Motokochání

Loňská Toužim nasadila, co se ubytka tejče, laťku hodně vysoko. Na můj vkus až trochu moc vysoko, osobně mám rád ubytování spíše prostší, nenačančané, jednoduché, kde není zase až tak co poškodit, zabydlí-li se tam hejno motorkářů se svými bagančaty, kufry a ostatními proprietami. Koneckonců jde jen o to, složit někam hlavu a přiměřeně se vyspat. Zdaleka netrvám, jako už je bohužel u většiny „motorkářů“ obvyklé, na vlastním hajzlíku a koupelce, jakož i na jisté míře luxusu. Odskočit si na záchod kamsi na chodbu, jakož se i vysprchovat tamtéž mi rozhodně plíce netrhá, leckdo to ale považuje za cosi jako osobní urážku :-) jako by jejich zadnice byly něco noblesnějšího než zadky ostatního plebsu :-). Prostě a jednoduše, mám-li volit mezi klasikou turistické chaty a nazdobeného vystajlovaného penzionu, volím jednoznačně A, jinej už nebudu.

Někdy zjara mne Ozzy požádal, zdali bych mu něco nedoporučil z Domažlicka, neb Český les mělo být letošním klubím rayonem. Tak jsem prohrábl mozkové laloky, zapátral v historii a prozkoumal mapy.cz, a vyšlo z toho cca šestero zařízení. Jedním z nich byla i turistická chata na vrchu Koráb nad Kdyní, kde kdysi v prehistorii uspořádalo volné spolčenstvo Spoluvsedle svůj jarní srazík. Byla to tenkráte v roce 2009 docela rákoska a deštivo, zmrzlí jsme byli po příjezdu jako sobolí lejna. Podél trasy vejletu ještě ležel sníh, naštěstí sobotní odpoledne a hlavně neděle už ukázala svou lepší tvář.

No a tak jsem v duchu doufal, že slovutné klubí náčelnictvo zvolí zase Koráb. No, trochu jsem si zaloboval, pravda :-), a nakonec olé, vyšlo to! Osobně se mi Koráb velmi zamlouvá, už ta příjezdová silnička, navíc totálně opuštěno, s posledním tůristou se na kilometry kolem rozhostí klídek a pohoda, tedy pokud tam zrovna nejsou rozeřvaní motorkáři, že ano :-).

Jelikož bytostně nesnáším páteční odpolední výjezdy z Prahy (kromě těch na východ, kde to mám ke hranicím matičky tak dva kilometry okreskou….) a navíc mám dovolené více než přehršel, volím i pod vlivem kladné meteopředpovědi odjezd už ve čtvrtek a přespání u kámoše Franty na jihu Čech. Pátek tak budu mít celý na toulání se po Šumavě.

Jak rozhodl, tak udělal… Ve čtvrtek odpoledne zabalím těch pár propriet, přihodím lahvinku pro Frantu a Janu, nechám poodjet všechny „Skoropražáky“ (tedy ty co mají na RZ ono písmenko „S“) do jejich satelitních sídlišť naležato za jejich zelenými vdovami a se šestou vyrážím.

Beru to jako ryzí přesunovku, tedy D1, benešovská „3“ no a pak i nový kus D3. Jo, tohle se povedlo, pamatuju ty desetiletí vopruzu přes Tábor-Planá-Soběslav-Veselí, dycinky crcačka a pruda, dneska to člověk mine ani si nevšimne. No a když se objíždí, tak peču i na Budweis a za Veselím to ohnu na Třeboň, Borovany. Jede se fantasticky, tady už nikde nikdo, akurát v hustých lesích trochu zvolním. Přeci jen, nastává pomalu soumrak, tedy srnčí a divočáci budou vyrážet, a nemám zájem se s některým exemplářem potrkat. Trhové Sviny, Pořešín, a už je to jen kousek. Žďár, a jsem na místě.

O zbytku večera se tady nebudu šířit, po nonstop jízdě pohoda a podvečerní klábosení. Moc mu ale nedáme, neb zejtra je pro ně den pracovní, a spát se musí. Takže lehce po desáté šup do kanafasu.

Ráno vylézám brzičko, bych stihnul domácí ještě doma. V sedm už jsou pryč, tak prej se mám sám vypravit, zamknout a klíče nechat na dohodnutém místě. Nezbytné ranní úkony, sprcha a lehce po osmé opouštím pohostinný dům. Díky moc!

