelo. Tentokrát naprosto netradičně a bez motorek, ale jelo se na něco kouknout. A pokud se má něco vidět, aspoň v mém případě, v zimním období až tak nezáleží, jak se tam dostanu. Hlavně, že se něco děje a nesedí se doma za pecí.
Ale po pořádku:
Již
tak tři týdny uplynuly od poslední vyjížďky na motorce ( jó, to se
ještě dalo spát venku pod stanem), počasí nic moc, dokonce i mrzlo a
silnice nasolené, tedy mašina čeká doma v garáži ještě od bahna z
poslední cesty, moto kamarádi mírně pozapomenutí, činnosti ohledně
výměny kotle a bojleru v bydlíku v nejvyšších obrátkách, Vánoce na krku
a s tím spo
A
v tom se ozve Jirka, že jako v SO pojede nějakou „Kozí dráhou“, svézt
se po železniční trati Oldřichov-Děčín, která se má co nevidět rušit a
jestli tedy taky nechci jet. No proč ne, vlakem jsem nejela snad 15
let. V pátek večer dokončeny práce na připo
V SO ráno vstávám, obvyklé propriety jako sváču, kafe do termosky a mapu nezvykle místo do tankvaku balím do batohu a jsem dopravena (naštěstí již ořidičákovanou dcérečkou) na nádraží do Kladna, kde mám nastoupit do prvního vagónu vlaku, který má odjezd v 8:05 hod .
Jak jednoduché..
Za
chvíli se to celé krátké soustrojí tuším dvou vagónů pohnulo a jedééém.
Prima. Přišel průvodčí a chtěl kontrolovat lístky. Tento první průvodčí
pouze na papírovou jízdenku propiskou cosi načmáral, ostatní již měli
jakýsi razítkovací strojek. Pro mne na podivení, již neměli kleštičky
na proštipování jízdenek z tvrdého papíru. Všichni průvodčí zdravili,
většina se hlásila o lístky zvoláním „kontrola jízdenek“ a
jediná paní či slečna průvodčí, na všech tratích, které jsme
absolvovali volala „kontrola dopravních dokladů“. Někdy se průvodčí
ptali, kde vystupujeme, asi zastávky o které není zájem a nikdo tam
nečeká
Vůbec cestování vlakem je o těsnějším kontaktu s lidmi. Pro mne,
„vesničanku“, která je nucena jezdit do práce autem, dosti nezvyklé.
Sedíte si na sedadle, pokud jsou zapocená okna, nebo tma, nic venku
nevidíte, tak koukáte na lidi kolem. Co taky jiného zbývá, že.
Mlaďasové měli obyčejně na uších sluchátka (poslouchali MP, né že by
byli nedoslýchaví), ráno bylo znát, že dost lidí jede z práce nebo do
práce, tak různě schoulení pospávali, přes poledne se vylouply skupinky
babiček s dětmi, zřejmě cestující za výletem. A ženské si do vlaku
neberou sukně. Ve vzorku cestujícího obyvatelstva chyběl střední věk.
Nejspíš mají všichni auta. Zajímavé. Odpočinkové. Člověk nemůže nic
dělat,
Vyjeli
jsme tedy z Kladna , nejdřív se jelo mně známými místy, kde jsme
brouzdávala na kole, postupně se mi kraj stával neznámý. Tuším, že to
bylo v Krupé (ve skutečnosti Sádek u Žatce), kde jsme byli kvůli výluce na trati, která se propadá, (R:
nepropadá se, to bylo o kus dál na přeložce u Března a už je to
opravené. Tady na trati 120 trhají druhou dopravní kolej, ČD resp. SDŽC
kanibalizuje sama na sobě a takhle „těží suroviny“) deportováni autobusem přes Mutějovice do nějaké další zastávky (Žatec).
V buse nám nějaký pán, zřejmě strojvedoucí, poskytl k nakouknutí manuál
stroje tuším zvaného „810“ (zrovna totiž probíhala odborná debata pánů
výletníků o motoru tohoto stroje) (neee, 810tka to nebyla, alébrž - řada 854 se jménem Nikolka (měl to napsáno na čele). Všechny tyhle rekonstruovaný motoráky mají ženská/dívčí jména
Blížíme se k inkriminované trati zvaná „Kozí dráha“ – druhá spojnice podkrušnohorské uhelné pánve s vodní cestou po Labi.
