Za podzemím asfaltem i lesem
25. 7. 2008
Ve čtvrtek padnul návrh
někam vyjet. V pátek přes den, spojením i-netu upečeno, že na víkend
vyrazíme do broumovského výběžku, přespíme a v sobotu hurá za podzemím
z II.sv.války na polské straně. JiB se neozýval, byl pracovně
zaneprázdněn, tak sraz jen s Ranžou po práci kolem šesté večer na Z
kraji Prahy.
Předpověď na počasí byla příznivá, žádné velké balení teplých věcí, jen to nejnutnější. V pátek přes den se udělalo avizované vedro k padnutí, tedy pár km po výjezdu přišla rychlá letní bouřka. Po silnicích tekly 20cm sloupce vody. Některá auta zastavovala u krajnic, jen já a pár odvážlivců pokračujeme v cestě i za deště. Hmmm, jsem od bydlíku coby kamenem dohodil a již mám mokré boty i spoďáry :-(. A to mám značkové kalhoty s membránou. Zřejmě nejde všem výrobcům věřit :-(. (Příště snad před deštěm raději použiji z reklamy známé, dámské vložky s křidélky. Tam je již vyzkoušená jistota sucha :-). (Při této zmínce mě napadá, jak asi řeší podobné problémy s provlhlými spodními partiemi páni :-) J: Neřeší, co je mokrý, posléze uschne – a to toho máme k usychání povícero….)..... Tedy sedím v mokru, snad rosničkám předpověď vyjde a zítra v avizovaném parnu uschnu.
Na sraz díky převlekání do nepromoku přijíždím o pár minutek později (safra, stává se mi to poslední dobou pravidlem :-(, ale stihněte za 2 hod dojet z práce dom, vyměnit Kč za zloté, všechno sbalit, umýt si vlasy (J: pravda, tohle tedy opravdu nemám v předstartovní sekvenci :-) a i kdybych měl, stačí mokrá žínka :-) ), zařídit zabezpečení krmení čtyřnohých spolubydlících přátel, zalít kytky, podrbat psa za uchem, načerpat do motorky PHM a dorazit na sraz!).
Je po bouřce, Ranža přestál bičování vody v suchu pod střechou pumpy, vyrážíme do víru velkoměsta. Bohužel jiná cesta k SV cípu republiky není. Praha zdárně projeta a pak dál po dálnici až k Hradci. Alpík si spokojeně vrčí, že se zase někam jede, já zas až tak ne....hlavou se mi honí otázky....stihneme dojet včas do kempu, aby bylo kde chrnět? Jaké jsou vlastně cíle cesty? Něco jsem si stihla o vyhloubených podzemních prostorách přečíst, ale které z pěti podzemí na polské straně navštívíme nevím. Kdo ještě jede a kdy se přidají? Zkontrolovat jsem stihla jen nahuštěnost pneu, ale zda je dost oleje, nebo brzdovky nevím.........prostě to bylo všechno narychlo. Na druhou stranu, dlouho plánované akce nebývají ty nejlepší, tak proč se jen nenechat unášet okolnostmi? :-) No a ptát se vedoucího co navštívíme nemá smysl, stejně by mi odpověděl jen v obecných intencích. Tedy jedeme.
R: to fakt nemá, nejsem příznivcem detailního plánování. Nehledě na to, že na jakékoli otázky a odpovědi nebyl čas, muselo se jet, jet a jet … 190 km za dvě a půl hodiny se nedá okecat a musím přiznat, že jsem Evu hnal jak nadmutou kozu :-)
Přes Prahu po okruhu, předjíždíme skupinku asi 15 motorek, vesměs čopráků. Trochu jim chvíli závidím velikost jejich skupiny, ale zas na ta místa, kam se my chystáme, by oni se svými nablýskanými chromostroji nemohli.
J: Ale, jet někam ve dvaceti motorkách, natožpak na tak specifická místa, to by asi nedělalo dobrotu. Navíc, vzpomeň si, kolikrát jsme a kde stavěli, otáčeli, vraceli a tak, a pak si tohle všechno vynásob pěti. MISSION IMPOSSIBLE.
R: do skupiny dvaceti čopráků typu „mám krizi středního věku jak čepici, manželka se nedala vyhodit, tak jsem si aspoň koupil mašinu a hraju si na dsňáka“ bych se dostal fakt nerad. Něco mi říká, že bychom si nerozuměli.
Někde před Hradcem Králové uhneme z dálnice a přes Hořice (zde vidět v profláknutých zatáčkách brousiče sliderů v kůži) a Trutnov kolem Adršpašských skal (safra, zde by bylo dobré se porozhlédnout - občas vykukují u silnice skalní města, ale čas nás tlačí) dorážíme do kempu v Teplici nad Metují. Na poslední chvíli - přijíždíme pár minutek po deváté a naše zamluvená chatka je málem dána jiným dorazivším motorkářům. Sedím si na motorce a čekám jak to dopadne. Ranža u okýnka vrátnice kempu bojuje o svou zamluvenou chatku - no, neperou se, tak dobrý.
R: jako že kdyby došly verbální argumenty a skočili jsme si po krku, slezla bys z mašiny a šla tomu drzounovi zlomit páteř? To je dobrý vědět… příště budu daleko přesvědčivější s vědomím, že když něco nevyjde, přeskočí mě rozzuřená lvice a zakousne protivníka jako křečka :-)
Říkala jsem si, už je mi to po tom rychlém přeletu všechno jedno, spacák mám do -15st.C, tak se konec-konců vychrním třeba ve škarpě. Dobře to dopadlo, postel máme, tedy ubytovat motorky vedle chatky a hurá do kempového bufáče doplnit tekutiny. Večeři již nemají, jen oschlé chlebíčky, to nebudu v tom horku riskovat, tedy jsem bez večeře. Na jedné zastávce, kterou vůdce dovolil, jsem stihla kousnou do rohlíku a to mne již honil, že je čas jet. Tedy večeře se nekoná. Ále což, zítra si to snídaní vynahradím.
Sedíme v bufáči, čekáme na Siemensovy, je pul jedenáctý a stále nic. Jirka aspoň píše, že dorazí ráno, ale kde jsou Ostraváci? Už by tu měli dávno být. Koukáme po každých světlech, které kolem projíždějí, ale nic.... Po jedenácté zvuk motorky ...a taky jo, .. dorazili, trochu bloudili. Prima. Pár slov, občerstvení a jde se chrnět. Na dobrou noc si pustíme pár taktů od Radůzy a již nevím o světě.