Jasné, jiskřivé a prosluněné podhorské ráno, teplota ještě žádná vražda, no prostě optimum. Zamířím přímo na západ, až dorazím do nedávno navštíveného Rožmitálu na Šumavě (dříve Rosenthal).

Dneska zde ale nestavím, pokračuji dál směr Zátoň. Přede mnou je něco jako klasický skotský single track, tedy sice asfaltka, ale tak na jedno auto. Moc rychle se jet nedá, neb samý cik a nebo cak, ale to nedůležito, neb jsem na vejletě, a na něm se nespěchá, jak známo. Tak si to hezky užívám, tedy až do okamžiku, kdy se proti mně vynoří tahač s čerstvě poraženými kmeny. Silničku vyplní dokonale, ani s motorkou se neprotáhnu, no a protože zde chybí ony skotské „passing places“, musím s Káčkem zabočit do přírody. Silnější vyhrává :-(. Nějak si nedovedu představit, že se takhle tady bude vyhýbat něco většího než je motorka.

Zbytek cesty do Zátoně, ležící na Vltavě, už je v pohodě. Přes most na protější hlavní silnici, a tady je konečně K ve svém živlu.

Na Vltavě už to vodácky žije, první ospalí vodní lidé se probírají z alkoholových nirván a zvolna spouští svá plavidla na řeku. Já se akurát zastavím v Rožmberku, kde mají na pumpě Speciál, chutnající mému K, trochu orazím a vyrážím dál. Mám v úmyslu projet si starou známou cestu podél Lipna, neb jsem tu už hezkou řádku let nejel, a omrknout co nového v regionu.

Až k hrázi je to celkem vše při starém a známém, ovšem za ní, hmmm, jinej svět. Mraky bungalowů a jiných ubytek, reklamy, humbuk na humbuk, inu tůristická industrie makající (jak vidno, i za přispění nederlandských chechtáků) na plný plyn. Nojo, to už není Lipno tak jam jsme sem jezdili před třicítma let. Jasně, dobu nezastavíš, a někomu se to halt líbí bo jinak by to tady nestálo, ale můj šálek čaje to tedy zrovínka nejni. Probudí se ve mně staromilec a zapšklý dědek, beru za plyn a bič a pryč. Zastavím až v hustém lese pár kilometrů za Frymburkem, bych se uklidnil, vychladnul doslova i v přeneseném smyslu a ulehčil své prostatě :-).

No a kam dál? Inu rovně za nosem, jinam to nejde. Míním si udělat odbočku na Jelení ke Schwarzenberskému kanálu, bo už jsem tam nebyl přes deset let a tak je třeba si tuhle technickou památku osvěžit a zaktualizovat fotodokumentaci.

V Horní Plané si udělám odbočku k přívozu na druhý břeh, ale po zjištění že se tamtudy do Nové Pece stále nedostanu pokračuju dál hezky po hlavní. Docela už to začíná připejkat, tak jsem rád, že v Želnavě zahnu vlevo a pustím se do kopců k Jelení. A zase, pamatuju Novou Pec jako ukrutný zapadák, no a dneska – přepenzionováno, přehospodováno. Ale pravda, čím jiným se asi tak mají zdejší lidi živit, turistika je halt mocný zdroj příležitostí k obživě.

V Jelení velmi rád skončím pod stinnými stromy a pěkně nalehko si obejdu zdejší jižní portál tunelu, převádějícího kanál pod sedlem Plešivce a Jelenské hory. Je pátek, tedy to zde mám víceméně sám pro sebe, až na pár cykloturistů. Pak ještě sjedu asi o sto metrů níže, kde je u styku dvou ramen kanálu v blízké stodole bývalé fořtovny malá expozice vzniku a historie tohoto pozoruhodného technického díla. Poslední zastávka je o pár set metrů dál, kde kanál překonává prudký terénní zlom tzv. Jelením smykem, korytem s velkým spádem.

Hlavní silnice mne donese do Volar a dále do Lenory, kde chci navštívit opět dvě technické drobnosti, a to sice tzv. rechle, tedy most uzpůsobený k hrazení toku a regulaci plavby dřeva do papírny, a o kousek dál ležící obecní pec.

