Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nízký průlet Vyšnými Vlkodlaky - den čtvrtý

12. 7. 2010
Den čtvrtý              Pondělí, 12. 7. 2010

Tak dnes zase do sedel motorek...
Vstáváme kolem šesté všichni, neb nás čeká (jako už každý další den) řádná porce kiláků a netřeba otálet. Co nestihnem dopoledne, nestihnem vůbec.
Patnáct minut před osmou se loučíme s přívětivým panem majitelem, po nás vše (dámy, díky moc!) uklizeno a umyto, ať mu nepřiděláme příliš práce.
Uprostřed Viseu stavíme, bychom se pokusili o výběr prašulí z bankomatů. První v bance Transylvania, vydá lejky jen Honzovi, který má Visu. My s Evou s Mastercardy musíme posléze přes ulici do bankomatu banky Carpathia, který se projeví jako daleko vstřícnější než jeho předchůdce, a vydá nám žádaný obolus dle naší volby. Takže jsme zaopatřeni a můžeme vyrazit. Hned za městem ale stavíme u evropsky vyhlížející pumpy a všichni dotankujeme. Já ovšem jen trošku, protože moje včerejší porce kilometrů byla pouze jednociferná. A pak už konečně můžeme naplno vyrazit.
E: Ráno při kontrole motorky potkávám paní domácí, má chuť si povídat – rusky. Tak jo. Ptám se na ty včerejší ženy ve skládaných sukních a s šátky. Prý pro tuto oblast klasické oblečení a čím tlustší osoba, tím líp. Ji (štíhlou a pocházející z jiné části Rumunska) když přivedl na námluvy domů manžel, tchyně zrovna moc nevítala :-(.
Dnes tedy konečně začíná ta pořádná cesta po rumunských Karpatech. Z velké části po silnicích lemovaných v mapě zelenou barvou – tedy kochací. A ještě nás dnes čeká přejezd po „vlásence“, který jsme na předodjezdových ladících vyjížďkách několikrát s obavami zmiňovali. Buď to půjde, nebo ne, ale je to zkratka a to je výzva.
Jirka sice něco zmiňoval v minulých dnech o tom, že se po návštěvě horské železnice oddělí, neb už ho nic dál neláká, ale pokračuje.
První část denní etapy nás vede do podmračeného pohoři Rodnei. Nebudu lhát, docela mi tohle počasí vyhovuje. Hajc zůstal kdesi za našimi zády, tedy jede se příjemně a mohu fungovat tak, jak jest u mne normálno. Za městečkem Borsa začneme stoupat do sedla Prislop (1416 m.n.m., dle mne 1426), je sice sucho, ale cejtím vodu. Po pár zatáčkách je jasno. Začíná drobně mžít, náčelnictvo staví na malém parkovišťátku a velí do nemoků. OK, proč ne?
Naštěstí mám z Ostrovů výcvik v tomto směru takřka dokonalý :-), stejně jako systém uložení. Stačí rozepnout „mrtvou tetu“ a vypadnou nemoky. Nasoukání není problém, díky goretexovým botkám a rukavicím absentuji s užíváním návleků na konce končetin:-))). A odbočím, popravdě, ještě jsem nezažil že by mi „prochcaly“ botky. Rukavice, to už se stalo, ale hajc-hefty vždy odpomohly.
Ale to byl trochu onačejší régen než dneska. To, co nám teď Karpaty předvádí, je slabý odvárek řádného ostrovního nebo skandinávského vodypadání. Víceméně, sotva tak navlhne silnice a lopuchy kolem ní. Ale bacha, právě teď to nejvíc klouže, a ustlat si ve Vlkodlakách, to nemám v úmyslu ani náhodou. Dostat se do rukou zdejším ranhojičů, dík, ale asi nechci :-(.
Zbytek stoupání do sedla zvládneme v pohodě, provoz je mizivý a tak si můžeme ject přesně podle svého.

 

Betonový kostel :-)

Sedlo liduprázdné, melancholická atmosféra s mraky takřka na naší úrovni, jo, tohle mám rád. Daleko víc než kdyby tady šajnilo slunce a tahalo rtuti teploměrů do nadoblačných výšin. Všichni zůstávají hned vedle silnice, já ale kousek dál zmerčím cosi zajímavého – stavbu kostela na vzdálenějším hřebeni. Tak se tam mrknu.

