Slunný listopad
9. 11. 2008
Již pár týdnů je počasí opravdu podzimní, jezdí už jen pár otrlých vyznavačů jedné stopy. Včera v sobotu mlhavo, deštík a na silnicích blátíčko. Přesto píše Jirka, že se v neděli chystá vyrazit, tož nemůžu chybět.
J: Sobotní Ukončowačka Jawa klubu Praha byla jen pro skalní a otužilé, tak když večer z netu vyjukla příznivá předpověď, úmysl sjet si vejletík za sluníčka je na světě :-).
Je 9.11.08 -nedělní ráno u nás krásně slunečno. Lituji kamarády, kteří již zazimovali motorky. Netrpělivě tedy čekám, kdy velitel zavelí k odjezdu a určí místo srazu. V normálním teplém motorkářském období míváme ranní srazy kolem osmé, pravda stalo se, že i v sedm hodin, ale tentokrát proběhla osmá, devátá a dokonce desátá hodina a telefon mlčí. Co to???? Slunce svítí jak v létě, silnice suché, smrákat se začne vlivem zimního času po čtvrté hodině a Jirka nic....Že by se něco stalo? Píši tedy SMS a dovídám se, že na opačném konci Prahy cca 50 kilásků ode mne je stále zamračeno. Domlouváme tedy sraz na půl dvanáctou a já mám tímto spousty času na přípravu. Motorka startuje na první zmáčknutí, holka jedna spolehlivá a stačím klíďo zajet i k pumpě, abych někde na cestě nezdržovala tankováním. Šinu si to pomalu liduprázdnými silničkami na Okoř – první domluvený bodík dnešní trasy.
Volím tentokrát cestu delší, přes vesnice, vyhnu se tak Kladnu s jeho semafory a lidmi. Ve vesnici Hřebeč míjím postavičku – a hle, to je přítelkyně „Martík“ (křestním jménem Martina, ale toto přejmenování na „Martík“ a „Evík“ vzniklo za dlouhých zimních večerů někde v Alpách při lyžovačce). To nemohu nezastavit a s kamarádkou, s kterou jsme absolvovaly nejedno dobrodružství (bohužel motorku nesedlá) povídám o novinkách provázející život. Protože jsme se snad 5 let neviděly, informací je víc a mě je jasné, že zase přijedu na sraz druhá. Ach jo, ale toto zastavení jsme si nemohla odpustit.
Sraz byl určen co nejblíže hradu Okoř, tedy ve vesnici se hrnu blátivou cestou do podhradí. V tom zvoní mobil, ovšem než zastavím tak šikovně, abych zvládla stát jednou nohou na zemi, druhou na brzdě a ruce měla volné pro telefon, je ticho. Volám tedy. No jó, Jirku jsem na odbočce k hradu přehlédla, on je totiž takový vzorňák a do zákazu vjezdu by kolem nevkročil, možná ani na cyklistickém výletě.
J: No comment…. Ne že bych byl taký rychlošípák, ale přišlo mi blbý ty dvě stovky metrů za každou cenu překonávat na mašině. Obzvláště, je-li to po rovině a choděj tam lidi s děckama :-).
Tedy se vracím, znovu přehlídnu odbočku k parkovišti a až na potřetí po otočce se zadaří. Místo pozdravu mne uvítá kroucení hlavy a dotaz, zda mám nasazené čočky, že jsem asi teda takovej slepejš. Nojo,nojo, chápu, že je třeba ego utvrzovat, tak ani nedutám. Vládce parkoviště mi nataženým ukazovákem určuje přesně místo k parkování, asi už něco zaslechl o mých orientačních schopnostech a pochybuje tedy i o tom, že jsem schopna zastavit tam, kde je třeba. Nevadí, je krásně, jsem venku na motorce a ještě pár hodin bude slunce svítit. Parkuji tedy, helmice nám hlídač uschová u sebe ve vytopeném kamrlíku a jdeme loukou k hradu. Je moc pěkný. Pořizujeme z dálky fotky a konečně si potřásáme na pozdrav rukama. Jó Okoř, moje vzpomínky na něj jsou prima, jednou jsem tady absolvovala nějaký koncert pod širým nebem. Váleli jsme se tehdá v noci na protilehlé stráni ve spacácích a poslouchali dunící kapely na podiu pod hradem. Věže byly různobarevně
osvětlovány, kolem byly stánky s buřty a pivem a vůbec nálada byla u té živé muziky parádní. To je však již mnoholetá minulost a jsem tedy náležitě zvědavá, zda budou i současné zážitky z návštěvy Okoře příjemné. A byly.
