Motokochání

Část druhá – Z Rýmařáku na Reviku

Jelikož kalkulujeme příjezd do Reviky až navečer, a je to tak kolem stotřicítky kilásků, tak se zbytečně nestresujeme brzkým ranním vstáváním a úprkem k motorkám. Hezky v klidu vydatně posnídáme, pobalíme těch pár věcí co vláčíme s sebou a lehce po desáté opouštíme pohostinnou rýmařovskou základnu.

Jelikož chce Honza vidět Michalovu „kolbenku“, beru to trochu oklikou přes Jamartice a Velkou Šťáhli, aby si ji očíhl.

Ve středu Břidličné vpravo přes koleje a pak hezky přímo za nosem malebnými čerstvě ozeleněnými vršky Nízkého Jeseníku. Přes Rýžoviště dorazíme do Dětřichova nad Bystřicí, přejedeme trať a hlavní „bruntálskou“ silnici, další okreska nás směruje na Moravský Beroun. Těsně před ním pociťuji příznaky, že bych měl zastavit na krátkou přestávku. Starší páni vědí…. Navíc protažení po hodince jízdy v mém věku je už pomalu nutností. Pamatuji, že na okraji města je parkoviště u zdejšího kostela, navíc stíněné mohutnými stromy, tak tam zabočím a zastavím.

Po chvilce Honza objeví, že parkujeme na úpatí Křížového vrchu, kde jsou zbytky hradu, kaple a křížová cesta, navíc rozlehlý park. Slovo dá slovo, času je halabaděj, tak uzamkneme motorky a uděláme si procházku na vrchol.

Hrad zde stával až do husitských válek, které jej přeměnily na zříceninu a dodnes se uchovaly především zemní valy, terasy a menší zbytky zdí. Naopak na zbytcích hradu později vyrostla (1752) barokní kaple Nalezení sv. Kříže, nedávno zrenovovaná.

Obloukem kolem parku se vydrápeme na vrchol ke kapli. Nejde to moc rychle, bo motoodění, alespoň máme možnost si bezesporu zajímavý areál prohlédnout a vychutnat. Opět máme výhodu pracovního dne, není zde ni živáčka. Opačným svahem se podél křížové cesty vrátíme ke kostelu a parkovišti.

Přesně v poledne odsud odrážíme a míříme k dalšímu většímu městu na trase, Budišovu nad Budišovkou. Tady jsme se s Honzou rozhodli navštívit zbrusu novou rozhlednu Halašku, v lesích severně od města. Jak se k ní dostat na moto? No podle map jsou dvě možnosti – buďto po červené a zbytek přes pastviny, nebo po tzv. budišovské cestě a nakonec taky polňačkama nebo lesňačkama.

Nejprve zkusíme první variantu. Sice šotolina, ale zbrusu nová, takže žádný problém. Ten nastane až když mineme rozhlednu po levé ruce a dostaneme se k rozcestí U křížku. Dál hloubí lesa přibližným směrem k rozhledně jsou pouze rozryté lesňačky. Zkusíme se tedy o kousek vrátit, odbočka na pastviny u rozhledna ale nevypadá pohodově a tak zkusíme variantu No. 2. Ta se jeví fajn neb asfalt, míjí ale vrch Kopřivná (641 m.) s rozhlednou z druhé strany a tak stejně musíme ve finále na polňačky. I po nich to víceméně jde podél pokraje lesa. Poslední zádrhel je drátěný ohradník, ten ale už někdo před námi autem počochnil, takže projedeme s pouhou zvýšenou pozorností, bychom se nezamotali do drátěných zbytků. K rozhledně nás dovede pohodlná štěrková cesta, evidentně tudy jezdili stavaři, ale odněkud od severu z druhé strany. Nebudem pátrat odkud.

Odstavíme stroje, odložíme nepotřebné a hybaj vzhůru. Překvapí mne bytelnost a robustnost celoocelové rozhledny, nikde není plech tenčí než pět milimetrů, na hlavních nosnících i více. Poctivá ocelostavařina, jen což, na penězích se zdá nešetřilo. Vydupeme nahoru a v pohodě se kocháme kruhovým panoramatem, dohlednost je takřka maximální. Jo, tahle rozhledna se mi líbí, a doporučuju! Pro příchozí jsou zde i odpočívky, takže se dá posedět a popiknikovat, případně.

