So Where'd That Year Go?
Takže kam se ten rok poděl?
„Tak tam sedí, tři podráždění pubertální rockeři ve skejťáckých hadrech, kteří uvízli jako v pasti uvnitř osudu, který v sobě skrývá asi tolik zábavy, jako když máte strávit sobotní večer se svými rodiči.“
Launch.com Online, únor 1997
Pokud se dá říct, že kapela prožila dva předcházející roky na maximální rychlost, pak byl rok 1997 dvanácti měsíci strávenými v tom nejzběsilejším tempu. První štací v roce byl koncert desátého ledna v Hobartu a poslední vystoupení proběhlo dvacátého prosince v Zábavním centru v Perthu. Mezitím odehráli stovku vystoupení, třikrát jeli turné po Americe a Evropě a dokončili čtyři australské jízdy a stihli vystoupení v Kanadě a na Filipínách. Koncert na Filipínách byl pro kapelu prvním a zároveň posledním, protože fanoušci, kteří se vymkli kontrole, vykopli dveře, způsobili škodu za deset tisíc dolarů na hydraulickém systému v orchestřišti a naklusali do nestřeženého zákulisí, aby se setkali se svými idoly. Od dob Madison Square Garden uplynulo hodně vody.
Během toho roku se událo několik obzvlášť vzrušujících zážitků. Zahajovali předávání cen ARIA žhavou verzí „The Door“ z Freak Show. Jezdili turné s takovými kolegy-muzikanty, hvězdami první kategorie, jakými byli Bush, Offspring a Collective Soul a jejich písnička se objevila na soudtracku ke Spawn, filmu natočeném na základě velice populární řady akčně-dobrodružných knih Todda McFarlanea. Epic propagoval v USA Freak Show bezplatným číslem, na kterém byly hrány ukázky z různých písniček. A konečně, dokončili střední školu – což oslavili turném, které stále považují za vrchol své kariéry - „Summer Freak Show“.
Ale k tomu taky patřily nekonečné dny propagace v rádiích, tisku a TV. Některé z nich byly vzrušující: dělali půlnoční autogramiádu v obchodě Blockbuster Records v Atlantě, hráli ve Virgin Records na newyorském Time Square, účastnili se předávání cen MTV a objevili se v nesmírně vlivné Late Show Davida Lettermana (Gillies řekl jednomu reportérovi: „Všichni naši kámoši Lettermana zbožňujou a všichni říkali: 'Kurva, vy se setkáte s Lettermanem!' Bude to fakt super.“) Ale byly tu výjimky – obvyklá mediální otrava při bleskových interview a úsměvy na povel pro fotografy byly pro tyhle hyperaktivní teenagery vážnou brzdou.
Silverchair museli s novou desku hodně dokazovat. V roce 1997 se už kapely, které zvěstovaly příchod grunge – Pearl Jam, Nirvana, Soundgarden, Smashing Pumpkins – buď rozpadly nebo začaly prozkoumávat nové hudební pocity. Místo nich začaly v hitparádech alb získávat seriozní body punkové formace jako the Offspring z Kalifornie, jak se rozpadala zeď mezi světem mainstreamové a alternativní muziky. Byl to taky rok, kdy byla za budoucnost hudby prohlášena „rocktronika“ (jinak známá jako elektronika) – okázalá syntéza rockové pózy a dancových rytmů – hlavně díky průlomovým albům od Prodigy (The Fat of the Land) a Chemical Brothers (Dig Your Own Hole). Silverchair se vypravili ukázat, že dokážou pořád potěšit fanoušky, skvěle odehrát show na živo a že nejsou „one-zit wonders“ (slovní hříčka, narážka na pubertální věk Silverchair, variace na spojení “one-hit wonders” = muzikanti, kteří se proslavili jen jedním hitem a pak rychle zapadli, “zit” je označení pro “uhrák”), jak napsal jeden rádobyvtipný reportér.
Nejdřív měli Silverchair uvést na trh album. Udělalï to stylově v šapitó Cirkusu Oz v sydneyském Moorově parku dvacátého ledna. Volba místa konání byla perfektně logická: album se přece jen jmenovalo Freak Show a všichni tři kluci pravidelně přirovnávali život na cestě ke kočujícímu cirkusu. Víc než tisíc lidí včetně zástupců ostře sledovaných sdělovacích prostředků - časopisu Spin, MTV a dlaších, se buď namačkalo do dřevěných lavic kolem okraje stanu nebo do místa pro stání, aby omrklo program kapely, který trval 55 minut a zahrnoval 11 písniček. Pódium bylo ozdobeno vystřiženými svalovci a cirkusovými podivíny z přebalu alba, který v Americe vyvolal takový rozruch. Mezi diváky přihlížel vystoupení i Snazz, potetovaný muž z obalu singlu “Freak”, který se taky objevil ve videoklipu k “Abuse Me”.
