Motokochání

Den sedmý                                                     Pátek, 29. 6. 2001

Trasa: Ballylickey, Glengarriff, Adrigole, Lauragh, Ardgroom, Gortgarriff, Eyeries, Ballydonegan, Garnish Point, Cabermore, Castletownbere, Derreeny, Adrigole, Glengarriff, Ballylickey

Stav tachometru: 93 272 – 93 442                 Ujeto: 170               Tank: 10,01

Pod slovem příznivo si doparoma představuju trochu něco jiného… Ke čtvrté ráno mě vzbudí rachocení lijáku o stan, a co víc, dost prudký nárazový vítr. Samozřejmě, s mojí větrofobií jsem hned čilej jako rybka, vybíhám ven do prudkého lejavce, kontroluju lanoví a hlouběji zapichuju kolíky. Pak již jen ležím napnutej jako struna, spánek je samo v riti, a jen poslouchám řádění živlů venku a chrupání partnerky odvedle. Vítr sílí, občas se opře o bok stanu tak, že tyče zapruží a celý stan se skoro připlácne k zemi, pak se ale vždy narovná. Doprdele, tak tohle nemusím… přemýšlím, co budeme dělat, až nám to zdejší tornádo semele stan na hadrovou kouli… no a pak asi hodinku sedím a v těch nejhorších náporech rozepjatýma rukama jako Kristus držím zevnitř laminátové pruty. K šesté (odhadem podle světla) bouře z nejhoršího utichá, přestává pršet a vítr, i když nadále silný, ztrácí své bouřlivě - poryvové atributy, takže se mě daří ještě zabrat…

Vzbouzím se po osmé, venku je již přijatelně, neprší, a i když je zataženo, oblačnost se začíná od západu protrhávat. Výborně, mnu si ruce, že je nejhorší dnešního dne za námi, snídaně a hlt ferneta mě definitivně postaví na nohy a obdaří dobrou náladou.

Když po desáté vyrážíme, je už celkem slunečno. Pumpa u výjezdu z kempu nám poskytne možnost doplnění nádrže po okraj, neboť máme v plánu objet poloostrov Beara, kde se zrovínka moc pump nedá očekávat, a co je doma, se počítá.

Prvních pár kilometrů mažeme po hlavní směrem severním až do Glengarriffu, malého, ale velmi hezkého přístavu  na severním konci Bantry Bay. Tady opustíme pobřežní magistrálu a po čerstvě renovované silničce míříme přímo na západ stále podél zátoky. Silnice vystoupá vysoko nad pobřežní linii, která se koupe v dopoledním sluníčku. Na příhodném místě stavíme, vytahuju kameru a Jana se chystá na svoji premiéru snímání za jízdy, uvidíme, jak to dopadne, staticky už dovede, teď do toho dáme dynamiku…

V osadě Adrigole zahneme z hlavní silnice vpravo přímo do kopců Caha Mountains. Průvodce doporučuje přejezd tohoto horského průsmyku. Mno, horského, při ujištění na mapě že kopce kolem mají tak kolem šesti set metrů se jako motoborec zdolavší desítky alpských „pasů“ s výškou až ke třem tisícům (a jeden z nich dokonce vlastníma nohama :-)) se mimoděk ušklíbnu, ale po pár kilácích změním svůj názor. Inu, stejně jako ve Walesu či Skotsku, již po pár stech výškových metrů má krajina kolem výrazně vysokohorskou morfologii, zvláště zde. Trsy nízké a drsné horské trávy na pozadí tnavě šedé žuly, množství zurčících potůčků, vrcholky zahalené v nízké oblačnosti, prostě všechny takřka alpské atributy tu jsou přítomny par excelence. Líbí se nám to tu, máme oba hory rádi a takovéto pusté a vylidněné zvlášť. Že však hydra komerčního turizmu dotáhla svá  bradavičnatá chapadla až sem, dokazuje malá prodejnička všemožné užitečné i kýčovité (to daleko více :-() turistické „bižuterie“. No, naštěstí je schovaná za větrem a až tak moc nevadí. Prošmejdíme s Janou průsmyk Healy Pass (nazvaný po prvním generálním guvernéru Irské republiky a později i předsedovi Nejvyššího soudu Timu Healovi), nespěcháme a užíváme si to tu. Asi dva kilometry pod sedlem stavíme znova, protože se nám otevře překrásný pohled na divoká údolí s jezerem Glenmore uprostřed. Tohle stojí za zastávku a fotky…!! Tady se projeví výhoda okružního výletu, normálně bych z neustálého zastavování, manipulaci a rozjíždění přetíženého stroje dostal psotník. Takhle je to v pohodě a klidu, to mi nikdo nevyvrátí.

