Motokochání

Středa 8. 7. 2015

Goszczyno – Choczewo – Maszewko – Wicko – Charbrowo - Leba – Charbrowo – Wicko - Cecenowo – Wierzchocino – Smoldzino – Smoldzinski Las – Czolpino – Smoldzinski Las – Smoldzino – Gardna Wielka – Lubuczewo – Slupsk – Suchorze – Trzebielino – Miastko

Ujeto 212 km

Čas jízdy 9:18 – 18:38

Snídaně je nahlášena na osmou, takže lezeme z pelechů těsně před ní. Spěchat není proč, v časovém plánu jsme lehce v předstihu a tak není třeba chvátat. Jsme přeci jen na dovolené. Vím, Jindřich by už byl přes tři hodiny v sedle a svědomitě plnil vražedný denní plán :-). My preferujeme pohodu a „no-hurry, no-stress“ verzi, jakož i bohatou snídani v klidu snězenou i zažitou.

Snídaně opět nemá chybku, jak chuťově tak i množstevně. Opět jsme zde prakticky sami, kromě nás snídá pouze polská mamka se dvěma potomky.

Standardní ranní procedura a lehce po deváté si otvíráme bránu a opouštíme pohostinné „kašubské“ zařízení. Myslím si, že jej můžeme případným zájemcům bezvýhradně doporučit.

Po chvilce jízdy příjemnými vedlejšími silničkami lízneme severní okraj Žarnowieckého jezera a pokračujeme dál na západ, velmi zhruba sledujeme čáru pobřeží, ale s odstupem tak deseti kilometrů. V obci Wicko uhýbáme vpravo a zamíříme k pobřeží. Zde se má nacházet první dnešní postupný cíl, Slowiński Park Narodowy s jeho proslulými písečnými dunami.

Silnice nás dovede až do kdysi přístavního, dnes víceméně turistického přístávku Leba.

Naplno zde bublá turistický ruch, kterým se jakž takž propleteme a nabereme směr k žádaným dunám. No, funguje to jen chvilku, jen co zajedeme do borového lesa, je tu zátaras a prej že musíme vlevo. Rovně pokračovat ani náhodou. Vedoucí je dneska Honza, chvilku se „tam vpředu“ dohaduje, ale nakonec to zřejmě nejde jinak a jedeme vlevo. Krátká silnička nás vyplivne na břehu jezera, kde je i obří parkoviště. Jak jinak, placené :-). Tady halt kejchneš a zaplatíš:-)

Abych to zkrátil – nezbude nic jiného než odstavit motorky pěkně do stínu (proti vůli ovestovaného panáčka, který nás mermomocí chce umístit pěkně do výhně slunečné – ale nám se podaří uplatnit vůli dvou sveřepých motorkářů), odložit si bundy do budníku vachmajstrů a víceméně nalehko (samo že v motokaťatech) vyrazit.

Nejprve se jdeme mrknout k jezeru, kde se tyčí vyhlídková věž. Vylezeme na ni a obhlédneme, co se dá. To „cosi“ je však jen jezero a přilehlé okolí, vlastní duny jsou skryty za borovicemi.

Pak trochu procouráme osadu Rabka, na expozici národního parku hodíme bobek, no a teď, kde jsou ty slavné duny? Honza tvrdí, že jsou dva kilometry odtud, po studiu mapy si ale náčelníkovi dovoluji oponovat – k dunám je to kilometrů šest a ještě pět set metrů navíc :-(. Představa, že tohle budeme šlapat v motokalhotách a motobotách, tam i zpět, mne tedy nadšením nenaplňuje. Honza sice vece, že to dáme, ale nevím, třináctero kilásků ujít v tomhle? Normálně turisticky oděn, OK, nic proti tomu, to by byla brnkačka a procházka růžovou zahradou. Ale v naší situaci? Popravdě, nezdá se mi to a než se tam plouhat šourem, tak bych klidně duny vynechal. Mám své zkušenosti – kdysi jsme s Janou vylezli v motovybavení z údolí na Passo di Gavia a tedy, nebylo to vono :-(. A to nám bylo o dvacítku míň....

