Motokochání

Odkaz na předchozí den

Snídaně je anoncována na devátou, neb pan majitel a kuchař nás poprosil, že se potřebuje trochu prospat po včerejší celodenní hoňce, měl tady velkou svatbu. Proč ne, nikam nespěchám, i já si rád poležím... koneckonců, kdy se mi to poštěstí?

To, co následuje, se nedá až tak nazvat „kontinentální snídaní“. Daleko spíše je to maxisnídaně anglické verze pro požitkáře dionýsovského typu. Tři druhy uzenin, dva druhy sýra, kopice vaječnice na slanině, šunka, jako tečka plástev rybízového doma pečeného koláče (činila se maminka pana hoteliéra). Než to vše do sebe nasoukám, tak uplyne víc než půlhodina. Pak ještě sanitární nezbytnost, no a musím si dát nekrátký oraz na pokoji, neb jsem s prominutím přežral jako to hovado. Takhle bych se snad na mašinu ani nevyškrábal. Čas alespoň využiju k detailnějšímu plánování. Že mi bude víceméně k prdu, ještě nevím:-(.

Nasoukám se do moto, seberu těch pár nezbytností a hybaj k mašině. Zamávám spolubydlícím a vyrážím, kam jinam než vzhůru do kopců.

Ač velká většina mých zájmů je dneska za hranicí, přeci jen je něco i na naší straně a při cestě. První z nich je zajímavost železniční – kamenný viadukt na horské trati Karlovy Vary – Potůčky/Johann-Georgenstadt. Tahle dříve velmi důležitá trať, hlavně pro nákladní dopravu uhlí do Saska, je dneska spíše tratí turistickou, obsluhovanou jak obstarožními vlaky ČD, tak i moderními jednotkami saské soukromé společnosti. Němci tak mohou zažít něco brutálního železničně-nostalgického pravěku, naopak Češi si vychutnají svezení čímsi u nás neobvyklým a nadčasovým.

Ale zpět na dvě gumová kola. Najít v Perninku nádraží není žádná adventůra ani navigační ořech, tak odstavím mašinu na karlovarském zhlaví a jdu se kouknout na viadukt hned za přejezdem a koncovou stanicí vleku. V tom mne ale odchytne starší majitel dříve drážní budovy, stojící hnedle vedle výhybek. Prej to tu má jako rekreační objekt a opravil to těsně před zhroucením. No a prej jestli nechci vyfotit na památku, když už jsem tady a jsem sám... No, popravdě, moc svoje vlastní fotky nemusím neb mne rozhodně pocitem libosti nenaplňují (exteriér není zrovínka moje silná stránka), no ale vlastně jde o prd, film se už nekazí a vymazat to jde dycky, že. Tak mu zapózuju, on mě dvakrát cvakne a vyrazí do hor na procházku s manželkou a psíkem. Já si zatím v klidu prohlídnu zbrusu renovovaný a vyspárovaný viadukt, udělám nějaké ty dokumentační fotky a zvolna se chystám k odjezdu. Tu mne jen tak z plezíru napadne mrknout na jízdní řád a ejhle, za sedm minut sem má dorazit vlak z Potůčků. Fajn, to za chvilku čekání stojí.

O víkendu se zde zřejmě jezdí přesně (inu Němci za humnama) a tak i tento spoj brzdí u jednoho ze dvou nástupišť na čas. Sfotím jak příjezd, tak i odjezd, no a potom vyrazím i já na další cestu. Jinak mezi náma, nevystoupil ani nenastoupil tady nikdo...

Nejedu dlouho, víceméně podél trati do Horní Blatné, kde má být muzeum těžby ve zdejším revíru. Zaparkuju pěkně na náměstíčku ve stínu mohutných dubisek, no a jmu se pátrat. Expozici nacházím pár desítek metrů od náměstí v krásném hrázděném měšťanském domě.

Je k poledni, tedy uvnitř nikde nikdo kromě paní pokladní. Ta mne skásne o desetikorunu za vlez (později zjistím že je to zlevněné vstupné, že bych už opravdu vypadal na penzistu, hm hm...). Cena mne překvapí, tak zapředu debatu, proč že tak málo, vždyť co je to dneska desetikačka, ani ne malé pivo. Paní mne odvětí, že prej to bych se divil, kolika lidem se to naopak zdá přemrštěný. No popravdě, když se jim desetikačka nelíbí, tak ať sem nelezou a nepruděj. Jo, připomíná mi to situaci asi před třemi léty, kdy k bráně na našem Jawáči dorazil bohatstvím čišící ofrout BMW, z toho vylezli dva evidentně nechudáci penzijního věku, a že na odpolední čumendu na sraz. Máme tohle zpoplatněno padesátikorunou, což se jim tedy ani za mák nelíbilo a prej, jestli poskytujeme důchodcovské slevy. Inu, neposkytujeme, neposkytovali jsme a poskytovat nebudeme:-). Protáhli gesichty, pyskovali trochu, ale zaplatili, nakonec... Jo jo, takhle se zřejmě vydělává na báwo.