Když utichl šum před vystoupením, na pódiu se objevil moderátor bez košile a uvedl zahajovací číslo, polykače mečů a ohně. Jakmile předvedl svůj díl bizarností, zhasla světla a na pódiu se jakoby z ničeho nic objevila kapela. Johns měl na sobě tričko hlásající “Nobody knows I'm a lesbian” (“Nikdo neví, že jsem lesba”) , které bylo následně vydraženo pro charitu za víc než 1000 dolarů. První singl z nového singlu “Freak” se v programu vystoupení objevil hned na začátku, spolu se směsí pěti dalších písniček z Freak Show (usoudilo se ale, že “Petrol and Chlorine” s indickými motivy je moc ošemetný na to, aby ho reprodukovali na živo) a osvědčenými melodiemi z alba Frogstomp, “Pure Massacre” a “Tomorrow”. Pak Gillies a Joannou zmizeli v oblaku kouře a ponechali Johnse, aby se probrnkal sólo temným “Cemetery”. Navzdory těžkopádnému proslovu na téma paralelních dovozů od šéfa Sony Denise Handlina, který uzavíral večer, bylo uvedení alba úspěchem. Kapela ukázala přísnému místnímu publiku, že má charisma – a písničky – k tomu, aby mohla být plnohodnotnými hvězdami večera. Syndrom rychlokvašek ať jde k čertu.
Ačkoliv uvedení alba bylo bezprostřední prioritou kapely, Watson a rodiče členů kapely stáli před stejně náročným úkolem. Snažili se, seč mohli, aby udrželi kapelu nejen v dobré psychické kondici, ale aby taky zajistili, aby kluci nezmeškali příliš školy. Je zvykem, že pubertální hvězdy vypadnou z běžného vzdělávacího systému a dají přednost doučování na turné, čímž využívají příležitosti vytřískat co nejvíc ze své dost možná jepičí kariéry. Ale to nebyl případ Silverchair. Ačkoli se kapela občas spoléhala na doučování, ti, kdo k nim měli blízko, věděli, že když budou chodit do školy, co nejčastěji to půjde, udrží je to duševně zdravé a při zemi. A spolužáci těchhle tří kluků se vždycky postarali o to, aby jim nevyrostlo ego, s čímž se v hudebním businessu nemuseli potýkat. Měli zahájit poslední rok na střední a zavázali se, že ho dokončí, ačkoli se teď věnovali své hudební kariéře. Bylo to běžné uvažování lidí z dělnické třídy: vždycky mít záložní plán v případě, že se váš sen zhroutí.
Watson se přistihl, že odmítá víc žádostí o rozhovory a focení než dříve, odhaduje, že odmítnul až 90% žádostí během období Freak Show. Taky zajistil, aby během turné v zámoří kapela nikdy neodehrála více než pět vystoupení za týden (většina kapel průměrně hrála minimálně šest), jednou dokonce odmítnul show na stadionu ve Wembley s šestimístnou odměnou, aby si kapela mohla udělat mimořádnou dvoudenní přestávku doma. Při jiné příležitosti utratili 40 000 za letenky zpět do Newcastlu a zamířili na vítanou šestidenní přestávku mezi vystoupeními.
Jak už dříve dokázali svými vystoupeními pro nadaci Surfrider a různými dalšími dobročinnými skutky, Silverchair nepovažovali rockový život jen za způsob, jak si vydělat prachy. Předtím, než přijali jakoukoli nabídku, rodiče členů kapely se museli vyjádřit ke smlouvě jako první. Díky nekontrolovatelnému úspěchu alba Frogstomp neměla kapela s penězi problém a měli tak větší kontrolu nad tím, kam se bude ubírat jejich kariéra. Zatímco tato omezení, která si sami uložili, pravděpodobně přispěla k menším prodejům Freak Show v Severní Americe, teď bylo cílem soustředit se na radost, kterou cítili, když koncertovali nebo nahrávali muziku. Což nakonec bylo to, po čem ve skutečnosti toužili.
