Motokochání

Úterý, 7. 7. 2015 

Gnojewo – Tczew – Pruszcz Gdanski – Gdansk – Sopot – Gdynia – Rumia – Reda – Puck – Wladyslawowo – Hel – Wladyslawowo – Jastrzebia Gora – Karwia – Slawoszyno – Krokowa - Goszczyno

Ujeto 208 km

Čas jízdy 09:35 – 18:43

Snídaně je podávána až po osmé, tedy se vstáváním nespěcháme. Inu, jsme trochu v předstihu, takže nic se neděje. Před snídaní si ještě dáme malou procházku probouzejícím se areálem. V tom samém restauránu jsme opět sami samotinci jako včera, kousek od nás snídá pouze jeden osamělý host. Narváno tu tedy není, což tedy nám může bejt jedno, provozovatel ale asi trochu trpí, pakliže zde nepere špinavé zlotuwky. Nicméně, na kvalitu snídaně to vše nemá vliv, jako předtím a vlastně pokaždé je předkládaná verze sice kontinentální, ale vydatná. Pomalu zabalíme, nabalíme stroje a vyrazíme. Slunce sice praží, ale teplota je již daleko příjemnější jak včera, tedy už je líp :-). Hezké a fajn to tady bylo.

K moři je to už prostá a nicneříkající přesunovka. Před Tczewem překročíme Wislu. Ve městě nás na kruháku lehce pozdrží pohřební průvod – klasika: pohřebák a za ním volným krokem pozůstalí. U nás už podívaná nebývalá, zde, zdá se podle reakcí účastníků provozu, nic, nad čím by se pozastavovali. No tak taky postojíme a vypneme motory, i tak se dá vyjádřit pocta jedinci, právě opouštějícímu náš svět. Pak už nás pohltí nekonečné gdaňské předměstí.

Dvouproudovka či tříproudovka, poskoky od semaforu k semaforu (pojem zelená vlna k Baltu zřejmě ještě nedorazil), k tomu místní řidiči (a zvláště dámy) lehce zmatení jako včely na jaře, no člověk se rozhodně nenudí a nějak nemá ani čas počumovat co kolem lítá a kudyma že to vlastně jedeme. Krabka velí stále rovně, tak se jí držíme jako vazké lejno podolku košile. Dobrá, protlačíme se Gdaňskem, pak letoviskem Sopoty, no a je tu Gdynia. Pomalu trápení konec, zahneme do centra a přímou ulicí sjedeme rovnou na široké Jižní molo, první náš dnešní postupný cíl.

Proč zrovna sem? Inu, jednak přístavy mne (jako echtovního suchozemáče) zajímají, no a pak zde stojí dvě velmi zajímavé lodě. Školní plachetnice Dar Pomorza a hlavně, nejstarší zachovalý a do poslední chvíle aktivní kariéry plně funkční torpédoborec Błyskawica. Je tu docela husto, ale máme z prdele kliku, zrovínka u Błyskawici se naskytne místečko právě na dvě cendura, tož šup tam! Hned vedle stojí stánek s kavárničkou, takže já se vydám na obhlídku lodiček, a Honza zatím usedne na svoje dopolední kafe.

Błyskawica je parádní kousek, excelentní ukázka druhoválečného torpédoborce, univerzálního plavidla, které za námořních operací oddřelo skoro vše. A zrovna této lodi se podařilo bojovat od prvního do posledního dne války v Evropě, a ztratila za všech bojů pouze sedm námořníků. Vysloužila si tím přezdívku „Šťastná loď“. Docela mám chuť si ji prolézt, ale bohužel přede mnou se na můstek nahrne jakási adolescentní výprava. Z toho by moc nebylo, navíc asi bude uvnitř hic, takže prohlídku po zralé úvaze skrečuju. Koneckonců, nějaké ty válečné lodi už mám prolezlé (HMS Belfast, HMS Victory, HMS Warrior, USS Intrepid aj.) takže představu, jak to uvnitř strohého vojenského šífu vypadá, asi mám. A sem se možná někdy vrátím, třeba autem, ale mimo prázdniny, jasně :-). Teď by to nebylo vono.