Ráno jsem vzhůru v šest, ale ostatní vyspávají, vydržím se převalovat do sedmi, pak do umývárky a přes železniční trať klasicky (pokud to jde) vzhůru do lesa. Bylo tam krásně, klídek, nikdo nikde. Kolem osmé se vracím do tábora, beru z chatky ještě spících osadníků peníz a chci jít na snídani. Slyším zvuk motorky a hele..... Jirka dorazil. To si tedy musel přivstat, prý ve čtyři hodiny :-). J: Mimochodem, z víceméně nouzové akce se stal fantastický zážitek. Opravdu jsem se vykolébal z pelechu ve čtyři, v pohodě jsem posnídal, vytáhl mašinu, naházel bágl a v půl šesté jsem vyrazil. Nikde nikdo, pár opuštěných vozidel. K tomu ranní chládek (18 C), a i Polabí se odělo do romantického hávu přízemních mlh, lemujících silnice. Jedinou pižkou na kr! áse byl dílem spící polský dodávkář, kterému byl nový úsek „jedenáctky“ dost ouzký. Předjížděl jsem ho doooost svižně. No a zbytek cesty, z Chlumce až do kempu, jedním slovem paráda. Probouzející se vesničky, občas nějaký houbař vylézající z lesa s plnými košíky, nulový provoz. Prostě, těch 170 km uteklo jen což, a nikdy bych neřekl, že si můžu takhle užít přesunovou etapu. Dobrá zkušenost pro příště :-))
Jdem se nasnídat, prima koláčky s čajem a kafe. Poté i ostatní z chatky odešli na snídani a po rychlém sbalení, podporovaném ranní uklízečkou chatky odjíždíme.
Po pár asfaltových kilometrech odbočujeme na polní cestu vedoucím k hranicím a stavíme na pěkném paloučku. Ranža leze na velký vysoký pařez, ostatní k němu do výšek vzhlížejí a on předvádí nějakou sochu. Co to mělo ale být nevím, byla jsem příliš daleko a slovní doprovod neslyšela....snad Michelangelův David? :-))).....zajímaly mne víc lesní jahody – bůhví, kdy s touto partou bude další občerstvovací zastávka. Hranice s Polskem překračujeme stále na polní cestě pár km za Zdoňovem a přes Mieroszów (již po polském asfaltu) a Gluszycu dorážíme k hlavnímu cíli, hoře Wlodarz
(Správce) - tajnému podzemnímu komplexu v
Górach Sowich. Cestou pravda menší nepříjemnost Siemense a Ranži s
protijedoucím autem ve chvíli, kdy se vyhýbali houfu kachen na silnici.
A ještě jedna věc – Siemense píchla za jízdy včela mezi obočí. Naštěstí
to zvládli, žihadlo vyndali a vypadal normálně :-). Vlastně bych si
toho vůbec nevšimla, kdyby trochu neopuchl druhý den, ale slušelo mu
to, měl mužnější obličej :-). R: jo, vypadal přesně jako Klingon, to jsou velcí chlapáci :-)
(Tedy né, že by za normálních okolností vypadal jako holka, to fakt né,
ale ty naběhlé nadočnicové oblouky vypadaly tak nějak jako u boxera po
zápase).
V hoře Wlodarz začali Němci v r.1943 hloubit tunely, které jsou dnes částečně veřejnosti zpřístupněny. Podzemní komplex nebyl dokončen. Přijeli jsme k bráně, chráněné po stranách betonovými bunkříky pro jednoho odvážlivce, motorky nechali u brány s domluvou hlídače, že je bude pozorovat. Odebrali se pár desítek metrů k pokladně. Cestou jsme si prohlédli nějaké vojenské stroje, o jejich názvu, či funkci vám toho moc nepovím, neb tomu ale vůbec nerozumím. Snad něco na způsob OT, nebo jak se to jmenuje. Snad doplní ostatní J: Pravda, nějaké to Otéčko, nákladní ZILy, souprava letištního přívodného radiolokátoru, samé věci pro velké kluky a správný ženský :-). U pokladny se nejen kupovaly lístky, ale hnedka vedle ve vojenské polní kuchyni prodávali klobásku a ještě nějakou polskou možná vojenskou specialitku. Přesný název jistě doplní ti s lepší pamětí. Specialitka mne nalákala, ale bohužel, něco jako zelí s masem, ale bez masa :-) J: Měl to bejt bigosz, tedy v základě vepřové v dušeném kyselém zelí, eintopf, ale když se to umí a hlavně neošidí, tak je to bašta :-). Nevadí, aspoň to bylo teplé a žaludek nebude kručet a dělat nahlas ostudu.
Čas prohlídky se nachýlil, nasazujeme na hlavy helmy a jdeme do hory. Nejdříve posloucháme výklad v polštině a jdeme vyhloubenými chodbami, která osvětlují prý ještě za války instalované elektrické vedení. Vidíme stropy, které byly od prkenné vyzdívky osvobozeny až Poláky dlouho po válce. Většina podzemí prý byla zaplavena, nebo zalita betonem. Vězni z koncentračního tábora Gross-Rossen zde prý pracovali až 14 hodin denně, často ve dvou podlažích nad sebou, aby pak stačilo jen prorazit tenký strop. Když se to na někoho zřítilo, nikdo si nedělal výčitky. Dodnes se neví, proč zde byl podzemní komplex budován. Jak píše i-net, mohl to být hlavní Hitlerův stan, ale i podzemní fabrika na tajné zbraně – rakety, atomové i genetické zbraně. Chmurné a depresivní prostředí nerozjasní ani jízda na lodičkách, která vede částí zatopených prostor. Díky loďkám se návštěvníci dostanou i do největšího sálu, který měl 90 metrů na délku. Prohlídka končí, vycházíme na světlo a parno, které opanovalo situaci a se zapocenými foťáky se vracíme k již nehlídaným motorkám :-(.
http://www.novinky.cz/clanek/129654-mraziva-historie-v-nitru-sovich-hor.html
O
kousek dál jedeme k hradu Grodno. Po lesní cestě si po menší poradě
troufáme vyhrkat až před bránu. Zvláštní hrad. Přibližně 14 km od města
Walbryzych, stojí památka částečně snad z 13 století, poté různými
majiteli upravován až v minulém století upraven profesorem Buschingem
ku prospěchu cestovního ruchu - výletní restauraci. Fakt je, že zde
mají pěkný výhled na jezero Bystřické a taky pevná středověká futra.
Jdeme na obhlídku hradu, Siemensovi zůstávají dole u motorek, je parno k padnutí. Na nádvoří staré dělo, v místnostech pěkné středověké brnění, starobylý nábytek a reliéfy.
R: prohlídka je volná, bez průvodce … příjemné, ale je fakt, že zas tak moc toho uvnitř není. S expozicemi v našich hradech a zámcích se to srovnávat nedá.
Lezeme na věž, rozhlédnout se do kraje a pak zas po schodech dolů na nádvoří. Tak pospíchám k nádvorní restauračce pro napití, že si nevšimnu sníženého středověkého futra a narazím v plné rychlosti hlavou. Jak jsem padla nevím, probrala jsem se až na zemi, hlava bolela, ale krev neteče, ještě, že mám vlasy. Otevřu oči, slyším Jirku jak se ptá (J: nu, ta rána byla nejen vidět, ale hlavně i slyšet, takový to temný tlumený, nic dobrého nevěštící, ducnutí, jako když se láme kost), jestli je to dobré a vstávám a taky vidím Ranžu, jak s připraveným foťákem loví momentky.
R: Nechci se nějak vymlouvat, ale co jsem měl jako dělat, když už se nad tebou s děsem v očích skláněl Jirka a místo tam bylo tak s bídou na vás dva. Kdyby bylo třeba transfúze, umělého dýchání či přímé masáže srdce, tak jsem byl připraven radit, tož to je doufám jasné … :-)
No, nic moc, ale jdu po svých, bude to dobré. Aspoň již mám průšvihů na dnes vybráno, procento budoucích nastalých problémů se tímto snižuje. Po napití v nádvorním bufáči už je vše celkem v normě.
