Motokochání

aneb

Netradiční tříkrálové putování

Čas od času se s Janou v zimě sebereme, (občas navíc vyzveme Jindru se Zuzkou), a vyrazíme někam na den. Na vejletík, podotýkám, pěší. I když vím, že tohle poslední slovo část pravověrných motorkářů upřímně a opravdově vyděsí, je tomu tak. Obujeme pevné botky a pohodlné hadry, do baťohů nastrkáme něco jídla, pití a foťáků, do kapsy placatici se slivovičkou, a vyrazíme. Jelikož k výkonu svého povolání potřebuju denodenně kroutit tím kolečkem v autě (a navíc tak musím převážně činit v matičce stověžaté), tak se není čemu divit, že o víkendu nechci plechový samohyb ani koutkem oka spatřit. Protože navíc fandím všemu, co se hejbe na kolejích, je volba dopravního prostředku jasná jako čerstvá psí hromádka na bílém prostěradle. Vlak, vláček, a protože skoro všude vedou v Čechách koleje, dá se vyrazit prakticky kamkoliv.

Přiznám se, že k těmto zimním aktivitám mne částečně přivedly tradice Jawa klubu Praha, do kteréhož již přes třicítku let docházím. Tehdy, za dob normalizačního zmaru a chmuru (rudá či oranžová přiboudla se nám, kteří jsme to zažili na vlastní chlupy, snaží namluvit, že to vlastně žádnej totáč nebyl... flfouni....), jawáčská parta trávila zimní, nemotocyklový, čas po svém. Skoro každou sobotu se domluvili, vyrazili někam do pražského okolí vlakem, prošli se pár kilásků volnou přírodou (tehdy ještě nestrašily satelity, neboli sídliště na ležato) a následně zapadli do některé z venkovských pohostinství. Tam, jak bylo zvykem, se částečně či celkově (to podle nátury a pokročilosti alkoholové závislosti) „lízli“, načež se některým z večerních spojů navrátili do lůna šedivé Prahy. Na první pohled nenásledováníhodná aktivita, na pohled druhý a další to až tak zavrženíhodné nevypadá. Pořád lepší, než sedět doma před bednou, je zvednout zadek, ujít pár kilásků, (v našem pojetí tak do dvacítky:-)), něco hezkého navštívit a prohlídnout. No a ta případná hospůdka, to je višnička na dortíku nebo brusinka na svíčkový:-). Samo, nesmí se to koncipovat jako „vejlet s lomcovákem“:-).

Po úspěchu předsilvestrovské hromadnější vycházky (šlo nás šest, starých motokámošů, údolím Kocáby z Malé Hraštice do Štěchovic a Pikovic) zněla kolektivem jednoznačná poptávka po další podobné akci. Kocábu „manažoval“ doyen Jindra, pro tentokráte padla volba na doyenku Janu. Má s tím holka docela zkušenosti, nažhavila net a z něj vypadl cíl: Pardubice. Bližší lokace: Ráby pod Kunětickou horou, kde prý je v bývalém loveckém zámečku muzeum perníku. OK, pohled na mapu prozradí, že ze zastávky Stéblová na trati Pardubice – H.K. je to po žluté tak asi šest kiláků, zpět do Pardubic pak po zelené či červené přibližně stejně. Fajn, to by šlo, obzvláště, že se jde prakticky rovinou. „Kuňka“ neboli Kunětická hora, respektive hrad na ní, má bohužel zavříno, ale nevadí.

Sobotní ráno, po deváté, se střetáváme v novém příměstském „City Elefantu“ směr Pardubice. Obsadíme část horní „paluby“, ze které je fajn přehled. Bohužel, dojem trochu kazí vandaly počmárané stěny. Docela by mne zajímalo, co tyhle debily k tomu vede? Nějak tomu nerozumím... Kdybych nějakého takového klouzka potkal, dostal by po tlamě, a ještě bych mu ty jeho prstíky přibouchl dveřma, aby měl chvilku pokoj od sprejů.

Dvě hodinky do města perníku uběhnou jako nic, zábava nevázne:-). Na nádraží jen přeběhneme do dalšího osobáku, s ním popojedeme tři zastávky a jsme na místě. Docela se pročasilo, je mrazivo, klidno, občas vykoukne sluníčko. Na zemi něco mezi sněhem a jinovatkou, chůzi to nevadí, podklad je tvrdý a šlape se dobře. Hned za tratí se ponoříme do typického borovicového rovinného lesa, vychutnáváme si klid a pohodu. Nikde nikdo, pouze asi tři kolaři se hrnou odnaproti.