Sedlo Prislop

No,skoro se mi to stalo osudným. Otáčím se totiž víceméně na stavbě a zarejduju do hlubokého, právě čerstvě navezeného a rozhrnutého písku. Přední kolo se ihned zařezává a skoro jdu na budku. Díky přeci jen menší rychlosti a tělesné konstituci ale polopád ustojím beze ztráty jakékoliv květinky :-). Zaparkuju jakoby nic, za mnou jedoucí Honza má však oči na pravém místě a mé přízemní akrobacie si všimne. Ale zůstane to mezi námi chlapy, že....

Obrazek

Takže mohu věnovat pozornost okolí. Překvapí rozsáhlý hřbitov opodál (no, zajímalo by mne, kdože zde odpočívá), co ale zaujme nejvíc, je novostavba pravoslavného kostela. Už jsem viděl lecjaké kostely – dřevěné pravoslavné nebo norské, kamenné románské a gotické, cihlové baroko v různých formách. I robustní skotské, skládané z masivních kamenů nasucho. Ale teď a tady mám tu čest s kostelem, vyvedeným jako betonový monolit – no toto..... Na novostavbě je ještě vidět šalung. S Jindrou se shodneme, že zřejmě bude zakryt dřevěným ostěním, a davy turistů tu budou posléze obdivovat krásný dřevěný karpatský kostel :-). No nic, svět chce býti klamán.
E: jen doplním, že přes sedlo hnedle kolem nás vedl své malé stádečko koz pastýř. A kozy to byly moc hezké – černobílé s dlouhými chlupy a několikrát zatočenými rohy. Ve stánku jsem konečně chtěla pořídit nějaký dárek, ale tak jako na minulých místech – to, co by se dalo vézt na motorce, lze koupit i u nás v tržnici. Zase nic a vlastně jsem na tomto výletě nekoupila žádnou pozornost. Myslela jsem si (podle doporučení z internetu) na nějaké kožené sandálky, ale na nic z kůže jsem celou dobu nenatrefila.

Zdejší horské kozy

Kousek pod sedlem stavíme na malou fotozastávku, jen na chvilku, když se nám otevře zajímavý pohled do bočního údolí. Ale náčelnictvo hrabe netrpělivě pravým zadním kopýtkem v krajnici, tož do sedel, borci, nejsme tady pro ozdobu!

