Ta co tančí s losy

DUŠE INDIÁNA

Původní indiánská víra je založena na naprosté demokracii myšlení a vyznání. Prakticky neexistuje jednotné vyznání, indián nepojímá svou víru jako něco zvláštního, je pro něj naprosto přirozená. Každý člověk, ale i zvíře, rostlina i ta nejmenší částečka hmoty a vědomí je podle této víry prostoupena Velkým nebo Věčným mystériem, proto indián nepotřebuje nikoho, kdo by zprostředkovával jeho vztah k Bohu. Když se chce setkat se svým stvořitelem nepotřebuje k tomu nic, většinou odchází do samoty, prochází se lesy a prériemi a promlouvá se svým stvořitelem i svými duchovními průvodci. Indián pokládá za svatokrádež stavět svému Nejvyššímu zvláštní budovy, když se s ním může setkat kdykoliv a kdekoliv tváří v tvář. Indiánské pojetí víry nikomu neurčuje v co nebo jak má věřit, neurčuje jedinou neměnnou představu a nesnaží se nikoho přesvědčit o své jedinečnosti a dokonalosti. Nevnucuje se někomu, kdo si to nepřeje. Jak píše Ohiyesa : "Naše náboženství není dogma, ale stav mysli." Proto se mezi indiány vlastně nedalo najít ateistu, nevěřícího, protože každý něčemu věřil a byla to pro něj ta nejpřirozenější věc na světě.

Pokud ale v něco věřili prakticky všichni domorodí Američané, pak to byla síla ticha. Nikdy nebyli pyšní na svou artikulovanou řeč, nikdy se kvůli tomu nepovyšovali nad ostatní tvory. Naopak indián vždy považoval řeč za velice zrádnou věc, a proto se snažil mluvit co nejméně. Podle indiána je ticho Božím hlasem, ztělesněnou dokonalostí a výchozím bodem pro veškeré ctnosti, sebeovládání, pravou odvahu, vytrvalost, trpělivost, důstojnost a úctu. Jen ten kdo dokáže ovládnout svůj jazyk může ovládnout svou mysl. Také proto si indiáni vážili všeho co bylo přítomno ve světě a zvířatům a rostlinám vždy říkali naši bratři a sestry. Vážili si zvířecích instinktů a prostoty a nikdy nepovažovali lidský rozum za lepší prostředek pro život. Indián nikdy nezáviděl bílým jejich úspěchy a vymoženosti, byl prostý a podle myšlení bělochů velice chudý, ale přesto byl v mysli daleko spokojenější a vyrovnanější. Svým myšlením měl nad bílými převahu. Navíc bylo samozřejmé, že úspěšní se vždy dělili o své úspěchy s těmi méně úspěšnými, se svými bratry a sestrami. Zbavovali se tak zatížení pýchou a lakotou, která je typická pro bílou rasu. Indiáni dokázali žít v naprostém souladu se všemi svými bližními, ale přesto věřili v moc samoty. Nikdy nevěřili přelidněným místům a vyhýbali se jim jako místům, ve kterých jedinec ztrácí svou duševní sílu. Naopak o samotě tato síla narůstá. Svou vnitřní sílu a vyrovnanost měli proto indiáni opravdu dokonalou a zcela nezávislou na okolnostech, mnohokrát je tato síla zachránila v bojích proti bělochům ovládaných emocemi.

