1.května 2009 jsme se již tradičně vypravili na cyklistický závod „POSÁZAVSKÁ PADESÁTKA“ a to i přes to, že jsme si byli vědomi, že trasa bude v tomto ročníku prodloužena až na 68 km. Jako vždy jsme si v dostatečném předstihu málem odpřisáhli, že najezdíme před závodem spoustu kilometrů a tím si získáme náskok před víkendovými jezdci a budeme šlapat na paty těm nejlepším profesionálům.

Jak už to tak bývá, ne všechno se dá splnit do puntíku a tak i z tisíců najetých kilometrů se časem stávali stovky a nakonec,  jsme našlapali jen desítky kilometrů. Vědomi si tohoto handicapu již před závodem, začali jednotliví účastníci ztrácet kuráž a přehodnocovat svou účast v tomto náročném závodu. Proto byla špatná zpráva pořadatele o nečekané těžbě dřeva na trase a nuceném zkrácení závodu, přijata s velkým povděkem a většinu potenciálních závodníků z našich řad přesvědčila k odeslání přihlášky. Neočekávaný zklamáním tak byla pouze neúčast velikého favorita Davida, který ani ne měsíc před závodem skončil na „bedně“ jiného, velice náročného závodu (Čendův běh).

Ráno v den závodu vše probíhalo bez nejmenších problémů a početná výprava se snadno přepravila do Mnichovic, kde závod tradičně začíná i končí. Tváře všech našich účastníků se jako mávnutím kouzelným proutkem změnili v okamžiku vystoupení z aut a zpozorování našich soupeřů, kterým jsme do té doby nedávali moc velké šance na okupování stupňů vítězů. Každému se v hlavě honila tajně myšlenka „bedna bude jenom naše“.

Poté, co jsme se navlékli do oblečení, které nám bude na bedně nejvíce slušet a do kapes nacpali povzbuzující prostředky, které se pohybují na hranici legálnosti, vypravili jsme se na start. Nevím, jakým způsobem to náš skvělý předseda dokázal, ale nějakým kouzlem, či úplatkem, se mu pro nás podařilo získat startovací čísla v první brázdě startovacího pole – tedy mezi stovkou nejlepších. To nás nejdříve povzbuzovalo, ale poté, co jsme se ocitly ve vymezeném prostoru, trošku jsme znejistěli. Jedním z důvodů naší nejistoty bylo to, že jsme tam byli sami, protože ostatní byli ještě v péči trenérů a masérů a na start se řadili až bezprostředně před startovním výstřelem. Dalším znejišťujícím faktorem byl fakt, že jsme byli s Vencou jedinými kuřáky v přední části startovního pole. Nechtěli jsme v očích ostatních znevažovat tento důležitý závod a tak jsme se potupně ukryli do blízkého podloubí a přikrčili se tam s cigaretou v ústech za přistavený kontejner. Těsně před startovním výstřelem jsme dostali kudlou do zad.= Dlouholetý moderátor tohoto závodu (letos poprvé bez fialové, šusťákové, teplákové soupravy) přistoupil k našemu týmu a oslovil nás závodníky družstva „Zlatých stránek“. V ten okamžik jsem poprvé spatřil Mirdu, jak mu vyschlo v ústech a dlouho nemohl nic říci. Nakonec ze sebe vykoktal pouze to, že se jedná patrně o nějakou mýlku.

Závod začíná. V tento okamžik je naším posledním společným zážitkem pouze to, že prázdný prostor kolem nás se rázem zaplnil a rázem jsme v hloubi pelotonu. Od této chvíle se Vám mohu svěřit pouze s tím, co se přihodilo mně a to i přes to, že jednou z našich taktik, kterou jsme chtěli porazit konkurenci bylo to, že se budeme držet pohromadě a vzájemně se tahat.

