Den pátý
S otevřením oka kontroluji počasí. Je chladněji, zataženo ale naštěstí sucho. Takže catering (trocha změny – míchaná vajíčka), usušit motorky a nabalit je, rozloučit se a jedem.
Prvním dnešním postupným cílem je město Źory, v jehož centru Honza nalezl poměrně nové Muzeum Ognia (50°2'38.789"N, 18°41'57.459"E,http://muzeumognia.zory.pl/.)
Budovu nelze přehlédnout, architektonická kreace navíc kompletně pokrytá zářícím měděným plechem. (Oops, po detailním průzkumu Honza zjišťuje že né měď ale hliník s patřičnou úpravou. Měď by byla si opravdu raketa, navíc sběrači kovů…..).
Na prázdném parkovišti odstavíme stroje a hybaj dovnitř. Jsme zde samotinci, zaplatíme vstupy (my senioři „uglowy“ – třeba zapamatovat, je to „sleva“) a šup do podzemní expozice.
Jak název napovídá, bude to o ohni a tepelné energii, od počátku až dodnes. Celkem zajímavě pojato, trochu edukativně, asi hlavně pro mládež, nicméně i našinec se poučí. Třeba o tom, že Josef Božek (https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Bo%C5%BEek ), úspěšný konstruktér a mechanik, byl vlastně Polák. Inu, narodil se sice nedaleko ve Slezsku, tedy vlastně v Rakousku – Uhersku a do české rodiny, jakož v Čechách působil po celý svůj aktivní život. Jojo, proč trochu skutečnost nepřihnout, že?
Ale jinak dobrý, příjemně strávená hodinka.
Krátká porada, jestli pokračovat dál západním směrem nebo si odskočit na sever do Gliwice má rezultát ten, že najedeme na dálnici A1 (na několika kilometrech se značně nekvalitním povrchem, docela nás to rozhoupe), která nás po třiceti kilometrech vyplivne na severním okraji Gliwic.
Co nás sem táhne? Inu jedna technická a zároveň historická památka.
Gliwice, tedy přesněji Gleiwitz, německé město v Horním Slezsku, ležící u tehdejší hranice s Polskem (mimochodem, kdysi bylo součástí zemí království Českého a posléze rakouské monarchie. Po slezských válkách připadlo Prusku.).
V roce 1935 zde byla zřízena radiostanice (50°18'48.001"N, 18°41'19.550"E) s dvěma dřevěnými věžemi, vysokými 111 metrů. Do dneška se dochovala jedna z nich, druhá i s přilehlou budovou byly po válce sneseny.
Díky své poloze a důležitosti se areál vysílačky stal dějištěm incidentu, připraveného organizací SS. Vysílačka byla přepadena komandem v polských uniformách, které odvysílalo protiněmecký projev a při ústupu zanechalo na místě několik mrtvol vězňů z Dachau, oblečených do polských uniforem. Tento incident byl vzápětí použit jako důvod pro přepadení Polska 1.9.1939 a tím i počátku druhé světové války.
https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99epaden%C3%AD_vys%C3%ADla%C4%8Dky_v_Gliwic%C3%ADch
Dochovaná věž je dnes nejvyšší dřevěnou stavbou a už touto skutečností je hodna návštěvy. Areál najdeme (inu v placce je věž výborným markerem), nicméně na co narazíme jsou zamknutá vrátka. Podle tabule zde probíhají stavební a jiné úpravy, konstrukce věže má být impregnována a natřena. Konec – někdy v září….
Takže utřeme, neboť zavřená je i přilehlá menší expozice. Budeme se sem muset ještě někdy vrátit, koneckonců je zde ještě několik dalších zajímavostí.
Z města zamíříme jihozápadním směrem s definitivním zámyslem dojet navečer k Michalovi do Rýmařova, kde přespíme a náš výlet následně ukončíme.
Ale dnes jsme ještě na cestě. Protože je již značně po poledni, chtělo by to něco do volátek. Jedeme a současně pokukujeme, kdeže by se tohle dalo zrealizovat.
Příležitost se naskytne v nedalekých Chorynskowicích, kde se po levé straně nabídne areál hotelu Sylwia s přilehlou benzínkou a občerstvovnou ( 50°16'9.682"N, 18°33'44.120"E, https://www.autoshol.pl/zajazd-408 ).