Indiánské vnímání krásy se zcela liší od estetického cítění bílých. Indián považoval za krásné to co stvořil jeho vlastní Otec, každý strom, zvíře, hora, kaňon i ten nejjednodušší přírodní výjev byl pro něj svým způsobem krásný a posvátný. Každé ráno se domorodý Američan ponořil do čistého, studeného potoka a potom s tváří obrácenou ke slunci, které považoval stejně jako zemi za dárce života, pronášel svou tichou, bezeslovnou modlitbu. Obdivoval přitom nejkrásnější věc, kterou kdy poznal - slunce. V noci se pak procházel pod tichým, tmavým nebem a rozjímal pod hvězdnou klenbou. Když přišel bílý muž považoval prosté indiánské vnímání krásy za barbarské, podřadné a primitivní, přitom se jej ani nesnažil pochopit. Běloši viděli v indiánech jen divochy, kteří nejsou schopni prohlédnout jejich "úžasné umění", jak se někdo může dívat na obyčejného, šeredného brouka s větším obdivem než na nádherné malby uznávaných mistrů? Indiáni nikdy nedokázali pochopit, podle nich nesmyslné, umění bílého muže, přesto ale nikdy neřekli, že ta stavba, obraz, socha nebo hudební skladba je škaredá a nepřirozená. Vždy jen řekli, že způsobům bílého muže nerozumí, proto nemohou soudit a prosí své bílé bratry aby jim vysvětlili své umění. Běloch na to ale poznamenal, že indián je jen tupé, barbarské zvíře, indián se v tu chvíli jen shovívavě usmál a s pozdravem odešel. Ohiyesa byl mnoho let poradcem amerických prezidentů, poznal dokonale bílou civilizaci a když chtěl občas ukázat svým rudým bratrům kulturu bílého muže, často prováděl indiánské náčelníky Washingtonem. Ukazoval jim přitom to nejkrásnější co dokázal člověk stvořit, když došli ke Kapitolu jeden z náčelníků po jeho výkladu poznamenal : "Můj bratr nám ukazuje skutečně nádherné věci, které dokazují velkou ctižádost bělochů, ale proč naši bílí bratři vyrvali ze srdce Matky Země tolik nádherných skal, aby si z nich postavili zvláštní domy a obdivovali se vlastní dokonalosti, místo aby s úctou hleděli na skály Velkého ducha?". Když prošli obrazárnou Bílého domu zeptal se náčelník znovu : "Mí bílí bratři jsou opravdu zvláštní, vykácí staleté, hrdé pralesy, vyhodí do vzduchu nepoddajná pohoří, jen aby se dostali k bezcennému žlutému kovu, nelítostně znetvoří obrazy a památníky samotného Boha, pak ze dřeva našich bratrů a sester vyrobí obraz, rovnou plochu pomažou barvami a obdivují se kráse namalované krajiny, jsou skutečně zvláštní." Co na to měl Ohiyesa říct? Snad jen : "V souladu s naší přirozeností a vírou se nesnažíme napodobovat nenapodobitelné, ani znovu tvořit dílo Velkého Umělce. S krásným se nesmí kupčit, je možné ho jen ctít a obdivovat."

První Evropané, kteří se setkali s indiány byli velice překvapeni jejich údajnou pověrčivostí. Nebyla to ale tak úplně pravda, indiáni vidí v každé věci Velké mystérium, a proto si jí váží jako posvátné. Naopak to co považují za zázračné běloši, je pro indiána stejný zázrak jako to co vidí každý den kolem sebe. Ohiyesa říká : "Nic zázračného nás nepřekvapí - zvíře může mluvit a slunce se zastavit. Zrození z Panny se jen stěží jeví větším zázrakem než zrození každého dítěte, které přichází na tento svět, a zázrak nakrmení hladovějících nevyvolá větší údiv než sklizeň vzešlá z jednoho kukuřičného klasu." Další argument církevních dogmatiků, divoši vzhlížejí v nábožné úctě k pohanským hodnotám, ale odmítají zázračné důkazy existence našeho Boha.

Co se týče etikety, řádu a slušného vychování byli indiáni velice slušní lidé. U přírodních národů je obecně typické, že mají velice dobře vyvinut smysl pro pomoc bližním, ve svém prostředí totiž nikdy neví kdy budou pomoc potřebovat zase oni. Skrovný majetek byl vždy uchováván ve všeobecné úctě, to ale neznamenalo hamižnost. Indiáni považovali hromadění majetku za nebezpečné, za oslabující duševní sílu. Indián nikdy nepožádal ani toho nejbližšího příbuzného o nějaký dar nebo výpomoc, ale vždy platilo, že nejvznešenější činností je dobročinnost, touha podělit se o všechno s ostatními. Proto bylo nedílnou součástí každé slavnosti (které byly velice časté) obdarovávání starých, nemocných nebo neúspěšných členů kmene. Při těchto slavnostech mohla rodina i velice zchudnout, tím více ale byla pak uznávána. Za nádherný, ať už u ženy či u muže, byl ostatními vždy považován měkký a tichý hlas. Bylo pravidlem, že válečník, vyvolávající v srdcích svých nepřátel tu největší hrůzu, se ke své rodině a svým přátelům choval s nejpříkladnější jemností a skoro až se zženštilou uhlazeností. Indián také nikdy nedával najevo svá pohnutí, především v přítomnosti hostů nebo cizinců, obtěžovat svými city bylo pokládáno za nezdvořilé. Host je všeobecně u indiánů v obrovské úctě, nikdo ho nesmí obtěžovat a naopak musí o něj být co nejlépe postaráno. U hosta je ale zase předpokládáno, že bude ctít pravidla slušného chování. I když do stanu přišel ten nejhorší nepřítel jako host, bylo vždy dokonale postaráno o jeho bezpečí a pohodlí a každý člen rodiny byl ochoten obětovat život za zachování pohostinství. Zákony pohostinnosti byly jedny z nejpřísněji dodržovaných pravidel.

