Motokochání

Ranža mlčí jako Fučík, parťačka se na výzvu tváří neurčitě, kroutí se jako vydloubnutá ponrava, že prej možná sníh a daleko a zima a vůbec – evidentně nemá zájem vyject. A nebo že by byla překážka jiná? Nevím…. Vždycky se řeklo vše na rovinu a jasně, teď najednou to nefunguje. Ok, když takhle, tak tedy takhle, s tím nic nenadělám, vyrazím, tedy sám. Popravdě, první vejletík jde udělat i single. V sobotu večír, poté co uvítám paní doktorku po tejdnu doma z horské běžkařské dovolené (já tyhle splašený prkýnka nějak nemusímJ), vlítnu do garage, lehce dobiju baterku na GS, umeju přílbu a dám na hromádku všechny ty propriety, co našinec potřebuje k sedlání benzínové dvoukolky.

Nedělní pohled z pelechu není radosten: zatažíno, drobně mží…. Teplo ale je. Až k polednímu (meteo trochu propad – slíbené sluníčko se jaksi nekoná) silnice zvolna osychají, takže rozhodnutí je rychlé – JEDU!

Krizový okamžik návleku kaťat proběhl víceméně normálně – čekal jsem intenzivnější pěchování povánoční mišelinky do neroztažitelného textilu. Ale trochu zapracovat na redukci budu muset L ne že ne.

Bavorské železo se ukáže v tom nejjasnějším světle. Kohouty na ON, sytič na druhý stupeň, chvilku počkat než palivo zaplní plovákové komory, stisk zeleného tlačítka a …. vrrrrr! Bingo!! Tak to ma byt, tak je to spravne!

Takže kam? Tradiční otevírací nebo uzavírací cíl je u mne Kokořínsko. Citová záležitost, navíc je tam pořád co objevovat, a v těchto dobách tam není živé nohy. Rychlá kalkulace ETA, hmmm, to asi do šesté, kdy tma přebírá vládu, nestihnu. Obzvláště, když chci jet volnou, stavět, prohlížet, fotit, relaxovat. Zcela v intencích známého war movie „The Bridge Too Far“ i já musím vzít zavděk minimalizací reálného cíle. Směr je víceméně dán, severovýchod, no a nakonec si určuju i téma. Je jím řeka, charakteristická pro onen region – Jizera, kdysi keltská Isére, přesněji její dolní část.

První část cesty se nese ve znamení oťukávačky – co jsem zapomněl, co ještě dovedu, co si troufnu. Pěkně pomaličku polehoučku, přes Radonice a Zápy hopsa hejsa do Brandejsa. Před ním se ještě zastavím na levém labském břehu v Lázních Toušeň – obhlídnout, kde jsem taky mohl za pár dní skončit. Mno, lázně připomínají spíše statek, exteriérově nic moc. Asi tady taky léčí, přesto zrovna zde realizovat poléčebné radůstky – tedy navazování nevázaných společenských vztahů s lázeňskými klienty opačného pohlaví – no tak to spíše asi neL. Šedivá, tichá až ospalá vesnička, jedna hospa…. ale zase by to bylo pár kilásků domůJ.

No nic, kousek je to do známého polabského dvouměstí. Nejprve se zastavím před hlavním vchodem do zámku, prohlídnu si průčelí v rekonstrukci,

a pak objedu zámek dolů k řece. Spočinu u nejstaršího brandýského mostu – barokního dvouobloukového přes mlýnský náhon. Příjemné, spíše zapadlé a nepříliš frekventované zákoutí, přesně to, co dneska hledám.

Projdu se po mostě na ostrov, prohlídnu si lehce nadměrečné Labe, hrnoucí se přes prvorepublikový jez. Za mnou se vypíná nábřežní fronta zámku, na rozdíl od rohové věže ještě čekající na novou fasádu.

