Šílenství v moshpitu:
rozhovor s Davidem Fricke
Renomovaný
americký hudební reportér David Fricke přišel do časopisu Rolling Stone
v roce 1985 jako hudební šéfredaktor. Dnes je z něj hlavní šéfredaktor. Byl
prvním vlivným americkým reportérem, který viděl Silverchair v akci, když
navštívil jejich legendární vystoupení v roce 1995 na Big Day Out v Sydney. Pak
se se skupinou vydal na cestu, když jezdili turné po Americe během zimy na
severu v roce 1995, kdy kapela získala platinovou desku za „Tomorrow“ a za jeho
mateřské album, Frogstomp. David Fricke, který byl velkým zastáncem
Silverchair a nadšencem do australské muziky, od té doby sledoval kariéru
skupiny.
Co vás přivedlo do
Austrálie v roce 1995?
Jel
jsem tam, protože REM zde zahajovali svoje světové turné. Dojel jsem právě na
dvě z jejich sydneyských vystoupení a Big Day Out se konal během tohoto
desetidenního období. Protože jsem byl tehdy šéfredaktorem hudební rubriky,
podařilo se mi získat speciální výjimku, abych se mohl ochomýtat na Big Day
Out. Nikdy jsem na žádném nebyl a když se člověk zamyslí, že jsme věnovali
tolik prostoru festivalu Lollapalooza a všem festivalům, které se vynořily
těsně po něm, myslem jsem si, že bude stát za to podívat se i na něj.
Slyšet jste předtím hodně
o festivalu Big Day Out od kapel, se kterými jste dělal interview? Povídalo se
o festivalu v zámoří?
V
té době už začínal získávat reputaci díky ročníku, kdy na něm zahrála Nirvana
(1992). A samozřejmě o něm mluvili australští hudebníci a reportéři, se kterými
jsem se znal. Taky jsem si myslel, že má cenu o něm informovat, protože tam
hrála kapela Hole, hráli tam Ministry plus všechny australské skupiny, o které
jsem se vždycky zajímal. Nakonec jsme udělali spoustu fotek a napsal jsem
vyčerpávající reportáž.
Co jste v té době věděl o
Silverchair?
V
té době mi John O'Donnell, kterého jsem znal z doby, kdy pracoval pro Rolling
Stone – a který mi dal vědět, když začal pracovat pro Murmur s (Johnem)
Watsonem – začal posílat nějaké věci. Jsem si celkem jistý, že se ke mně
dostala jedna z prvních kopií EP. Ty písničky jsem dobře znal, zvlášť Tomorrow.
Jinak jsem věděl jen, že je jim fakt
málo let a že John (O'Donnell) je z nich hrozně nadšený. Sešel jsem se s
Johnem, když jsem byl v Sydney a on je vynášel do nebes. V době, kdy jsem ho
potkal na vystoupení v Sydney, všichni básnili o vystoupení v Melbourne, které
proběhlo před pár dny, na kterém lidi skákali na střeše nahoru a dolů a všechny
tyhle věci. Evidentně se o nich všude mluvilo. Naštěstí hráli ten den, kdy jsem
byl na festivalu.
Co si
vybavujete z jejich vystoupení?
Když začal odpolední program, publikum se začalo šikovat, aby je
vidělo – a naprosto se vymklo kontrole. Očividně hráli na moc malém prostoru.
Jsem si jistý, že by proti tomu sbor požární bezpečnosti měl námitky. Lidé vylezli na střechu, stáli vzadu – a co se
týče nás lidí vepředu, no, asi si umíte představit to praskání žeber. Bylo tam
opravdu narváno. Byl to neskutečný hukot. Dneska už je těžké vybavit si ten
pocit očekávání při rockovém koncertu, protože všichni máme představu, jak
budou probíhat, stal se z nich rituál. Ale tohle byla kapela, která byla až moc
mladá, aby byla součástí toho rituálu – a velká část publika byla až moc mladá
na to, aby reagovala netečně.
Cítil jste z
publika majetnický pocit?