Rechle nakonec vynechám, neb zastavit v okruhu pár set metrů nemožno a je nutno dojít k nim z obce. Na to v parném popoledni peču, a tak si obhlédnu jen udržovanou chlebovou pec, kde se čas od času (prý vždy v poslední sobotu v měsíci) místní sejdou, zatopí si v ní, a každý si upeče, co si donese :-). Hezká tradice!

Docela na mně začíná doléhat žízeň a menší hládek, a taky by to chtělo si chvilinku oddechnout. Napadne mne, co si takhle zajet do Zátoně, kde jsme kdysi v dobách bolševických tábořili a lezli na Boubín. Možná to pořád funguje, možná tam bude třeba i nějaký ten stánek s pitivem a dlabencem, no a když ne, tak v Zátoni se určitě něco najde. Hlavně zmizet z hlavního tahu.

Jedu po paměti, ani nepotřebuju krabičku, my staří si halt dávné věci pamatujeme, ty současné dělají potíže J. A při příjezdu do cíle zjišťuju, že se to tady skoro vůbec nezměnilo. Hlídačova boudička, stánek, pár laviček, no a pak jen plac na stany, potok podél, kadiboudy jsem nezkoumal. Jsem asi vítané vyrušení, neb hlídač i se stánkařem hned opouští rozpité kávičky a obligátní otázky…. Tak zakormidluju do stínu, shodím co možno a v příjemně chladivém vánku si naordinuju oddech, kávu a chladnou vodu. Nakonec neodmítnu ani nabídku čerstvě uvařené gulášovky. Byla výborná, i když, pravda, cena bez kačky za pade poněkud zavání blízkou hranicí. Ale což, žiju jenom jednou a rakev nemá kapsy, že… Něco času strávím v družném hovoru s hlídačem, tak sedmdesátiletým pánem na letitém stadionu. O tom prohlásí, že je starší jak já – no ale to trochu přehnal a musím ho vrátit zpět do reality uvedením mého věku. Docela se diví, že ještě jezdím na takovém obludáriu, v mejch letech….

Asi po hodince, odpočat a relaxován, vyrážím na další cestu.Čas mne netrápí, nepředpokládám, že první klubáci dorazí na Koráb před sedmou, a to už bych měl bejt dávno na místě.

Pokračuji dále klasikou proti proudu Vltavy až do Kvildy, kde se stočím na Vimperk a pak směrem na Stachy. Rozhledna na Churáňově na bývalém skokanském můstku je prý ještě zavřená, tak pokračuji k další, která má být prý u domu seniorů v Kůsově. Na místě zjistím, že info bylo poněkud zmatené, z rozhledny se vyklubala vyhlídková vížka na rohu domu. Ani nemám zájem se tam vyšplhat, z parkoviště vedle vidím to samé :-).

Takže naberu směr Stachy, kde prý je hasičské muzeum, je kolem čtvrté a tak by mělo být ještě otevřeno. A taky ano, uvnitř je jen průvodce, vysloužilý hasič. Tak mám prohlídku séparé, sám pro sebe. A zajímavé to tady je, jen což. Sice hasičské cajky, co jiného, ale pro technika i laika pastva pro oko. A zaujmou mne i spíše doplňkové drobnosti, dobová výstroj, diplomy a spousta dalšího.

No nic, jsem hotov s prohlídkou, pan průvodce se pomalu chystá že to zabalí, ale čtyři přeshraniční důchodci jsou proti, tak se musí ještě vydat na jednu rundu…

Když už jsem tady, tak se pokusím o nedalekou rozhlednu Javorník. Podle mapy k ní cesta je, ale tuším že i se zrádným „lívancem“.

Serpentinami se vydrápu až do sedla pod Javorníkem, no a tam je hned jasno – zákaz tady je. V tomhle vedru, nabalenej a přeci jen už utahanej mi rozhledna může skočit na cara. Na druhou stranu do Strašína sjet nejde, opravuje se silnice a taky zákaz. No tak pěkně čelem vzad a potupně ve svých stopách zpět.

Čas už pokročil, Železnou Rudu a okolí vynechám, tamější POI mám v plánu prozkoumat zítra (společného výletu se po chmurných loňských zkušenostech vzdám), no a tak přijde ke cti krabička a její funkce – co nejkratší cestou k cíli! To značí kličkovat okreskami, jasně, ale pořád je lepší než to bezhlavě mydlit hlavními tahy, kterých právě tady není zase až tak dost. Tak davaj!