Údolí Bistrity

Sjedeme jihovýchodní rampou do údolí řeky Bistrity, jím se dostaneme až na křižovatku s hlavní silnicí 17/E576. Uhneme vlevo a po silnici až nevlkodlašských parametrů (taky kolem stojí cedule hlásající, že za tohle tady taky mohou evropské chechtáky) vystoupáme do sedla Mestecãniş (1096 m.n.m., moje GPS ukazuje 1103). Skoro mi to zde tak trochu připomíná Alpy, respektive alpské podhůří. A je to fajne....
Mestecanis 1
Mestecanis 2
Už je po půl jedné, něco mi říká, že se bude obědvat. A taky jo :-) Náčelníci velí, že jídlo, podnáčelnice souhlasí (opaku bych se sakra moc divil :-)))), no a podpalubí (čeledníku) nezbývá než souhlasit. Pravda, skulinka v žaludku by se našla :-), ne že ne.
Zde se ale ukáže, jak odlišné jsou lokálně gurmánské představy grupy individualistů, kteří se shodou okolností sešli na této výpravě. Jindra se Zuzou skončí na slepém laloku bývalé silnice, kde zaboří otvírák do vezených, plechem obalených, pochutin. My, zbývající kofeinisti, najdeme útočiště na nedalekém parkovišti v prostém kiosku. Ten nabízí jen to kafe, nějaké nealko a pišingry.
Kafe nás uspokojí (zřejmě ve Vlkodlacích nenarazíme na blbý kafe, dobrej voddíl :-)), u mě a Honzy ale nastartuje i chuťové pohárky. Eva, ta to má dobrý, dutinku má zaplněnu průběžnými zákusy. My ale nic takového neabsolvovali, tudíž se ohlížíme po dalším :-).
Podle informace zdejší servírky (poněkud unavené a ztahané dámy drobného vzrůstu a středních let) je strava servírována v malé restauračce o kousek výš. OK, ponecháme Evu zde (opět, prý pojí ze svého, plechového a umělohmotného), a odebereme se tam, kde nám nabídnou něco zdejšího.
Veranda restaurace je prázdná, takže se rozložíme podle libosti. Hnedle je u nás paní restauratérová, lístek, a fajn! Je v rumunštině a angličtině :-).
Shodneme se, že našim schránkám nejlépe prospěje řádná polévka. Objednáme si zdejší specialitu, ze které se vyklube netradiční dršťková, bílá. Ale je vynikající, se zdejší voňavou vekou bodne. Zajímavostí je servírování feferonek k polévce. Ty splouhnu já, Honzovi zrovínka nevoní.
Jako druhý chod jsou nám přineseny mititei, něco jako zdejší čevapčiči. Dostanete to všude, kam se vrtnete, vlkodlašská národní mňamka. A rozhodně s ní neprohloupíte! Dělají se zásadně čerstvé, žádné předmražené polotovary, tedy typická chuť je zaručena. Servírovány jsou s hořčicí nebo jinými tipy, a samo s bílým chlebem.
Tedy, taky pochoutka! Jasně, aby nebyla, po třech dnech různě flikovaného stravování :-).
Můj názor je, že když už člověk zavítá někam dál než za humna, měl by se (samo s hygienickými a zdravotními limity) pokud možno stravovat místně. Snažíme se tohle pravidlo s Janou dodržovat, tady ale asi moc shodně uvažujících souputníků nenaleznu. Škoda, myslím si, že se ostatní svým trváním na konzumaci vezeného zboží zbytečně ochuzují o komplexní prožitky cizí země. Ale jasně, vidí to prostě jinak :-(. Další bod, kde shoda mezi mnou a zbytkem grupy zrovínka nepanuje. A bohužel, teď trochu předběhnu – tohle a tady bylo jediné a zároveň poslední blízké setkání třetího druhu se zdejší gastronomií. Více náčelnictvo nepovolilo :-). Škoda, přeškoda, rumunská kuchyně myslím si stojí za navštívení. Ale což, to bychom zase nemohli najet ty patřičné kilometry :-(.
E: Nojo, no, trochu jste zdržovali. Jen vysvětlím svůj náhled:
Z vlastní detailní znalosti restauračního zařízení, jak to v takové kuchyni chodí, se vlastně takto jíst štítím. Nechci brát někomu iluze, ale dovedete si to představit – mnohokrát použitý olej černý jak bota, několik druhů instantních omáček, z které ti připraví cokoli a základ to má stejný, maso né zrovna čerstvé, ale když se okoření, je to žůžo-labůžo, o tom jakou hygienu dodržují kuchaři raději pomlčím. Tedy pokud to není doma uvařené, raději se vyhnu a zažívat pocit obskakovaného hosta nepotřebuji, ale každého věc.
    Shoda sice v tomto bodu nepanovala, ale nikdo neřekl ani slovo výčitek a v pohodě jsme při procházce počkali, až dokončíte gastronomický zážitek.
Sjezd do údolí řeky Moldova je jízdní básní, kterou by mohli vyznávat i majitelé Golďasů, Haryků a podobných obludárií. Táhlé údolí, zbrusu nová a na zdejší poměry neskutečně kvalitní silnice se souběžnou železniční tratí zvolna klesá rozmáchlými oblouky, malebné okolí. Docela se přiznám, že mi to tu připomíná frekventovaná hlavní rakouská nebo švýcarská alpská údolí. Tedy, samo až na občas patrný binec, autopark a vetchá stavení... Ale jede se krásně, dokonce sluníčko vykouklo a projasnilo atmosféru. Samozřejmě jedeme bez nemoků, ty byly zabaleny nahoře o přestávce.
Údolí se rozšířilo a zahustilo, projíždíme města i vesnice, jednu za druhou. Docela se oteplilo, ale temná mračna na okolních vrcholcích nevěstí až tak moc příznivě.
Kolem třetí dorážíme do oblasti, kde podle Jindrova „grálu“ má býti dvojice historicky cenných klášterů. Prvním z nich je Voronet, ležící trochu jižněji od hlavní silnice. Už když z ní uhneme, je více než zřejmé, že „voda jde“.
Voronet 1
Voronet 2
Voronet je zdá se zdejší touratrakcí No. 1. Ve vlkodlašské realitě je to především signalizováno nepřetržitou lajnou improvizovaných tržištních přístřešků po obvodu obřího (a vyasfaltovaného) parkoviště. Větší část je obsazena, a nabízí kromě lokálních produktů i klasická globální cingrdlata.