K pobřeží se dostaneme po delším sjezdu uzounkou silničkou v osadě Derreen Gardens, kde uhneme na pobřežní jen o něco širší komunikaci a zamíříme na západ. Počasíčko k nám definitivně obrátilo svojí příznivou tvářičku, slunce, bílé mráčky tak akorát aby potěšily oko fotografovo, jedině „velmi čerstvý“ větříček by mohl trochu ubrat na grádech. Z jeho rychlosti by mohli mít radost tak akurát ekologisti, bo by mohl jaře roztáčet vrtulky jimi milovaných „větrných farem“, chicht… Mně na mašině občas překvapí bočním náporem za skalisky a tak podobně, no a na uzounké vozovce by to mohlo bejt o šajstlich, naštěstí takřka nulový provoz umožní mé občasné oscilace přes celou „šíři“, no ale to je jen takový postesknutí…

Po asi šesti - sedmi kilometrech (u měr se musím zastavit – Irsko je trochu ujetá země co se týče metráže: vzdálenosti na ukazatelích jsou „EUROfreundlich“ v kilometrech leč rychlostní limity značky oznamují v mílích, anglických, pevninských…. docela maglajs, naštěstí řídíc se zásadou jezdit tak jak převážná většina okolí nemám s rychlostními limity potíže, a za celou dovču jsme nepotkali jedinou radarovou kontrolu…) přijedeme na konec Ardgroom Harbour s osadou stejného jména. Nu, osada… tak tři-čtyři pestrobarevné domky, krámek s poštou (opět trocha rarita – poštovní úřady jsou v těchto Bohem zapomenutých končinách zcela regulérně umístěny v obchodech jako jejich nedílná součást, obsluhující se, pakliže požadujete službu pošty, mžikem promění z prodavače na poštmistra, opačně to funguje též :-), no a spokojeni jsou asi všichni – pošta si sníží náklady, obchod si zvýší tržby, no a zákazník má vše v jednom…), a opět, jsou tu dvě hospůdky. Protože je již k polednímu, stavíme u první z nich (má stolečky venku, ta druhá neee… jak málo stačí v kokurenčním boji…) a u takřka liduprázdného barpultu objednám „coffee for two“. Následující půlhodinku si pochutnáváme na silným, dobrým kafeti ve velkých „mugách“, tady dovedou vařit kafe, i když si jinak na něj zrovínka moc nepotrpím.. Ale na motoputování bodne.

Naše další putování má dvě varianty – buďto kšandičku kousek pevninou nebo hezky podél břehu. Volba je jasná, milujeme tyhle opuštěný končiny, hurá po břehu. Silnice degraduje na pouhopouhý jeden pruh flikovaného asfaltu kopírujícího jako tmavě šedá stužka siluetu pobřežních skalisek. Nám na mašině to moc nevadí, nicméně když se tu potkají dva osobáky, nevím, nevím, no a co teprve byť i lehký náklaďák (nějak sem zásoby a palivo musí dopravit…), tady už bude asi těžká vyhejbačka. Ve Scotlandu to řeší „bublinkatou“ silnicí, tady na tento problém velkoryse dlabou, asi se vyhýbají, jak dovedou a místní podmínky dovolí, chicht.. Docela si dovedu v této situaci představit dva typicky česté zaťaté buranské choleriky, to by lítaly silný slovesa tam i zpět, hehe.. Těch pár polokrizovek, které jsem na místních silničkách zažil, řeší místňáci s úsměvem a nadhledem, prostě zastaví, popojedou tam či zpět, no a vždy se nějak vyhnou.. Popravdě, moc často to dělat nemusí.