Kašperské Hory, kousek podél Otavy přes Annín, a hned za ním vlevo na Hartmanice a uzounkou a dost rozsekanou okreskou přes hřeben do Čachrova. Tady by GS bodlo :-).

Za Čachrovem kousek po hlavní na Klatovy, ale hned zase odbočka vlevo na Strážov, Janovice, Pocínovice a je tu Kdyně. Putnu mám skoro prázdnou, tak ještě k pumpě doplnit ať se nemusím ráno starat a hybaj nahoru na Koráb, z tohodle dusného údolí. I Káčko toho má dost, v závěrečném plazu k chatě přijdou na řadu i větráky, což není právě častý úkaz.

Je po šesté, u chaty ani kolo od motorky. Hmmm, čekal jsem, že alespoň ubytovací squadra tady bude. No nic, jdu se zahlásit a vysomrovat nějakou cimru bych se uvedl do nepřehřátého stavu, ale ouha – paní vedoucí nechce o tom ani slyšet, že prej má striktní příkaz vyčkat příjezdu paní Lorencové. No, to je škrtaneček přes rozpočet. Tak alespoň ze sebe servu co možno a vypadnu ven se vychladit alespoň vzduchem, když už to nejde sprchou L. Trochu divný jednání, ale co s tím nadělám. Co nemůžu změnit, s tím se netrápím, toť heslo současnosti.

Takže jedno pivko, druhé, třetí, no sakra, při tomhle tempu bych byl do půlhodiny na šrot. Takže brzda, a naleju do sebe pár sklenic vody pramenité, místní. Dehydratace jaxviňa…

Naštěstí místo klubáků, kteří nejedou a nejedou, dorazí ze Strakonic kolega motocestovatel Petr. Chce se na své kejvačce třindě vydat do Anglie a Skotska, a tak přijel pro rozumy.

Kecáme tak přes půlhodinku a najednou se mi zdá, že zdola něco jako motorky, no ale moc jich není. A taky jo, konečně doráží kvartýrmajstři, tedy Lorencovi a Sigáč. Hola, konečně si budu moct odložit. Ale než se paní ubytovatelka vzpamatuje z jízdy na svém zbrusu novém stroji, ještě to chvilku trvá.

Pozvolna začínají docházet zvěsti a zprávy, cože se děje s klubáky. No, stará písnička. Nejprve se Divňousovi poondil regulátor napětí, naštěstí prej šel nahradit z motorky někoho jiného, podrobnosti mne nějak minuly. No a pak někde za Přešticemi  prézova PraKawa ztratila díky vypadlé hadici veškerý olej, a logicky zástava. Takže jádro klubu dorazilo nějak po osmé (nechytejte mne za slovo, časy jsem si věru nezaznamenával, nedůležito…). Chvíli po nich i Ozzy, vezen na tandemu.

Takže víceméně komplet, no a začíná to, v čem (mimo jiné) může klub hrát první housle. Večerní zábava, jasně….

O podrobnostech netřeba mluvit, zbytečně bych tím zanesl webový prostor. Večer je velmi příjemný, bo je teplo tak akurát, sedí se venku a tak kuřáci ani moc nevadí, pro pivečko a ostatní si rád každý dojde. Samo také dojde na zapíjení nového Lorencovic stroje, ale vzhledem k nabídce omamných nápojů zcela ve stylu Jawa klubu Praha se s omluvou neúčastním, bo si velmi živě dovedu představit ráno poté. Do pelechu zamířím asi tak kolem jedné, což je na mně dost výkon, v poslední době. Ale musel jsem dehydrovat organismus.

Ráno vylezu v celkem slušném a použitelném stavu někdy kolem osmé, no a hlad a tak. Bohužel zdejší snídaně nějak není zrovna to, čím by se posádka mohla chlubit. Česnečka, OK, ta bodne, ale jako další je jen chleba, máslo a marmeláda. Jinak nic, žádný párek, sýr, salám či tak něco. Jsem zvyklý dost bohatě snídat, a tady to prostě nejde a nejde. Tak alespoň káva s mimořádným cukrem a dvě tatranky, energie sbalená na cesty J. Zvolna vylézají další a další, slunce leze nahoru na klenbu a už teď začíná bejt hic, mno, zdá se, že si přes den motorkáři užijí…

Pomalu se chystám, že vyrazím za svými POI, když mne osloví Ozzy, a zdali bych nemohl místo něj vést vyjížďku. Nu, pravda, tohle je mimořádka, tak co se dá dělat. OK, domluvím se s těmi, kteří nemají benzín, že vyrazí jako grupa dolů do Kdyně, my ostatní pojedeme za nima za 20 minut a sejdeme se na parkplace na křižovatce pod rozhlednou.