Rozhodně jsem cítil pocit hrdosti. Bylo tam vzrušení, byla tam
hrdost, bylo tam očekávání. Bylo tam něco, co tam rozhodně nebylo, když byli na
scéně Hole nebo Ministry. Objevilo se to tam taky, když později hráli na větším
pódiu You Am I, ačkoli tam nebylo tak narváno. Tenhle nedefinovatelný pocit
lidé sdíleli po celý den, protože se tu poprvé vážně ukázala na celonárodní
úrovni spousta těchto kapel, oproti akcím s regionální dimenzí. Ale Silverchair
byli ti, o koho tu šlo: stalo se z nich číslo jedna, byli tak mladí – a kombinace něčeho neokoukaného a úspěchu jim
dodala neporazitelnosti.
Jak si vedli v
porovnání s jinými skupinami, které taky vystoupily?
Nadchli mě, naprosto mě uchvátili. Ne že by udělali něco
speciálního, ale byli tak dobří, sebejistí a nezdálo se, že by jim nahnala
strach skutečnost, že jsou největší událostí od vynálezu kola.
John (O'Donnell)
mě vzal do zákulisí krátce před začátkem vystoupení a představil mě poprvé
Johnu Watsonovi a ti tři kluci prostě seděli na podlaze otočeni ke zdi. Byli
tak, no prostě, měli takový ten „no jo no“ přístup. Byli tak lhostejní vůči
tomu všemu. To, že se se mnou setkali, pro ně neznamenalo nic důležitého – John
mě představil: „David Fricke z časopisu Rolling Stone, z USA bla bla
bla...“ a oni prostě jen: „Bezva.“ Neurazilo mě to, jen jsem si uvědomil, že ti
kluci to mají pod kontrolou, šlo to úplně mimo ně v tom nejlepším slova smyslu.
Byli připraveni jít na scénu a zahrát.
To, na čem jim
záleželo, bylo hraní, písničky, muzika a všechno to vzrušení, které se jim
dostávalo od publika. Nesešlo jim na tom, že se tam potlouká chlápek z nějakého
časopisu nebo že tam je milion dalších lidí z nahrávacích společností – a taky
to to nechápali tak, že by byli ve společnosti přátel. Byli ve společnosti
dospělých. Nemělo cenu se jimi vzrušovat. Opravdové vzrušení přicházelo, když
měli jít hrát. Tak jsem to viděl já.
A co jejich
vystoupení? Bylo celkem krátké, ne?
Bylo dost krátké, v zásadě zahráli svoje první album. Nejsem si
jistý, kolik z něj bylo tehdy odehráno. „Israel's Son“ mě prostě odrovnal –
pokud si to správně pamatuju, byla to jejich poslední písnička. V jistém smyslu
Tomorrow vedlle něj a písniček jako „Pure Massacre“ znělo skoro až zastarale.
Má tu měkce/hlasitou dynamiku, ale znělo skoro jako balada ve srovnání s
„Massacrem“ a „Israel's Son“. Nejenže bylo Tomorrow dobré a tihle kluci byli
dobří a dělali rámus a výborně vypadali, ale měli pár náročných písniček, u
nichž stálo za to pořádně si zaházet hlavou.
Kde jste byl,
když bylo dění v plném proudu?
Stál jsem přímo na straně pódia, uprostřed davu, blízko rohu, kde
stál Daniel. Byl tam hrozný hluk a já jsem stál přímo tam. Kdybych se byl
dostal ještě blíž, už bych býval stál na jevišti. Byl jsem nadšený. Ten den
jsem slyšel výbornou muziku – You Am I byli skvělí, Spiderbait byli skvělí,
bylo báječné vidět Denize Teka, jelikož jsem už dvacet let fanouškem kapely
Radio Birdman – ale Silverchair byli tím, kdo všechny příjemně šokoval. Vrátil
jsem se do New Yorku a pořád jsem o nich jen mluvil.
Šla si
Courtney Love omrknout Daniela?
Při sydneyském Big Day Out se Courtney kymácela a potácela všude
možně, takže proč by měl být zrovna Daniel vynechán? Celá atmosféra v zákulisí
byla tak odvázaná, ale nezdálo se, alespoň v Sydney, že by se toho nějak moc účastnili.
Co se dělo pak?
Frogstomp
tady vyšel na podzim a neúprosně se šplhal na vrchol. Začal jsem s nimi
cestovat v prosinci 1995 – pamatuju si to, protože byla kurevská zima. Album si
vedlo tak dobře, že si to zasloužilo zvláštní článek, takže jsem si dal za
úkol, že se s nimi vydám na cestu na pár štací v Kanadě a pak jsem s nimi jel
do Detroitu.