Pomalinku, polehoučku, s mnoha zastávkami (popravdě, člověk by tu mohl obrazně stát a fotit „za každou zatáčkou“) se motáme silničkou podél rozeklaných a divokých útesů. Přítomnost lidí je tu minimální, pouze občas tu stojí uprostřed kamennými zídkami rozporcovaných svahů osamělé stavení, občas mineme farmářovo usedlost s nepořádkem okolo takřka českým (kdeže úhledné rakousko-německé usedlosti jsou se svými hnojišti přísně geometrických tvarů, kde ani stéblo neruší teutonskou dokonalost exteriéru), sem-tam odbočí vpravo dolů kamenitá cesta končící na pustém molu vybíhajícímu do moře, prostě paráda. Nikam nespěchám, ani to nejde, věnujeme se oba okolí a Jana filmuje, až se z ní práší :-). Fajn, je mi stopro fajn, tak tohle můžu…

Zvolna se dostáváme na konec poloostrovu Beara. Sjedeme do rozlehlé zátoky Ballydonegan, mineme zbytky rozsáhlých měděných dolů a šachet z minulých století u Allihies (ústí šachet jsou pečlivě oplocena po několika nedávných smrťácích amatérských speleologů) a čeká nás poslední kousek cesty až na samý konec poloostrova. Silnička se teď minimalizuje na dva pruhy nerovného asfaltu, mezi nimiž roste docela svěží travička, Káčko ševelí svoji písničku na dvojku, trojku, motáme se nahoru, dolů, vlevo, vpravo, kolem malých rašelinových jezírek s kýčovitě průzračnou modrou vodou, atmosféra tohohle koutu mě uchvacuje, pískám si do helmy, občas plácnu Janu po stehně a upozorňuju na obzvláště vypečený výhled, tohle JE TO VONO, PRO TOHLE STOJÍ ZA TO ŽÍT!!!!

No, všechno jednou končí.. Mineme osamělý hotýlek s několika auty a jedním germánským XJ600 na parkovišti no a je tu konec, Garnish Point… dál už je jen voda… a lanovka :-). Ta je tak říkajíc místní atrakcí – ostrov Dursey (cca 5 km délky, jedna vesnice o 50 obyvatelích a jedna silnice:-)) dělí od pevniny asi třistametrový průliv, no a místo tradičního prámu přívozu je tu lanovka nezapírající svůj původ v průmyslových zařízeních tohoto druhu. Hranatá kabina, svařená zřejmě místním kovozemědělcem, pendluje sem a tam, jak je potřeba. Na druhém břehu pozoruju auta, hmm, do kabinky se nevejdou, tak je tam asi dovezli lodí… Chvilku koketuju s možností vecpat slona do kabinky a nechat se převízt, ale pak tuhle raritní variantu přepravy opustím, nemusím tu být až za takovýho exota.