Nečekáme tam dlouho, odspodu dorazí ti co už mají plné bandy a startujeme. Držím na čele tak osmdesátku, to kvůlivá Vikimu, kterýžto ve dvou na své 125 má tuto rychlost za optimum. No, ono se stejně o moc víc jet nedá, zaprvé by to na okreskách, kudy to táhnu, ani nešlo, a za druhé, jsme sakra na vejletě, ne na GP. A kdyby měl někdo touhu si zaspeeeeedovat, tak nás může nechat poodjet a dohánět.

V Horšovském Týně na nás má u pumpy čekat Lubor. Naštěstí jsem tady jezdil před měsícem a tak vím, kdeže pumpa jest. Docela tam způsobíme poprask a malý traffic jam, bo se všichni mocí mermo snaží namačkat se do stínu pod střechu J. Upaluje, inu je k polednímu. Pár z nás využije nabídku vedle působícího prodejce Škoda, kde právě představují nového Superba, abychom se šli mrknout, že nebudeme zklamáni. No a nebyli jsme….

Z Horšovského Týna míříme přímo na sever. Hlavní na Stříbro je fajnová silnice, jede se dobře. Ve Velkém Malahově odbočujeme vlevo, a mně se nepodaří napoprvé trefit tu správnou silničku a skončíme ve slepé ulici mezi domy. Tak uspořádáme menší motoshow o které se ve zdejší hospodě bude asi mluvit delší dobu :-).

Ale zdaří se to rychle a napodruhé už jedeme správně.

Za vsí Damyšl si najednou všimnu, že se za mnou řítí Žabka, a prej, abych zastavil. A jobovka, před několika kilometry umřela Divňousovi opět mašina, stejná porucha jako včera. No tak otočím celý peloton a vracíme se zpět až na křižovatku před Mezholesy, kde se hemží pár klubáků kolem nebohého stroje.

Postojíme zde asi tak půlhodinku, než je vyřešena nouzová doprava a můžeme pokračovat. No popravdě, časový plán se nám začíná lehce hroutit, ozývají se hlasy že prej oběd. Zběžný pohled do mapy řekne, že nejblíže schopné sídlo bude asi Bělá nad Radbuzou, samozřejmě kdybychom potkali něco dříve, využijeme toho.

Nic se nenaskytlo (tedy alespoň jsem si ničeho nevšiml), až přímo v centru Bělé si všimnu vhodné restaurace Radbuza a zakormidluju na vhodný parkplac hned naproti.

Za mnou láteří Kobák, že za nic na světě nemůže svého PanEuropeana postavit na hlavní stojan. Divno, nikde nic není, žádný kámen či tak, až si všimnu, že se nějak divně kejvá levý brzdič na předním kole. Bližší prohlídka, a je jasno, dolní šroub chybí, v těle brzdiče je jen zbytek závitu – ustřižený spoj. Hmmm, s tímhle se tedy opravdu nedá pokračovat, navíc do hry vstupuje Hondí debilní Dual Systém. Jak by se nyní hodila klasika, že….

Ostatní zmizí v hospodě, já si jen odskočím svlažit hrdlo a vracím se zpět, abychom vykoumali, jakže vlastně ten zpropadený duál funguje. Nakonec metodou pokusu a omylu zjistíme, že noha brzdí zadel a ten poškozený levý brzdič, ruka pak zbylý pravý. To už je lepší zpráva, když se nebude brzdit nohou, dá se dojet. Teď jen ještě jak fixovat brzdič? Kob si půjčí ode mne vercajk (sám nemá nic) a po chvilce je jasno – pomocí mého imbusu jako středícího čepu a Majklovy „emerické“ pásky se mu podařilo brzdič uchytit do původního místa, a pravděpodobnost šťastného dojezdu se zvyšuje markantně.

Pak už jen čekáme ve stínu na to, až se klubáci konečně vykolébají z hospody. Docela jim to trvá, takže nakonec v Bělé strávíme přes dvě hodiny. Dnešní vejlet se tak definitivně odebírá do pekel, navíc když ještě Lubor zjistí, že jeho MG má jaksi skoro prázdné přední kolo. Nakonec z něj vyleze, že vlastně vůbec po zimě tlak nekontroloval :-).