Voronet zezadu

Zase trochu odbočím, tohle je fenomén vlkodlašského pojetí turistiky. Tedy ne že by se i jinde nenašly stánky na atraktivních místech (Lands End, alpské průsmyky, třeba...), jde ale jednak o míru, druhak o sortiment. Tady to s mírou více než přehánějí, o sortimentu už ani nemluvě. Tohle mi trochu vadí, ale zřejmě k nějaké nutné regulaci tohohle moru teprve dospějí časem. A to ještě netuším, že bude letos hůř, mnohem hůř :-(. Konec odbočky.

Zadní fresková stěna

Zatáhne se úplně, účastníci zájezdu se půjdou pokochat perlou zdejší sakrální architektury. Já se dobrovolně nabízím do funkce hlídače nabalených strojů, neb opatrnosti jaksi nezbývá. Ne že by se jednalo primárně o mě – má zavazadla sestávají z trojice, tedy dvou uzamčených alukufrů a jednoho většího vaku na nosiči, a jakákoliv zcizovací činnost by byla obtížná. Ale společníci mají nabaleno zhusta několik porůznu přichycených zavazadel, u nichž by chmatací aktivity mohly být úspěšné. Navíc, je to tady turisticky profláknuté, tedy se dá očekávat i zvýšená hustota pobertíků s rychlými prstíky. Takže zůstávám, zatlačím GS k jednomu neobsazenému stánku a ulebedím se v něm, maje plac jako na dlani. Vzápětí se strhne řádný přívalák, takže jen blahořečím svému rozhodnutí.

Voronet zepředu

Poskakovat kolem sakrální památky v intenzívním lijavci, to fakt nemusím. Kdyby to ale byl třeba bunkr, to by byla jiná :-)).
Lijavec ve své běsnící podobě trvá tak půlhodinku, poté přechází v normální, klasický déšť, a jak to tak vypadá, nemíní až tak brzičko skončit. Vtom zaregistruju Honzu, jak maže zpět i s malým skládacím deštníčkem, který si doma prozíravě přibalil :-). A prej, že se mám jít taky mrknout. Jemu jedinýmu se mě zželelo... Fajn, moc a moc poděkuju, uchopím parasol a mažu ke vstupu. Přísně se tvářící mladá pravoslavná jeptiška (nebo jak se jim říká. V jejích očích čtu opovržení tímhle turistickým maglajsem. Ale chechtáky nesmrdí, že ano, sestro...) mi prodá vstupenku a můžu dovnitř.
Klášterní komplex je bezesporu zajímavá stavba, a pro nás, vyrostlé v jiném kulturním okruhu, značně neobvyklá. Jeho kostel, (zasvěcený mému jmenovci:-)) je kompletně zvnějšku i zevnitř pokryt freskami. Ty mají, jak jinak, náboženské motivy, je zde jak galerie pravoslavných světců, tak znázornění biblických výjevů, mimo jiné i posledního soudu. Impozantní, když si člověk uvědomí, kolik úsilí sem bylo vloženo.
Vevnitř se fotit nesmí, zvenčí je to placené, takže na snímání kašlu a jen si prohlížím, zatímco ostatní se věnují vnějšku a pomalé chůzi na parkplac. Po chvilce se přidružím, postojíme pod přístřeškem, déšť však vypadá, že má našlápnuto na trvalejší mód. Dohodneme se tedy, že vklouzneme opět do nemoků a razíme dál. Připozdívá se, je před čtvrtou, a podle grálu už máme skluz. Vypustíme tedy druhý klášter poblíž, Humorului, a vydáme se na cestu k jihu.

Waiting in the rain

E: I když sakrální památky nemusím (a včera jich bylo na vyjížďce požehnaně), tento klášter je zajímavý pomalováním i z vnějšku. Restaurovaná je zvenku jen vstupní strana, převládá modrá barva. Malby – šel z nich strach. Zřejmě vyobrazení různých svatých, ale každý, opravdu každý byl krutě zabit – vplétání do kola, useknuté končetiny, upálení, rozřezání, brrr. Jiná vyobrazení nevidím. Proto vítám, když se k druhému klášteru nejede, raději do kopců i když teď právě nás čeká ona zmiňovaná zkratka po nejistém povrchu. A bude nejspíš stále pršet. No uvidíme.