V příjemně chladném interiéru setrvám asi půlhoďku, pěkně si malou, ale zajímavou expozici prohlédnu, rozloučím se a mažu zpět k motorce. Na náměstí si ještě načepuju studenou vodu z kašny, navleču si anzug a razím dále, směr Potůčky a k Sasíkům!

Cesta k čáře je z těch pěkných, kvalitní silnička se kroutí náhorní plošinou, lehce se svažující do Saska. Už bych pomalu měl načerpat, za čárou hustota pump klesne a palivo bude přeci jen dražší. Naštěstí narazím na pumpu kousek před lajnou, takže paráda, a ani není moc draho, i když ceny tady mají z pochopitelných důvodů pouze v €. Při placení na mne spustí obsluha automaticky dojč, no a když se trochu ohradím, tak prej že jsem dneska první Čech. A to je poledne.....

No nic, vzhůru k sousedům, do Johann-Georgenstadtu. Vede k nim cesta skrze obludné asijské tržiště, se kterým mně smiřuje jen jedna věc, že tahle hrůza tady není kvůli Čechům, tedy není to naše ostuda a vizitka. Za čárou si naroutuju první POI, přehradu nad Carlsfeldem.

Krabička mne táhne pěkně na západ podél čáry, silnice kvalitní, provoz nulový, teplota tak akurát, hezká a upravená krajina kolem, no, takhle si představuju motocestovatelovo nirvánu. Bohužel, cíle nedosáhnu, neb obě dvě přístupové cesty jsou opatřeny místní formou zákazu vjezdu. Není to „klasický“ lívanec jako u nás, ale zelenobílá tabulka s paragrafem ze zdejšího lesního zákona, který jako u nás dovoluje vjezd pouze vlastníkům a těžařům. Jasné, jednoznačné, ne jako u nás, kdy některá účelovka v lese je opatřena zákazem, některá ne, ale ochranáři a aktivisti se točí na lesním zákoně a že prej na lesní cestě ani bejt lívanec nemusí a je vjezd je automaticky zakázán. Inu, podle výkladu Policie ČR toho samého silničního zákona (o provozu na pozemních komunikacích) to automatické není, a když není „lívanec“, je možno vjet. Tedy ne že bych byl arogantní hulvátské hovado, ale když je cesta zpevněná (tedy štěrk či asfalt, beton, panely atd) tak lesu neškodím ani zbla, tudíž svědomí mám čisté. Samo že drápat se lesem mimo cesty přes kořeny a borůvčí, plašit zajíčky a koloušky, nedopřávat klidu lesním žínkám a tak podobně je hovadnost....

No nic, s dlouhým nosem chvilku postojím, a vyrazím za dalšími cíli. V okolí horské vesnice Sosa jsou hned tři, vodopád, muzeum výroby dřevěného uhlí a stará původní výrobna téhož.

Už na cestě do Sosy začínám čout neplechu. Nějak se podél cesty množí žluté cedule s avizem, že prej bude UMLEITUNG, no a na směrovkách je přepáskován směr na Schwarzenberg a Annaberg-Buchholz. A letmý pohled na displej krabičky napoví, že právě tam mám v úmyslu pokračovat. To toto....

Teď je ale na programu Sosa. Nejprve je na řadě vodopád, bo je nejblíž.

Od parkoviště (neb za ním je „gesperrt“) je to k němu cca dvě stovky metrů, stínem, to dojdu. Už jsem na odchodu, když si na jednom z poutačů všimnu přišpendlené cedulky, něco o wasserfallu. No, na tohle moje němčina stačí, abych pochopil, že v důsledku nedávných povodní, které vodopád poškodily, je tento pro návštěvníky uzavřen, respektive přístup k němu. Hmmm, takže opět smolík, nějak se nedaří.

Projedu tedy Sosou, za jejímž koncem má být za obcí ona expozice Holzkohlu, tedy uhlí dřevěného. Klatě, jakmile se silnice uhne z údolí, je tu zákaz a hlavně, hned za ním je silnice totálně rozrytá a posetá bagry, náklaďáky a podobnými přístroji. Tady asi neprojedu, nevypadá to na to, a ani krabička nenabídne alternativní přístup.

