Motokochání

Jak už to tak chodí, všechno už tady jednou bylo. I moje letošní situace s dovolenou na mašině se podobá té z před pěti léty jako přes kopírák. Ctěný čtenář mých spisků si vzpomene, že tehdejší reporty pidivýjezdů začínaly slovíčkem „ERSATZ“. No a letos by tomu mohlo být nastejno.....

Plánovaný dvoutýdenní Wales prostě nevyšel. Do cesty se postavila dočasná zdravotní neschopnost kolegy na dovolenkových cestách Zbyňka, no a sám se na dva týdny na milované a zbožňované ostrovy nevydám. Věk už hovoří a omezuje, stává se ze mne přizdisráč a když se bojím, seru v síni...

Rázem je tu otázka, kam tedy a zdali vůbec. Shodou okolností ale plány nevychází i slovutnému souručenství tří motodobrodruhů (z nichž dva jsou mými přáteli nejen v jedné stopě) na cestu do daleké Gruzie či kteréžeto azbukální tramtárie. Jeden z nich, Jindra, se neprodleně chápe bezprizorního náčelnického žezla a na trochu pozdější termín než je u nás zvykem (červenec) naplánuje jedenáctidenní výjezd po karpatském oblouku. Přesněji – ze Slovenska na Zakarpatskou Ukrajinu, poté do severního Rumunska a jím až na jih k Dunaji do Banátu.

Jak je jeho konzervativním zvykem, hodí to vše strojopisně na papír, přidá mapku a obešle ty, o kterých předpokládá, že by mohli ject. Trochu překvapen obdržím pozvání též.

Popravdě řečeno, váhám, a váhám tak úsilovně, až si toho všimne i paní doktorka:-). Maje stále na mysli poslední společnou dovolenou v roce 1995, kdy se naše představy o motodovolené DOST lišily, a vědom si skutečnosti, že se stářím se konfliktní části povahy spíše utvrzují než že by se obrousily, se mi do tohohle projektu vůbec, ale vůbec nechce. Nakonec však podléhám nátlaku okolí a souhlasím se zakoupením lístků na autovlak do Popradu. Koneckonců, když to nebude klapat, trhnout se můžu dycinky a návrat v single módu snad zvládnu. Dalšími účastníky mají být Eva a jeden její kámoš, kterého jsem kdysi potkal na chvilinku při jednom z výletů.

Jednou z mnoha skutečností, které mne děsí, je Jindrův itík, respektive jeho kilometrická nálož. Věda, jak on na svých harmonogramech lpí a trvá, mám nejasné loupání v zádech, že z motorky za celý den slezeme tak na tankování a odpouštění tělních tekutin. A jak známo, já preferuju spíše model projet míň, ale poznávat víc. Ale pořád mě uklidňuje, že přeci s nima nemusím bejt furt ....

Dalším záporným faktorem může být skutečnost, že by tohle měl být první dovolenkový trip na GS – všechny předešlé děly se na silničních kapotovaných korábech J350/638, RT či LT :-). A jak si stařenka povede v kolektivu mnohem modernějších a agilnějších endur není jisto. Kombinace starý muž – stará motorka je v tomto úhlu pohledu značně riziková :-(.

Ale nic, nechávám věcem volný průběh a doufám, že mi někdo nebo něco v průběhu příprav ukáže či naznačí, jak bych se měl zachovat ....

Varovně vztyčený prstík se ukáže na konci prodlouženého „cyrilometodějského“ víkendu, který trávíme s paní doktorkou ve Slavkovském lese. Při návratu neodolám své rozhlednové vášni a pokouším se přímo z chodu zdolat rozhlednu Krkavec severně od Plzně. Bujarý nástup do vrchu ukončí bahýnko a mokrá tráva, takže GS, já i paní dochtor končíme v přilehlé řepce :-(. Nám se nic nestane, leč po návratu domů zjišťuji prasklý nosič pravého kufru, naprasklou podsedlovku v místě úchytu nosiče a zohýbaný alukufřík.

Ten spravím neprodleně několika dobře mířenými ránami báchamrem, se zbytkem si ale hrubá síla neporadí – to chce majstra s céóčkem...

Naštěstí je k dispozici ve spřáteleném CarServisu (budiž mu nehynoucí čest a sláva!), kam neprodleně zamířím. Při té příležitosti měním gumy, destičky a olej, no a při pohledu zpět mi tohle všechno připomíná start do Skotska před čtyřmi roky. Tehdy jsem se ale vyválel dva dny před odjezdem s Káčkem....

Situaci beru jako vážné varování a zámysl kašlat na tohle všechno ve mně sílí, ale paní dochtor hude svoji, prej, nebuď srab a jeď:-). No, když to říká, tak tedy hej....

Balení jako takové proběhne díky přeci jen letitému cviku v až podezřelé pohodě. Ve čtvrtek odpoledne je vše hotovo, dokonce s několikahodinovým předstihem. Na motorce v jednom je místa hafo, tedy i naskládání všeho toho cajku na stroj je procházka růžovým sadem.