Sjíždíme
zpátky z kopce od hradu a chceme se podívat na přehradu Bystřická, kterou
jsme okukovali z věže hradu. Přehrada vznikla v letech 1911 - 1914, po
špatných zkušenostech s povodněmi. Je vystavěna z velkých kamenných
bloků s rozlohou něco přes 50ha, délkou přes 3 km. Těším se na
koupání, ale ouvej, zákaz :-(. Tolik by mi pomohlo, strčit bolavou
hlavu do studené vody.... Okoukneme tedy parádní vysokou hráz, něco
nafotíme a jedeme aspoň kolem jezera na koukandu. Někde lidé na
lodičkách, jinde se opalují, ale nikdo ve vodě. Když projíždíme kolem
přítoku nad jezerem, vedoucí staví u vody a můžeme se aspoň opláchnout.
Jak jsem mu vděčná za toto malé ochlazení. Smáčím bolavou hlavu, strhám
boty a nořím nohy do vody. Paráda. Ostatní činí podobně. Jen Ranža ne.
Vlastně se nekoupe nikdy. Všude je pro něj studeno a špinavo. Naposledy
se prý koupal někde v Portugalsku. Bůhví, před kolika roky to bylo....
R: tak místo aby byla ráda, že na ní myslím a našel jsem jí tohle brouzdaliště, přichází zdrcující kritika. OK, bylo to před třema rokama … a není to pravda, protože jsem se naposledy koupal loni na Sicílii. Což přímé srovnání s tamním teplým mořem na konci záři skutečně neustojí žádný rybník.
A vůbec … Jirka se taky necachtal. Holt nemáme instinkty kachny :-)
Pokračujeme do města Jedlina-Zdrój. Jsou to lázně, ale my hledáme i-netem avizovanou turistickou atrakci historické železní tratě s vozovým parkem. Koukáme, ptáme se, ale kde nic, tu nic :-(. Tedy zastavujeme na zašlé lázeňské promenádě, chtíc si načerpat do svých nádob minerální prameny. Je stále vedro k padnutí, pít se musí. Čerpání do plastových lahví nechce paní dovolit, i kelímky k napití prodá pouze za peníz. Hmmm. Nakonec nás nechá napít i bez poplatku, klucí kupují v PET lahvích již zabalený pramen. Vybrali si minerálku zklidňující nervovou soustavu, pramen podporující růst vlasů a celkové oživení zůstal nepovšimnut. Jako by tušili, že nervová spojení budou v dalších hodinách mírnými i většími výboji podrážděna :-). Ale nepředbíhejme.... Pokračujeme zpět směrem k hranicím.
Nevím, zda někdo cíleně chtěl dojet k rozhledně Chelmiec na stejnojmenné
hoře u města Walbrzych, (J: nechtěl, momentální nápad)
nebo jen něco zahlédli velitelé po cestě, ale jezdili jsme kolem hory z
několika stran a pořád né a né najít tu správnou odbočku nahoru. Při
jedné zastávce a poradě nad mapou, kdy zůstávám sedět na motorce a jen
v tom parnu odevzdaně čekám, co pánové vykoumají, se otáčím na Janu
(taktéž zůstávající sedět na motorce) a ptám se: “Víš kam jedeme?“.
Odpověď zněla odevzdané : „Ne“. No, aspoň nejsem sama :-). Jo a taky se
od půl dvanáctý nejedlo a je šest večer. A nahoře určitě nebude nějaká
voda na ochlazení.... Né, nebylo to tak hrozné a polské značení je
mizerné, pokud vůbec je, klobouk dolů, že velitelé správnou odbočku
nalezli a my se po ní mohli vydat.
Kamenitá cesta, jedu pomalu, zdržuju Siemense za sebou, rozhodl se ale jezdit poslední o své vlastní vůli. (To ještě nevěděl, jak špatně se za mnou jezdí – před pravými zatáčkami na silnici nesmyslně brzdím a v lese jsem jako šnek nahoru i dolů). Tedy dva jezdci mizí někde vpředu, po cestě při stoupání vidíme hlouček omladiny užívající si sobotního večera u ohně a po cca 2-3 km dojíždíme k rozhledně. Zajímavý kousek...Dostává se nám za mírný poplatek rozložitého výkladu v polštině, kdy byla postavena (1888), jako umělá zřícenina, posléze se stávala pravou zříceninou a byla houfem nadšenců opravena. V současnosti je obklopena telekomunikační technikou, ale rozhledy parádní. Hned vedle rozhledny je vystaven u příležitosti Milenia ohromný kříž z nosníků, jako mají stožáry elektrického vedení. Jen jsou jinak poskládané. Prý největší v Evropě.
R: náhodou, tady nahoře to bylo super a rozhodně to stálo za zajížďku. Vřele doporučuju.
Pobudem, pokoukáme a pomalu dolů. Jana je zaražená, po té kamenité cestě dolů, to pro spolujezdce jistě nebude pochoutka. Jdu se ještě mrknout na nějaký altánek v blízkosti a slyším přijíždět auto. Safra, kdo by to mohl být. Jistě je již po zavíračce, turisté to nebudou. Když se dohrabu zpět k motorce, koukám, z auta vylezla nějaká pomatená (opilá, či zfetovaná) rodinka a žadoní u Jirky o peníze, či co. Ukazují kojence a chromou plačící dívenku a vůbec jsou dost nepříjemní. Dělám, že tam nejsem, nechci s nimi mluvit (J: Bohužel jsem byl nejblíž, tedy jsem odskákal dost eklhaftnej kontakt. Ale, taky zážitek :-(). Naskáčeme v rámci možností na motorky a hurá pryč, jak kamenitá cesta dovolí. No, moc nedovolí, zase zdržuju, auto s potemnělými mozky se vydává za námi. Naštěstí zřejmě zastavili u bavící se mládeže a nás nechávají na pokoji. V jedné levotočivé zatáčce mám problém, je to kopec dolů a kameny, Siemens s Janou mi dýchají na záda, zde by nebylo dobré padnout. Vše OK, jsme zase dole na silnici.
