Motokochání

Čtvrtek, 22. června 2014

Hawes – Ravenglass, 158 km, 11:09 – 18:40

Po dvou nocích nás opět čeká nepříliš milované bourání tábora a balení. Naštěstí, oproti minulému mám menší a skladnější stan, tedy nezbytná práce je alespoň trochu snesitelnější. Ale stejně mně to prudí :-).

Nakonec vrátíme sesličky, rozloučím se s paní recepční a vyrazíme na cestu.

Nejprve prostá přesunovka směrem západním. Naším dnešním „targetem“ je Lake District, tedy jezerní oblast, vklíněná do hor při západním pobřeží Irského moře. Ještě jsem tady nebyl, pouze jednu jsme jej „lízli“ při návratu ze skotské dovolené No. 1. Mám k tomuto regionu tak nějak užší vztah už od dob dětství. Byl jsem tehdy dost náruživým čtenářem (koneckonců, jako dodnes... samozřejmě oblíbené žánry se mění). Tehdy (pamětníci se jistě rozpomenou) byla mezi teenagery oblíbená edice KOD („knihy odvahy a dobrodružství“), ve které kromě tendenčního socialistického braku občas vycházely i hodnotné tituly. Jedním z publikovaných autorů byl jistý Angličan jménem Arthur Ransome, který ve svých knížkách popisuje různá dobrodružství dvou dětských posádek jachet. Ty se prohánějí nejprve po zdejších jezerech Windermere a Coniston Water, později třeba na pobřeží východní Anglie i jinde. Přelouskal jsem všechny tituly, co tenkráte vyšly, a už tenkrát asi ve mně dřímal anglofil, protože podle líčení by se mě na zdejších jezerech líbilo. Nikdy jsem si ani v duchu nepomyslel, že je uvidím na vlastní voči, no a dnes se představa stane skutkem.

Až po Kendal jedeme sice příjemnou, ale ne až tak vzrušivou krajinou. Teprve za městem se ponoříme do lesů národního parku, a hnedle je zajímavěji. Osídlení znatelně prořídne, takže si můžeme vychutnat klikatou silničku do sytosti.

Táhlým sjezdem se spustíme na břeh jezera Windermere a zamíříme na jeho jižní cíp. Zde se totiž nachází dva zdejší POI, tak proto...

První z nich je Stott Park Bobbin Mill.

Není to žádný mlejn, jak by se dalo z názvu soudit, ale továrnička na výrobu tak banální záležitosti, jako je klasická dřevěná špulka na nitě.

Hromadná výroba je (či lépe řečeno, byla) plně na místě, severní Anglie byla doménou textilek a nitě se na něco navíjet musely. Jenom tahle provozovna vychrlila ve svých nejlepších létech dvěstěpadesát tisíc špulek, týden co týden.

Zaparkujeme na malém parkovišti v závěru údolíčka, přímo nad továrnou. Trochu popojdeme a jsme v areálu. Naštěstí se víceméně trefujeme do času prohlídky, která za čtvrthodinku začíná. Zatím si prohlédneme část vnější expozice. „Nevýznamným“ plusem je skutečnost, že to tady obhospodařuje English Heritage, tedy naše kartičky tady mají svou ne až tak nepodstatnou váhu :-).

Zajímavé, osazenstvo expozice je kompletně dámské, chlapa tady nevidět :-). Na starost si nás vezmou dvě z nich, jedna, vysoká a šlachovitá starší lady má v sobě nějakou trochu z mužského, tedy nic ve zlým, spíše v dobrým. Její výklad a pak i názorná ukázka obrábění je bezchybná. Stejně jako vlastní továrna. Uvnitř je plně zachován přenos hnací síly ze zdroje. Tím bylo ponejprv mlýnské kolo, posléze parní stroj (oba kotle jsou zachovány), a na konci éry elektromotor. Ten hýbe továrnou dodnes, pohon parním strojem je předváděn jednou do měsíce – bohužel do toho jsme se netrefili :-(. Ale i na pohon elektromotorem je rozpohybovaná soustava transmisí magickou podívanou, kterou hned tak někde neuvidíte. Desítky řemenů mlaskají, kola sviští, všechny obráběcí stroje (poloautomaty i plně mechanicky automatizované) jsou v chodu a předvádí jednotlivé technologické operace, kdy ze špalíku dřeva postupně vzniká špulka, tak jak ji známe z obchodů.

Mé srdce strojaře plesá a je nadšeno, tady to je ryzí strojařina bez elektronů, ty jsou jenom na počátku ve formě vstupního výkonu. Jo, naši předci nebyli žádní vořežpruti, všechno i po stopadesáti létech funguje bezezbytku a bez napájení – jen systém vaček, zarážek, kulis a kolíčků. Paráda! Jen podle mého skromného mínění, v doposud prožitém je tohle tady No. 1. Pecka....

Ale vše má svůj konec. Po dvou hodinách opustíme špulkárnu a razíme za dalšími zajímavostmi zdejšího jezerního kraje.

Pár otáček klikových hřídelů a jsme na břehu jezera Windermere, přesně u koncové stanice zdejší muzeální dráhy. Ale zříme jen prázdné koleje, vlaky dnes nejezdí, navíc davy tůristů všude kolem, tedy nejvyšší čas zmizet a pohnout kostrou k dalšímu POI, což má být expozice jezerní plavby. Historické čluny, parníky, jachty, něco pro suchozemské drnohryzy jako jsme my ze středu Evropy :-).