Hodinu po poledni usedáme opět na stroje, přes pastviny se dostaneme na silnici (viz první varianta, nakonec se loukou dalo docela dobře projet), sjedeme do města a pokračujeme dál směr Vítkov podél souběžné železniční trati. I z Vítkova jedeme úzkým údolím společně s dráhou až do Jakubčovic nad Odrou, respektive do místní části Loučky. Zde na nás čeká další POI dnešního dne, vodní mlýn Wesselsky.

Chvilku čekáme, než se dostaví majitelé, starší pár. Odložíme si v přístřešku na dvoře, vyfasujeme komunikátor (nahraný chytrý foun) a vydáme se na samostatnou prohlídku. Výborné řešení, jdeme a prohlížíme si podle svého gusta, nikoho neomezujeme, nikdo nás nehoní či nezdržuje, navíc pohoda pro průvodce neb nemusí několikrát denně deklamovat to samé. Akurát to chce dohledové kamery neb to svádí nenechavce ku hříchu. Jsme zde sami, takže pohoda, poklid. Mlýn a hlavně jeho mlecí technologie je plně zachovalá, v dobrém stavu, zdá se že je i funkční. Prolezeme všech šest „podlah“, navíc venkovní část technologie, no dá to dohromady hoďku a půl.

Po prohlídce platíme, dáme dobrou kávičku a příjemně pokecáme s panem majitelem. Zjišťuji, že zde je možné i ubytko, tedy samo bez stravování, ale kuchyňka je k dispozici pro selfcatering. Nakoupíme i zdejší oplatky a majitelovu slivovičku, rozloučíme se a vyrážíme na poslední úsek dnešního přesunu.

Údolí Moravské brány je spíše nuda, zpestřená čilým stavebním ruchem na komunikacích, pro nás to značí menší zajížďku a jeden přejezd staveništěm, naštěstí liduprázdným. Odpoledne se už asi nemaká, proto také ty naše stavby české tak dlouho trvají, že.

A nakonec i jeden POI se nám naskytne – víceméně na něj narazíme. U okresky ze Starého Jičína – Palačova mineme po pravé straně stojící památník s nepřehlédnutelnou vrtulí – zastavit, otočit a vrátit se k němu je dílem okamžiku.

Zdržíme se zde skoro půlhodinku, přečtu si podrobnosti o pádu B-24, a je před námi finální přesun. Trochu riskantní výjezd na frekventovanou silnici se podaří, a pak již jen po hlavní přes Valašské Meziříčí, Vsetín, zde odbočka vpravo do údolí Liptálu, mírné stoupání do sedla Syrákov a nakonec Jasenná a Vizovice. Zde se nám ještě připomene Honzova navi průtahem místními šoustkami, to abychom ušetřili cca padesát metrů:-) Inu Garmin…. Poté již zbylé čtyři kilometry a po páté jsme v cíli.

Chvilku trvá než seženeme paní správcovou, která nám předá klíče od chaty No.4. Inu jsme tu jediní individuální hosté, kromě nás jsou tu čtyři třídy jakési školy v přírodě. Čtyři třídy, leč prvního stupně, takže nic, ale co už. Leda tak jejich paní učitelky:-).

Odložíme si, a já pokud oblečen jsem kopnu do vrtule a sjedu dolů do Vizovic pro pár piksel chladného pivečka neb předpokládám absenci točeného zdroje. Trochu předběhnu, stáhnul jsem kalhoty daleko před brodem, neb po večeři zde do osmi funguje výčep. Asi i paním učitelkám vysychá v hrdélku.

No nic, odstrojím se a hned z chodu padnou dvě pivečka. Na večeři se máme dostavit poté co jsou obslouženy děti, tedy kolem půl osmé. OK, žádný spěch, sprška a relax, a v příslušný čas se odebéřeme odebrat menáž. Večeře je typická školní, těstoviny s něčím, nutno dochutit, ale nakonec víceméně spokojenost, neb zjistíme a neprodleně objednáme točený Radegast. Konec dobrý, všechno dobré:-)! Ještě se pobavíme kam zejtra, popíjíme přicházejícím soumrakem až je čas se odebrat na kutě. Čerstvý horský vzduch, bude se spát fajně.