Míjíme Boguszów-Gorce, Czarny Bór a za vesnicí Grzedy si chceme zkrátit trasu přes les. Chachá... mají tady pěknou širokou závoru. Takové u nás nejsou. Za svislými postranními tyčkami je ještě tak 50cm trubky, aby závoru nemohl nikdo objet. Koleje okolo v lese jsou však jasně čitelné, tak jedeme taky. I mně se podařilo za pomoci Jirky závoru objet. Jupí, moje první objetá závora lesním porostem... Ranža zase fotí, Siemens uklidňuje Janu, že tentokrát půjde cesta pěkně lesem v suchoučku, žádné kameny. No...zpočátku to byla paráda, ale čím hlouběji do lesa, tím měkčeji, klouzavěji a kamenito. Na jednom radícím bodu se velitelé domluvili, že se budeme držet červené značky, ta musí jistě vést do civilizace a tedy k silnici. Stále je vedro, klouže to čím dál víc, v lese probíhala těžba, tak jsou místy kořeny a hluboké rýhy po technice. Červenou značku jsme nechtě opustili, napětí stoupá, nervy pracují. Jana už vůbec nemluví (při tom se nemá za Siemensem čeho bát, terén mu jde bezvadně, já si takto za někým zdatným sedět, tak si to užívám), nabízím jí pro uklidnění aspoň tatranku, když panák nelze, ale nechce. Siemens říká, že je Jana naštvaná a tak on bude za chvíli taky, Jirkovi je vedro a vypadá nespokojen. Co Ranža nevím, asi trochu bez špuntů bojoval, ale mně se to lesní ztrácení cesty moc zamlouvalo. I hlad mne přešel. Být tam někde plácek s vodou, líbilo by se mi tam i přespat. Nahlas bych to ale v té chvíli nevyslovila, mohli by mne tam nechat, napospas vlkům a medvědům :-) (J: Si piš, já byl přehřátej a tedy i naprdnutej, nepříjemnej, vzteklej, nerudnej a vůbec nechutnej). Někdo navrhuje napít se té protistresové minerálky z lázní, ale nikdo už nic nechce, jen dostat se na asfalt. Je dost hodin a do chaloupky v Hostinném ještě kus cesty. Vracíme se kousek na rozcestí, Siemens jede prozkoumat jinou cestu, po chvíli zatroubí. Nevíme co to znamená, asi abychom vyrazili za ním. Tedy Jirka bere za sebe Janu, pak já a nakonec Ranža. A safra.... jedno místečko je těžší. Po stranách hluboké koleje plné vody a uprostřed tak 30cm široká travnatá kluzká vyvýšenina. Siemens (teď mne tak napadá, že ani nevím jaké je vlastně jeho křestní jméno) (J: Marek) projel prve bravurně i s kufry, trochu to vzadu uklouzlo. Jirka s Janou za ním opatrně a já, krve by se ve mne nedořezal. Když tam spadnu, bude to sice do měkkého bahna, ale též do vody. Motorka si zaplave. Dobrý, povedlo se! Pak již klidná jízda bez záludností po polní cestě a za boj s lesním oraništěm jsme byli odměněni krásným zapadajícím sluncem, které se po výjezdu z lesa objevilo nad Krkonoši. Hurá, jsme na asfaltu u vesnice Gorzeszów. Poté již k hranici přes Chelmsko Slaskie a za Okzeszynem překračujeme hranici. Před Trutnovem čerpáme, Siemens kupuje Janě nějaké dobrůtky na usmířenou a pokračujeme do Hostinného. Pěkná večerní cesta, vedro pomalu pomíjí a ubytování se blíží.
V Hostinném odložíme motorky, svoje saky paky naházíme do chaloupky a hurá do hospody. Je půl desátý. První hospoda již nevaří, tedy nás Jirka rychlým tempem (skoro během) vede k další na náměstí, vedle obrů na radnici. Tam sice již pomalu zavírají, ale jídlo nám udělají. Každý si dá co je mu potřeba a přesouváme se k dalšímu restauračnímu zařízení, kde nás ještě nebudou vyhazovat. Prý nějaká zastrčená špeluňka, kde Jirka již mnoho let nebyl. Bylo tam fajn, konečně byl klid, byli jsme najedeni, napojeni a měli tam pivo Krakonoše za 12,-Kč. Co za výkonnost pivo mělo nevím (J: dvanáct voltů). Nějak mi to bylo jedno, hlavně, že bylo čeho se napít po parném dni. Když se čas nachýlil a brzo vstávající Jirka usínal při řeči, jdeme zpět do chaloupky. Ještě trocha slov a Jirkovy slivovice, na Siemense a Ranžu přišla rozjímavá nálada (J: to jsem o něco přišel, ale měl jsem již „zalomeno“) a hurá do hajan. Vyfasovala jsem místo na ohromné vysoké posteli, kam jsme se vešli pohodlně tři. Bezvadně se z ní ráno slejzalo. Jana musela do krátké trpasličí postýlky a Siemens spal na verandě. Nevím jak ostatním, mně se spalo bezvadně, ani jsem nezaznamenala, zda někdo pochrupkával. Prý ano, i já :-).
Ráno klasika, očista u hydrantu venku, snídaně – Siemensovy teplé párečky ráno nakoupené, kafe, čaj, co kdo chtěl. Je znovu teplo. Trocha ranního poblafávání a pomalu se rozjíždíme směrem k domovům. Ještě jedeme společně k vesnici Verdek podívat se na dřevěný krytý most.
http://www.libri.cz/databaze/mosty/heslo.php?id=1097
Po cestě pro mne trochu vzrůšo, neb 20m přede mne, přímo napříč přes silnici spadla velká uschlá větev. Nic dělat nešlo, naštěstí ji motorka přejela, spíše přeskočila.
Poté na vodní nádrž Svět království-Bílá Třemešná
http://www.interregion.cz/turistika/stavby/technika/les_kralovstvi/prehrada_les_kralovstvi.htm
a tady se musíme s Ostraváky rozloučit, míří ještě někam do Pardubic a dál. Tak ahóój, bylo to s vámi príma, dobře dojeďte.
Dál již jen ve třech na Raisovu chatu na rozhledovém vrchu Zvičina.
http://www.interregion.cz/turistika/priroda/kopce/zvicina/zvicina.htm
Klídek pohoda, sedíme si u stolečku, popíjíme tekutiny, dáváme zmrzku. Po hodině vyrážíme dál parádní krajinkou k Pecce a podél potoka Javorka do Lázní Bělohrad a Ostroměře. Ranža vzadu se nezvykle courá, asi si chce užít poklidu a kochání. Jirka naopak „tlačí na pilu“, nejspíš chce být brzo doma a léčit ofouknutá záda, aneb jsme včera jezdili chvílemi jen v triku. Dál přes Kopidlno, za vesnicí Mlýn smutně koukám na rybník Zrcadlo, ale nezastavuje se :-(. Za Křincem v Oskořínku se Jirka loučí a prchá domů, my jedeme na rozhlednu Romanka, kde jsme ještě nebyli
Přestože
je to jedna z nejníže postavených rozhleden, výhledy daleké, jen ty
kovové roštové schody s průhledy dolů by nemusely být. Nó ale, nebyla
jsem sama, ještě jedna návštěvnice měla očividné potíže se stabilitou.
To potěší, když člověk v nesnázích není sám :-). Stavba je v širokém
okolí jediná vhodná pozice pro dravé ptáky, neboť tady nacházíme plno
zvrácených výměšků a několik mrtvých myšek.
Pokoukáme, rozjímáme kde a jak chrní okolo běhající zajíci. Ani se mi nechce domů, ale je nutno, Ranža něco má. Samotná na koupání nikam nepojedu, na to nemám odvahu, tedy přes Sadskou, Český Brod a Říčany se přiblížíme k jižnímu okraji Prahy, za můstkem na Zbraslavi si dáme ahoj a domů je to jen pár kilásků.
Pěkný výlet to byl, díky všem za nápady a společnost. Vždycky mne překvapí, kolik pěkných míst je po okolí bližším i vzdálenějším, ale v rámci jednodenního dojetí. Tož třeba někdy příště zas ahoj.