Změnili se hodně už v té
době?
Cítili
se se mnou mnohem uvolněněji. Moje předešlé setkání s nimi bylo trochu „Ahoj,
no“, v takovém tom pubertálním stylu „je mi všechno někde“. A s tím nemám žádný
problém. Ale jakmile jsem se s nimi vydal na cestu a poznal jsem o trochu líp
Johna (Watsona) – myslím, že jim asi řekl, že jsem v pohodě a můžou se se mnou
klidně bavit – uvolnili se. A dělali si ze mě někdy legrácky. To víte, bylo jim
šestnáct. Smáli se a házeli ironické hlášky a dělali všemožné vtípky týkající
se tělesných funkcí a tak podobně. Cítil jsem se, jako bych se vrátil zpátky na
střední.
Cestoval s nimi i jejich
dohled?
Byli
tam jejich tátové a myslím, že - při vší úctě - byli trochu rozpustilejší,
protože tam byli tátové a ne mámy. Tátové si cestu užívali stejně jako kluci. I
když vyžadovali disciplínu, měl jste spíš pocit, že cestujete se svým nejlepším
přítelem, než že cestujete s maminkou. Byla to prostě jiná atmosféra. Popravdě
se s nimi fajn povídalo. Rodiče nedávali rozhovory, ale všichni souhlasili s
tím, že si sednou všichni tři a udělají rozhovor v hotelu v Detroitu. Byla s
nimi docela legrace. Všichni pocházeli z dělnického prostředí, jejich náhled na
věc byl takový, že pro ně tahle cesta znamenala stejnou zábavu jako pro kluky.
Dá se říct, že si prožívali se svými syny znovu celé dospívání. Bylo to jako
jeden velký výlet pod stan.
Varovali tehdy tátové své
syny před nástrahami hudebního průmyslu?
Ne
tak moc, jak byste očekávali. V té době byli matky i otcové už ponořeni v celé
věci, co se týče sjednávání smlouvy s vydavatelstvím a všeho, co bylo podstatné
v Austrálii, takže už získali nějaké odborné znalosti o tom, co nebylo příliš chytré
a co ano. Co jsem tak odhalil u všech tří otců, bylo přesvědčení, že jakkoli se
kluci chovají potrhle, nezdá se, že by měli strach, že (kapela) začne běhat za
holkama, balit štětky a dá se na drogy. Jediná věc jim všem přišla podivná –
pití, protože v Americe je povoleno pít až od 21. A v některých případech hráli
v klubech, kde se podával alkohol. Ale zase na druhou stranu, dřív hráli po
australských hospodách. Už to zažili jeden celý rok, jediný rozdíl byl v tom,
že tady to bylo větší, tady toho bylo víc.
Zaměřovala se americká
média na věk kluků v kapele? Bylo to jejich hlavní téma?
Myslím,
že s tím měli menší problém lidi, kteří si album koupili, než ti, kteří o něm
psali. V Detroitu hráli pro publikum, které bylo starší než oni, které přišlo pro
to, že se jim písničky líbily a měli rádi ten zvuk. Nebyli to Noise Addict nebo
Jimmy Osmond, nevypadali, jako by jim bylo 8 let. Tihle kluci uměli hrát, Ben
byl senzační bubeník, Chris dokázal opravdu dobře udržet basovou linku a Daniel
dokázal navázat kontakt s publikem. Ne tak dobře, jako o dvě turné později,
neměl namalované oční linky nebo ďábelskou bradku, ale věděl, jak si poradit na
jevišti. Otázka věku vás vůbec nenapadla, dokud ji někdo nenadhodil. Jedině
tehdy, když na někoho vystrčili holý zadek z autobusu, začali jste přemýšlet o
jejich věku a pak jste si řekli „No jo, je jim 16.“
Byl Daniel pravidelně
přirovnáván ke Kurtu Cobainovi?
Všude
to psali, lidi o tom mluvili, ale já jsem na to osobně vůbec nedal. Dělal jsem
rozhovor s Cobainem, viděl jsem Nirvanu a měl jsem za to, že se jedná o dvě
různé věci. Daniel byl mladý, měl blond vlasy a hodně křičel. Tahle tradice se
táhne – podívejte se na Craige Nichollse (z kapely the Vines).
A co jejich „australskost“
- zaměřovala se média na tohle?