A stánky, bylo jich tu plno, pečlivě jsem zkoumala, zda by nešlo něco zakoupit. Nešlo, když už mne zaujal třeba šátek, zblízka byl podobný tomu, který se dal koupit třeba vloni v Mostaru. Možná by se mi líbil koberec, ale ten zase nemohu vézt na motorce, že. Hm, zase jsem nic neulovila.
A ještě něco – byly tady turecké záchody, dóóst špinavé. Člověk by čekat u tak profláklé turistické památky něco evropštějšího, ale ne. Bez ušpinění bot by se to neobešlo, tak raději do přírody.
Po chvilce jízdy zpět po hlavní odbočujeme na vedlejší, a lehce hrbatou betonkou zamíříme proti proudu značně rozvodněné řeky směrem na Stulpicani a dál. Už nevím proč, ale kousek za odbočkou z nějakého důvodu ma chvilku zastavujeme, čehož využiju na prohlídku zdejší visuté lávky přes řeku. Houpá se hezky, místní ale přecházejí bez stínu pochybností, dokonce i jezdci na kolech jsou vidět. Stále prší, tak bez foťáku se jen tak projdu asi do třetiny.

Jedna z mnoha visutých lávek

Mírným deštíkem pokračujeme dále do lůna hor. Za posledním městečkem, Stulpicani, se segmentovaná betonka změní v asfaltku, víceméně ucházejících kvalit – tedy hrbolatou jen z části. Krajina kolem se vylidní, jen sem tam samota, a najednou se před námi vyloupne něco jako kontrastní industriální inferno.

Opuštěná úpravna rud

Už jsem o těchto aspektech rumunské krajiny dost slyšel a četl, poprvé to ale vidím na vlastní oči. Rumuni, tedy hlavně jejich bolševický leader Ceausescu, bazírovali na co největší industriální a surovinové soběstačnosti, leckdy za cenu, ať to stojí co to stojí... Po celé zemi tak vyrostly mohutné průmyslové a těžební komplexy, které leckdy byly už od začátku na štíru s efektivitou. Saturovat je nemohla napořád ani zdejší echtovní diktatura, takže začaly pomalu krachovat už v poslední fázi rudochova panování. Finální úder dostaly tyhle megalomanské komplexy se změnou režimu. Dnešní Vlkodlaky jsou tak docela hustě pokryty neodvratně se rozpadávajícími stavbami a technologiemi. Většinou je z nich postupně vyzmizíkováno vše kovové (Hnědovlkodlaši zdá se fungují i zde), co zůstává, jsou železobetonové či zděné artefakty. Přiznám, že mám pro tohle jistou slabost, a jsem přesvědčen, že i Ranžovi by se tady líbilo :-). Nevím ale, jak je na tom s oblibou této svérázné stránky industriální historie tahle grupa..... ale asi to nebude kdovíjaká příchylnost.

Obrázek idyly zániku

Naštěstí, Jindra zabrzdí přímo uprostřed zpustošeného areálu, jak se ale přiznává, je to hlavně kvůli sanitě :-). Ok, alespoň zde posloužilo „volání přírody“ dobré věci. Takže každý jde za svým :-). Eva tasí soustíčko, Jindra se Zuzkou zmizí kamsi v ústraní, no a my svobodní mládenci tasíme foťáky. Honza dokonce zmizí do hlubin areálu, kde posléze naráží na dva hlídače. Čeho, to mi nějak není jasné, hlídat tyhle trosky nedává moc smyslu. Ale možná je něco uvnitř ještě funkční.

Náčelník v dobrém rozmaru

Mne však spíše zaujme rychlost a efektivita, se kterou se příroda zmocňuje toho, co jí bylo kdysi brutálně vyrváno. Stačilo dvacet let, a uprostřed betonové pouště začínají růst stromky, objevuje se tráva, a na ní se pasou kravky. Kolik tomu dáváte let? Jsem přesvědčen, že za dalších třicet let zde bude jen pár betonových artefaktů uprostřed bujné vegetace. Inu, něco takového jsme s paní dochtor viděli na Rolavě v Krušných horách – padesát let opuštěné železobetonové stavby cínového dolu už nebylo na dvacet metrů skoro vidět. Jo, mocná čarodějka, příroda... snad jen ty pyramidy nás přežijí....