Eva
Předpověď na počasí byla příznivá, žádné velké balení teplých věcí, jen to nejnutnější. V pátek přes den se udělalo avizované vedro k padnutí, tedy pár km po výjezdu přišla rychlá letní bouřka. Po silnicích tekly 20cm sloupce vody. Některá auta zastavovala u krajnic, jen já a pár odvážlivců pokračujeme v cestě i za deště. Hmmm, jsem od bydlíku coby kamenem dohodil a již mám mokré boty i spoďáry :-(. A to mám značkové kalhoty s membránou. Zřejmě nejde všem výrobcům věřit :-(. (Příště snad před deštěm raději použiji z reklamy známé, dámské vložky s křidélky. Tam je již vyzkoušená jistota sucha :-). (Při této zmínce mě napadá, jak asi řeší podobné problémy s provlhlými spodními partiemi páni :-) J: Neřeší, co je mokrý, posléze uschne – a to toho máme k usychání povícero….)..... Tedy sedím v mokru, snad rosničkám předpověď vyjde a zítra v avizovaném parnu uschnu.
Na sraz díky převlekání do nepromoku přijíždím o pár minutek později (safra, stává se mi to poslední dobou pravidlem :-(, ale stihněte za 2 hod dojet z práce dom, vyměnit Kč za zloté, všechno sbalit, umýt si vlasy (J: pravda, tohle tedy opravdu nemám v předstartovní sekvenci :-) a i kdybych měl, stačí mokrá žínka :-) ), zařídit zabezpečení krmení čtyřnohých spolubydlících přátel, zalít kytky, podrbat psa za uchem, načerpat do motorky PHM a dorazit na sraz!).
Je po bouřce, Ranža přestál bičování vody v suchu pod střechou pumpy, vyrážíme do víru velkoměsta. Bohužel jiná cesta k SV cípu republiky není. Praha zdárně projeta a pak dál po dálnici až k Hradci. Alpík si spokojeně vrčí, že se zase někam jede, já zas až tak ne....hlavou se mi honí otázky....stihneme dojet včas do kempu, aby bylo kde chrnět? Jaké jsou vlastně cíle cesty? Něco jsem si stihla o vyhloubených podzemních prostorách přečíst, ale které z pěti podzemí na polské straně navštívíme nevím. Kdo ještě jede a kdy se přidají? Zkontrolovat jsem stihla jen nahuštěnost pneu, ale zda je dost oleje, nebo brzdovky nevím.........prostě to bylo všechno narychlo. Na druhou stranu, dlouho plánované akce nebývají ty nejlepší, tak proč se jen nenechat unášet okolnostmi? :-) No a ptát se vedoucího co navštívíme nemá smysl, stejně by mi odpověděl jen v obecných intencích. Tedy jedeme.
R: to fakt nemá, nejsem příznivcem detailního plánování. Nehledě na to, že na jakékoli otázky a odpovědi nebyl čas, muselo se jet, jet a jet … 190 km za dvě a půl hodiny se nedá okecat a musím přiznat, že jsem Evu hnal jak nadmutou kozu :-)
Přes Prahu po okruhu, předjíždíme skupinku asi 15 motorek, vesměs čopráků. Trochu jim chvíli závidím velikost jejich skupiny, ale zas na ta místa, kam se my chystáme, by oni se svými nablýskanými chromostroji nemohli.
J: Ale, jet někam ve dvaceti motorkách, natožpak na tak specifická místa, to by asi nedělalo dobrotu. Navíc, vzpomeň si, kolikrát jsme a kde stavěli, otáčeli, vraceli a tak, a pak si tohle všechno vynásob pěti. MISSION IMPOSSIBLE.
R: do skupiny dvaceti čopráků typu „mám krizi středního věku jak čepici, manželka se nedala vyhodit, tak jsem si aspoň koupil mašinu a hraju si na dsňáka“ bych se dostal fakt nerad. Něco mi říká, že bychom si nerozuměli.
Někde před Hradcem Králové uhneme z dálnice a přes Hořice (zde vidět v profláknutých zatáčkách brousiče sliderů v kůži) a Trutnov kolem Adršpašských skal (safra, zde by bylo dobré se porozhlédnout - občas vykukují u silnice skalní města, ale čas nás tlačí) dorážíme do kempu v Teplici nad Metují. Na poslední chvíli - přijíždíme pár minutek po deváté a naše zamluvená chatka je málem dána jiným dorazivším motorkářům. Sedím si na motorce a čekám jak to dopadne. Ranža u okýnka vrátnice kempu bojuje o svou zamluvenou chatku - no, neperou se, tak dobrý.
R: jako že kdyby došly verbální argumenty a skočili jsme si po krku, slezla bys z mašiny a šla tomu drzounovi zlomit páteř? To je dobrý vědět… příště budu daleko přesvědčivější s vědomím, že když něco nevyjde, přeskočí mě rozzuřená lvice a zakousne protivníka jako křečka :-)
Říkala jsem si, už je mi to po tom rychlém přeletu všechno jedno, spacák mám do -15st.C, tak se konec-konců vychrním třeba ve škarpě. Dobře to dopadlo, postel máme, tedy ubytovat motorky vedle chatky a hurá do kempového bufáče doplnit tekutiny. Večeři již nemají, jen oschlé chlebíčky, to nebudu v tom horku riskovat, tedy jsem bez večeře. Na jedné zastávce, kterou vůdce dovolil, jsem stihla kousnou do rohlíku a to mne již honil, že je čas jet. Tedy večeře se nekoná. Ále což, zítra si to snídaní vynahradím.
Sedíme v bufáči, čekáme na Siemensovy, je pul jedenáctý a stále nic. Jirka aspoň píše, že dorazí ráno, ale kde jsou Ostraváci? Už by tu měli dávno být. Koukáme po každých světlech, které kolem projíždějí, ale nic.... Po jedenácté zvuk motorky ...a taky jo, .. dorazili, trochu bloudili. Prima. Pár slov, občerstvení a jde se chrnět. Na dobrou noc si pustíme pár taktů od Radůzy a již nevím o světě.
Ráno jsem vzhůru v šest, ale ostatní vyspávají, vydržím se převalovat do sedmi, pak do umývárky a přes železniční trať klasicky (pokud to jde) vzhůru do lesa. Bylo tam krásně, klídek, nikdo nikde. Kolem osmé se vracím do tábora, beru z chatky ještě spících osadníků peníz a chci jít na snídani. Slyším zvuk motorky a hele..... Jirka dorazil. To si tedy musel přivstat, prý ve čtyři hodiny :-). J: Mimochodem, z víceméně nouzové akce se stal fantastický zážitek. Opravdu jsem se vykolébal z pelechu ve čtyři, v pohodě jsem posnídal, vytáhl mašinu, naházel bágl a v půl šesté jsem vyrazil. Nikde nikdo, pár opuštěných vozidel. K tomu ranní chládek (18 C), a i Polabí se odělo do romantického hávu přízemních mlh, lemujících silnice. Jedinou pižkou na kr! áse byl dílem spící polský dodávkář, kterému byl nový úsek „jedenáctky“ dost ouzký. Předjížděl jsem ho doooost svižně. No a zbytek cesty, z Chlumce až do kempu, jedním slovem paráda. Probouzející se vesničky, občas nějaký houbař vylézající z lesa s plnými košíky, nulový provoz. Prostě, těch 170 km uteklo jen což, a nikdy bych neřekl, že si můžu takhle užít přesunovou etapu. Dobrá zkušenost pro příště :-))
Jdem se nasnídat, prima koláčky s čajem a kafe. Poté i ostatní z chatky odešli na snídani a po rychlém sbalení, podporovaném ranní uklízečkou chatky odjíždíme.