Pak se ještě projdu podél Daru Pomorza, pokochám se vznosnou siluetou klasického plachetníku (i takové jsme kdysi na Ostrovech i jinde prolezli – SMS Cutty Sark, SMS Endeavour, SMS Mercator aj.) a jdu vystřídat Honzu v kafírně. Lehce polední kávička mě prospěje, ve stínu slunečníků a příjemné bríze od moře se vychladím na provozní teplotu, což mi zvedne náladový level o několik stupňů.

Po vstřebání atmosféry Jižního mola usedáme na poledním sluncem prohřáté stroje a před námi je další dnešní postupný cíl – poloostrov Hel. Pro cestu k němu využijeme kousek rychlostní komunikace, pak z ní zahneme vpravo a klasickou silnicí kopírujeme oblouk Gdaňského zálivu až do městečka Wladyslawowo. Zdejší jediný kruhák nás nasměruje na Helskou kosu.

Dalších cca třicet kiláků je na jednu stranu pro nás suchozemce značně exotických, na stranu druhou z motorkářského hlediska poměrně nuda, nuda, šeď, šeď – tedy vopruz.

Exotika tkví v geomorfologii. Helská kosa (poloostrov je „trochu“ nadnesené pojmenování) je vlastně přerostlá písečná duna, naplavená pravěkým Baltem do dnešní podoby. Neširoká (průměrně pár set metrů, jen někdy více), nevysoká (pár metrů nad hladinou moře – krabička pořád hlásí +1 -1 a tak nějak) kosa svými třiceti kilometry do značné míry uzavírá Gdaňský záliv. Přírodní rarita měla ve své době i značný vojenský potenciál – kdo ovládal Hel, ovládal i přilehlý Balt a samozřejmě i přístupy ke strategickým přístavům v zátoce. Poláci poté, co po první světové válce získali Hel a okolí s pověstným „Gdaňským koridorem“, jej zcela pochopitelně začali mohutně opevňovat a vyzbrojovat.

Zcela zákonitě nejvíce vojenských instalací bylo na samotném konci poloostrova, kolem přístavu a městečka Hel. A je pochopitelné, že právě tam míří naše přední kola.

Hel je zcela ve službách turistického ruchu. Každý jen trochu vhodný plácek je placeným parkovištěm, ubohé motoristy odchytávají naháněči ve svítivých vestách a nikdo neunikne. Ani my ne, bohužel jsme výběr parkplacu trochu prokaučovali. Kdybychom popojeli o kousek dále, tak tam jakýsi místní snaživec zorganizoval parkoviště ve staré montované hale, tedy ve stínu a s profukujícím vánkem. To by bodlo, takhle stojíme v polední výhni :-(.

Takže honem ze sebe vše co jde, přebytečné věci zastrčíme k hlídačům do boudy a „nalehko“ se vydáme na prohlídku.

Nejprve si dáme kolečko po přístavu a pak se vydáme ke zdejší „latarni morskiej“. Klasický maják z pruské doby nepřežil německé dobývání Helu, protože jej vyhodili do vzduchu polští ženisté. Tvořil totiž perfektní pomůcku pro zaměřování dělostřelecké palby… Němci pak kousek od základů původního majáku postavili v roce 1942 ten dnešní.

Chvilku přemítáme o možnosti vysápnout se nahoru, ale tak jako v Gdyni, i tady nás předběhne výprava, tentokráte malých skautíků. A čekat, než se celá grupa odsune nahoru a zase dolů, se nám prostě nechce. Tak si ještě prohlédneme památník zdejšího strážce majáku, který roku 1905 přišel o život při výbuchu prachárny. Za mlhy se totiž střílelo co čtyři minuty z děla místo svícení.

