Motokochání

Tak dnes zase do sedel motorek...
Vstáváme kolem šesté všichni, neb nás čeká (jako už každý další den) řádná porce kiláků a netřeba otálet. Co nestihnem dopoledne, nestihnem vůbec.
Patnáct minut před osmou se loučíme s přívětivým panem majitelem, po nás vše (dámy, díky moc!) uklizeno a umyto, ať mu nepřiděláme příliš práce.
Uprostřed Viseu stavíme, bychom se pokusili o výběr prašulí z bankomatů. První v bance Transylvania, vydá lejky jen Honzovi, který má Visu. My s Evou s Mastercardy musíme posléze přes ulici do bankomatu banky Carpathia, který se projeví jako daleko vstřícnější než jeho předchůdce, a vydá nám žádaný obolus dle naší volby. Takže jsme zaopatřeni a můžeme vyrazit. Hned za městem ale stavíme u evropsky vyhlížející pumpy a všichni dotankujeme. Já ovšem jen trošku, protože moje včerejší porce kilometrů byla pouze jednociferná. A pak už konečně můžeme naplno vyrazit.
E: Ráno při kontrole motorky potkávám paní domácí, má chuť si povídat – rusky. Tak jo. Ptám se na ty včerejší ženy ve skládaných sukních a s šátky. Prý pro tuto oblast klasické oblečení a čím tlustší osoba, tím líp. Ji (štíhlou a pocházející z jiné části Rumunska) když přivedl na námluvy domů manžel, tchyně zrovna moc nevítala :-(.
Dnes tedy konečně začíná ta pořádná cesta po rumunských Karpatech. Z velké části po silnicích lemovaných v mapě zelenou barvou – tedy kochací. A ještě nás dnes čeká přejezd po „vlásence“, který jsme na předodjezdových ladících vyjížďkách několikrát s obavami zmiňovali. Buď to půjde, nebo ne, ale je to zkratka a to je výzva.
Jirka sice něco zmiňoval v minulých dnech o tom, že se po návštěvě horské železnice oddělí, neb už ho nic dál neláká, ale pokračuje.
První část denní etapy nás vede do podmračeného pohoři Rodnei. Nebudu lhát, docela mi tohle počasí vyhovuje. Hajc zůstal kdesi za našimi zády, tedy jede se příjemně a mohu fungovat tak, jak jest u mne normálno. Za městečkem Borsa začneme stoupat do sedla Prislop (1416 m.n.m., dle mne 1426), je sice sucho, ale cejtím vodu. Po pár zatáčkách je jasno. Začíná drobně mžít, náčelnictvo staví na malém parkovišťátku a velí do nemoků. OK, proč ne?
Naštěstí mám z Ostrovů výcvik v tomto směru takřka dokonalý :-), stejně jako systém uložení. Stačí rozepnout „mrtvou tetu“ a vypadnou nemoky. Nasoukání není problém, díky goretexovým botkám a rukavicím absentuji s užíváním návleků na konce končetin:-))). A odbočím, popravdě, ještě jsem nezažil že by mi „prochcaly“ botky. Rukavice, to už se stalo, ale hajc-hefty vždy odpomohly.
Ale to byl trochu onačejší régen než dneska. To, co nám teď Karpaty předvádí, je slabý odvárek řádného ostrovního nebo skandinávského vodypadání. Víceméně, sotva tak navlhne silnice a lopuchy kolem ní. Ale bacha, právě teď to nejvíc klouže, a ustlat si ve Vlkodlakách, to nemám v úmyslu ani náhodou. Dostat se do rukou zdejším ranhojičů, dík, ale asi nechci :-(.
Zbytek stoupání do sedla zvládneme v pohodě, provoz je mizivý a tak si můžeme ject přesně podle svého.

Sedlo liduprázdné, melancholická atmosféra s mraky takřka na naší úrovni, jo, tohle mám rád. Daleko víc než kdyby tady šajnilo slunce a tahalo rtuti teploměrů do nadoblačných výšin. Všichni zůstávají hned vedle silnice, já ale kousek dál zmerčím cosi zajímavého – stavbu kostela na vzdálenějším hřebeni. Tak se tam mrknu.