Po pár asfaltových kilometrech odbočujeme na polní cestu vedoucím k hranicím a stavíme na pěkném paloučku. Ranža leze na velký vysoký pařez, ostatní k němu do výšek vzhlížejí a on předvádí nějakou sochu. Co to mělo ale být nevím, byla jsem příliš daleko a slovní doprovod neslyšela....snad Michelangelův David? :-))).....zajímaly mne víc lesní jahody – bůhví, kdy s touto partou bude další občerstvovací zastávka. Hranice s Polskem překračujeme stále na polní cestě pár km za Zdoňovem a přes Mieroszów (již po polském asfaltu) a Gluszycu dorážíme k hlavnímu cíli, hoře Wlodarz
(Správce) - tajnému podzemnímu komplexu v
Górach Sowich. Cestou pravda menší nepříjemnost Siemense a Ranži s
protijedoucím autem ve chvíli, kdy se vyhýbali houfu kachen na silnici.
A ještě jedna věc – Siemense píchla za jízdy včela mezi obočí. Naštěstí
to zvládli, žihadlo vyndali a vypadal normálně :-). Vlastně bych si
toho vůbec nevšimla, kdyby trochu neopuchl druhý den, ale slušelo mu
to, měl mužnější obličej :-). R: jo, vypadal přesně jako Klingon, to jsou velcí chlapáci :-)
(Tedy né, že by za normálních okolností vypadal jako holka, to fakt né,
ale ty naběhlé nadočnicové oblouky vypadaly tak nějak jako u boxera po
zápase).V hoře Wlodarz začali Němci v r.1943 hloubit tunely, které jsou dnes částečně veřejnosti zpřístupněny. Podzemní komplex nebyl dokončen. Přijeli jsme k bráně, chráněné po stranách betonovými bunkříky pro jednoho odvážlivce, motorky nechali u brány s domluvou hlídače, že je bude pozorovat. Odebrali se pár desítek metrů k pokladně. Cestou jsme si prohlédli nějaké vojenské stroje, o jejich názvu, či funkci vám toho moc nepovím, neb tomu ale vůbec nerozumím. Snad něco na způsob OT, nebo jak se to jmenuje. Snad doplní ostatní J: Pravda, nějaké to Otéčko, nákladní ZILy, souprava letištního přívodného radiolokátoru, samé věci pro velké kluky a správný ženský :-). U pokladny se nejen kupovaly lístky, ale hnedka vedle ve vojenské polní kuchyni prodávali klobásku a ještě nějakou polskou možná vojenskou specialitku. Přesný název jistě doplní ti s lepší pamětí. Specialitka mne nalákala, ale bohužel, něco jako zelí s masem, ale bez masa :-) J: Měl to bejt bigosz, tedy v základě vepřové v dušeném kyselém zelí, eintopf, ale když se to umí a hlavně neošidí, tak je to bašta :-). Nevadí, aspoň to bylo teplé a žaludek nebude kručet a dělat nahlas ostudu.
Čas prohlídky se nachýlil, nasazujeme na hlavy helmy a jdeme do hory. Nejdříve posloucháme výklad v polštině a jdeme vyhloubenými chodbami, která osvětlují prý ještě za války instalované elektrické vedení. Vidíme stropy, které byly od prkenné vyzdívky osvobozeny až Poláky dlouho po válce. Většina podzemí prý byla zaplavena, nebo zalita betonem. Vězni z koncentračního tábora Gross-Rossen zde prý pracovali až 14 hodin denně, často ve dvou podlažích nad sebou, aby pak stačilo jen prorazit tenký strop. Když se to na někoho zřítilo, nikdo si nedělal výčitky. Dodnes se neví, proč zde byl podzemní komplex budován. Jak píše i-net, mohl to být hlavní Hitlerův stan, ale i podzemní fabrika na tajné zbraně – rakety, atomové i genetické zbraně. Chmurné a depresivní prostředí nerozjasní ani jízda na lodičkách, která vede částí zatopených prostor. Díky loďkám se návštěvníci dostanou i do největšího sálu, který měl 90 metrů na délku. Prohlídka končí, vycházíme na světlo a parno, které opanovalo situaci a se zapocenými foťáky se vracíme k již nehlídaným motorkám :-(.
http://www.novinky.cz/clanek/129654-mraziva-historie-v-nitru-sovich-hor.html
O
kousek dál jedeme k hradu Grodno. Po lesní cestě si po menší poradě
troufáme vyhrkat až před bránu. Zvláštní hrad. Přibližně 14 km od města
Walbryzych, stojí památka částečně snad z 13 století, poté různými
majiteli upravován až v minulém století upraven profesorem Buschingem
ku prospěchu cestovního ruchu - výletní restauraci. Fakt je, že zde
mají pěkný výhled na jezero Bystřické a taky pevná středověká futra. Jdeme na obhlídku hradu, Siemensovi zůstávají dole u motorek, je parno k padnutí. Na nádvoří staré dělo, v místnostech pěkné středověké brnění, starobylý nábytek a reliéfy.
R: prohlídka je volná, bez průvodce … příjemné, ale je fakt, že zas tak moc toho uvnitř není. S expozicemi v našich hradech a zámcích se to srovnávat nedá.
Lezeme na věž, rozhlédnout se do kraje a pak zas po schodech dolů na nádvoří. Tak pospíchám k nádvorní restauračce pro napití, že si nevšimnu sníženého středověkého futra a narazím v plné rychlosti hlavou. Jak jsem padla nevím, probrala jsem se až na zemi, hlava bolela, ale krev neteče, ještě, že mám vlasy. Otevřu oči, slyším Jirku jak se ptá (J: nu, ta rána byla nejen vidět, ale hlavně i slyšet, takový to temný tlumený, nic dobrého nevěštící, ducnutí, jako když se láme kost), jestli je to dobré a vstávám a taky vidím Ranžu, jak s připraveným foťákem loví momentky.
R: Nechci se nějak vymlouvat, ale co jsem měl jako dělat, když už se nad tebou s děsem v očích skláněl Jirka a místo tam bylo tak s bídou na vás dva. Kdyby bylo třeba transfúze, umělého dýchání či přímé masáže srdce, tak jsem byl připraven radit, tož to je doufám jasné … :-)
No, nic moc, ale jdu po svých, bude to dobré. Aspoň již mám průšvihů na dnes vybráno, procento budoucích nastalých problémů se tímto snižuje. Po napití v nádvorním bufáči už je vše celkem v normě.
Sjíždíme
zpátky z kopce od hradu a chceme se podívat na přehradu Bystřická, kterou
jsme okukovali z věže hradu. Přehrada vznikla v letech 1911 - 1914, po
špatných zkušenostech s povodněmi. Je vystavěna z velkých kamenných
bloků s rozlohou něco přes 50ha, délkou přes 3 km. Těším se na
koupání, ale ouvej, zákaz :-(. Tolik by mi pomohlo, strčit bolavou
hlavu do studené vody.... Okoukneme tedy parádní vysokou hráz, něco
nafotíme a jedeme aspoň kolem jezera na koukandu. Někde lidé na
lodičkách, jinde se opalují, ale nikdo ve vodě. Když projíždíme kolem
přítoku nad jezerem, vedoucí staví u vody a můžeme se aspoň opláchnout.