Bližším ohledáním zjišťuji, že se nám mimo chůze klasické nabízí ještě dvě možnosti – buďto jet jakousi místní odrůdou maršrutky na elektropohon, nebo si půjčit kola (třetí možnost – lodí po jezeře, jsme nezaregistrovali). Vzhledem k naprosté rovině se mi idea koloprojížďky docela zalíbí. Ne avšak Honzovi. Reaguje bouřlivě, až alergicky (slovy klasika :-)). Prej že kolo nesmí, nemůže, doktor mu to zakázal, čtyřicet let na tom neseděl, argumentů přehršel … vypadá to, že přes kola vlak nepojede :-).

Diskutujeme, mudrujeme, zvažujeme, nakonec se ale dokolíbáme k rozhodnutí, že tedy kola.. (ve světle pozdějšího musím přiznat, že varianta elektrosamohybu by byla vhodnější). Tak tedy vyfasujeme dvě klasické silniční hajtry (něco jako Ukrajina blahé paměti - „chceš-li poznat co je dřina, kup si kolo Ukrajina“) a vyrážíme po betonce vstříc navátému písku.

Naše tempa jsou rozdílná, takže brzičko nechám Honzu za sebou. K první zastávce, raketové základně,
je to lehce přes dva kilometry, takže jsem tam coby dup. Honza nikde. Až za chvilku zaznamenám jeho příjezd. Popravdě, ne že bych ho viděl, ale je slyšet. Nadává. A když dorazí, skoro z něj jde strach. Takto napěněného jsem ho ještě nezažil. Skoro mám dojem, že mi nemilovaného „rowerka“ omlátí o hlavu.

Chvilku postojíme, obhlídneme zvnějšku expozici raket (pouťovka, možná tady byl nějaký polygon, ale nic důležitého, místní to ale pojali ve stylu Mamerek). Podle mého mínění škoda vstupného a času, jedeme dál.

Do cíle, východiště k dunám, dorazíme za minut dvacet. Odtud už se musí do dun pěšky. Dohodneme se, že si dáme rozchod, každej po svém, a za hodinu zde.

Ok, Honza zmizí v písku. Naskládám kola tak, aby nebyla až tak na ráně (zámeček nemáme :-)) a dám si kratší procházku dunami taktéž.

Když si odmyslím všudepřítomný turistický hmyz, tak duny jsou impozantní záležitost. Výše vzrostlých stromů, šíře stometrová, délky nedohlédnout. Když si člověk šikovně stoupne a zrovna kolem nikdo neječí, tak by skoro zapomněl, že je ve střední Evropě, a spíše by čekal, že se zpoza písečného hřebene vynoří Paul Atreides (Frank Herbert: Duna).

Moře, písek, blankytná obloha a někde i vrcholky borovic, to vše dohromady dává nezapomenutelný zážitek. Sahara u Baltu, no toto....

Jsem vděčen Honzovi, že tohle místo vyčuchal a zatáhl nás sem. Jasně, bez toho turistického kolotání by to bylo lepší, ale i tak to stojí za štrapáci. Příroda je halt mocná čarodějka.

V určenou dobu se setkáme, Honza už vychladl a je líp. A naučil se už trochu krotit „rowerka“, takže cesta zpáteční se nese v poněkud uvolněnějším módu.

Vrátíme proklínané kolesky a pěkně v pohodě se po svých odebéřeme k čekajícím mašinám. Pak jen naházet vše na sebe, nic nezapomenout a hybaj vocaď.

Máme v plánu dnes ještě navštívit maják v Czolpinu. To ale značí objet celé Lebské jezero. Krabička mi sice napovídá, že by to šlo podél opačného břehu, mapa ale naznačuje, že nikoliv. Vzhledem k tomu, že svoji krabičku už znám skrz naskrz (inu, ženská :-))) a vím, že má zálibu mne občas protáhnout co možno nejkrkolomnějšími stezičkami, a tuším, že zdejší stezičky by byly písčité – tedy to, co rozhodně nemiluju - , takže jí to zatrhnu a spolehnu se na mapu a náčelníka, že pojedeme hezky po asfaltíku.