Tato pravidla jsou silně spjata se smyslem pro čest. Ta je u indiánů neuvěřitelně silně zakořeněna a to jak při každodenním životě, tak při zvláštních událostech, především při boji. Válčení bylo považováno převážně za jakousi hru prováděnou v zájmu rozvíjení mužných kvalit mladých bojovníků. Až příchod bílých zatvrdil srdce indiánů a probudil u nich sklony k pomstychtivosti. Ale v dobách přirozeného způsobu života přinášel úctu spíše stupeň rizika než počet vražd, mimochodem za nepřítele, jenž přišel o život, stateční muži truchlili třicet dní s načerněnou tváří a rozcuchanými vlasy. Nepřítel byl vždy považován spíše za váženého protihráče a pokud například poctil kmen svou návštěvou, nikdy nebylo jeho důvěry zneužito. Odcházel přesvědčen, že se mu dostalo královského přijetí. Dalším projevem úcty za starých časů bylo laskavé zacházení se zajatci, kteří se často měli lépe "v zajetí" než na svobodě. Ale snad nejlepším příkladem toho, co to znamená válečnická čest, je Náčelník Josef z kmene Nez Percéz, jenž při svém mistrovském ústupu urazil vzdálenost jedenácti set mil s ženami, dětmi, starci a raněnými. Měl jistě důvod nenávidět rasu, která ho vyhnala z jeho domova. Přitom je skutečností, že když při svém útěku potkal bílé poutníky a cestovatele, s nimiž byly i ženy, vždy je nechal projít bez ohrožení. A nejméně v jednom případě jim věnoval koně, aby jim na jejich cestě pomohl.

Indiánská spravedlnost je další neuvěřitelnou vlastností tohoto národa. Indiánský soud měl podobu poradního shromáždění, to vynášelo rozsudky, bylo-li tomu za potřebí. Ačkoliv vražda byla velice řídkým zjevem, byl to vážný zločin o němž rozhodovalo shromáždění. Vrah za něj často zaplatil životem. Ale nikdy se v takových případech nesnažil vyhnout spravedlnosti nebo utéct. V jeho myšlení nebylo důležité, zda byl zločin vykonán beze svědků v hlubokém lese nebo za temné noci. Byl skutečně přesvědčen, že Velkému mystériu je známo vše, a proto se neváhal vzdát a postavit před soud složený ze starých a moudrých mužů z rodu oběti. Ani jeho vlastní rodina a rod se nemohly žádným způsobem pokusit ho omluvit nebo bránit. Soudci však brali v úvahu veškeré známé okolnosti, a pokud se ukázalo, že vrah zabíjel v sebeobraně anebo byl silně provokován, mohl být po uplynutí doby třiceti dnů, které musel strávit v rozjímání o samotě, osvobozen. Obřad rozjímání byl výrazem úcty k odešlému duchu. Ale v dřívějších dobách byla daleko větším přestupkem lež. Záměrný lhář porušil vážnost cti a jako s takovým se s ním zacházelo, často byl odevzdán smrti. Krádež byla stejně vážným činem, jedinou výjimkou bylo jídlo, které si mohl hladovějící vzít, i když mu ho nikdo nenabídl, většinou toho ale neměl zapotřebí, protože byl vždy pozván ke stolu jako host.