Po hodince a půl se před námi objeví panoráma Kunětické hory, a za chvilku už jsme na úpatí tohoto výrazného kopce. A ejhle, co to, hospůdka:-)) Je po jedné, kolektivu blýskají vzrušením světla, takže není jiné cesty než dovnitř:-)).

Zabereme jeden stůl pro celou naši partu (je nás devět), a další hodinku dáme relax s nějakou tou konzumací. Tedy, popravdě, konzumací jídel, já vzhledem k mírně se srazivším motokaťatům si dám jen gulášovku a šopák napůl. Pravda, k tomu pár desin:-)).

Od útulné hospůdky je to k cíli, Perníkové chaloupce, jen pár set metrů lesem. Opět nikde nikdo, až mám strach, že narazíme na zavřené dveře. Ale ne, je otevříno, tak honem do voňavého teplíčka! Evidentně tady zrovínka moc lidí dneska nebylo, starší průvodkyně má nelíčenou radost, že si může zavykládat. A jde jí to, seznámí nás hlavně s historií perníkářství v našich zemích, jakož i s historií zdejšího muzea.

V druhé části prohlídky nás přivítá „aktivní“ perníkář, který předvádí on-line výrobu těsta a jeho zpracování v dřevěných formách. Tady se to líbí hlavně té něžnější části party, já osobně bych spíše uvítal perník z prasátka:-)))). Ale né, i tohle je hezký a hlavně zajímavý, baví mě pozorovat lidi, kteří umí něco a to něco dělají dobře a s nápadem. Ať už je to cokoliv, tedy mimo aktivit postihovaných zákony či dobrými mravy....

Třetí, poslední, část je věnována pohádkovým postavám a postavičkám všeho druhu, pekelným či nebeským, vsjo ravno. Překvapení nás ale čeká na samý závěr. Do chaloupky totiž dorazili tradiční tři králové. Sice nestylově, autem, ale jinak se vším, co k tradiční ponovoroční aktivitě patří. Psaní křídou, koledy, vtipné a nápadité průpovídky, prostě zábava. Konec, jak jinak, v místním občerstvovacím koutku. Králové dostali po panáčku, i my, jediní návštěvníci. Blesklo mi, že mám taky plnou placatici, tudíž ji tasím spolu s nerezovými panáčky, a zavdáme si. Poctivé, valašské, jedenapadesátky. Chutná, králové s mlaskáním chválí, leč další rundičku odmítnou s poukazem na pokračující putování. Chápu:-).

Takže se s příjemným stavením i jeho vlídnými a přívětivými obyvateli rozloučíme taky, čas nečeká a do města to není kousek.

Převážná část cesty po zelené značce nás vede podél slepých labských ramen. Ty jsou zamrzlé, a díky absenci sněhu jsou ideálním prostředím pro bruslaře. Pár jich ještě v podvečer uvidíme. Jinak je tady opět klid, mír a pohoda.

Na kraj města, do parku pod hradbami, se dostáváme skoro za tmy, napříč městem kráčíme za svitu výbojek. Po páté už jsme na nádraží, vlak jede za půlhodinku, tak honem na něco k pití. Přeci jen, máme za sebou necelých čtrnáct kilásků (podle GPS logu), tak je trochu sucho v hrtanu. Do zbrusu nové nádražní restaurace La Rocket (tahle síť má bejt na všech nádražích, prej) ale zalezeme jen my a Luboš se Sašou. Gambáč tu mají za 30.- (že by prevence proti houmlesákům? – takový ceny nejsou ani v centru Prahy), ale žízeň je mocnější. Dáme halt jedno dohromady, to stačí. Po pravdě, moc narváno tady nejni, že by nefungoval podnikatelský záměr? Jinak čisto a hezky zde je, o tom žádná...

I návrat plyne ve stejné pohodě, jako jízda ráno. Příjemně unaveni, k tomu hezký zážitky, co více si přát? Kecáme, dorazíme zbytky zásob jak jídla, tak i obsahů placatic, a už se za okny objeví světélka pražských předměstí. Libeň, loučíme se a mizíme do sychravé tmy. Máme kliku až k samému prahu domova, jela hned jak tramvaj, tak i bus. Za dvacet minutek jsme doma!

Vejlet, nebo zimní vycházka, se vydařila nade vší očekávání. Tedy, brzy, brzičko zase někam vyrazíme!