Pak už nás v Helu nic nedrží a vydáme se na zpáteční cestu. Kousek za městem stavíme u odbočky k pobřežní baterii Schleswig-Holstein, z které mohli Němci palbou ovládat zátoku i přístupy k ní.

Protože jsem vedrem značně zmožen, vydá se první na prohlídku Honza, já zatím pohlídám mašiny a dá-li bůh, vychladnu. Baterie je totiž cca 800 metrů od silnice a na přístupovou komunikaci je vjezd zakázán.

Honza je ale za chvilku zpět, a prej že vyjednal s paní pokladní náš příjezd až k objektu. Zlatej kluk, šikovnej! Tomu říkám umění improvizace.

Takže se pěkně po ose přesuneme do areálu, pěkně skrytého v řídkém borovém lese, poskytujícím trochu kýženého stínu. Na motorky odložíme vše nepotřebné (paní pokladní se uvolí hlídat), zaplatíme a vyrazíme na obhlídku.

Nejprve se zastavíme u polní kuchyně, kde se nabízí stylové „vojenské“ občerstvení. Když stylové, tak stylové – necháme si nalít klasickou vojenskou polévku typu „eintopf“, hustou, vydatnou a kupodivu i velmi chutnou. Zdlábneme ji hned vedle, a pak již je čas na prohlídku.

Velmi stručně řečeno, jsem překvapen, a to tak že velmi a příjemně. Po trochu pouťovém „přístupu k věci“ v podání muzea v Mamerkách se zde nabízí poctivá, poučná a současně i atraktivně podaná expozice.

Je víceméně rozdělena na dvě části. První se věnuje historii polské války a úloze obrany Helu v ní. Druhá se pak zcela zákonitě zaobírá historií zdejšího místa pod kuratelou Germánů, obzvláště pak budování baterie Schleswig-Holstein. Název může trochu zavádět, neboť bitevní loď stejného jména měla tu neblahou čest zahájit svojí palbou na Westerplatte druhou světovou válku.

Zdejší baterie ale sestávala ze tří dělových postavení, každé vybavené 406 mm dělem z neuskutečněného projektu obří bitevní lodě. V roce 1942, pod dojmem úspěchů na východní frontě, se ale vrchní velitelství wehrmachtu rozhodlo děla demontovat a přesunout do nejužšího místa kanálu La Manche, kde zformovala baterii Lindemann. 

Takže všechno tady kolem se postavilo, aniž by z toho byl vypálen jediný bojový výstřel.

To ale neznamená, že by fundament palpostu nebyl impozantní záležitostí. Je, a trvá nám skoro dvě hodiny, než alespoň zběžně vše prolezeme a prostudujeme. Co mne mimo jiné zaujme, je velmi dobrá práce zdejších modelářů – makety letadel, lodí i diorámy jsou až nadstandardně provedeny. Něco si o tom ještě pamatuju ze své aktivní modelářské kariéry:-).

Po prohlídce vnitřku si ještě projdeme část expozice, umístěnou pod nebem širým. Mne jako blázna praštěného kolejnicí zaujme průmyslová dráha 600 mm.

Ta dříve spojovala všechny palposty s muničním depotem, dnes je z ní vyhlídková turistická dráha. Kdyby byl čas, absolvoval bych jízdu. Toho se nám bohužel nedostává, pakliže chceme vypadnout z Helu (jako že chceme, a to tak že hodně), musíme za chvilku prásknout do hemelek a zamířit z tohoto tůristy přeplněného pekla do normálního kraje.

Tudíž poděkujeme paní pokladní za svědomité hlídání, navlíkneme už vyschlé bundy a hybaj. Popravdě, jsem velmi rád, že Honza tohle zorganizoval. Já bych asi, bejt tady sám, zrezignoval a zmizel z Helu hned.