Název prý je odvozován od faktu (pouze jedna z variant), že po kolejích kolem
trati pobíhaly kozy a vlak musel často kvůli zvířatům zastavovat. Já
tedy žádnou kozu cestou neviděla, asi už to dnes neplatí. Vidět byli
koně a krávy. Nakonec v Oldřichově nasedáme do toho nejsprávnějšího
vlaku, tedy byl to
R: no nasedáme – jak kdo. Jirka vystoupil parakotoulem z dobržďujícího vlaku a skoro běžel k přistavenému motoráku. Vzápětí ovšem zmizel v podchodu nebo kde, takže my zbývající, kteří jsme rozvláčným krokem přešli v klidu přes koleje, jsme nejdřív okouněli okolo, kam se jako ztratil, a teprve když se vyřítil z úplně jiného kouta nádraží a cpal se do motoráku zadními dveřmi, nastoupili jsme taky.
Někde v půli Kozí dráhy se náš vagónek střetl v zastávce s vagónkem jedoucím opačným směrem. V tu chvíli fotografové vyskákali ven jak čertíci z krabičky a snažili se v nejlepších úhlech zachytit toto ojedinělé setkání dvou starých vagónů na pomalu zmizivší trati. Hledali vhodná stanoviště, zaklekávali, vyfotili, pak popoběhli, znovu do kleku a fotit.
R. jojo, normální šotouši, to je takový terminus technicus. Jirka mezi nimi venku rejdil jak velryba mezi planktonem a ve finále jim dokonale vypálil rybník, bo zaujal nejstrategičtější fotopozici v motoráku, totiž na schodech za kabinkou fíry, kde je průhledové okno dopředu, takže on viděl vše, oni nic J.
Dráha se přiblížila Krušným horám, zahlédli jsme zámek Jezeří (ten jsme ve skutečnosti viděli z předchozího osobáku ještě před Duchcovem. JiB), který jsme koncem srpna navštívili na motorkách, naopak jsme nezahlédli hrad Kyšperk, přejeli novou dálniční výpadovku do Němec, poté jeli kolem Jílovského potoka, v dálce míjeli rozhlednu Děčínský Sněžník a rychle se blížili k nejvzdálenějšímu místu Děčínu. Cesta to byla fakt pěkná a stálo za to, ji vidět. Zase jiné pohledy na Podkrušnohoří tentokrát né ze silnice, ale z kolejiště.
V Děčíně jsme projeli městem mezi domy, v pauze si dali pozdní obídek v udržované drážní restauračce a nastoupili do dalšího spoje, který nás kolem Labe dovezl do Střekova. Tam poslední přesedání do rychlíku, kterým jsme již skoro za tmy mazali přes Štětí a Mělník (přestup ve Všetatech na osobák. JiB ) směr Praha.
Čím vším jsme jeli to fakt nevím, to Vám sdělí povolanější, já si
Doma bylo teplo jak v pekle, nový kotel plnil svou funkci bezvadně a tak jsem padla do teplé postele úplně vyřízená, protože toliké mnohé přelejzání z vagónu do vagónu člověka dost vyčerpá.
Tedy nezbývá než poděkovat za pozvání na pro mne nezvyklý výlet a fajn společnost. Sedmi vlaky – spoji za den jsem tedy fakt ještě nejela a tuším, že se mi to již nevyplní. No a pokud ještě připočítám ranní přesun autem k nádraží, bus na výluce a metro a bus domů , jde celkem o 11 různých přibližovadel. I to je zajímavé. Prima zpestření v nudné zimě bez motokochání.
Díky, Eva
P.S. Tedy nechápu proč zrovna já, takový analfabet na mašiny, jsem měla psát report z železniční vyjížďky. Zvláště, když ostatní jsou v tomto daleko více znalejší. Tuším zde nějakou malou lotrovinu. No třeba pokud dojde na psaní o vaření či praní, budu se smát já. (I když ti mužští dnes pronikli i do těchto dříve vyloženě ženských činností).
(Žádná lotrovina, prostě si myslím, že všeobecnou veřejnost daleko více osloví postřehy a poznatky osoby nezúčastněné, prostě laika. Kdyby to bylo napsáno námi, tak to nejspíš bude suchopárný, odborně-železniční text, který veřejnost neosloví a opravdoví znalci ho díky chybám rozcupují na cimprcampr. Jo a s tou poslední větou máš recht, v těch oblastech by jsi mě s kalhotama dole nenachytala. Dnešní muži jsou schopní sami sebe zabezpečit a obstarat, to si nese doba s sebou:-))))) JiB)
R: pěkné to bylo, díky vegetačnímu klidu je touhle dobou z vláčku i něco vidět, bo jinak jsou naše tratě zarostlé až běda. Prostě takový pohodový výletík, příště si ovšem musím vzít taky nějaký tvrdý špiritus, ti dva totiž neustále něco tahají z ruksaků a furt se nalévá. Tentokrát jsem dokonce viděl víckrát flašku než Evinu svačinu a to už je teda co říct … JNáhledy fotografií ze složky Kozí dráha