Čtvrtek podvečer, opouštím rodnou hroudu. Nejedu však do tradičního Jawáče, ale na hlavní nádraží. Rozloučím se s Janou (kletě, kdy už se zase situace zkonsoliduje tak bychom mohli ject spolu ....), a mířím dusným soumrakem do středu města.

E: Vážený čtenáři,

Teď trochu vstoupím do toku myšlenek svého kolegy, jako taky souputnice tohoto výletu. A budu takto vstupovat stále, jak jsme se s Jirkou dohodli. Dvě reportáže z jedné cesty  by nebyly šikovné. Občas tedy budete číst dva pohledy na jednu situaci a tím nepřijdete o srovnání , které na tomto výletu razantně vyznělo.

Já jsem se na tuto dovolenou, na rozdíl od Jirky, moc  těšila. Nemaje zkušenosti s Jindrovým itíkem, žádný strach o počet denních km se nekonal. Chci přeci něco vidět, né krafat u kafe, piva. A to bez kilometráže nejde. Avizované spaní pod stanem vítám, jen málokdo v našem věku je ochoten vytrpět trochu nepohodlí se stavěním a bouráním stanu, za cenu pobytu v přírodě. No a hlavně  -  Karpaty byly na seznamu cílů, kam jsem se chtěla jednou podívat. Jen stále nemám tu odvahu sbalit se sama a jet. (Sbalit sama se umím, tož je jasné, ale jet sama někam dál, ne). Nabízený výlet byl tedy to nejlepší, co mne mohlo toto léto potkat, tedy neváhám a hlásím se.

Obavy byly :

-    zvládnu cestu fyzicky, budu stačit ?

-   nenavštíví nás v hlubokých horách medvědi ( zřejmě trpím jistým druhem fóbie z medvědů, před odjezdem jsem strávila mnoho hodin na netu studiem chování medvědů před a za útoku, doporučením jak se zachovat, pokud je člověka napaden, vyhledáváním prostředků na plašení medvědů - existuje medvědí spray, prodává se i v ČR, pokud někdo máte zájem, mohu podat info, jsem teď skoro odborníkem :-), atd.) ?

-  vydrží Honzova a Jirkova stařičká motorka, obě neprověřeny delší cestou takový obnos km ?

-    jak bude Jirka snášet výlet, kde není velitelem (což se již tipuji tak 20 let nestalo) a ještě se jede do končin, kde se předpokládá vedro a které, jak říkal, v podstatě nemusí, nebude to na úkor pohody skupiny?

Tempu jsem stačila, medvěda jsme neviděli ani jednoho (žádné jídlo nezmizelo, ani stopy, nebo medvědí bobky se v okolí našich tábořišť nevyskytly - vlastnoručně prohledáno). Honzova motorka šlapala až na jednu menší poruchu, kterou odstranil na cestě. Jirka měl záhadné snížení výkonu motorky až při návratu na dálnici, to se však během jízdy vrátilo do normálu. A jeho lamentování kvůli vedru, spaní pod stanem bez sprchy, dennímu nájezdu, špatně voleným cílům, neschopnosti vedoucího a bůhví čemu ještě? Když si člověk zacpal uši a pohlédl k horám, i to šlo pominout.

Den nultý :-)  Čtvrtek, 8. 7. 2010

V dost zaplněném terminálu natrefím Evu a Honzu, náčelník s náčelnicí doposud nikde. Za chvilku se ale objeví a jsme komplet.

Odbavení a vagónování mašin proběhne už rutinně, přeci jen, naloďuju se už počtvrté, a i kolegové kromě Honzy jsou taktéž staří praktici. Zádrhel nastane při zjištění, že náčelnictvo je působením ČD přesměrováno do jiného spacího vozu než je ten náš, přistavený u autovagónů. Mančaft zatím v něm obsadí jedno kupé, a je pohoda. Když prievodca (jedeme se Slováky) nabídne i chladný Šariš, hormony se harmonizují a dostaví se nirvána.

Načas opouštíme Hlaváč a obloukem přes Vršovice a Malešice (věru nevím proč ..... když je tu Nové spojení...) zamíříme do tmy směrem východním. Až do Pardubic kecáme u pivka a ohnivé vody s dvojicí mladíků ze severu Čech, kteří na svých adventurních motorkách jedou prakticky naši letošní květnovou trasu. Poté s vědomím optimální ranní funkce zalézáme – usínám jako pařez. Ještě před spánkovou blažeností kvituji dobře fungující klimatizaci rozpáleného vagónu.

E: Jojo, mám to k nádraží dál a tak večer cesta přes celou zacpanou a vedrem dušenou Prahu byla utrpení, následně pak kurtování motorek v předklonu v zašmírovaném vagónu také nic moc. Ale mašiny naloženy a teď již bude jen to krásné.Už si pomalu ani nepamatuji kde jsem spala, tak málo to bylo důležité, ale změna vagonu na klimatizovaný je prima. Nejde sice koukat z otevřeného okna, a tak není „vítr ve vlasech“, zato se dá spát v celkem tichu.