Trochu stranou je zde pár zajímavých a půvabných detailů – třeba vyhlídkový altán na švédském dělostřeleckém barbakánu z doby třicetileté války, nebo malá tzv. Rudolfova branka, kterou prý podivínský Habsburk scházel na labský břeh ku procházkám či snad prohánění frejných mlynářek a pradlen.

http://vcervinka.superhosting.cz/brandys/brandys.htm

http://www.castles.cz/zamek-brandys-nad-labem/

http://www.hrady.cz/index.php?OID=5671

Po překonání řeky po více než zvetšelém mostě (rád bych věděl, zdali spadne dříve než se počne tolikrát oddalovaná rekonstrukce – ta mimochodem asi pěkně zavaří místňákům) přejedu do Staré Boleslavi, odkud se vydám směrem do Káraného. Chvilku sleduju obvyklou trasu našich kolařských vejletů s Janou, pak mě ale „lívance“ donutí drát se vpřed mnohem konvenčněji. A taky popravdě, v lese je po tání bahýnka jen což. Mašina je ale zapráskaná ještě z posledního podzimního vejletíku, takže to tolik nebolí.

Další zastávka je opět u řeky – tentokráte u Jizery u Káraného a mostu přes ni. Tablo cyklostezky mi dá něco informací o historii zdejšího místa, ještě si projdu okolí zádumčivé řeky a je čas pokračovat.

http://www.libri.cz/databaze/mosty/heslo.php?id=412

Lesními cestami se proderu borovým masívem (nikde nikdo, akurát přívětivý pejskař pokecá a ukáže cestu) přes Otradovice

a Sojovice do Staré Lysé, kde stavím na návsi u další infotabule. Podle ní se to tady pravěkým osídlením jen hemžilo, není divu – úrodný lán země české byl nejspíše úrodný i dříve.

http://www.travelatlas.cz/forza/brandys/stlysa.html

Mírně zvlněnou krajinou, proloženou borovými či smíšenými lesíky (potkám zde pouhých pár cykloušů – asi se taky nemohli dočkat) se prosmýknu mezi Předměřicemi a Benátkami (obé nad Jizerou) až k řece a za ní ležící vesničce Kochánky. Ha, do rodiště bájného Franty Šťastného (takto i spolužáka mojí mamky z benátecké školy) tady vysekli zbrusu nový most. Povodeň nahlodala ten původní, roky se zde jezdilo po ženijním provizoriu, a teď najednou se nad tmavou Jizerou klene bílomodrý ocelový krasavec, zřejmě ne náhodou tvarem připomínající ty další prvorepublikové (leč železobetonové) o kousek výše i níže.

Křovinami a krtinci (rozhodně zde NEMAJÍ líné krtky) se proderu až na břeh, odkud lze střízlivou novostavbu patřičně vychutnat. Nevím proč, ale vždycky mám radost z podobné, byť pouze místní, novinky. Stejně jako třeba z právě budované zastávky ČD v Brandejse, kterou jsem dnes také minul.

http://www.kr-stredocesky.cz/portal/aktuality/stredocesky-kraj-slavnostne-prevzal-stavbu-mostu-iii272-9-kochanky.htm

Přes Kochánky se vyhrabu až na planinu mezi Slivny a Benátkami. Dominantně výrazné město mého mládí (rodiště mé mamky, dějiště prázdninových radovánek a posléze i česání čerstvě dozrávajících malin  v podobě zdejších juniorek) už vykukuje zpoza po zimě šedivých, ale zvolna se zelenajících lánů.

Počasí stále nic moc, zatažíno, ale stavím alespoň na chvilku ve snaze zachytit atmosféru velmi časného jara snímacím čipem. K dosažení chtěného se musím chvilku přesouvat promoklým polem, tudíž následně strávím pár minutek škrábáním bahenných koulí z motobot.

V rámci zabřednutí do vzpomínek a přesunu o čtyřmecítku let nazad zajedu ještě na horní náměstí – a zde málem sednu na zadel! Vždy to tady pamatuju klidné, neměnné (cynik by něco zabrblal o provinční zatuchlosti), a dneska je tady všechno jinak. Z náměstíčka pomalu nezůstal kámen na kameni, snad jen už dříve rekonstruovaná zvonička uprostřed je stejná.