Pokračujeme podél vody, ale dost nad ní na svahu. Cesta však klesá, až se asi po deseti kilometrech dostaneme víceméně na úroveň hladiny. Vjedeme do malé vesnice v zátoce, když tu Jindra dosti intenzivně brzdí. Proč? No, důvod je vidět – vpravo pod silnicí je malý kempík, i s chatkama, a zde zřejmě nám bude souzeno přespati. Jindra zajede až k bráně, za chvilku se za ním spustím i já, bych mu pomohl s případnou konverzací. Ale bavit se není s kým, na bráně se kejvá řetěz s mohutným visáčem, nikde nikdo a vypadá to, že dlouho zde již nikdo nepůsobil. No, smolík.
Jindra navrhuje, že prej nahoře je nějaká hospoda či co, a že bychom se mohli tam pozeptat, jak je to s kempíkem. OK, ty jseš tady šéf, jdeme na to.
Hospoda jménem Hanul Anutei, no, popravdě, je to jen prosté stavení s jedním sálem uvnitř a pár stoly venku. Pár místních zde usrkává lahvoně, ani zde nemají pípu, jen velké chladnice ... to je mi ale hospa :-(.
Vládnou zde dvě Rumunky, jedna menší čtyřicátnice a asi o deset let mladší, leč značně dobře rostlá kolegyně. Obě ale nejsou mocny ničehož než jazyka svého mateřského, latinského ostrova v moři slovanském. Takže opět posunština a pantomima. Z ní vyplyne, že kemp je opravdu zavřen (to už jsme si všimli...) neb majitel je dlouhodobě nemocen. Jindra chce vědět, jestli je tady někde nějaká jiná možnost přespání. Opět přeposunčím, a servírka ihned ochotně kejve hlavou jako že nahoře v patře něco je. Tak se jdeme mrknout. Ubytovací patro má čtyři pokoje plus plné vybavení, jeden z pokojů je pětilůžkáč. A prej tohle všechno pro všechny za padesátku místních, na osobu tedy necelých sedmdesát našich :-)).
Tenhle argument zřejmě u náčelníka zabírá měrou nebývalou, neb ihned uděluje souhlas, takže si plácneme. Ani jsem takovýto konec nečekal, nějak rychle Jindra opouští zásadu, že spát venku a penzióny že fuj :-). Motorky prej máme podle číšnice dát dovnitř ke stolkům, a vůbec, máme se tady chovat jako doma.
První tedy, co s Honzou uděláme, když odtaháme těch pár cajků nahoru, je, že si dáme jedno chlazené přímo z lednice. Nevím jak jemu, ale mě to obrazně i doslova postaví na nohy.
Rozebereme si postele (vyfasuju Honzu), ihned ze sebe sundám motoodění a sypu si to jako první do sprchy. Ouha, lehká pižka na kráse – ať kroutím kohoutkama jak chci, teče furt a jen a jen studená. Tedy, studená, spíše lehce vlažná, no a jelikož jsem rozpálen, klidně si dám komplet sprchu. Halt, když je nutnost, člověk se vždycky nějak uskrovní. A chladná sprška bodne.
A už je zase pohoda. S Honzou se po uspořádání všeho odebereme na zahrádku, a díky pitnému deficitu se rozhodneme ochutnat všechna místní piva, co tu mají. Neee, nebojte se, mají jen tři druhy :-). Honza operativně u té mladší číšnice objednává tři porce místního uzeného masíčka s chlebem, neb kromě konzerv je to tu to jediné, co hospa nabídne. Ač strava prostá, mě osobně chutná jen což. Pravda, nemusím mít zrovínka lanýže, aby mi chutnalo. Taky to má co do činění s večerem, kdy se od vody vkrádá osvěžující chládek.
Zbylá číšnice nám s řádným předstihem signalizuje, že v deset se zavírá. Objednáme tedy ještě jeden palebný průměr, vyfasujeme klíče od zadního vchodu, a paní nebo slečna zatahuje mříž, zamyká, skáče do svého Loganu a mizí kamsi do soumraku. Ještě chvilku posedíme ve třech (Jindřiši se opět někde toulají individualisticky), než nám dojde osvěžující mok. Pak prokličkujeme mezi lejny v zadním traktu, s menšími obtížemi za sebou zamkneme, hygoška a šup do pelechu. Spí se kráááásně....

E: Pravda, mne taky překvapilo, že budeme spát zase v posteli, už jsem se těšila do spacáku. Ale nevadí, já se dočkám a tady to bylo rychle a po cestě. Zřejmě chtěl Jindra vyhovět Jirkovi, aby se cítil dobře – večerní pivo a postel. Jen musím usnout první, pět lidí v pokojíku, a pokud někdo začne chrápat, nemám šanci se spánkem. Povedlo se a spalo se pod těžkou péřovou duchnou jak od babičky, parádně.

Dnes ujeto 265 km za 10 hodin, 48 minut a 55 sekund, při průměrné rychlosti 24 km/h. Nejvyšší bod 1424,2 m.n.m., nejnižší 475,3 m.n.m.