Motokochání

Část pátá – Výpad na východ do ciziny, sobota

Pozorný čtenář zbystří – kde je pátek? Inu tak – v pátek začíná setkání a jelikož jsem takříkajíc „členem organizačního teamu“ tak pokládám za vhodné asistovat při odpolední přípravě areálu na invazi motocestovatelů, instalaci všeho potřebného, soustřeďováním židlí do konferenčního sálu a tak podobně. Tudíž bychom teoreticky vyrazili pouze na pár hodin, a nakonec dojdeme k poznatku, že vlastně by dnešní den měl býti odpočinkový. Honza tedy vyráží pěšky na nedalekou zříceninu Janův hrad no a já se zatím věnuji odpočinku na místě, přetahování a editaci pořízených foto a tvorbě tohoto reportu. Oběd vypouštím, neboť snídaně byla mohutná a výživná. Odpoledne pak s Honzou pomáháme, kde třeba a co třeba.

Zpět k sobotě:-)

Jelikož navečír dorazil také kámoš z Brněnska Mikeš, velká večerní porada si určila za cíl na dnešek přejet Bílé Karpaty do údolí Váhu a tam navštívit co libo, nabízí se zřícenina hradu Vršatec a Manínská tiesňava, návrat a když bude ještě čas tak se operativně uvidí, kam nás oči povedou.

Nevím jestli na nás má Mikeš tak dobrý vliv nebo jestli za to může časný „výdej snídaně“, nicméně je fakt, že ve čtvrt na deset už sedíme v sedlech a vyrážíme. Nejprve k ONU pro palivo a pak hezky zpět a přes hřeben do Loučky, kde vlevo a pokračujeme východním směrem. Odbočku do Ploštiny zatím míjíme neb si návštěvu památníku vypálené obce necháme když tak na návrat. S Honzou jsme zde byli přede dvěma roky, leč v expozici bylo zavřeno a tak se sem klidně ještě jednou mrkneme.

Zatím pokračujeme dále, Vlachova Lhota a Valašské Klobouky. Zde nám čeká bohužel kousek hlavní silnice údolím Brumovky. Na kraji dvojměstí Brumov – Bylnice ale dáváme hlavnímu tahu vale a uhýbáme vlevo na okresku, mířící přes hraniční čáru. Nedašov, Nedašova Lhota, silnička neustále stoupá a kroutí se až přímo na hřeben, kde je těsně pod ním hranice. Dolů už klesáme Slovenskem, což mimo jiné signalizuje poněkud horší okreska. První obcí je Červený Kameň (neplést si tohle místo se stejnojmenným u Pezinoku, kde je i známý hrad), táhlé klesání přes Mikušovce a Tuchyňu a před námi se otevírá široké údolí Váhu. Na hlavní doprava, kousek po ní a v další obci, Pruské, opět vpravo a mizíme z hlavní.

To co jsme sklesali zase nastoupáváme, jen kvalita cesty je poněkud lepší. Lesíky, horské pastviny, občas nějaká ta samota a jsme ve Vršateckém Podhradí. Už podle jména, jsme u prvního POI dnešního dne, Vršatecký hrad se rýsuje na hřebeni.

Ano, nejsem zde poprvé, byli jsme tu už kdysi před dávnými roky s Jindrou a Zuzkou, v době, kdy se „klasická“ setkání MotoRoute konala v Revice na přelomu září října (2009). Tenkráte jsme v pohodě odstavili motorky přímo v sedle a vylezli až na zříceninu, odkud byl mimořádný rozhled po okolí. Nojono, už je tomu třináct let, doba se změnila a zdejší okolí taktéž. Kousek pod hřebenem vyrostl obří rekreační komplex, hotel Jasoń , pod ním hotel Vršatec , ještě chybí hotel Drsoň :-)))). Navíc jsou zde nějaké závody paraplegiků či co, tedy lidí jako mraku, ruch a maglajs, rozjuchaní moderátoři, muzika, auto na autě. Přesně tohle nám voní, tohle vyhledáváme, bez tohohle nemůžeme žít naplno….. Podle rozestavěnosti se zdá, že rozšiřováním podobných aktivit se meze nekladou, bude to tady hezký:-( něco jako Špindl, kouzlo kraje v riti. Tak se jenom porozhlédneme, odpočineme, využijeme dobrodiní hotelového sanitárního zařízení (divím ze že nás vůbec do něj pustí) a dáme si čelem vzad. Po nějakém šplhání na zříceninu ani pomyšlení, s těma všema zástupama kolem. Bič a pryč. Sem už nikdy více, leda tak v mimosezóně a ve všední, nezávodní, den.