Začal
jsem se o ně zajímat nejdřív proto, že pocházeli z Austrálie a protože jsem byl
dlouhodobě zamilován do hudebního dění u protinožců. Ale rádia neuváděla
„Tomorrow“ jako „tu písničku od australské skupiny Silverchair“. V době, kdy se
stala hitem, byli prostě jen Silverchair. Nebylo to tak, že by mávali
australskou vlajkou nebo že by v jejich videoklipech tancovali klokani.
Nedělali z toho aféru. Kvůli svému věku měli dost práce s tím, aby si vytvořili
svoje vlastní osobní identity, natožpak aby mysleli na nějaký ujetý
nacionalismus.
Jedna část jejich příběhu je však
opravdu typicky australská, způsob, jakým získali nahrávací smlouvu. Tady v
Americe nemáme progresivní soutěže na celonárodním rádiu, do nichž se mohou
hlásit mladé kapely se svými demy. Co tady máme? American Idol (Amerika
hledá Superstar). Myšlenka, že rádio Triple J se tak zasazuje o to, aby
prosadilo jednu konkrétní kapelu z Newcastlu s průměrným věkem jejích členů 15
let a pomáhá jí prodrat se na mezinárodní výsluní, je neslýchaná. Dokonce i
kapela the Strokes se musela vydat do Anglie – a za značný díl své slávy je
vděčná právě jí. The Vines to udělali stejně.
Takže to nejaustralštější na
Silverchair spočívá v tom, že se jedná o zemi, kde žije dostečně malý
počet lidí a média, zejména Triple J,
jsou dostatečně progresivní, aby se jim podařilo dosáhnout tak okamžitého
efektu a prorazit v zámoří. Každopádně pokud by Triple J provedl tohle všechno
naprosto stejným způsobem a album by nestálo za nic, nedostali by se dál než za
humna. Kdyby neměli kvalitní muziku, vůbec by nezáleželo na tom, jestli jsou z
Austrálie, nebo ne. Ale díky cestám, které jim byly dostupné a skutečnosti, že
měli zboží, které mohli nabídnout, myslím, že v tom měli náskok, který by
neměli, kdyby pocházeli třeba z Bloomingtonu v Indianě.
Užívala si kapela všechno
to cestování a propagaci a hraní, když jste byl s nimi?
Celé
to byla senzační, nesmírně báječná doba. Samozřejmě, že to obnášelo spoustu
práce, ale když je vám 16 a jste členem slavné rockové kapely – je to vůbec
práce? Seděli byste radši ve škole? To si nemyslím. Bylo taky zajímavé s nimi
mluvit – jejich vzory byly mladší, zatímco jejich tátové mluvili o Ritchiem
Blackmorovi a Deep Purple. Pro kluky byl bůh Tim Rogers.
Ale přitom často
zdůrazňovali, jaký vliv měla sbírka desek jejich rodičů na jejich vlastní
hudbu.
Děti
tohle dělají v každém případě víc, než si jsou ochotny přiznat. Účelem je
nepřiznat se k tomu. Ale nechali se nachytat. Vzpomínám si, jak jsem se zeptal
Daniela ohledně něčeho, co se týkalo jeho vzorů, a on řekl: „Takovej chlápek,
jmenuje se Donovan.“ Pak to všechno začalo dávat smysl. Ale to jenom dokazuje,
že dával pozor. Možná k tomu dospěl z jiné generace, jiného desetiletí, ale
poslouchal hodně z toho, co ho obklopovalo, ať už to byl Kurt Cobain, Tim
Rogers nebo nějaký chlápek, který se říká Donovan.
Takže kdo byl třídní šašek
ze Silverchair?
Byli
na tom podobně. Chris byl asi o trochu tišší než ostatní dva kluci, Ben a
Daniel tyhle věci vždycky iniciovali. Ale Chris si vedl stejně dobře, jestli ne
líp ve výměnách s okolním světem. A okolní svět zahrnoval každého kromě nich
tří, včetně jejich tátů a Watsona. Watson byl jejich vděčným terčem, neustále
na něj dělali vtípky a šili do něj. Ale když jste mladý, takové věci prostě
děláte, máte pocit, že si můžete dovolit cokoli.
Záleželo jim vůbec na
něčem?
Určitě
bylo vidět, že jim záleží na tom, co dělají, a to na mě opravdu udělalo dojem.