Okoř se jeví zdálky jako zřícenina s jednou hranolovou věží, ale má svoje kouzlo, přestože nevyčnívá do dalekého kraje, spíše je vetknutá mezi okolní krajinku. Jdeme k nádvoří, ale další prohlídka je až za hodinu, tak co podnikneme? Je to jasné, čas oběda, ochutnáme něco v restaurantu „Dělová bašta“ přímo pod hradem. Cukrárna byla bohužel zavřená :-(. O místo na jídlo se dělíme s cyklisty a rodinkami. Polívka prima, pak káva, pár slov a již je čas na prohlídku, tedy koupit v podhradí vstupné. Ti, co byli na prohlídce před námi jsou vypuštěni ven a my vpuštěni dovnitř a zamknuti, aby ani haléřek pokladně neutekl. V pokladně jsme vyfasovali tištěného průvodce, tak jdeme po určené trase a prohlížíme části opevnění dolního hradu, baštu, zbytky horního hradu, dvou paláců a gotické kaple, kde jak psáno v průvodci, se pořádají v současnosti svatby. Fotíme a dumáme, kde co asi bylo, k čemu to sloužilo a jak to asi vypadalo za své největší slávy. Pěkné.
http://www.hrad-okor.cz/vstup.php
Po cca 40 min jsme odemknuti, opouštíme Okoř, pro dnešek nasyceni historií, na parkovišti vyzvedneme motorky a kam dál? Protože se bude brzy stmívat, volíme bližší cíl – zámek v Nelahozevsi.
A tak se tedy jako obvykle, usadím na druhém místě naší malé výpravy, nekoukám do mapy, neb to tady znám a jen se kochám jízdou v ten povedený slunečný podzimní den. Přes Zákolany a Otvovice kolem Zákolanského potoka, dojedeme na kraj Kralup, kde je to k zámku již jen kousek. Stavíme před vstupem do areálu u mostu, který byl dříve i jednou částí zvedací.
Jirka jde prozkoumat nádvoří, já čekám u motorek. Prohlídku si necháváme na zimní čas, kdy se sem chystáme dojet vláčkem. Pokukuji po stavbě u parkoviště před vstupem do zámku. Vypadají jako staré nádražní budovy, ale teď již internetem poučena vím, že se jedná o bývalé stáje a byty podkoních postavené v minulém století. Tedy pár fotek, vzpomínka na Ant.Dvořáka J: matně vzpomínám, že na místě si něco tvrdila o jakémsi Bedřichu Smetanovi…. Asi jsem se přeslechl…., který se tu narodil a jeho Rusalka v podání Eduarda Hakenem byla nedostižná a to se již vrací Jirka s informací, že se tady koncem listopadu koná advent s koncerty v rytířském sále a prohlídky expozic. Nebudou chybět speciality kuchyně, asi zámecké, při posezení ve sklepení..... Tedy datum další návštěvy a prohlídky je jasný.
K zámku se vztahuje pověst o tajné podzemní chodbě, spojující Nelahozeves se zámkem Veltrusy. Povídá se, že v ní našli smrt všichni řemeslníci, kteří se na její výstavbě podíleli. Páni je tu nechali zazdít – prý proto, aby toto velké tajemství nikomu nevyzradili.
http://www.pruvodce.com/nelahozeves/
Nezbývá než obrátit kola k domovu, jedeme ještě kousek spolu, po chvíli se Jirka odpojuje, ukazuje mi, že mám pokračovat, neboť jako obvykle jen tuším, kde asi jsem. J: pozapomněla jsi na poslední zastávku u jezu s mostem v Miřejovicích. Ten jsme si nejenom prohlídli, leč jsi i vyzpovídala pana montéra o funkci zdvihacích jezových hradel. Tady jsme se rozloučili, dali „pac a pusu“ a jak tak koukám z okna, pro letošek pro nás motosezóna zřejmě skončila. E: Pravda, pravda, to bylo velice poučné :-).
Po zastávce mapa poradí kudy dál a domů dorazím ještě za světla.
Pěkný malý vejletík okolo komína.
Eva
J: Z místa rozlučky zamířím k hořínskému kanálu. Loudavým tempem podle něj jedu až ke zdymadlům, vychutnávám si pozvolna usínající přírodu a poklid místa. Z Mělníka pěkně podél Labe, to v Neratovicích překonám po železničním mostě, a přes Kostelec a vesničky v předpraží dojedu s posledními paprsky domů. Velmi fajn pohodový vejletík, navíc díky absenci na večerním jucheci po ukončowačce i bez bolehlavů a břichokrutů…. Tak to ve stáří má bejt.
