Motokochání

Poslední přesunová etapa na bájnou staroslovanskou Rujánu. Jakkoliv jsem se kdysi za dvoutaktních motočasů dostkrát potuloval „tím hodným“ Německem, až tam jsem nikdy nedojel. Takže dneska to bude tak nějak vlastně premiéra.

Silnice nás vede podél pobřežní linie, napravo i nalevo husté borovicové lesy. Ty na chvilku přeruší ohromný komplex bývalé jaderné elektrárny Greifswald, paradoxně ležící u osady Lubmin. Elektrárnu potkal smutný konec, reaktory první etapy nebyly shledány schopné bezpečného provozu podle standardů po roce 1990 a sjednocení, výstavba druhé etapy byla ukončena a „vypnuto“ bylo v roce 1995. Doteď už se jen konzervuje a likviduje….

Na kraji Greifswaldu mne zaujme něco jako ruina kostela či co, něco asi jako navštívený klášter Chorin v menším. Krátká domluva a zakormidlujeme k němu.

Klášter Eldena (dříve známý také jako Klášter Hilda) založili cisterciáci roku 1199. Vládcové Rujány jej obdařili mnohými pozemky, klášter také profitoval z těžby soli v nedalekých salinách. Areál byl dokončen v druhé polovině 13 století a na počátku 14 ve stylu pozdní „cihlové“ gotiky.

Areál dostal ránu s nástupem reformace roku 1535, další škody natropila třicetiletá válka. Konzervační a výzkumné práce proběhly ve dvacátých a šedesátých létech minulého století, finální zabezpečení proběhlo před koncem tisíciletí.

V současnosti zde probíhají různé kulturní akce, dnes „máme štěstí“ na volně parafrázované představení „Dcera d‘Artagnana“ pro děti, inu prázdniny:-). Takže si jen obejdeme zvnějšku působivé zbytky kláštera a razíme dále do poledního vedřince. Ale hezké to tady bylo, tedy až na ten divadelní ruch.

Pozvolna se blížíme Stralsundu, tedy jedinému místu, kudy se lze na ostrov dostat po silnici, bez užití přívozu. Ten jsme mohli využít z nedalekého Stahlbrode, jelikož však máme nějaké ty POI přímo ve Stralsundu, tak jej nevyužijeme.

Oba dva leží na ostrůvku Dänholm přímo v nejužším místě průlivu. Rujánu s pevninou zde spojují dva mosty. Ten původní je v místě plavební dráhy sklopný, nedávno postavený je díky své výšce pevný a umožní proplutí i těch největších lodí.

My si musíme zvolit ten starší, meziválečný, neboť jen z něj se odbočí na ostrov. Nevelký kus pevné země vlastnili až donedávna vojáci, jak vidno z částečně zachovalých bastionových opevnění. Dnes jsou pryč a na jejich místě se nachází dvě expozice, spjaté (jak jinak) s mořem a jeho využitím člověkem.

Nejprve zajedeme na parkoviště před Nautineem. Dříve zde působila pobřežní správa, která se starala o vytyčování plavebních cest bójemi a udržovala veškerou signalizaci, proto jsou zde mimo jiné i pozůstatky 600 mm průmyslové železnice, spojující přístav se všemi objekty. Dnešní muzeum ukazuje „civilní“ stránku života na moři a pobřeží. Rybolov, podmořský průzkum, navigace atd, skoro vše je zde přiblíženo tak, aby tomu i suchozemci našeho ražení porozuměli. Tedy, pokud umí německy nebo anglicky :-). Na začátku prohlídky jsme dostali i-něco, z čehož se linul komentář k jednotlivým exponátům.

Obešli jsme poctivě všechno, strávili zde přespolední hodinky, a spokojenost. Zajímavá expozice, navíc (nevím proč) přístupná zcela zdarma.

Poodjeli jsme kousek na opačnou stranu ostrova, kde se v areálu bývalého bastionového opevnění nachází druhé námořní muzeum, věnované všemu, co souvisí s vojenským využitím slané louže s přihlédnutím k námořnictvům, zde působícím. Tedy, od maríny císařské, přes tu výmarskou, posléze nacistickou, poválečnou DDR až po dnešní bundesmarine. Expozice zaplňuje jak centrální budovu, tak i plac před ní, a je opět zajímavá a poutavá. Taky zde se vyřádili modeláři, „zmenšených“ vojenských plavidel je tu něurekom, a všechny slušně zvládnuté. Z venkovní části mne zaujme hlavně „navalizovaná“ verze sovětského vrtulníku Mi-8TB, tu vidím in natura poprvé. Honza mne upozorňuje na skutečnost, že sem po ukončení služby vrtulník přiletěl „po vlastních“. Docela o tom pochybuju, ale pak se uvnitř dozvím, že opravdu tomu tak bylo v roce 1994. Podle fotek okolo zdaleka nebyly tak vysoké stromy, ale stejně byl jeho pilot borec.