Byli tak mladí a tak soustředění a tak oddaní věci. Když měli jít na scénu,
nikdy neblbli. V autobuse vždycky hodně blbli, ale když nastoupili na scénu,
zábava šla stranou. Opravdu tvrdě pracovali a viditelně si práci užívali. A
proto byla jejich vystoupení tak povedená, ať už hráli pod širým nebem nebo v
tom malém sále St. Andrew's Hall v Detroitu, nebo když jsem je později viděl v
Roselandu v New Yorku. Viděl jsem je na různých místech a vždy vyhověli
prostoru a nezáleželo na tom, jaký byl nebo kdo v něm byl.
Povězte mi o těch
kamínkách...
(Směje
se) Nevím, kde ten autobus vzali. Hrozně mrzlo, byl prosinec. A v určitém
momentě to topení v autě zabalilo. Byla fakt šílená zima. Já jsem se s tím uměl
tak nějak srovnat, protože jsem na to zvyklý, ale když jste z Austrálie,
nemyslím, že byli úplně připraveni na takovouhle zimu. Zastavili jsme na nějakém
neznámém místě po cestě a řidič nebo možná jeden z otců přišel s nápadem, že
seženeme elektrická kamínka, což celkem dávalo smysl. Evidentně jediná, která
se jim podařilo sehnat, byla kamínka na petrolej, která položili doprostřed
uličky v autobusu. Zažehli tu věc a vypadalo to trochu hrozivě. Oheň by snad
ani tak nevadil, ale co vdechovat ten kouř?
Všichni jsme se tomu smáli, ale když
jsem se vrátil a pověděl o tom své ženě, řekla mi: „Zbláznili jste se?“ Byla
zima, byla to dlouhá cesta a lidi byli nabalení, Daniel měl na sobě asi čtyři
kabáty. Potom nám došlo, jaká kolosálně pitomá věc to byla. Ale buď jsme si
mohli poradit takhle, nebo nás taky mohli najít zmrzlé u silnice. Byli jsme
jako Neandrtálci uprostřed doby ledové.
Máte na to turné hezké
vzpomínky?
Moc
se mi líbilo. Byl to jen týden, možná ještě míň, ale bylo to skvělé. Byla
zábava moci s nimi trávit čas, koncerty byly skvělé a to všechno na ježdění po
turné miluju. A jejich příběh nebyl ještě stokrát omletý, v té době je ještě
nikdo nějak rozsáhle nevyzpovídal a rodiče neposkytli ještě ani jeden rozhovor,
což bylo něco, co pro mě zařídil John Watson.
Nechtěli, aby se stali součástí toho
příběhu a aby se tak zdůraznil mladý věk skupiny. Chtěli kluky prezentovat jako
jednotlivce s vlastním názorem a cítěním. Bylo patrné, že s kapelou ještě nebyl
dělán rozhovor tak, že by nebylo možné dozvědět se nic nového, mluvil jsem s
každým z nich více než hodinu, což jim muselo připadat jako věčnost. Podařilo
se mi z nich dostat věci, které jsem se zatím nikde nedočetl, dokonce ani v
australských článcích o kapele.
Takže během zimy 1995 a až
do začátku roku 96 se nebylo možné v USA vyhnout „Tomorrow“?
Ne
tak, abyste ho měl při jeho poslechu plné zuby. Přiznejme si to, rok 1995 byl
dobrým rokem, abyste tady prorazil: měli jsme Mellan Collie (a Infinite
Sadness) od Smashing Pumpkins, Beastie Boys byli hlavní hvězdou festivalu
Lollapalooza. Myslím, že to byl vrchol alternativního rocku v téhle zemi, který
následoval po Cobainově smrti. Když se to tak vezme, Silverchair byli přesně
to, na co se čekalo. Vytěžili výhodu z dobrého načasování, stejně jako ze svého
řemeslného zvládnutí hraní a talentu. Měli se objevit kapely jako Tool,
Pumpkins, Hole, Ministry, Nine Inch Nails – chystalo se toho spousta. To bylo
ještě v době, než se top 40 nejhranějších písniček v téhle zemi omezila na
hip-hop a dance music. V top 40 dneska neuslyšíte žádnou rockovou muziku. Byla
rozškatulkována (podle cílových skupin) do poslední mrtě. Proto to mají
Silverchair tak těžké, když se teď chtějí dostat do rádií, protože je nemožné
najít formát, který by dokázal oslovit dostatečně velké spektrum diváků. Stačí
jen sledovat MTV. Všechno je jen o tom, zaměřit se na správnou cílovou skupinu.