J: Sobotní Ukončowačka Jawa klubu Praha byla jen pro skalní a otužilé, tak když večer z netu vyjukla příznivá předpověď, úmysl sjet si vejletík za sluníčka je na světě :-).
Je 9.11.08 -nedělní ráno u nás krásně slunečno. Lituji kamarády, kteří již zazimovali motorky. Netrpělivě tedy čekám, kdy velitel zavelí k odjezdu a určí místo srazu. V normálním teplém motorkářském období míváme ranní srazy kolem osmé, pravda stalo se, že i v sedm hodin, ale tentokrát proběhla osmá, devátá a dokonce desátá hodina a telefon mlčí. Co to???? Slunce svítí jak v létě, silnice suché, smrákat se začne vlivem zimního času po čtvrté hodině a Jirka nic....Že by se něco stalo? Píši tedy SMS a dovídám se, že na opačném konci Prahy cca 50 kilásků ode mne je stále zamračeno. Domlouváme tedy sraz na půl dvanáctou a já mám tímto spousty času na přípravu. Motorka startuje na první zmáčknutí, holka jedna spolehlivá a stačím klíďo zajet i k pumpě, abych někde na cestě nezdržovala tankováním. Šinu si to pomalu liduprázdnými silničkami na Okoř – první domluvený bodík dnešní trasy.
Volím tentokrát cestu delší, přes vesnice, vyhnu se tak Kladnu s jeho semafory a lidmi. Ve vesnici Hřebeč míjím postavičku – a hle, to je přítelkyně „Martík“ (křestním jménem Martina, ale toto přejmenování na „Martík“ a „Evík“ vzniklo za dlouhých zimních večerů někde v Alpách při lyžovačce). To nemohu nezastavit a s kamarádkou, s kterou jsme absolvovaly nejedno dobrodružství (bohužel motorku nesedlá) povídám o novinkách provázející život. Protože jsme se snad 5 let neviděly, informací je víc a mě je jasné, že zase přijedu na sraz druhá. Ach jo, ale toto zastavení jsme si nemohla odpustit.
Sraz byl určen co nejblíže hradu Okoř, tedy ve vesnici se hrnu blátivou cestou do podhradí. V tom zvoní mobil, ovšem než zastavím tak šikovně, abych zvládla stát jednou nohou na zemi, druhou na brzdě a ruce měla volné pro telefon, je ticho. Volám tedy. No jó, Jirku jsem na odbočce k hradu přehlédla, on je totiž takový vzorňák a do zákazu vjezdu by kolem nevkročil, možná ani na cyklistickém výletě.
J: No comment…. Ne že bych byl taký rychlošípák, ale přišlo mi blbý ty dvě stovky metrů za každou cenu překonávat na mašině. Obzvláště, je-li to po rovině a choděj tam lidi s děckama :-).
Tedy se vracím, znovu přehlídnu odbočku k parkovišti a až na potřetí po otočce se zadaří. Místo pozdravu mne uvítá kroucení hlavy a dotaz, zda mám nasazené čočky, že jsem asi teda takovej slepejš. Nojo,nojo, chápu, že je třeba ego utvrzovat, tak ani nedutám. Vládce parkoviště mi nataženým ukazovákem určuje přesně místo k parkování, asi už něco zaslechl o mých orientačních schopnostech a pochybuje tedy i o tom, že jsem schopna zastavit tam, kde je třeba. Nevadí, je krásně, jsem venku na motorce a ještě pár hodin bude slunce svítit. Parkuji tedy, helmice nám hlídač uschová u sebe ve vytopeném kamrlíku a jdeme loukou k hradu. Je moc pěkný. Pořizujeme z dálky fotky a konečně si potřásáme na pozdrav rukama. Jó Okoř, moje vzpomínky na něj jsou prima, jednou jsem tady absolvovala nějaký koncert pod širým nebem. Váleli jsme se tehdá v noci na protilehlé stráni ve spacácích a poslouchali dunící kapely na podiu pod hradem. Věže byly různobarevně
osvětlovány, kolem byly stánky s buřty a pivem a vůbec nálada byla u té živé muziky parádní. To je však již mnoholetá minulost a jsem tedy náležitě zvědavá, zda budou i současné zážitky z návštěvy Okoře příjemné. A byly.Okoř se jeví zdálky jako zřícenina s jednou hranolovou věží, ale má svoje kouzlo, přestože nevyčnívá do dalekého kraje, spíše je vetknutá mezi okolní krajinku. Jdeme k nádvoří, ale další prohlídka je až za hodinu, tak co podnikneme? Je to jasné, čas oběda, ochutnáme něco v restaurantu „Dělová bašta“ přímo pod hradem. Cukrárna byla bohužel zavřená :-(. O místo na jídlo se dělíme s cyklisty a rodinkami. Polívka prima, pak káva, pár slov a již je čas na prohlídku, tedy koupit v podhradí vstupné. Ti, co byli na prohlídce před námi jsou vypuštěni ven a my vpuštěni dovnitř a zamknuti, aby ani haléřek pokladně neutekl. V pokladně jsme vyfasovali tištěného průvodce, tak jdeme po určené trase a prohlížíme části opevnění dolního hradu, baštu, zbytky horního hradu, dvou paláců a gotické kaple, kde jak psáno v průvodci, se pořádají v současnosti svatby. Fotíme a dumáme, kde co asi bylo, k čemu to sloužilo a jak to asi vypadalo za své největší slávy. Pěkné.