Jak jsem mu vděčná za toto malé ochlazení. Smáčím bolavou hlavu, strhám
boty a nořím nohy do vody. Paráda. Ostatní činí podobně. Jen Ranža ne.
Vlastně se nekoupe nikdy. Všude je pro něj studeno a špinavo. Naposledy
se prý koupal někde v Portugalsku. Bůhví, před kolika roky to bylo....R: tak místo aby byla ráda, že na ní myslím a našel jsem jí tohle brouzdaliště, přichází zdrcující kritika. OK, bylo to před třema rokama … a není to pravda, protože jsem se naposledy koupal loni na Sicílii. Což přímé srovnání s tamním teplým mořem na konci záři skutečně neustojí žádný rybník.
A vůbec … Jirka se taky necachtal. Holt nemáme instinkty kachny :-)
Pokračujeme do města Jedlina-Zdrój. Jsou to lázně, ale my hledáme i-netem avizovanou turistickou atrakci historické železní tratě s vozovým parkem. Koukáme, ptáme se, ale kde nic, tu nic :-(. Tedy zastavujeme na zašlé lázeňské promenádě, chtíc si načerpat do svých nádob minerální prameny. Je stále vedro k padnutí, pít se musí. Čerpání do plastových lahví nechce paní dovolit, i kelímky k napití prodá pouze za peníz. Hmmm. Nakonec nás nechá napít i bez poplatku, klucí kupují v PET lahvích již zabalený pramen. Vybrali si minerálku zklidňující nervovou soustavu, pramen podporující růst vlasů a celkové oživení zůstal nepovšimnut. Jako by tušili, že nervová spojení budou v dalších hodinách mírnými i většími výboji podrážděna :-). Ale nepředbíhejme.... Pokračujeme zpět směrem k hranicím.
Nevím, zda někdo cíleně chtěl dojet k rozhledně Chelmiec na stejnojmenné
hoře u města Walbrzych, (J: nechtěl, momentální nápad)
nebo jen něco zahlédli velitelé po cestě, ale jezdili jsme kolem hory z
několika stran a pořád né a né najít tu správnou odbočku nahoru. Při
jedné zastávce a poradě nad mapou, kdy zůstávám sedět na motorce a jen
v tom parnu odevzdaně čekám, co pánové vykoumají, se otáčím na Janu
(taktéž zůstávající sedět na motorce) a ptám se: “Víš kam jedeme?“.
Odpověď zněla odevzdané : „Ne“. No, aspoň nejsem sama :-). Jo a taky se
od půl dvanáctý nejedlo a je šest večer. A nahoře určitě nebude nějaká
voda na ochlazení.... Né, nebylo to tak hrozné a polské značení je
mizerné, pokud vůbec je, klobouk dolů, že velitelé správnou odbočku
nalezli a my se po ní mohli vydat.Kamenitá cesta, jedu pomalu, zdržuju Siemense za sebou, rozhodl se ale jezdit poslední o své vlastní vůli. (To ještě nevěděl, jak špatně se za mnou jezdí – před pravými zatáčkami na silnici nesmyslně brzdím a v lese jsem jako šnek nahoru i dolů). Tedy dva jezdci mizí někde vpředu, po cestě při stoupání vidíme hlouček omladiny užívající si sobotního večera u ohně a po cca 2-3 km dojíždíme k rozhledně. Zajímavý kousek...Dostává se nám za mírný poplatek rozložitého výkladu v polštině, kdy byla postavena (1888), jako umělá zřícenina, posléze se stávala pravou zříceninou a byla houfem nadšenců opravena. V současnosti je obklopena telekomunikační technikou, ale rozhledy parádní. Hned vedle rozhledny je vystaven u příležitosti Milenia ohromný kříž z nosníků, jako mají stožáry elektrického vedení. Jen jsou jinak poskládané. Prý největší v Evropě.
R: náhodou, tady nahoře to bylo super a rozhodně to stálo za zajížďku. Vřele doporučuju.
Pobudem, pokoukáme a pomalu dolů. Jana je zaražená, po té kamenité cestě dolů, to pro spolujezdce jistě nebude pochoutka. Jdu se ještě mrknout na nějaký altánek v blízkosti a slyším přijíždět auto. Safra, kdo by to mohl být. Jistě je již po zavíračce, turisté to nebudou. Když se dohrabu zpět k motorce, koukám, z auta vylezla nějaká pomatená (opilá, či zfetovaná) rodinka a žadoní u Jirky o peníze, či co. Ukazují kojence a chromou plačící dívenku a vůbec jsou dost nepříjemní. Dělám, že tam nejsem, nechci s nimi mluvit (J: Bohužel jsem byl nejblíž, tedy jsem odskákal dost eklhaftnej kontakt. Ale, taky zážitek :-(). Naskáčeme v rámci možností na motorky a hurá pryč, jak kamenitá cesta dovolí. No, moc nedovolí, zase zdržuju, auto s potemnělými mozky se vydává za námi. Naštěstí zřejmě zastavili u bavící se mládeže a nás nechávají na pokoji. V jedné levotočivé zatáčce mám problém, je to kopec dolů a kameny, Siemens s Janou mi dýchají na záda, zde by nebylo dobré padnout. Vše OK, jsme zase dole na silnici.