To hovoří za vše.
Pak jste se sešel znova se
skupinou následující rok v New Yorku, že?
To
byla fakt jízda. Přijeli dělat nějaké postprodukční práce nebo nějaké bonusové
písničky (k singlu Freak) a Watson mi zavolal a řekl mi“ „Co kdyby ses zastavil
podívat?“ Bylo to v nějakém studiu na Čtrnácté ulici. Přišel jsem tam někdy na
konci odpoledne, trochu jsme si popovídali a Nick (Launay, producent) dělal tak
něco, co se obvykle v nahrávacích studiích dělá. Pak přišel čas nahrát bonusové
písničky a rozhodli se udělat předělávku písničky „New Race“ - a byl tam Deniz
Tek. Říkal jsem si - „Super! Deniz Tek a dokonce dvakrát během jednoho roku.“
Radio Birdman tu nikdy nehráli, takže vidět ho tu pracovat bylo senzační.
Všichni se výborně bavili. Udělali
základní nahrávku – zvukový záznam, zpěv, Denizovo sólo na kytaru – nezabralo
to víc jak hodinu. Na konec pak udělají tu část vokálů na pozadí s „Yeah,
hup!“. Daniel odejde, Ben odejde, Chris odejde, Denis odejde. Pak se ke mně
otočí Nick a povídá: „Jděte tam!“ Řekl jsem mu „No to si děláte srandu.“
Připomněl mi, že je to můj splněný sen, Radio Birdman a Silverchair. Takže mi
dal sluchátka a všichni jsme postávali kolem mikrofonu a řvali jsme: „Yeah,
hup!Yeah, hup!“ Sakra, to bylo nejlepší. Řekl jsem: „Tak teď můžu umřít –
zazpíval jsem si s Denizem Tekem a Silverchair na písničce od Radio Birdman!
Díky, panebože!“ To byla zhuštěná historie australského rocku.
Lichotil vám závěrečný mix
písničky?
Byl
jsem si náležitě vědom toho, že jelikož jsem se k tomu jako jediný z nich
přichomýt' zcela náhodou, nesmím to pokazit. Možná ze mě mluví jen moje
představivost nebo moje ego, ale myslím, že se v tom mixu slyším. Já nevím.
Byli jsme všichni kolem jednoho mikrofonu, nebylo to jako u Queenů nebo tak.
Když ten singl vydali, zmínili mě na něm, což mě fakt hodně potěšilo. Poprvé
jsem se ocitl na desce číslo jedna. To už se mi nepovede.
Co jste si myslel o Freak
Show, o takzvaném obtížném druhém albu?
Problém
je v tom, že jejich první album mělo nehorázný úspěch, ale jsem toho názoru, že
Freak Show si vedlo lépe než další album u spousty lidí, jejichž první
alba měla taková obrovský a okamžitý úspěch jako to jejich. Nádech novosti se už vytratil, takže jeho
úspěch byl založen na kvalitě písniček.
Při druhém albu se taky stali
hlavními hvězdami na akcích většího rozsahu. Pokud lidé říkají, že to album je
propadák, ptám se, podle jakých měřítek tak soudí? Já jsem byl toho názoru, že Freak
Show je opravdu dobré, opravdu se mi líbilo. Vyrostli jako hudebníci a řekl
bych, že Daniel opradu vyspěl jako autor. Ve skutečnosti umí opravdu dobře psát
balady.
Myslíte si, že si to
kapela v průběhu své kariéry
nezaslouženě slízla?
Dost
lidí si spojuje Silverchair s tou vlnou kvasi-grunge, která se vynořila v
polovině devadesátých let, a spousta lidí zapomíná, že mu v té době bylo 15. V
tom věku moc lidí vlastní písničky nepíše. Hrajou v revivalových kapelách a s největší pravděpodobností písničky od
Nirvany. Takže si prodělával svoje dospívání, když zpracovával tuhle věc. Ten
proces je patrný, jak chyby, tak zlepšení. Spousta kluků tím nemusí procházet.
Jsem toho názoru, že Daniel není doceněný, protože si všichni myslí, že když
byl v pubertě, nadhodnotili ho.