Už ve startovací rovince jsem se ztratil daleko za kolegy jedoucí ve stejných dresech. Do prvního stoupání jsem se dostal v takovém houfu, že sesednutí prvního „sraba“ donutilo tlačit kola světových značek i všechny za ním jedoucí. V tento okamžik jsem přehodnotil své šance na rozumné umístění a změnil svůj cíl na „ve zdraví dojet“. Můj handicap v tom, že jsem nemohl přehodit na nejmenší placku (před startem jsem od oka poladil přesmykač) mi pomohl v tom, že se mi podařilo předjet Pavlínu jedoucí s Vencou a aniž bych si toho všiml, po chvíli jsem jim ujel. Martinu jsem jako jedinou předjel hned na startu a tak jsem ji celý závod nezahlédl.

Má taktika „jet výletním tempem“ se ukázala jako téměř bez chybičky. Jedinou chybičkou byla ta skutečnost, že jsem nikoho nepředjížděl, ale mně předjížděli téměř všichni. Cirka po 10 kilometrech jsem začal bedlivě sledovat značení závodu, aby mi neunikla odbočka kratší ženské kategorie, která mi dávala v případě nouze šanci zkrátit si závod a tím přežít. V případě toho, že by ve mně zůstával ještě zbyteček energie, mělo mi toto označení poskytnout informaci o tom, že je přede mnou ještě 20 kilometrů (neměl jsem na kole tachometr). V pozdějších fázích závodu jsem musel několikrát potupně sestoupit z kola, abych si protáhl neuvěřitelně bolavá záda (nevymlouvám se). Každý může zažít svou krizi. To se mi potvrdilo v okamžiku, kdy jsem předjel Míru, kterého běžně nepředjíždím. Stalo se to tak, že jednu celkem slušnou rychlostí (netlačím) a najednou vidím na jedné z odboček ležet Míru, který se lehce protahuje a nadává na křeč. Osobně si myslím, že to s tou křečí nebylo nic Vážného a Míra si potřeboval prostě s někým popovídat. Utvrzuje mne v tom fakt, že mně po krátké době dojel a předjel tím způsobem, že jsem ho viděl jen rozmazaně. Dalším utvrzující argument je ten, že v cíli mněl spoustu informací o závodu, které vytáhl z pořadatele u kterého na rozcestí ležel.

Najednou se stalo něco neuvěřitelného. Zdálo se mi, že vidím Markétu s fotoaparátem, jak se na mně nebo mně směje. Z úvah o tom jestli to je nebo není halucinace mne dostal fakt, že jsem se dostal na trati na místo, které si zcela jistě pamatuje každý účastník tohoto závodu – závěrečné stoupaní na náměstí, kde se nachází cíl. Nemožnost přeřadit na malou placku mi napomohla v tomto kopečku předjet po dlouhé době jednoho ze soupeřů. Je to jasné – jsem v cíli a to dosti překvapen, protože ještě stále vyhlížím odbočku znamenající možnost zkrácení trasy. Kupodivu jsem odhodlán dokončit dlouhou trasu – až ji spatřím. V tento okamžik bych rád poděkoval všem výrobcům povzbuzujících prostředků, které jsem měl na startu závodu v kapsách.

V cíli jsem zjistil, že dlouho přede mnou a krátce po mně, dorazili všichni mí kolegové. Stejně jako já se radují z toho, že dorazili živi a zdrávi do cíle a o našich ambicích na mety nejvyšší se již nemluví. Všichni již nedočkavě vyhlížejí losování tomboly a přemýšlejí o tom, jakým způsobem si odvezou své současné kolo + to, které nyní vyhrají. Záhy ta podivná tombola končí a všemi jsem bezdůvodně obviňován z toho, že jsem nevhodil lístky na tombolu do slosovací krabice. Po chvilce se uklidňují a začínají nadávat ne pitomou náhodu.

Závod skončil a my odjíždíme k Jiřince, kde probíhají poslední závodní dozvuky v podobě zhodnocení našich výkonů. Závěrem přikládám přehled umístění a časů dojezdů a všem – i sobě gratuluji.