Stejnou cestou se spustíme do údolí na hlavní, v Pruském uděláme vpravo a vlevo a hezky přes Váh do protější Iĺavy. Jako každé horské hlavní údolí je to tu samá obec, jedna za druhou, souběžná řeka, dálnice, železnice a frekventovaná hlavní silnice, tedy nic co by motorkáře nadchlo. No, ale přežít se to musí, nejsou jen „scenic roads“, ale i ty ostatní, přesunovky. Takže se posouváme, v Beluši opouštíme údolí a společně s dálnicí se přes Sverepec dobéřeme do Považské Bystrice. Kousek za městem, v Povážské Teplé, konečně nastává naše chvíle, pro kterou se sem hrneme. Z hlavní vpravo, okreska míří na Záskalie. Za zástavbou se údolí rapidně zužuje, a jsme na místě, v Manínské tiesňavě.

Projedeme nejužší místo a hned za ním je plácek akurát tak pro naše motorky. Odložíme si a pěkně v poklidu (a ve stínu….) si soutěsku hezky projdeme tam a zpět. Ja zajímavé, že v minulosti byl kaňon ještě mnohem sevřenější, ale na podnět místních formanů se pomocí střelného prachu tiesňava trochu „odtiesňavila“ tak, aby mohla těžká formanská spřežení projet bez zadrhávání. Nojo, tenkrát ještě nebyli ekoteroristi, tak to šlo. V dnešní značně podivné době nemožno:-(.

Každopádně na rozdíl od předchozího zastavení zde vládne pohoda, sem tam někdo, ale žádná pruda. Líbí se mi zde, má to své kouzlo, skoro si tak nějak připadám jako v Dolomitech či Durmitoru. Každopádně tento kousek Slovenska stojí za návštěvu.

Tak to co jsme si určili za dnešní cíle je splněno, je lehce po jedné, a kam dál? Chvilka diskuze a je jasno: zkusíme vyjet do pohraničního sedla Kohútka , což znamená vrátit se do Považské Bystrice, přejet na pravý břeh Váhu, dojet do Púchova a z něj se vydat ke hranici.

Abychom si to trochu zpestřili, pokračujeme dále do Záskalie a za ním uhneme vlevo. Uzounkou a klikatou silničkou se promotáme sevřeným zalesněným kaňonem, poté se údolí trochu rozevře a údolními osadami míříme do Plevníku-Drienové. Tady už romantika končí, jsme zpět v klasickém frekventovaném údolí. Opět nás tedy čeká víceméně nezáživný přesun, zpestřený pouze překročením řeky a jízdou podél přehradní nádrže Nosice. Projedeme lázně (kúpele) Nimnica, dodnes jsem o nich neměl ani ponětí, a jsme v Púchově.

Objedeme jej zkratkou po předměstích, a pokračujeme po hlavní „49“ mířící do Česka. Mezi Lúkou a Lysou pod Makytou z hlavní zahneme vpravo, cedule nás vedou už na Kohútku. Kdysi (tak před patnácti léty) jsme tudy už na Kohútku jeli, za Lazy pod Makytou tehdy končil asfalt a až nahoru byla klasická šotolina. Dnes už je to jinak, zbrusu nový hlaďounký asfaltový koberec nás vede stále vzhůru a vzhůru. Kolegové mi ujedou, inu jsou mladší a bystřejší, já naopak schválně nespěchám a „kochám“ se, na příhodném místě i zastavím na nějakou tu fotku. Co už, nahoře se stejně sejdeme, uhnout omylem není kam:-).

A taky jo, natrefím je u restaurace na samém vrcholku u koncových stanic lyžařských vleků. Je skoro druhá, tedy nejvyšší čas na péči o těla. Je sice plně obsazeno, naštěstí se ale případně uvolní jeden stůl na terase a tak jej obsazujeme. Volba je jasná, polévková: tedy kyselice, jen Honza věří spíše gulášovce. Pak ještě odpolední káva a je spokojenost.

Po třetí už je čas uvolnit plac dalším strávníkům a vyrazit dále. Protože je čas velmi přízniv, nebudeme se vracet nejkratší cestou (ta není zase až tak atraktivní, neboť údolí Vsetínské Bečvy je plně zastavěné), ale dáme okliku přes Soláň, za ním navrhnu díky Liborovi kdysi poznanou romantickou scénickou silničkou cestu po hřebeni Videčských Pasek do Velké Lhoty, pak kolem nádrže Bystřička do Vsetína a klasikou zpět.

Prudký sjezd do údolí, chvilka po hlavní do Velkých Karlovic a je tu odbočka vlevo do sedla Čarták, Hutisko-Solanec.

