Motokochání

Dopoledne domácí práce, které se nestihly včera v sobotu, dámy znají. Pravda, po letošních velmi početných Vánočních volných dnech , nejsem ještě úplně ve formě. Silvestrovská chřipajzna a její opakování před pár dny mi také dala zabrat a uvedla mne ve stav „odpočívající hospodyně“. Tedy ráno otevřu jedno oko - zdá se být slunce, po hodině otevřu druhé - stále slunce. No.. vstávám a dávám prádlo do pračky , hledám propriety na budoucí maškarní ples, vařím oběd a stále slunce ---- safra, „ ŽE BY TO DNESKA ŠLO“?????? ‚červík motorkářův je probuzen. Tak se tak různě plahočím po domě, na procházce se psem se ujistím, že je teplo a po pozdním obědě stále sluníčko, tedy váhám zda jet či ne. Rozhodování trvá tak hodinku. Ještě kouknu do telefonu a na net, zda se někdo nehlásí, že by jako vyrazil, ale nikdo nic neplánuje.….. Jedu, nač čekat. Život je takový, jaký si ho udělám.

Dát na hromadu motorkářský hadry byla chvilička, navěsit to na sebe taky. Nebudu popisovat spodní prádlo, ale žádné výrobky z moiry nevlastním, tak prostě triko s krátkým a dlouhým rukávem, svetr a moto bunda, na nohy bavlněné punčocháče a moto kalhoty (jejich vložka zůstala ve skříni, neb přeci jen přes Vánoce nějaké to kilíčko asi přibylo a nač se zbytečně tísnit v kalhotách), dolů ponožky a na ně ještě jedny takové „protivětrové“ (jezdím v nich skoro celý rok, mimo veder, ale je fakt, že mně je na nohy zima i v posteli :-)) a endurobotky. Rukavice normální moto zimní a zkouškou prošly moje „samo dómo“ ušité tlapky na řídítka. Bylo pár stupňů nad nulou, nemám ohřev rukojetí, na ruce zima nebyla. Prima, domácí šití nebylo zbytečné a třeba se ještě na jaře a na podzim upotřebí.

Motorka chytá na první škrtnutí (bodejť ne, vždyť zrovna včera jsem baterku vyndala, že ji jako odvezu na proměření do servisu, protože se v té žluté krabičce, která se zove voltmetr, nebo tak nějak, vůbec nevyznám, jen mi pozůstala, tedy jsem baterku před cestou z teplíčka znovu instalovala do motorky - povedlo se - jupí). Po chvíli běží válce stejnoměrně. Je před třetí hodinou, moc toho nestihnu, ale neva. I pár ujetých kilometrů pohladí na duši. Pneu mají tlaku trochu pod míru, ale nebudu je již dofukovat, nechce se mi k pumpě,  pojedu jen pomalu, pomaloučku .

Vyjíždím před vrata, kde zrovna korzuje nějaká dvojice na poobědové procházce, trochu mi to prohrábne na umrzlém ledu, pán pozvedne obočí, ale se o to nestarám, zamykám vrata. Dítko, co zůstává doma, ani neví, že vyrážím, neb nejspíš zrovna bojuje na virtuální počítačové hře s nepřítelem, pes za vraty smutní, zamykám a řadím za jedna, napojuji se po chvíli na státní silnici a jedu….

Paráda, zprvu trochu těžkopádně, po chvíli se uklidním a jízdu si užívám. Jen opatrně. Zkazit si sezónu hned na jejím začátku by bylo mrzuté.

Směřuji to na Beroun přes Chýňavu a Hýskov, kam zajíždím na svoje „srdcařské“ vyjížďky v singlu. Je tam pěkný rozhled na zátiší Berounky s okolními kopci. Příroda - rozhledy, voda, oheň, výšky, hloubky….to můžu. Třeba tam někde prosím rozprášit případný popel můj, ale znalí, již vědí…. Stavím na rozhledovém místě, moc vidět není, neb je v dáli mlha, nevadí, zatím skoro nikoho nepotkávám.

Jedu si tak kolem 80, v zatáčkách míň, někdy i krokem, leč je tam štěrk, na rovinkách si dodám odvahy a 90tky dosáhnu. V menších rychlostech se mi mlží helma, ale s tím nic nenadělám,(tedy asi by šlo koupit nějaké doplňky, snad existuje nějaký polep na plexi, co se nemlží, ale v létě v motorkářské sezóně problém nemám, tak nic neřeším). Jen pootevřu trochu plexi, stačí jeden mm a vše je v pohodě.

V Hýskově otáčím na Beroun. Jedu kolem řeky Berounky, která je v mlžném oparu, ale silnice suchá a bez kamínků. V létě obležená řeka vodáky a koupálisty je tentokrát osamocená, ani tichý rybář nikde není vidět. Okem zkontroluji svoje místečko pro nuda-koupání, zda je na svém místě. Poté kouskem protnu cíp Berouna a jedu na Loděnici. Aut po málu, kdo by taky v lednu v neděli jezdil po výletech, že. Za Chrustenicemi, kde si na místním koupališti na kopci děti udělaly na zbylém sněhu klouzačku odbočím na Malé Přílepy. Další moc pěkný kousek země. Skoro jako někde na Šumavě na samotě. A pak vesnice Železná, se svou třicítkou a koni na loukách. Koní je tam v okolí plno, v létě jsou vidět na přilehlých loukách stále, ale že i v lednu je vodí do pastviny? Pokud někdy zavítáte v Železné do hospůdky u pumpy a vyberete si v menu oběd zvaný „ Libečovská Hůrka“ (kopec vedle) a celý ho sníte, dostanete gratis šlehačkovou rakvičku. Mňam.

Nikde nestavím a mířím do bydlíkova. Ještě zastávka u rodičů na chalupě, nikdo tam teď samozřejmě není, ale jen pro kontrolu, poté zastávka u pumpy, aby nádrž nezrezivěla (Bůh ví, kdy znovu parťák nebo počasí zavelí k další vyjížďce) a jsem doma. Žádné velké rozmrazování není potřeba, jen něco do zobáčku k věčeři a vyndat baterii, přeci jen k odborníkům na přeměření.

Po cestě nebyl žádný krizový moment. Řidiči v autech nejeli víc jak 80, asi se báli mokrých silnic, nebo mne, nikdo mne neohrozil, nikdo nepředjížděl, možná si poklepávali na čelo J. Sice jen něco přes 50 kilásků, ale dobrý pocit se dostavil. Při čekání na jaro budou k dispozici čerstvé vzpomínky. Tož letos všechny návraty takto spokojené.

Eva