Ten ale slibuje trochu rozmáchlejší oblouk kolem vody, nu což ale...

Dáme si tedy kolečko, po několika desítkách kilometrů se konečně vydáme odbočkou vpravo opět směrem k moři. Ale že je čas už hodně popolední, zastavíme v půli cesty u slibné občerstvovny, Bar „Pod Sosna“.

Volba to byla od náčelníka perfektní – v nabídce je boršč a tak jej neprodleně objednáváme u fešné paní let středních let. Honza s ní více než normálně klábosí, aby se nám tady nezaháčkoval, tetřívek :-). Nakonec však skončíme oba dva u konzumace vynikající polévky. Přesně to, co potřebujeme. Nasytí, ale nezaplácne útroby do polomrtva.

Pár kilometrů jízdy a jsme v Czolpinu. Poprvé nenatrefíme tu správnou lokalitu, místními jsme přesměrováni asi o kilometr zpět, odkud je prý nejkratší cesta k „latarni morskiej“. Ok, zakormidlujeme tedy na parkoviště, k paní vechtrové si odklidíme ty naše cajky a opět co v nejlehčím módu vyrážíme k majáku.

Dokavad jdeme po zpevněné cestě, jde to. Horší ovšem je, když cesta zmizí a je jen písek či částečně zničené schodiště. Nejen jezdit v písku, i chodit v něm není obzvláštní lábuš a navíc, docela to dá fyzicky zabrat.

Nakonec ale vyfuním k patě velmi hezkého klasického majáku, a tím pádem je lépe, i když zapoceněji. Nahoru na ochoz se vydá Honza sám, mně se tam moc nechce a raději se courám kolem a vnímám výhledy skrze řídké borovice.

Zpět na parkplac už se jde pohodověji. Ještě si dopřejeme kávičku v bufítku a je čas zmizet z pobřeží Baltu. Přeci jen, přejet celé Polsko tak, abychom byli v pátek odpoledne na hranicích, a neštvali se přitom jako chrti, tak na to jsou dva dny akurát.

Zamíříme polským venkovem k městu Slupsk. Na půlhodinku musíme zastavit v autobusové čekárně, neboť proti nám jde dešťové pásmo. Nemoky navlékat nebudeme, na obzoru je již patrné slunce, čas nás netíží, tak proč provádět ony směšné pohyby při oblékání šprcek.

Mokrými silničkami se po přeháňce vydáme dále. Ve Slupsku se napojíme na hlavní „21“. Ta nás vede jižním směrem, prakticky liduprázdnou, lehce zvlněnou krajinou, víceméně pořád hustými lesy. Moc zatáček tady není, provoz je minimální, tedy ujíždíme vstříc večeru.

Ve větším sídle, Miastku, se rozhodneme, že začneme hledat nocležiště. V prvním penzionu mají plno, proto zakormidlujeme k dalšímu, penzionu U Julie, o pár set metrů dále. Sice to není až tak luxus, spíše lehký bordýlek kolem baráku. Pokoj kupodivu slušný a čistý, a nějak se nám nechce dál, takže nakonec lenost zvítězí a bereme. No, popravdě, až potom zjistíme, že paní penziónová nemá točené pivko (ač má dole bar), což je dosti podstatná pižka na kráse. Ale nic, co by nešlo vyřešit – Honza sklouzne k nedalekému marketu Biedronka a přiveze chlazené plechové.

Povečeříme z vlastních zdrojů a pak již jen lenošíme, študujeme mapy, kam zítra a tak podobně. Nadráždím compíka a jen tak se mrknu na web POI ve Wolsztyně, který chceme navštívit. Parní železniční depo v provozu, to si ujít nechci nechat. A ejhle, depo nabízí i ubytování v bývalé nocležně lokomotivních čet. Jen tak z plezíru naťukám do formuláře naše iniciály a požadavek na jednu noc, uvidíme zítra, jestli se to ujme :-). Ještě chvilku pokecáme, hygiena a mizíme v pelechách.