Kolegové mně opět poodjedou, ale stejně se setkáme dole. Takže opět poklidná kochačka horskou silničkou až do Hutiska-Solance, kde čekají kolegáčci. Projedeme Vigantice dlouhé jako Lovosice, na kraji Rožnova ostře vlevo a stoupáme volně roztroušenými samotami na hřeben do místní části Na horách. Za nimi se hlavní obrací zpět do údolí, my ale z ní odbočíme vlevo nenápadnou odbočkou.

Následující úsek považuji za jednu z „nejscéničtějších“ cest nejen v Beskydech, ale i v celé ČR. Singletracková silnička dnes už s výborným povrchem (zažil jsem ji ještě dost rozbitou) se motá vrstevnicemi, občas les, občas paseky se samotami, kde se otevírají výhledy vlevo nebo vpravo, člověk by furt stavěl a fotil. Jak to zde dělají když se potkají dva osobáky, asi to budo hodně o toleranci a vzájemném ohledu. I auto s motorkou zde musí mít problémy, obzvláště v úsecích vedoucích strmým svahem. Taky párkrát zastavíme na porozhlédnutí a foto.

Silnička nás dovede do horské osady Velká Lhota, kde díky příznivému času stavíme u zdejšího evangelického dřevěného kostela.

S potěšením konstatujeme, že je otevřen kolemjdoucím návštěvníkům, takže i když jsem uvnitř už kdysi byl, kolegové nikoliv a tak si odložíme a šup dovnitř.

I když nejsem zrovna praktikující křesťan (byť pokřtěný) tak mně interiéry protestantských svatostánků daleko více oslovují než ty pompézní katolické. A zdejší kostelík je toho klasickým případem – prostý, jednoduchý, bez cinkrlátek a ozdob, dokonce dodnes bez elektriky, jen lavice, jednoduchý oltář s kazatelnou a čistě nabílené stěny. Pravé prostředí pro zklidnění duše a prostor pro rozjímání. Tak je to podle mne správné, tak to má být.

Prohlédneme si interiér i s malou expozicí v sakristii připomínající i zdejší působení Jana Karafiáta, upustíme nějaký ten obnos do kostelní kasičky na údržbu (dřevěná stavba ji potřebuje prakticky neustále) a jdeme si prohlédnout i exteriér z přilehlého hřbitova. Jo, pěkné místo si zdejší vybrali, je odtud i fajn výhled na obec v údolí.

Dobrá, po kulturní vložce se zase trochu posuneme k základně. Stálým klesáním dojedeme až ke konci vzdutí přehradní nádrže Bystřička, ke hrázi tentokráte nejedeme, ale dáme se opačným směrem přes sedlo Růžďka – Dušná do Vsetína. Město pouze projedeme přímým směrem a pokračujeme hlavní „57“kou údolím Senice směr Revika. Inu, čas se nachyluje a výdej večeře nepočká:-). Za Valaškou Polankou se dáme vpravo už definitivně na základnu, přesto je ale před námi ještě jeden POI, kterého by byla škoda nepoznat. Na odbočce do Prlova se ujímám vedení, neb jej mám v krabce uložen.

Ve středu obce se koná jakási venkovská slavnost, hasiči, stánky, mumraj, trochu je rozeženeme a lidi koukají kampak se ti motorkáři derou. Pár set metrů do lesa a je konečná, cesta finito před jakousi dřevěnou usedlostí. POI, dřevěná kaple sv. Huberta je pár set metrů ve svahu, tedy ze strojů a po svejch. Naštěstí je to lesem ve stínu a jenom kousek, za chvilku jsme u novodobé kaple. Postavena byla roku 2015 místními myslivci (těm zdá se patří i usedlost u které parkujeme), v témže roku byla vysvěcena. Je otevřeno, takže nahlédneme do velmi hezky provedené stavby. Hodí se sem.

Tímto bodem jest vyčerpán dnešní poznávací, zbývá sjet zpátky na hlavní a dojet těch pár kilometrů k chajdě No. 4 na Revice. Odstavení strojů, odstrojení, sprška, je půl sedmé tak davaj na pěnivce a večeři. Poté příjemný večer ve společnosti kámošů (zdravím Pavla a Ivu Buchtovy!) a s půlnocí do kutí.

Epilog

Neděle ráno…. Nějak necítím útroby na svém místě, podobně to vidí i kolega Mikeš. Že by včerejší kyselica neb Honza je OK? No, dáme snídani a sbalíme. Naše cesty se tímto rozchází, neb Honza míří rovnou do Prahy, Mikeš rovnou do Brna no a já nakonec (jsa seniorem) volím jistotu – popojedu zpět do Rýmařáku k Michalovi a zítra by mělo být líp a tedy cesta příjemnější.