Když se propleteme značným ruchem východního břehu jezera (připomíná mi to tu Mácháč v plné sezóně, tedy až na ty viktoriánské hotely a penziony) a dohrkáme k POI, tak opět smolík pacholík:-(. Celá expozice je uzavřena a přestavuje se v grandiózním stylu. No nic, i to se na cestách stává. Nicméně, poutníka (tedy alespoň mne) to naprdne. Takže s protaženým gesichtem (mým) razíme na další cestu. Zármutek si alespoň na chvilku osladíme na nedalekém parkovišti s výhledem točenou vanilkovou zmrzlinkou, kterou nám z přívěsu prodá přívětivá Slovenka:-). Jojo, člověk všude (skoro)krajana najde.

Další kus cesty ale opět vrátí pohodu do duše. Od jezera se ponoříme do nitra hornatého předělu, silnička ztratí něco ze své šířky a naopak, získá značnou zatáčkovitost. Není to tu na lámání rychlostních průměrů, jedeme tak čtyřicet, je občas padesát, pětku ani nezařadím (Jirkovi to na jeho dálniční Italce podle mne moc nevyhovuje:-)), ale je na co koukat a požitkovost, 100 bodů....

Lízneme severní cípek jezera Conniston a pak zamířím napříč národním parkem rovnou k moři po A593. U moře z ní uhnu vlevo a dál se kocháme místními silničkami přes přístav Millom a Kirksanton. Za ním už pociťujeme čas na odpolední občerstvení, catering jsme zatím odbyli onou zmrzkou nad Windermere:-). Za osadou Bootle narazíme na Millstones Barn, evidentně sezónní čajovnu/kavárnu nedaleko moře. Skoro už zavírají, tak na prázdném parkingu odstavíme motorky a hybaj, než nám zabouchnou. Čajíček a něco malého sladkého na zub, to vše nám naservírují ven na terasu a zavřou – všechno tady máme nechat na stole :-). Něco u nás nevídaného...

Po necelé hodince zvedneme kotvy na poslední část dnešní cesty. Honzova krabička ukáže nejbližší kemp naším směrem u Ravenglass, no a tak tam nasměrujeme své stroje.

Kemp je to hezký, pěkně schovaný v lesíku nad vesnicí. Jak je v poslední době zvykem, je převážně zařízen na obytňáky, pro stanaře se tu počítá jen malým cípkem vpravo od recepce. Ale to nám nevadí, my motocestovatelé jsme na místo značně nenároční. Jeden pěkný koutek si vyhlédneme hned za recepční boudou, jako bonus je tady dokonce i standardní stůl s lavicemi. To obzvláště nás postarší potěší, neb sednout si k dlabanci či potlachu jinam než na zem je vždycky plusem.

Takže postaveno, no a protože už jsme dost vyhladovělí, tak se vrháme na jídlotvorbu. Řeším ji klasikou nejklasičtější – vepřovka ve vlastní šťávě plus něco vařených těstovin. Budka vedle poskytne chlazené plechovkové, takže spokojenost. No a když si zavdáme ještě vezené kořaličky, je havaj.

Ale co s načatým večerem? Na kutě ještě sakra brzo, tak nakonec zvítězí zámysl mrknut se na nedaleký Ravenglass. Hodíme se do pěšího módu a vyrazíme.

Vesnička, ač dneska malá, se může pyšnit velmi bohatou a doloženou historií. Dalo by se na ni použít klasické klišé „....již staří Římané“. Ti při záboru severní Anglie ihned rozeznali kvalitu zdejšího přístavu. Hluboko do pevniny se totiž zařezává ústí hned tří řek, Esk, Mite a Irl. To umožnilo tehdejším galérám vplout s přílivem daleko za pobřežní linii a vykládat či nakládat zde v bezpečí před bouřemi a vlnobitím. Zároveň přístav sloužil jako válečná základna při ochraně pobřeží před nájezdníky ze severu či západu. Byla zde kasárna pro pět set vojáků a vedla odtud zásobovací silnice pro vnitrozemské posádky.

Při cestě do vsi míjíme koncovou stanici úzkokolejky Ravenglass - Eskdale. Ta mne docela zajímá, takže se trhnu a vyrazím na průzkum sám. Bohužel, dnešní provoz právě skončil, balí se a zavírá, tedy jen obejduju kolem. No co se dá dělat, zítra ráno je taky den.

Pak už se odeberu na pobřežní linii. Právě vrcholí odliv, tedy nikde žádná slaná voda, jen korytem uprostřed teče ta sladká voda z hor. Loďky a čluny se válí na dně hned vedle kotevních bójek, zajímavá scenérie. Za šest hodin tomu bude opačně, moře bude šplouchat skoro u hrany pobřežní komunikace. Potkám se s kolegy, ti už pomalu míří zpět. Já si ještě projdu kousek pobřeží, no a cestou zpět se zastavím v pubu a srknu jedno točené. Pěkně si je vychutnám venku, sedíc na zítce a čumíc na moře.

Po návratu ještě dáme šláftruňkového plecháče a zalezeme.