Cesta zpět ubíhá rychleji než sem, tedy až k Wladyslawowo. Cirka dva kilometry před ním je fronta, jen zvolna a nepatrně se posunující vpřed. Zpruzeni využijeme svého jednostopého privilegia (moc často to nedělám, jen když je opravdu nutno) a pěkně po středové lajně (někdy i za ní) vpřed. Důvod zácpy je jasný, jediný kruhák v obci je ta žába na prameni. Navíc, v miniaturním objezdu zastavil bus a osobák, a oba dva řidiči spolu v pohodě diskutují. Že bus blokuje svou prdelí celý kruhák je polskému řidiči u zadele, až si všechno vyříkají a dohodnou náležité, pak teprve se hne a milostivě uvolní objezd. Že za ním teče adrenalín v litrech, je mu jedno :-(. Inu, zvláštní nátura, tihle někteří polští driveři....

No nic, trochu popojedeme, ale ne nadlouho. Cesta do dalšího pobřežního střediska Karwia, stejně jako průjezd jím, je jen o popojíždění a strachu, kde a kdy jaký splašený rekreant vběhne člověku do předního kola. Hnus, velebnosti.... Připadne mi, že celé Polsko se sebralo a odjelo bezezbytku vyplnit svěřený kus pobřeží Baltu :-(.

Naštěstí, na konci Karwie cesta zahne do vnitrozemí a po pár kilometrech je už normálně, tedy dobře. Jako mávnutím kouzelného proutku lidi zmizí, a je jen krajina, silnice a my. Paráda. Jak už jsem starej, davovky nemusím.

Po pár kilometrech dojedeme do vesničky Krokowa, kde natrefíme klasickou venkovskou čerpačku (u někoho na dvoře) a doplníme palivo. Že je to opravdu zapadlá pumpička se ukáže, když chceme platit kartama. Že prej ne, jen złotuwky a na dlaň. Ok, tak tedy provedeme čerpání, a ještě zastavíme v nedalekém krámku pro petky s vodou. Přitom si všimneme reklamy na jakýsi penzionek, slibující zážitky mimo jiné s kašubskou gastronomií. Zaujme nás to, ale lokalitu ne a ne objevit ani v mapách, ba ani v mé krabičce. Honzova „Máňa“ už víceméně trvale vzdoruje jakémukoliv povelu :-) a jede si ve svém módu. Inu, ženská....

Takže opustíme ves a zamíříme na západ s tím, že začínáme sledovat „noclegi“. A ejhle, jedno stoupání a najednou cedule, avízující zmíněnou útulnu. Tak šup tam, na parking za barákem.

Domluva s velmi příjemnou paní středních let je dílem několika souvětí. Ano, ubytko je, kuchyně funguje, cena obvyklá, tedy zahnízdíme.

Vysvlečení motohadrů je vždy úleva, dneska ale tuplovaná. Sprcha, civil a je dobře. Sklouzneme tedy o patro níže a usídlíme se na zahrádce, zvolna se halící do závoje podvečera.

Pivánko a studium jídeláčku. Že jsme přítomni v kraji Kašubů, poznáme i z toho, že jest předkládán ve dvojjazyčné formě. Co mohu jako neznalec posoudit, je kašubština něco jako lužická srbština a slezský jazykolam dohromady. Každopádně většinová polština to tedy není. Nicméně, dá se tomu rozumět.

Takže si vybereme oba dva něco z lokální kuchyně, inu kdy se zase naskytne okusit z kašubské nabídky, že.

Honza jedničku, já pětku. A možno říci, že jsme oba dva nepromáchli bekhend :-). Zvolili jsme dobře, pochutnali fajně. Ač nejsem zrovna příznivec velkých slov a vznosných prohlášení, tak teď mohu říci, že toto je jeden z kulinářských vrcholů (nejen) této motodovolené. Koncert na hubu, chcete-li :-).

Co hodujeme, tak se podnik vyprázdnil a jsme tu jen my dva. Paní vrchní se omlouvá, že bohužel v deset konec, tak ještě objednáme jednu pivorundu a jelikož máme od baráku klíče, necháme se zamknout a opustit. V absolutním poklidu, pohodě a samotě dopijeme své a odebereme se na lože. Zase jeden hektický (a lehce upocený) den za náma :-).