Takže zbývá tradiční výrobna, skrytá na opačné straně kousek v lese. Až tady jsem úspěšný. Dřevěné uhlí se zde dříve vyrábělo v ocelových retortách průmyslovým způsobem, ty ale rezatí na kraji, zarostlé nálety a evidentně jsou už delší dobou nepoužívané. Uhlí se zde nyní pálí tradiční technologií, tedy v klasických stavěných milířích. Zrovna jsem přijel v okamžiku, kdy leží obsah milířů  rozprostřen na prostranství, vychladlý a právě je pytlován do desetikilových pytlů. Takže si alespoň prohlédnu finální operace, prováděné značně ušmudlanými chlapíky (inu uhlířina) proštuduju bohatou nástěnkovou informaci, ještě chvilku počumím a opustím Sosu.

No ale kam teď? Nechám se vést žlutýma cedulema, i když krabička mne neustále nahání do slepé uzávěry. Až po několika kilometrech pochopí, že po jejím nebude a přistoupí na objízdnou variantu zdejších cestmajstrů.

Ani centrum Schwarzenbergu není prosto uzavírek, jeden UMLEITUNG mne dokonce protáhne přes rozlehlé parkoviště Kauflandu a místní pěší zónu s vlakovou zastávkou, no mají to tady rozkopané fest. Ale objížďka je značená s příslovečnou německou pečlivostí, takže se bez problémů vymotám z města.

Mým dalším cílem je jakýsi doposud funkční mlýn v obci Raschau. Tentokráte jsou souřadnice perfektní a krabička mne dovede až ke vchodu.

Akurát nevím, co se zde mele, „Süss-Mühle“ mi tedy opravdu nic neříká. Dovnitř se zřejmě nedostanu neb pozdě, akurát na zdi je cedule popisující bohatou historii tohoto objektu. Tak si alespoň velmi zachovalou a udržovanou hrázděnou budovu nafotím a davaj za další atrakcí, tentokráte za vodním hamrem ve Frohnau, části Annaberg-Buchholzu.

Zapadlou, ale kvalitní silničkou se přehoupnu několika údolími a hřebeny, až konečně sjedu do annaberského údolí. Hamr leží v centru Frohnau, nelze minout, už jen proto, že vedle silnice je u parkoviště pěkně na ráně staré vodní kolo z hamru, zdá se, že autentické, žádná atrapa.

Bohužel, i zde se mi nalepí příslovečná smůla na paty. Ač víkend, hlavní sezóna, tak hamr zavírá ve čtyři, no a je čtyři deset. Merde.... Dovnitř už se nevecpu, pan hamerník právě zavírá a pokukuje, kamže si to valím. No nic,alespoň si hamr fotím a chci si jej obejít zvenčí, když tu se ke mně žene onen hamerník, cpe mi do ruky jakousi brožuru a lámanou češtinou vysvětluje, že už mají zavřeno, tak ať si alespoň o zdejším hamru počtu, že je to tam taky česky. No, na Sasíka umí docela slušně po našem, kupodivu, protože Germánstvu náš slovanský jazykolam většinou moc nejde. Takže díky, alespoň za snahu! Večer docela ocením onu tiskovinu, neb je v ní dvojjazyčně uvedeno značné množství zajímavých muzeí a expozic, jak na české, tak i na saské straně hor Krušných. Bude se hodit:-).

Kousek nad Annabergem mě čeká poslední dnešní vodní atrakce, elektrárna z přelomu století, dost podobná té kadaňské. Ani tady se dovnitř nemůže, prohlídka je tedy jen exteriérová a tudíž krátká.

Má dnešní cesta už se pomalu chýlí k závěru, na německé straně mě zbývá ještě jedna zajímavost, tentokráte vonící párou a železem. Ano, úzkokolejka, v tomto případě zrušená a zase obnovená Presnitztalbahn, tedy železnice údolím Přísečnice. Klasická saská 750tka.

A tady mám konečně štěstí. Když dorazím, stanice je ještě otevřena a za čtvrt hodinky má přijet dnešní poslední spoj. Akurát si tak stačím prohlédnout stanici a depo, a v otevřeném kiosku srknout jedno chlazené nealkoholické lahvové a pokecat s ajznboňáky a ajznboňačkami, činícími totéž.

V danou chvíli (jo ti přesní Němci) se z hloubi údolí začne ozývat rytmické a nezaměnitelné pufání parní lokomotivy, a pomalu se blíží. Takže v klidu dopiju a odebéřu se ke koncovému zaražedlu, bych ruch nafotil pěkně z odstupu.