Zmar a chandra

E: Tak mne tedy zaujali býci, kteří se tady mezi rozbořenými budovami továrny pásli a sem tam se pošťuchovali rohy. Měla jsem totiž zrovna červené triko. Nasadím raději pro jistotu bundu. Vše OK, nejevili zájem.

Ale dost úvah, rázný povel náčelníkův utíná tok myšlenek o neodvratné budoucnosti, a navrací mě do reálného času, teď a tady :-). Tudíž, na stroje a pokračujem ... Asi o dva kilometry dále projíždíme kolem ústí cca dvou štol, hned nad nimi je ohromný, samozřejmě opuštěný a vybydlený, administrativní a skladový komplex. Kdybychom už měli čas na hledání noclehu, zde by to bylo ideální. Najít jednu místnost či plac pod střechou by neměl být až tak problémek, nemuseli bychom stavět stany (vody kolem je habakuk), a přitom bychom byli uprostřed nefalšované a pusté divočiny. A ta romantika, industriální genius loci.... no tady bych zasídlil hned! Většinový proud však míří dál, tedy si nechám zajít chuť, zatnu klapačku a pokračuju za posledním červeným světýlkem.
Po dalších pár kilákách projedeme nevýrazné sedlo, čímž překonáme hlavní hřeben pohoří Munţii Stânişoare. V klesání, které tvoří jedna utažená serpentina za druhou, stavíme u pítka bychom načerpali vodu do poloprázdných zásobníků. Jednu láhev hned vypiju, chladná voda šmakuje.
V údolí Bistrity se připojíme na hlavní „17B“, která nás má dovést až k přehradě Izvorul Muntelui a městečku Bicaz, kde předpokládá Jindřich dnešní spaníčko. Ale je lehce před šestou, tak to bude večeře někde v příkopě a pak ještě další asi tři hodinky jízdy – inu, jak je to u Jindřicha normální.
Další hodinku jedeme údolím, pouze s jednou přestávkou u pumpy na načerpání PH a svléknutí nemoků. Ty zde nejsou nutné, v údolí je značně tepleji a déšť zůstal někde za náma v lesích. Vypadá to, že už asi dnes nezaprší.... Eva má spásný nápad, zakoupí čokoládu a rozdá ji všem kolem. Kalorie bodnou, díkes...

Most přes konec jezera

Za Broşteni se jako mávnutím proutkem osídlení značně zahustí, víceméně projíždíme jednou vesnicí nalepenou na druhou. Za Poiana Teiului se před námi vyloupne konec přehradního jezera. Překlenuje je dlouhý a na naše poměry netradičně vyzdobený most. Stavíme na focení, na navigaci a vůbec na odpočinek a oddych.

Netradiční umístění

Přejedeme na druhou stranu a pokračujeme po levém břehu jezera. Narazíme na vyhlídku, která zve k zastávce a focení. Bohužel je dosti značný opar, takže z fotek je víceméně prd.