Pobudeme zde půlhoďku, zážitek si umocníme mussli tyčkou, no a protože je již po třetí odpolední, je pomalu čas zrealizovat Navrátila. Vychutnám si těch zpátečních cca 10 km „z druhé strany“, než odbočíme vpravo na silničku směřující na jižní pobřeží Beary. Ta nás vede chvilku podél čáry příboje, chvilku o kousek výš po svazích Slieve Miskish Mountains, stále však na dohled modrozeleného moře a odkrývajíc neustále další a další pohledy na vpravo ubíhající Bantry Bay. Kurnik šopa, tady bych chtěl mít nejlépe jako parašutisti kameru na přílbě a neustále zapnutý „REC“, no a doma si to za dlouhých a sychravých zimních večerů promítat. Tohle mě bere… Doprdele, že tu nejsou Ernesti, ti mě fakt mrzí…

Za přístávkem Castletownbere je vidět že se vracíme zpět do lůna civilizace, tedy spíše jejího irského klonu. Silnice pozvolna nabývá normálnějších parametrů (hrbolatost ji bohužel zůstává), nicméně okolí stále zůstává atraktivní na pohled první i druhý :-). V Adrigole najedeme trasu známou z rána, no potom je to již návrat po známé trase.

V kempu nacházíme náš stan osamocený „na větrné hůrce“, anglosaští sousedi si svůj příbyteček odstěhovali o sto metrů dále za živý plot. Západní vítr se docela činí a náš staník se pod jeho náporem občas nachýlí až k perfektně střiženému trávníčku. No, tohle nemusím, další večer prožít se svou fobií, tohle teda ne!!! Kam Angláni, tam my… Proti atmosférickým jevům nelze bojovati, takže rozhodnutí je rychlé a operativní, přesuneme stan taktéž do závětří. Sousedi naštěstí ponechali dostatečný „gap“ za mohutným a větruneprostupným živým plotem, takže nejprve převážím slona a pak přeneseme v rychlém gardu odkolíkovaný stan. Necelá půlhodinka a jsme „za větrem“ (doslova) v docela pěkném koutečku (viz foto).

Takže, pěkně v pohodě a v klídku, vaříme večeřičku. Po přechodu studené fronty je krásně projasněno, čerstvý větřík se naštěstí prohání mimo našeho příbytku, já vařím a Jana, věrna své první přirozenosti, odskotačí do „laundry“ přeprat těch pár kousků našeho prádýlka… Polévečka je moje oblíbená, vývarová, no a za ní standardní Bašných „pasta“, tedy těstovinka, hodně cibule, česneku, lanšmít a curry… Hlad je hlad, docela si pochutnám na našem výtvoru, později překřtěnému na „šurvajz“ :-).

Po večeři, na umocnění a jako tečku za krásným dnem, dáme návštěvu hygienického bloku (teplá sprcha je zde v ceně..) a pak co, no? Pak pub… stejný jako včera.

Synáček majitele dnes drží službu, starej je zřejmě „out of action“. Při čepování prvního párečku pint dáme delší řeč, nakonec skončíme u tématu vpravdě věčného – Evropské unii. Ptá se, zdali my (jako Češi) nejsme znechuceni a uraženi tím, že Irové v nedávném referendu odmítli smlouvy z Nantes a tudíž i rozšíření Unie o nás a naše sousedy. Docela ho raním, když mu sdělím, že valnou většinu národa tohle nezajímá a že v podstatě na EU dlabeme, inu v tomhle musím dát najevo svůj euroskepticismus… Nicméně, bere to statečně, a ještě jednou a dodatečně se za Irsko omlouvá (vážně) řkouc že on sám volil „YES“. Díky, to je fajn, ale podle mýho, s EU nebo bez ní, to je jako jednou za vosumnáct a podruhý bez dvou za dvacet :-). Tady si asi moc neporozumíme… Pak se ještě chvilku bavíme o letadlech (triko CzAF zřejmě zaujalo), než mě konečně pustí zpět k Janě osamocené u jednoho ze stolků. Jako včera, zrovna narváno tu není. Ale, s přibývajícím časem to tu opět začíná žít, takže vše v normálu.

V půl dvanácté se nadále větrným večerem prodereme zpět do kempu, naše závětří funguje a tak usínáme v poklidu a nerušeni poryvy rozbouřené atmosféry.