http://www.hrad-okor.cz/vstup.php
GPS: 50° 9' 50.76"N, 14° 15' 19.29"E
Po cca 40 min jsme odemknuti, opouštíme Okoř, pro dnešek nasyceni historií, na parkovišti vyzvedneme motorky a kam dál? Protože se bude brzy stmívat, volíme bližší cíl – zámek v Nelahozevsi.
A tak se tedy jako obvykle, usadím na druhém místě naší malé výpravy, nekoukám do mapy, neb to tady znám a jen se kochám jízdou v ten povedený slunečný podzimní den. Přes Zákolany a Otvovice kolem Zákolanského potoka, dojedeme na kraj Kralup, kde je to k zámku již jen kousek. Stavíme před vstupem do areálu u mostu, který byl dříve i jednou částí zvedací.
Jirka jde prozkoumat nádvoří, já čekám u motorek. Prohlídku si necháváme na zimní čas, kdy se sem chystáme dojet vláčkem. Pokukuji po stavbě u parkoviště před vstupem do zámku. Vypadají jako staré nádražní budovy, ale teď již internetem poučena vím, že se jedná o bývalé stáje a byty podkoních postavené v minulém století. Tedy pár fotek, vzpomínka na Ant.Dvořáka J: matně vzpomínám, že na místě si něco tvrdila o jakémsi Bedřichu Smetanovi…. Asi jsem se přeslechl…., který se tu narodil a jeho Rusalka v podání Eduarda Hakenem byla nedostižná a to se již vrací Jirka s informací, že se tady koncem listopadu koná advent s koncerty v rytířském sále a prohlídky expozic. Nebudou chybět speciality kuchyně, asi zámecké, při posezení ve sklepení..... Tedy datum další návštěvy a prohlídky je jasný.
K zámku se vztahuje pověst o tajné podzemní chodbě, spojující Nelahozeves se zámkem Veltrusy. Povídá se, že v ní našli smrt všichni řemeslníci, kteří se na její výstavbě podíleli. Páni je tu nechali zazdít – prý proto, aby toto velké tajemství nikomu nevyzradili.
http://www.pruvodce.com/nelahozeves/
Nezbývá než obrátit kola k domovu, jedeme ještě kousek spolu, po chvíli se Jirka odpojuje, ukazuje mi, že mám pokračovat, neboť jako obvykle jen tuším, kde asi jsem. J: pozapomněla jsi na poslední zastávku u jezu s mostem v Miřejovicích. Ten jsme si nejenom prohlídli, leč jsi i vyzpovídala pana montéra o funkci zdvihacích jezových hradel. Tady jsme se rozloučili, dali „pac a pusu“ a jak tak koukám z okna, pro letošek pro nás motosezóna zřejmě skončila. E: Pravda, pravda, to bylo velice poučné :-).
Po zastávce mapa poradí kudy dál a domů dorazím ještě za světla.
Pěkný malý vejletík okolo komína.
Eva
J: Z místa rozlučky zamířím k hořínskému kanálu. Loudavým tempem podle něj jedu až ke zdymadlům, vychutnávám si pozvolna usínající přírodu a poklid místa. Z Mělníka pěkně podél Labe, to v Neratovicích překonám po železničním mostě, a přes Kostelec a vesničky v předpraží dojedu s posledními paprsky domů. Velmi fajn pohodový vejletík, navíc díky absenci na večerním jucheci po ukončowačce i bez bolehlavů a břichokrutů…. Tak to ve stáří má bejt.
Náhledy fotografií ze složky Slunný listopad
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