Slušně dlouhá souprava zaplní celou stanici, těch pár turistů vystoupí, ještě chvilku obejdujou a nakonec se vytrácejí, takže mám podvečerní stanici jen a jen pro sebe. Ještě se potěším pohledem na posun soupravy a její přípravu na ranní výjezd, kouknu se na začátek zbrojení parní mašiny (ta je vypulírovaná, že by se z ní dalo svačit a naleštěná je snad líp než motorky našich čopráků:-)) no a protože se čas již nachyluje, je třeba vyrazit k dočasnému domovu. Taky se začíná o svá práva hlásit žaludek, jakkoliv přecpaný dal celý den pokoj, a já mu ani nic nenutil:-).

Mám rád podvečerní jízdu, kdy slunce vrhá dlouhé stíny a zvýrazňuje tak plasticitu rozmanité krajiny, kdy míjím domorodce spokojně sedící u stolů zahrádek místních hospůdek a s požitkem popíjející svá dnešní první pivka po celodenní dřině na nemovitostech, kdy občas můj nos nasaje vůni z grilovaček na zahradách lufťáků, kdy už je na silnicích víceméně prázdno, a kdy už prakticky nikdo nikam nespěchá. Ani já ne, v hotýlku na mne nikdo nečeká , tak si to tak pohodově broukám (70-80, klídek a tabáček) a zvolna stoupám k pomyslné hraniční čáře. A jsou tady Vejprty, silnička se málo, ale přeci jen zhorší, nicméně žádná tragedie, enduro to ani nepozná. Dál pozvolna stoupám po české straně údolí, až se přede mnou otevře panoráma vrcholového zimního střediska pod Klínovcem. Tady už trochu romantika dostává na frak, tady přebírá nadvládu brutální zimní turismus. Naštěstí, teď v létě, je zde pusto prázdno vymetýno, alespoň že tak.

Mezi Klínovcem a Božím Darem, v blízkosti Neklidu, na mne krabička vybalí ještě jeden cíl -  historický trojmezní hraniční kámen. Takže když už jedu kolem, proč ne, krátká zastávka jen potěší.

I tentokráte je krabička na výši, navede mne na panelovou cestu, vedoucí k nejzazšímu ze tří stožárů větrných elektráren. Tady cesta končí, poslední dvě stovky metrů musím hezky po svých, borůvčím po klikaté pěšince.

Ale je to pohoda, je podvečer, navíc jsem ve dvanácti stech metrech nad mořem, slunce už dávno nemá svoji denní sílu a navíc, cesta vede krajem lesa, tedy stín.

Hraniční kameny objevím bez problémů. Tedy, jsou zde samozřejmě ty současné, ale pak ten historický, z doby Marie Terezie, vyznačující styk země koruny České, království Saského a svobodného panství Schwarzenberg. Pěkný kousek, navíc hezké okolí, jen ty větrníky trochu atmosféru kazí. Ale halt, daň hovadné době, zblbnuté do všeho s předponou eko či bio.

Vrátím se k mašině, kde jsem tak trochu furiantsky zanechal bundu a přilbu (klíčky jsem si vzal:-)), všechno je v pořádku. Inu, dvanáct set metrů nad mořem se pobertové netoulají.

Zbývá mi už je návrat, takže to vezmu kousek po hlavní na Jáchymov, ale při první příležitosti zahnu vpravo a trochu víc rozmlácenou silničkou si to šinu v pohodě na Abertamy a Pernink. Odtamtud už po svých ranních stopách pěkně do cíle.

Večer už je to klasika. Opět dám první pivko, sotva sundám helmu, pak teprve odsun na cimru a přestrojení do občanského. Ani jsem se dnes nezapotil, nové hadry fungují na sto procent, takže sprchu přesunu na později a hybaj dolů, ukojit útroby.

Posezení na venkovní terase nemá chybku. Pan hoteliér mi připraví velmi slušný špíz a grilovanou zeleninu, přílohu odmítnu, neb je přeci jen později a já jsem zvyklý večeřet tak o dvě hoďky dřív. No co, kalorie doženu pivkem:-) jouly jako jouly....

Po večeři si dojdu na cimru pro svůj nový netbook, který jsem si koupil právě pro tyhle případy, kdy budu někde večír sám a nic na práci, spustím jej a začnu psát tuhle reportáž. To mi vydrží tak dvě hoďky, a je to paráda. Zvolna se stmívá, do údolí pod námi se nasouvají večerní stíny, jsem příjemně napapkán a průběžně zásobován piwsony, co víc si přát. Snad jen nějakou tu podobně naladěnou společnost, aby bylo možno kecat „o věcech zajímajících obě strany“. Ale, to by ta pohoda pak byla stoprocentní, a tolik jí bych asi už nezvládl:-) Takže alespoň tak.

Jakmile se s tmou z lesa vyrojí malé, ale dotěrné mušky (svině kousavý) vypínám stroj, dosrknu poslední sklínku a mizím hezky do kanafasu. Pěknej den to byl.....

Odkaz na následující den