Indiánská odvaha je pojmem, který se stal takřka frází, ale indiánská statečnost vždy vycházela z úplného sebeovládání. Statečný byl ten, kdo se nepoddal strachu (i když ho mohl mít) ani zlosti, touze ani mukám. Ten kdo byl vždy sám sobě pánem. Bylo to velice prosté, ale přesto tak obtížné, málokterý běloch dokázal být v očích indiána skutečně odvážným. S odvahou blízce souvisí význam smrti. Indiáni nikdy nepochybovali o nesmrtelné podstatě lidské duše, stejně jako je nezajímali spekulace o její možné podobě nebo podmínkách v budoucím životě. Myšlenka "věčných lovišť" je novodobá a pravděpodobně vypůjčená od bílého muže nebo bílým mužem vymyšlená. Původní vírou indiánů bylo, že duch, který byl člověku vdechnut Velkým Mystériem, se vrací ke Stvořiteli, jenž ho daroval, a po opuštění těla se rozplyne a prostoupí celou přírodou. Proto indiánovi smrt žádnou hrůzu nepřináší, setkává se s ní v naprostém klidu a prostotě, kdy touží už jen po čestném konci, který je posledním darem rodině a potomkům. Proto si indiáni tak váží smrti v bitvě, ale umírají-li doma, je obvyklé, že když se blíží konec, nechají se vynést ven, aby mohl duch odejít pod volným nebem. Smrt blízkého je vždy bouřlivě oplakávána vlastní bolestí a třeba i ztrátou majetku, může se stát, že pozůstalí zcela ztratí zájem o své vlastnictví. Můžou pak všechno, včetně postelí a domovů, darovat prvnímu kdo se objeví. Truchlilo se i za zabitého nepřítele a to tím vroucněji, čím byl uznávanější a statečnější. Smrt ale přesto v životě indiána nehrála tak důležitou roli jako u Evropanů, dokud indián žil, nezajímal se o to co bude po smrti. "Smrt je smrt nikdo se z ní ještě nevrátil, víme, že existuje ale proč žít jen pro umírání?" Indián vždy věřil jen tomu o čem se mohl přesvědčit, věřil v duchy, protože je vídal ve snech, věřil v přírodní síly, ale co věděl o smrti?

Příchod bílé civilizace znamenal pro rudý národ velkou morální a duchovní ztrátu. Jak mohli lidé s tímto myšlením přijmout křesťanská dogmata? Evropan indiánům řekl : "Jste děti, nejste schopni nic udělat ani vymyslet. My máme jediného Boha a právě On nám dal oprávnění učit a ovládat všechny lidi na Zemi. Jako důkaz máme Jeho Knihu, nadpřirozeného průvodce, v níž je každé slovo pravdivé a zavazující. My jsme vyvolení - nadřazená rasa. My máme nebe chráněné zlatými branami před všemi pohany a bezvěrci a peklo, v němž jejich duše trpí po věky věků. My jsme vznešení, pravdomluvní, ušlechtilí, zbožní a mírumilovní, nenávidíme nespravedlnost a krutost, naším úkolem je vzdělávat, křtít a ochraňovat práva a majetek slabých a necivilizovaných." Indiáni ale neodmítali křesťanský základ, pokud jim ho někdo vysvětlil, nebyl v žádném rozporu s jejich dřívější vírou, ale odsuzovali bílé, kteří jim "svou" víru přinášeli a stejně se jí neřídili. Jak měl indián věřit nějaké knize, kterou si ani nedokázal přečíst? Když Ohiyesa promlouval se starými, váženými bojovníky, snažil se jim vysvětlit život a povahu muže jménem Ježíš. Jeden z mužů mu odpověděl : "My jsme se přece těmito zákony, o kterých mluvíš, řídili nesčetné roky! Nevlastnili jsme nic, protože vše je do Stvořitele. Jídlo bylo všech, půda byla všech, stejně jako sluneční svit a déšť. Kdo to všechno změnil? Bílý muž. A ještě říká, že věří v Boha! A přitom se nezdá, že by zdědil některý z rysů svého Otce nebo že by následoval příkladu svého bratra Krista." Další muž odpověděl : "Došel jsem k názoru, že Ježíš byl indián. Protestoval proti hromadění věcí a přílišnému majetku. Byl nakloněný míru. Byl stejně nepraktický jako každý indián a za svou láskyplnou práci neočekával žádnou odměnu. To nejsou principy, na kterých vybudoval svou civilizaci bílý muž. Je divné, že nedospěl k těmto prostým principům, které byly tak běžně dodržovány naším lidem."

OHIYESA

Každým rokem se bílí vetřelci stávají nenasytnějšími, rozmařilejšími, tyranštějšími a zpupnějšími … Naším údělem je nouze a útlak … Nejsme snad den co den připravováni o to málo, co nám zbývá z naší starobylé svobody? … Jestliže se všechny kmeny jednomyslně nespojí, aby zastavily nekalé snahy a hrabivost bílých, brzy nás násilím rozdělí a znesváří a poženou nás z naší rodné země jako vítr podzimní listí.

Tekumseh, náčelník Shawneeů v řeči proslovené;roku 1812