Izvorul Muntelui

Pokračujeme podél vody, ale dost nad ní na svahu. Cesta však klesá, až se asi po deseti kilometrech dostaneme víceméně na úroveň hladiny. Vjedeme do malé vesnice v zátoce, když tu Jindra dosti intenzivně brzdí. Proč? No, důvod je vidět – vpravo pod silnicí je malý kempík, i s chatkama, a zde zřejmě nám bude souzeno přespati. Jindra zajede až k bráně, za chvilku se za ním spustím i já, bych mu pomohl s případnou konverzací. Ale bavit se není s kým, na bráně se kejvá řetěz s mohutným visáčem, nikde nikdo a vypadá to, že dlouho zde již nikdo nepůsobil. No, smolík.
Jindra navrhuje, že prej nahoře je nějaká hospoda či co, a že bychom se mohli tam pozeptat, jak je to s kempíkem. OK, ty jseš tady šéf, jdeme na to.
Hospoda jménem Hanul Anutei, no, popravdě, je to jen prosté stavení s jedním sálem uvnitř a pár stoly venku. Pár místních zde usrkává lahvoně, ani zde nemají pípu, jen velké chladnice ... to je mi ale hospa :-(.
Vládnou zde dvě Rumunky, jedna menší čtyřicátnice a asi o deset let mladší, leč značně dobře rostlá kolegyně. Obě ale nejsou mocny ničehož než jazyka svého mateřského, latinského ostrova v moři slovanském. Takže opět posunština a pantomima. Z ní vyplyne, že kemp je opravdu zavřen (to už jsme si všimli...) neb majitel je dlouhodobě nemocen. Jindra chce vědět, jestli je tady někde nějaká jiná možnost přespání. Opět přeposunčím, a servírka ihned ochotně kejve hlavou jako že nahoře v patře něco je. Tak se jdeme mrknout. Ubytovací patro má čtyři pokoje plus plné vybavení, jeden z pokojů je pětilůžkáč. A prej tohle všechno pro všechny za padesátku místních, na osobu tedy necelých sedmdesát našich :-)).
Tenhle argument zřejmě u náčelníka zabírá měrou nebývalou, neb ihned uděluje souhlas, takže si plácneme. Ani jsem takovýto konec nečekal, nějak rychle Jindra opouští zásadu, že spát venku a penzióny že fuj :-). Motorky prej máme podle číšnice dát dovnitř ke stolkům, a vůbec, máme se tady chovat jako doma.
První tedy, co s Honzou uděláme, když odtaháme těch pár cajků nahoru, je, že si dáme jedno chlazené přímo z lednice. Nevím jak jemu, ale mě to obrazně i doslova postaví na nohy.
Rozebereme si postele (vyfasuju Honzu), ihned ze sebe sundám motoodění a sypu si to jako první do sprchy. Ouha, lehká pižka na kráse – ať kroutím kohoutkama jak chci, teče furt a jen a jen studená. Tedy, studená, spíše lehce vlažná, no a jelikož jsem rozpálen, klidně si dám komplet sprchu. Halt, když je nutnost, člověk se vždycky nějak uskrovní. A chladná sprška bodne.
A už je zase pohoda. S Honzou se po uspořádání všeho odebereme na zahrádku, a díky pitnému deficitu se rozhodneme ochutnat všechna místní piva, co tu mají. Neee, nebojte se, mají jen tři druhy :-). Honza operativně u té mladší číšnice objednává tři porce místního uzeného masíčka s chlebem, neb kromě konzerv je to tu to jediné, co hospa nabídne. Ač strava prostá, mě osobně chutná jen což. Pravda, nemusím mít zrovínka lanýže, aby mi chutnalo. Taky to má co do činění s večerem, kdy se od vody vkrádá osvěžující chládek.
Zbylá číšnice nám s řádným předstihem signalizuje, že v deset se zavírá. Objednáme tedy ještě jeden palebný průměr, vyfasujeme klíče od zadního vchodu, a paní nebo slečna zatahuje mříž, zamyká, skáče do svého Loganu a mizí kamsi do soumraku. Ještě chvilku posedíme ve třech (Jindřiši se opět někde toulají individualisticky), než nám dojde osvěžující mok. Pak prokličkujeme mezi lejny v zadním traktu, s menšími obtížemi za sebou zamkneme, hygoška a šup do pelechu. Spí se kráááásně....

E: Pravda, mne taky překvapilo, že budeme spát zase v posteli, už jsem se těšila do spacáku. Ale nevadí, já se dočkám a tady to bylo rychle a po cestě. Zřejmě chtěl Jindra vyhovět Jirkovi, aby se cítil dobře – večerní pivo a postel. Jen musím usnout první, pět lidí v pokojíku, a pokud někdo začne chrápat, nemám šanci se spánkem. Povedlo se a spalo se pod těžkou péřovou duchnou jak od babičky, parádně.

Dnes ujeto 265 km za 10 hodin, 48 minut a 55 sekund, při průměrné rychlosti 24 km/h. Nejvyšší bod 1424,2 m.n.m., nejnižší 475,3 m.n.m.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zážitek

(jneuro, 30. 8. 2010 20:33)

Ano je to zážitek. A to teprv louskám čtvrtej den. Hezká akce, hezký zážitky a k tomu mnoho hezkejch fotek.