Míjíme Boguszów-Gorce, Czarny Bór a za vesnicí Grzedy si chceme zkrátit trasu přes les. Chachá... mají tady pěknou širokou závoru. Takové u nás nejsou. Za svislými postranními tyčkami je ještě tak 50cm trubky, aby závoru nemohl nikdo objet. Koleje okolo v lese jsou však jasně čitelné, tak jedeme taky. I mně se podařilo za pomoci Jirky závoru objet. Jupí, moje první objetá závora lesním porostem... Ranža zase fotí, Siemens uklidňuje Janu, že tentokrát půjde cesta pěkně lesem v suchoučku, žádné kameny. No...zpočátku to byla paráda, ale čím hlouběji do lesa, tím měkčeji, klouzavěji a kamenito. Na jednom radícím bodu se velitelé domluvili, že se budeme držet červené značky, ta musí jistě vést do civilizace a tedy k silnici. Stále je vedro, klouže to čím dál víc, v lese probíhala těžba, tak jsou místy kořeny a hluboké rýhy po technice. Červenou značku jsme nechtě opustili, napětí stoupá, nervy pracují. Jana už vůbec nemluví (při tom se nemá za Siemensem čeho bát, terén mu jde bezvadně, já si takto za někým zdatným sedět, tak si to užívám), nabízím jí pro uklidnění aspoň tatranku, když panák nelze, ale nechce. Siemens říká, že je Jana naštvaná a tak on bude za chvíli taky, Jirkovi je vedro a vypadá nespokojen. Co Ranža nevím, asi trochu bez špuntů bojoval, ale mně se to lesní ztrácení cesty moc zamlouvalo. I hlad mne přešel. Být tam někde plácek s vodou, líbilo by se mi tam i přespat. Nahlas bych to ale v té chvíli nevyslovila, mohli by mne tam nechat, napospas vlkům a medvědům :-) (J: Si piš, já byl přehřátej a tedy i naprdnutej, nepříjemnej, vzteklej, nerudnej a vůbec nechutnej). Někdo navrhuje napít se té protistresové minerálky z lázní, ale nikdo už nic nechce, jen dostat se na asfalt. Je dost hodin a do chaloupky v Hostinném ještě kus cesty. Vracíme se kousek na rozcestí, Siemens jede prozkoumat jinou cestu, po chvíli zatroubí. Nevíme co to znamená, asi abychom vyrazili za ním. Tedy Jirka bere za sebe Janu, pak já a nakonec Ranža. A safra.... jedno místečko je těžší. Po stranách hluboké koleje plné vody a uprostřed tak 30cm široká travnatá kluzká vyvýšenina. Siemens (teď mne tak napadá, že ani nevím jaké je vlastně jeho křestní jméno) (J: Marek) projel prve bravurně i s kufry, trochu to vzadu uklouzlo. Jirka s Janou za ním opatrně a já, krve by se ve mne nedořezal. Když tam spadnu, bude to sice do měkkého bahna, ale též do vody. Motorka si zaplave. Dobrý, povedlo se! Pak již klidná jízda bez záludností po polní cestě a za boj s lesním oraništěm jsme byli odměněni krásným zapadajícím sluncem, které se po výjezdu z lesa objevilo nad Krkonoši. Hurá, jsme na asfaltu u vesnice Gorzeszów. Poté již k hranici přes Chelmsko Slaskie a za Okzeszynem překračujeme hranici. Před Trutnovem čerpáme, Siemens kupuje Janě nějaké dobrůtky na usmířenou a pokračujeme do Hostinného. Pěkná večerní cesta, vedro pomalu pomíjí a ubytování se blíží.
V Hostinném odložíme motorky, svoje saky paky naházíme do chaloupky a hurá do hospody. Je půl desátý. První hospoda již nevaří, tedy nás Jirka rychlým tempem (skoro během) vede k další na náměstí, vedle obrů na radnici. Tam sice již pomalu zavírají, ale jídlo nám udělají. Každý si dá co je mu potřeba a přesouváme se k dalšímu restauračnímu zařízení, kde nás ještě nebudou vyhazovat. Prý nějaká zastrčená špeluňka, kde Jirka již mnoho let nebyl. Bylo tam fajn, konečně byl klid, byli jsme najedeni, napojeni a měli tam pivo Krakonoše za 12,-Kč. Co za výkonnost pivo mělo nevím (J: dvanáct voltů). Nějak mi to bylo jedno, hlavně, že bylo čeho se napít po parném dni. Když se čas nachýlil a brzo vstávající Jirka usínal při řeči, jdeme zpět do chaloupky. Ještě trocha slov a Jirkovy slivovice, na Siemense a Ranžu přišla rozjímavá nálada (J: to jsem o něco přišel, ale měl jsem již „zalomeno“) a hurá do hajan. Vyfasovala jsem místo na ohromné vysoké posteli, kam jsme se vešli pohodlně tři. Bezvadně se z ní ráno slejzalo. Jana musela do krátké trpasličí postýlky a Siemens spal na verandě. Nevím jak ostatním, mně se spalo bezvadně, ani jsem nezaznamenala, zda někdo pochrupkával. Prý ano, i já :-).
Ráno klasika, očista u hydrantu venku, snídaně – Siemensovy teplé párečky ráno nakoupené, kafe, čaj, co kdo chtěl. Je znovu teplo. Trocha ranního poblafávání a pomalu se rozjíždíme směrem k domovům. Ještě jedeme společně k vesnici Verdek podívat se na dřevěný krytý most.
http://www.libri.cz/databaze/mosty/heslo.php?id=1097
Po cestě pro mne trochu vzrůšo, neb 20m přede mne, přímo napříč přes silnici spadla velká uschlá větev. Nic dělat nešlo, naštěstí ji motorka přejela, spíše přeskočila.
Poté na vodní nádrž Svět království-Bílá Třemešná
http://www.interregion.cz/turistika/stavby/technika/les_kralovstvi/prehrada_les_kralovstvi.htm
a tady se musíme s Ostraváky rozloučit, míří ještě někam do Pardubic a dál. Tak ahóój, bylo to s vámi príma, dobře dojeďte.
Dál již jen ve třech na Raisovu chatu na rozhledovém vrchu Zvičina.
http://www.interregion.cz/turistika/priroda/kopce/zvicina/zvicina.htm
Klídek pohoda, sedíme si u stolečku, popíjíme tekutiny, dáváme zmrzku. Po hodině vyrážíme dál parádní krajinkou k Pecce a podél potoka Javorka do Lázní Bělohrad a Ostroměře. Ranža vzadu se nezvykle courá, asi si chce užít poklidu a kochání. Jirka naopak „tlačí na pilu“, nejspíš chce být brzo doma a léčit ofouknutá záda, aneb jsme včera jezdili chvílemi jen v triku. Dál přes Kopidlno, za vesnicí Mlýn smutně koukám na rybník Zrcadlo, ale nezastavuje se :-(. Za Křincem v Oskořínku se Jirka loučí a prchá domů, my jedeme na rozhlednu Romanka, kde jsme ještě nebyli
Přestože
je to jedna z nejníže postavených rozhleden, výhledy daleké, jen ty
kovové roštové schody s průhledy dolů by nemusely být. Nó ale, nebyla
jsem sama, ještě jedna návštěvnice měla očividné potíže se stabilitou.
To potěší, když člověk v nesnázích není sám :-). Stavba je v širokém
okolí jediná vhodná pozice pro dravé ptáky, neboť tady nacházíme plno
zvrácených výměšků a několik mrtvých myšek.Pokoukáme, rozjímáme kde a jak chrní okolo běhající zajíci. Ani se mi nechce domů, ale je nutno, Ranža něco má. Samotná na koupání nikam nepojedu, na to nemám odvahu, tedy přes Sadskou, Český Brod a Říčany se přiblížíme k jižnímu okraji Prahy, za můstkem na Zbraslavi si dáme ahoj a domů je to jen pár kilásků.
Pěkný výlet to byl, díky všem za nápady a společnost. Vždycky mne překvapí, kolik pěkných míst je po okolí bližším i vzdálenějším, ale v rámci jednodenního dojetí. Tož třeba někdy příště zas ahoj.
Eva
Náhledy fotografií ze složky Za podzemím asfaltem i lesem
Komentáře
Přehled komentářů
To je super, že nějaký návštěvník taky vystoupí z temnot a něco napíše, díky :-)
Osówka je hned vedle, resp. dole v údolí v Gluszyci, Ještě je tam podzemí Rzeczka a možná ještě něco. Všechny to spolu zřejmě nějak souviselo, ovšem nebylo to dostavěné a dodnes to dokonce není ani všechno prozkoumané.
Bezva
(Ivoš- Fazerman, 19. 1. 2009 8:59)moc jsem se bavil,to v tom Polsku-já tam byl předloni v nějakém podzemním komplexu OSOWKA se to jmenovalo,tak tedˇnevím,jestli to bylo ono nebo ne?
...
(Ranža, 4. 2. 2009 14:18)