Jinak se kutá (rozum dá, že ne dneska...) o sto šest, z tabulí vyčtu že „Revitalizace Husova náměstí“ spolkne necelých devětapadesát melounků. Joj, že by vítr změn zavál i sem? Radnice se zdá činí, tak ať se jim daří!

http://www.benatky.cz/radnice/revitalizace.php

Výše uvedené si jen utvrdím, když sjedu dolů pod zámek prozkoumat nedávno rušenou vlečku ze stanice Zdětín u Chotětova do místní sladovny a fabriky Karborundum. Na očekávaný zarostlý, nevábný a bordelu plný násep nenarazím, na bývalé spodní stavbě vlečky se stkví zbrusu nový koberec cyklo a in-line stezky. Mostky a propustky jsou kompletně zrenovovány v původních konfiguracích, takže kdyby bylo nutno, stačí jen položit kolejová pole a mohlo by se zase jezdit. Nejsmysluplnější využití rušených tratí co znám! Neodolám, a kousek stezky si projedu, víceméně, mám taky jen dvě kolečka v jedné stopě:-) a nikomu to zdá se nevadí:-)

Takže, benátečtí radní mají u mne opět další malé a bezvýznamné plus, no a pro mne s Janou je to tip na jarní kolovýlet podél Jizery až sem, a pak na vlak do Zdětína!

http://www.benatky.cz/fotogalerie2/cyklostezka/thumb.html

 Když už jsem tady, tak vykonám návštěvu předků. Tedy, úmysl tu je, leč uzamčená vrata místního hřbitůvku hovoří řečí jasnou a výmluvnou – v zimě jen do pěti. Hmm, a je pět.... přesně. Mají zde nejenom šikovný radní, ale i pintlich hrobníky. Sorry, error.

Tak co ještě? Dva kilásky odtud jsou Dražice, zapadlá osada, odkud pochází mimo jiné všechny bojlery na teplou vodu v našem baráku:-) A taky je tam na skalním ostrohu nad vsí a řekou zřícenina.

Pořád kolem ní jezdím, nikdy jsem tam nebyl kromě let jinošských. Ale to jsem se tam v příšeří zbytků hradu věnoval spíše výzkumům anatomickým než historickým. Dneska už by sem se mnou žádná své cti a dobré pověsti dbalá příslušnice ženského klanu nezašla, tudíž je čas na středověk.

Po můstku zajedu hezky až k základům věže, a další čtvrthoďku strávím prolejzáním ruin, tedy, co mi hustá křoviska a kluzký podklad dovolí. Díky roční době i nachýlenému dni k večeru zde není ni nohy (teda, co vím, ani uprostřed letního dne tady nepanuje kdovíjaký ruch) a můžu si tak vychutnat atmosféru takřka neznámého místečka. Joj, hezky tady je....

http://vcervinka.superhosting.cz/drazice/drazice.htm

http://www.hrady.cz/index.php?OID=135

Půl šesté, říká letmý pohled na časoměr. Nejvyšší čas mazat domů. Přeci jen už se šírá, což zaznamená hlavně čip foťáku a odmítá spolupráci bez podpůrného světelného zdroje. Takže balím a jedém.

Aby to nebylo jen tak prostý přesun domů, vezmu to trochu oklikou kolem bývalého milovického vojenského prostoru, dám si tu nejdelší dlážděnou silnici v Čechách co znám (z Lipníka do Milovic), přejedu Lysou a pěkně podél Labe do Čelákovic. Ostud je to domů po nevýrazném hřebeni rozvodí Labe/Vltava (Mstětice, Zeleneč, Radonice, Satalice) už kousek, s tmou brzdím před rodnými vrátky.

Hezké, byť trochu minimalistické zahájení sezóny, toho počtu devětatřicáté motocyklové. Tak hlavně aby byl hezký její průběh, ba i konec. Co víc si může zvolna chabnoucí stařík přát? No a na to si dám pěkně dva panáčky:-)

J