Průhledy do pravěku
Průhledy do pravěku
Představte si, že se nacházíte uprostřed prvohor nebo druhohor. Asi vás nepřekvapí, že kolem vás budou pobíhat dinosauři. Naproti tomu byste možná nečekali, že v pravěku se na zemi rozlévala jiná voda, na obloze svítilo jiné slunce a jiný měsíc... Vše bylo tak nějak jiné.
Začněme dobou nejstarší, kdy ještě zemská atmosféra neobsahovala volný kyslík (ten se ve větší míře objevil asi před 2 miliardami let - odhaduje se, že život na zemi existuje asi 3,4 miliardy let a celá Země je o něco starší než 4 miliardy let). V té době bylo moře spíše zelené než modré, protože železo se vyskytovalo ve formě dvoumocných iontů (dnes v oxidačním prostředí přejde na červenohnědé železité soli).
Slunce zářilo podstatně slaběji. Pokud by na Zemi neexistovaly homeostatické mechanismy, které udržují přibližně konstantní prostředí (a i to jen s obtížemi - viz například ledové doby), teplota země by v průběhu jejího vývoje neustále stoupala a dnes by naše planeta mohla být téměř tak vyprahlá jako Venuše (J. Lovelock: Gaia, živoucí planeta).
Co se týče délek roku, je možné provést následující úvahu. Tření vyvolané přílivem a odlivem brzdí rotaci Země. Délka roku, tj. doba oběhu naší planety kolem Slunce, je zřejmě stejná. Protože se však Země točí stále pomaleji, snižuje se postupně počet dní v roce a roste jejich délka.
Měsíc se od Země neustále vzdaluje. Odhaduje se, že trilobiti jej mohli na obloze vidět jako skutečně obrovský útvar. A je logické, že v té době byly přílivy a odlivy mnohem bouřlivější než dnes.
U některých fosílií se nalézá cosi na způsob letokruhů. Z čárkování na různých schránkách a ulitách můžeme odvozovat tehdejší časové poměry. Zkoumání vyhynulých druhů korálů a hlavonožců ukázalo, že před 370 miliony lety mohl mít rok téměř 400 dnů. Jiné výsledky tvrdí, že před 420 miliony let měl den 21 hodin a měsíc oběhl Zemi za 9 dní (S. J. Gould: Pandin palec). Konkrétní čísla jsou sice zpochybnitelná, o obecném trendu se však nepochybuje.
Pojďme nyní k živé přírodě. Asi nikoho nepřekvapí, že Zemi tehdy obývaly jiné druhy. Zkusme se však na celý problém podívat globálněji, tedy z hlediska ekosystémů. Nejkomplexnějšími ekosystémy jsou dnes zřejmě rovníkové pralesy a společenstva korálových útesů. Existovala jakási obdoba i v minulosti?
Odpověď zní ano i ne. Byla období, kdy dna oceánů pokrývaly útesy tvořené úplně jinými živočišnými druhy. Tvorba schránek zřejmě původně souvisela s tím, že se organismy tímto způsobem zbavovaly pro ně toxického vápníku. Již ve starohorách vytvářely podobné struktury vzdálení příbuzní dnešních korálů, koráli drsnatí (Rugosa) a deskatí (Tabulata). Oběma druhům se stalo osudné velké vymírání, ke kterému došlo na konci prvohor v permu. O roztodivných pohybech klimatických pásem svědčí pak to, že zbytky nejstarších útesů dnes najdeme i v místech ležících za polárním kruhem.
V dalších obdobích tvořily útesy jiné organismy, např. mořské houby a mechovky. Dnešní útesovití koráli se vyvinuli asi před 180 miliony lety, zřejmě ze sasanek (Václav Pfleger: Korálový útes).
Na rozšíření korálových útesů měl samozřejmě podíl cyklus ledových a meziledových dob. Šlo jednak o teplotu, ale i o to, že ledovce vždy odčerpaly obrovské množství vody a pokles hladiny zničil pobřežní útesy.
Pokles hladiny oceánu má na mořské živočichy vůbec velmi negativní dopad. Je tomu tak proto, že při pobřeží se obvykle nalézají rozsáhlé šelfové mělčiny. Pokud dojde k poklesu hladiny, neznamená to, že se celý systém pouze posune dále do oceánu. Na mnohem strmější pevninské svahy se totiž zdaleka tolik obyvatel prostě nevejde - a dojde k vymírání (D. Raup: O zániku druhů).
Co se týče těch pralesů: existovaly od karbonu, kdy byly tvořeny především stromovými plavuněmi, přesličkami a kapradinami. V druhohorách šlo především o jehličnany, ve třetihorách pak začaly v tropech dominovat rostliny krytosemenné (např. listnaté stromy).
Během ledových dob byla rozloha pralesů jen minimální. Neměli bychom to ale chápat jako nějaký jednoznačný důkaz krize ekosystému a být přesvědčeni, že teplejší klima je správně. Celý problém souvisí např. s koncentrací oxidu uhličitého ve vzduchu. Ten jako skleníkový plyn planetu ohřívá, současně však při jeho vyšší koncentraci mohou rostliny snadněji provádět fotosyntetické procesy.
Hezký
(Tery, 15. 10. 2006 14:18)