Pro zbytek dne máme naplánován pouze přesun do přístávku Gager na východním pobřeží Rujány, kde jest vytipován kempík s chatkami. Cesta vedlejšími silničkami je pohodová, na východní straně ostrova je patrno, že zde přímořské lázeňství hraje markantní roli.

V Gageru máme štěstí na „první dobrou“, chatky jsou, dokonce si můžeme vybrat. Dáváme tři noci, protože na ostrově je toho více než dost k navštívení. Akurát při placení se vydáme z hotovosti – je zajímavo, že kromě supermarketů a benzínek prakticky všude berou jen hotovost. Bezhotovostně jsou na tom ex-DDR obyvatelé dost bídně, třeba oproti nám. Takže nezbývá než se ještě vydat na motorkách k nejbližšímu bankomatu, který je dle kempovního v Göhrenu.

Našli jsme jej bez problému, naplnili peněženky a davaj zpátky.

No a asi tři kilometry před kempem se to stalo. Odbočka vpravo, podřadím, zatočím, rozjedu, zmáčknu spojku a páčka mi pod prsty ochabne :-(. Jsem klidnej, jasně, lanko, mám ho s sebou, výměna bude záležitostí čtvrthodinky.

Na trojku dojedu do kempu, ale co? Lanko je OK, co ale není je páka vypínání spojky na zadní stěně převodovky. Hliníkový odlitek, zlomený v půlce, na lomu zřetelný kaz v podobě bubliny…. Tak se mi zdá, že jsem dojel. Černé chmury ovinou mojí mysl, obzvláště po telefonické konzultaci se svým dvorním servisem, že onen díl již BMW nedodává a není tedy k dispozici, leda že by se sehnal nějaký z druhé ruky :-(((((.

Naštěstí parťák Honza je (na rozdíl ode mne) optimista. Demontujeme inkriminovaný díl a vydáme se do nedalekého rybářského přístávku s cílem najít někoho s dílnou a pokusit se o opravu.

Popíjející rybáři nás navedou ke správci maríny, Rüdigerovi, prý že co neumí spravit on, nespraví nikdo. Najdeme jej u kanceláře přístavu na molu, popíjí podvečerního lahvoně jako ostatní. Prohlídne si to, usoudí (podobně jako my) že svařit hliníkovou slitinu by asi nebylo to pravé, lepší bude mechanická oprava. Ještě probereme „prostorové“ podmínky, naštěstí, láme angličtinu podobně jako já, technické pojmy používáme internacionálně, halt, technici se domluví vždy :-). No a máme přijít zítra v půl deváté k jeho domu, kde má i malou pojízdnou dílničku. Takže se tímto odevzdáme do jeho rukou a jdeme dodržovat pitný režim. V chatce je i perfektně vybavená kuchyňka, takže si ucmudíme večeři, projdeme se po okolí a dáme ještě točené v nedaleké restauraci. Pak hybaj na kutě.

Epilog

Druhý den proběhne úspěšná oprava zlomené páky. Měděná trubka vyztuží její tělo, pronýtování fixuje spoj, navíc zesílený lodním metalepoxidem. Prý by to mělo stačit, má tím epoxidem slepený i třítunový lodní vrátek :-). Máme to nechat den vytvrdnout, namontovat a jet domů, dušuje se že vše bude v pořádku. Pochybuju já i Honza, ale necháme si to pro sebe.

Měli jsme docela štěstí, že jsme na něj a jeho perfektně vybavenou dílničku v přívěsu narazili. Zajímalo mne, proč právě přívěs – bylo mi vysvětleno že lodě by mu do dílny samy nepřijely, kdežto on na molo vedle nich ano:-). Jednoduché, milý Watsone….

Ve čtvrtek ráno namontujeme páku, pak se pár hodin bavíme cyklickým mačkáním spojky co to jde. Funguje pořád beze změny, takže rozhodnuto – zítra se vydáváme na cestu. A kde se nejméně řadí – inu na dálnici. Při představě 700 km na GS po hájveji se sice opupínkuji, ale co naplat, je to nejlepší volba.

V pátek v devět opouštíme kemp. Stejnou cestou se vracíme do Stralsundu, ještě kousek normální landstrasse a pak nás do svých tenat uchopí dálniční síť, aby nás v podvečer vyplivla na kraji Prahy. Nuda nuda, šeď šeď, ale holalá, zadařilo se. Spojka celou cestou spojkovala normálně, tak před šestou večer brzdím před vratama rodné hroudy.

Spařen proběhnu sprchou, vybalit a davaj „Na hrádek“:-)))) tohle se přece jen musí zapít. Pět jich padne, konec dobrý, všechno dobré!!!!

Díky, Honzo a Rüdigere, za pomoc fyzickou i morální. A ty, Rujáno, jen počkej, já se vrátím!