Volba se jeví jako správná, před Bystřicí pod Hostýnem mne dostihne sanitární přestávka, jde to ze mne ne sice vrchem ale přeci jen pohodová stolička vypadá jinak. Trochu se mi klepou kolena, tak chvilku postojím, a pokračuju.

Klasika, co nejpříměji do cíle po vedlejších šoustkách, kde se přeci jen lépe hledají útočiště pro sténající. Trochu mi do toho hodí vidle Přerov kde uzavírek hafo a navíc velmi mizerné značení objížděk. Musím se tak spolehnout na krabku, ta mně nacpe do několika slepých nebo jednosměrných uliček, než se mi víceméně pomocí navigace pomocí Slunka podaří vymotat se z tohoto bídně rozkopaného města na sever. Pak už jedu OK, brblám si to okreskama, vychládám a je mě fajněji.

Pod Svatým kopečkem mne trochu zdrží jakási policejní uzávěra za kruhákem, kam se samo všichni nacpou a zablokují i směr pro ty, co jedou jiným směrem. Neprotáhnu se ani já s moto neb v mém směru stojí bus MHD a kolem něj se opravdu neprotáhnu. Naštěstí, po chvíli to policisté rozmotají a je dobře.

Za Šternberkem začíná Nízký Jeseník tedy už je na co koukat, je i chladněji a i moje pochroumané útroby se vrací k normálu. Ještě jedna uzavírka a objížďka přes Jiříkov, ale to už nevadí, tohle skousnu.

Krátce po dvanácté parkuju u Myšáka, oběd samo vypouštím. Odpoledne mu pomůžu se zastřešováním pergoly, pak se utvrdím v podezření že přední guma není až tak v cajku neb je v ní o atmosféru méně (a to jsem ji kontroloval tady před týdnem). Dobrá, dofouknu. Michal po páté odjíždí „do světa“ a tak osiřím. No, vařím si hořké čaje, proložím je zdravotními doušky domácí slivovice, edituju fotky a píšu. Večeři volím suchorohlíkovou, zase čaj a se soumrakem uléhám.

Pondělí ráno už se cítím normoš, tedy dám klasickou snídani, zabalím, kontrola gumy – no o 0.8 méně za noc. Hmmm, dofouknu, lehce přefouknu a budu doufat že domů mne to doveze. Povypínám barák a lehce po osmé vyrážím. Samozřejmě dole kopcom do Loštic, neb v kufrech je dutinka na osm vaniček syrečků, pro sebe i kamarády.

V Lošticích jsem za hodinu, rychlý nákup, přední kolo zdá se OK tak halt beze zbytečných zastavení co nejpřímější cestou domů. Stejně tuhle trasu jedu už skoro posté, tak co asi vymejšlet. Jde to naráz – Zábřeh, Hoštejn, Tatenice, Lanškroun, Ústí nad Orlicí, Choceň, kousek po hlavní, odbočka na Dašice a Pardubice. Odtud již polabská klasika, kterou si spestřím odbočkou na Kladruby nad Labem. Zde si míním dát přestávku, tradiční hospoda ale zavřena - pondělí. Naštěstí hned vedle je šipka na stravování vpravo do zemědělského dvora. Nejprve ji beru jako joke, ale po vjezdu jsem velmi příjemně překvapen. Nové parkoviště, zbrusu nový jídelní blok. Slouží zdá se jako „závodní jídelna“ hřebčína, ale přijímají i příchozí zvenčí. Dobrá, odebéřu se dovnitř, je zde skoro prázdno. Protože přeci jen budu „při zdi“, dám si bramboračku a Pomelo. Vážení, tak dobrou bramborajdu už jsem dlouho neměl (možná že jsem jen vyhládlej). Kvaitní, hutná dokonce i s čerstvými houbami, navíc vrchovatý talíř, i s chlebem za 22.- Kč. No neber to! Samá pozitiva a životní jistoty!

GPS: N50 3 31.354 E15 29 10.095

Občerstven a odpočat po půlhodině pokračuji dál. Malebné okolí Kladrub mne vždy osloví a potěší, vedlejšíma silničkama do Velkého Oseku. Objedu Poděbrady po D11, vrátím se zpět na starou poděbradskou a po ní hezky až před rodnou garáž. Přistávám zde lehce po druhé, už s útrobama i s přední gumou (zmizela zase 0.8 atm) cajk. Tak panáka na to, na fajn týden v sedle!

PS Chyba nakonec nebyla v gumě ale ve vadném těsnění ventilku. Stejně ale byla už dojetá, tak jsem dal novou.