Hezky venku se posadíme a jak už je obvyklé, dáme źurek a nealko pivo. Polévka výborná, pivo inu nealko…. Chuť je na sladkou tečku, na pultu se stkví dva tácy slibných zákusků. Bohužel, obsluha je brání, že nejsou na prodej bo přijde sem svatba. Loudíme, ale prd je nám to platné, tak alespoň kafe….co už taky….
Pokračujeme směr Rudy, charakter krajiny se radikálně mění. „Roztahané“ vesnice dnů předešlých jsou minulostí, zdejší krajinný ráz se podobá u nás obvyklému středoevropskému uspořádání. Homogenní a kompaktní obce obklopené polnostmi a lesy. Přičítám to uspořádání zdejší části Evropy před druhou válkou, tady to prostě bylo Prusko/Německo, stejný kulturní okruh jako u nás. Východ, tedy to vlastní, původní Polsko, jsme projížděli doposud a až tady si uvědomuji rozdíl, byť dnes je to „jedno“ Polsko.
Ponoříme se do hlubokého lesa, který nás vyplivne do obce Rudy (dříve Rauden). Poslední POI letošního výjezdu je nádraží a depo úzkokolejné dráhy (50°11'20.409"N, 18°27'53.517"E, http://www.kolejkarudy.pl/site/start.html ).
Nádraží je součástí původní 51 km dlouhé trati o rozchodu 785 mm Gliwice – Nieborowice – Rudy – Raciborz. Dodnes se dochoval sedmikilometrový úsek Stanica – Rudy – Rybnik Stołowy, zbytek zanikl v šedesátých létech minulého století. Dnes se muzejníci snaží o postupné prodlužování stávající trati.
Že to tady žije je patrné hned po příjezdu. Máme štěstí, právě přijíždí vlak z Rybniku, lokomotiva objíždí soupravu, po chvilce doráží i pracovní vlak ze směru od Stanice. Plně se pracuje i depu.
Na zdejším nádraží jsem byl tak před osmi léty, změna (k lepšímu) je patrná na první pohled. Tehdy byl areál zanedbán, na kolejích postávala víceméně rezatá torza vozidel. Dnes je tomu jinak. Ne že by všechno bylo v cajku, ale pokrok je znát.
Z Rud/Rauden nás „919“ vede neomylně k hraniční čáře. Před Szymocice se nám úzkokolejka připomene ještě jednou bývalým přejezdem, dnes pouhými kolejemi zalitými v asfaltu. Pouze průsek na jednu i druhou stranu ukazuje, kudy se kdysi jezdilo.
Projedeme malebným městečkem Racibórz, sobota odpoledne, provoz mizivý.
Po pár kilometrech dorazíme k hraniční linii, projedeme Sudice a ještě na chvilku se vrátíme, tentokráte naposledy, na polskou stranu. Upamatuji se, těsně po vstupu do Schengenu (2008) jsme tyto hranice projížděli s Ranžou a Evou, testujíce jakže volný hraniční režim funguje. Stály zde ještě čerstvě opuštěné pohraniční boudy a budky, mělo to svoji atmosféru. Dnes po nich není ni stopy.
Definitivně zůstáváme na výsostném území ČR a zbytek cesty je jen pouhopouhý přesun krajem, který mám tedy opravdu proježděný. Na výjezdu z Opavy se „volání přírody“ zesiluje tak, že posílám Mikeše dopředu a odbočuji ke spásným křovinám. Pak už je blaze:-).
Kolegové jsou na liduprázdné hlavní „11“ samozřejmě o dost rychlejší, ale to nevadí. Víme kam jedeme, takže nakonec se sejdeme před Michalovou rezidencí.
Konec dobrý, všechno dobré:-) A protože dnes mám 71leté jubileum, poprosím kamaráda Robeše a s jeho pomocí obstarám všechna volná pivka ze zdejšího pivovaru Morous https://hotelslunce.jeseniky.com/35897/pivovar/ .
Posedíme, vyzunkáme vše co k dispozici jest, a s půlnocí zaléháme.
Ráno po bohaté snídani se naše cesty pro tentokrát rozchází a polskému putování jest konec. Za mne dobrej…. hlavně díky kolegům, kteří jednak zohlednili posunutí termínu a druhak se občas museli přizpůsobit staříkovi a jeho vrtochům. Díkes!
Fotografie