Takže se z pelotonu oddělí ti, co mají potíže nebo jsou už utaháni, zamíří rovnou na Koráb, no a ten chabý zbytek pojede zkrácenou variantu s tím, že halt vynecháme lalok do Říše a vezmeme to podél čáry na Všeruby a pak domů.

Jak rozhodnuto, tak uděláno. Trochu nás zpomalí čerstvě rekonstruovaný úsek Smolov – Rybník, pokrytý souvislou vrstvou štěrku, to si ale naopak vynahradíme na super nově opravené silnici Česká Kubice – Všeruby. Tady se konečně jelo skoro jako na opačné straně hranice :-).

Do cíle dorážíme zcela zplaveni, naštěstí nadmořská výška a větřík navodí trochu pocit chladu. Takže honem do sprchy, no a poté už je fajně. Večeře (řízek jako sloní ucho a nové brambory) nemá chybu, a následně pivko bodne. Moc jich ale nedám a přejdu na vinný střik, kterýžto nápoj se mi zdá vhodnější k zavodnění organismu. Samo, hned po příjezdu jsem do sebe obrátil dva půllitry kohoutkové, a ani jsem to nezaznamenal.

A tak zvolna večer plyne, obrátí se v noc a nad námi se rozklene hvězdami posetá obloha, jakou v Praze neuvidíte. Dnes ale nemíním dlouho vířit, před půlnocí mizím do pelechu. Zdola je ale znát, že Jawa klub zdaleka nekončí :-)

Ráno vylézám po sedmé, čistá hlava a neúnava, no halt už se v mém věku vyplatí držet se večer při zdi. Snídaně je až na gulášovku kopií té včerejší, tedy žádná sláva, něco jako trabant či manželka: uspokojí, ale nenadchne :-).

Před desátou nahážu těch pár cajků na K, rozloučím se se střízlivějícím zbytkem klubáků a vyrazím. Naplánuju si to rovně přes Klatovy do Nepomuku, kde má být nějaké veteránmuzeum v bývalé poštovní stanici. No a pak se uvidí, jaká bude chuť.

Cesta k Nepomuku je výborná, nikde nikdo, krajina kolem malebná, docela si to užívám, tedy až na to vedro. V Nepomuku mi nedá moc problému najít na kopečku nad centrem onu poštu. Je otevříno, tedy uzamknu mašinu a vyrazím na prohlídku.

Ta se ale nekoná hned, neb zde probíhala večer stavba, u jednoho stolu ještě sedí partyje, dojíždějící zdá se zbylé z večera. Pan majitel sbírky prý právě vstává a bude tu do dvaceti minut, tak co si prý zatím dám – mají vše J. Milé slečně odvětím, že to co bych nejraději nemůžu, a tak alespoň kávičku. Nutí mi k tomu nějaký dortík, mají jich plnou lednici, a tak si dám „dietní“ čokoládový.

No, panu majiteli to trvá trochu déle, ale nevadí, s ohledem na aktuální situaci je to pochopitelné.

Jeho sbírka, její vznik i umístění v prostorách, které i samy o sobě mají zajímavou a pestrou historii, to vše je na delší článeček, který určitě brzy napíšu. Každopádně, hodinka a půl velmi dobře strávená.

Na odjezdu se mi „zadaří“ – zapomenu v předním kotouči zámek no a to má za následek, že při odjezdu, když mám plný rejd vlevo, tak se mi mašina začne kácet. Chvilku vzdoruju, ale pak zvolna hroudu pokládám na padák. Mašině se nic nestalo, mě taky ne, na kola mi s ní pomůže kolemjdoucí chlapík. Takže jen pár minut zdržení a ujíždím dál.

Etapa kolem Třemšína je z těch hezkých, jízda je zde potěšením. V Rožmitále mají Speciál, tak dotankuju a protože už se čas posunul, peču na další POI a zamířím rovnou domů. Od Příbrami hájvej, Jižní „stojka“ naštěstí jede, takže brzdím před vraty akurát když paní dochtor míří s trhačem na cvičák.

Dobrej prodlouženej víkend to byl, pravda…. a zdá se, že i zkušenost pro Jawa klub pro příště - na konec pelotonu zřejmě bude patřit dodávka s lyžinami na nakládání odumřelých mašin. Poslední dva roky hovoří řečí jasnou a výmluvnou.