Ačkoli se z jejich velmi atypických pubertálních životů začalo pomalu vytrácet pozlátko, ojediněle se vyskytl nějaký ten skvělý moment. Na vystoupení kapely 24. února v klubu Palace v Los Angeles se objevil Ozzy Osbourne se svojí dcerou Aimee, se kterou pak Johns krátce chodil. Kapela se lehce srovnala s tím, že hraje před svým idolem (a idolem svých rodičů), když věnovala svoji pekelnou předělávku “Paranoid” od Black Sabbath muži, o němž bylo známo, že čas od času ukousává netopýrům hlavy. Sammy Hagar, příležitostný zpěvák kapely Van Halen, byl dalším, kdo se před nedávnem nadchnul pro Silverchair, přišel na koncert a požádal je, jestli by se nemohl s kapelou vyfotit. Dokonce i slavný pornoherec Ron Jeremy se ukázal v zákulisí. Po několika březnových vystoupeních v Evropě, kdy jim dýchal na záda jejich soukromý učitel Jim Welch, proletěla kapela jako vítr Austrálií při čtyřech vystoupeních a uvedla “Abuse Me” jako druhý singl z Freak Show. Krátce nato dostal zlatou desku.
Po jejich vystoupení na melbournském festivalu Offshore třicátého března po boku Blink-182 a Tool se bubeník Gillies odhodal k radikálnímu kroku a zbavil se vlasů, o nichž často slavnostně prohlašoval, že si je nechá narůst až “po prdel”. Stěžoval si Johnsovi, že mu jeho hříva brání v hraní, a tak Johns Gilliesovi oholil hlavu komplet. “Jsem mrzák,” smál se pak Gillies, k čemuž jeho otec David dodal: “Je holej jako dětská prdýlka – přesně jak Yul Brynner.” Gillies se poprvé objevil na veřejnosti s holou hlavou o týden později na festivalu Surf Skate Slam Festival na sydneyské pláži Maroubra Beach. Kapela pak zmizela na další dva měsíce strávené na turné, tentokrát po Vancouveru, hlavním městě mormonské víry Salt Lake City, Milwaukee, New Yorku, Houstonu, Dallasu, Los Angeles a San Franciscu, než přišlo na řadu ještě víc štací po evropských festivalech. Freak Show dostalo zlatou desku (500 000 kopií) v USA už v květnu, ale jeho prodej pořád nedosahoval šílenství, které se strhlo po vydání “Tomorrow” a Frogstompu.
Pokud by byly body ve Frequent Flyers spolehlivou indicií ohledně budoucího prodeje alba, Freak Show mělo dokonce Frogstomp předčit. Ale jak bystře odtušily torontské noviny Sun v recenzi alba, Freak Show bylo “silnější a méně populární album” než jeho předchůdce. Johns si to taky uvědomil, ale přidržel se oficiální verze kapely, podle níž “dokud člověk píše dobrý písničky, který se líbí lidem a který se líbí i jemu, myslím, že může pokračovat tak dlouho, jak jen bude chtít.” Watson, který se vždycky díval dopředu, dokonce přiznal, že by vyměnil menší prodeje alba za větší pochvalu kritiků. “Nevadilo by mi, pokud by se Freak Show prodala jen polovina kopií (ve srovnání s Frogstompem)”, řekl, “pokud by se o něm psalo s větší úctou.” (Watsonově žádosti bylo vyhověno – prodej Freak Show se zastavil na 1414000 kopiích, jen trochu pod polovinou počtu 2 898 000 kopií alba Frogstomp.)
Navzdory úsilí, které vkládali do propagace Freak Show, a recenzím, které byly celkově vzato příznivější než v případě jejich debutového alba, nebylo album žádným oslňujícím úspěchem. Ačkoli začalo v americké hitparádě alb Billboard na dvanácté pozici, rychle z ní vypadlo. Samozřejmě, že se dostalo na vrchol při svém debutu v Austrálii (což se podařilo desátého února), v Kanadě se ale při svém nasazení umístilo na druhé pozici, v Německu na osmadvacáté, ve Francii na dvacáté, ve Velké Británii na osmatřicáté a Novém Zélandu na osmé. To ale byly jen slušné, nikoli skvělé výsledky. I když ale zavedené trhy reagovaly na Freak Show trochu rozpačitě, mimo Severní Ameriku prodej prudce rostl. Nové (nebo zdánlivě nové) základny fanoušků Silverchair ve Francii, Holandsku, Německu a Jižní Americe začaly kupovat jejich album v slušných počtech. Z kapely se stávala globální záležitost.
Ale z jejich skvělého rock and rollového dobrodružství se pomalu začalo stávat - no, jak to říct?- ne tak skvělé dobrodružství. Ačkoli nekonečné cestování po celém světě bylo pro tyhle kluky z Newcastlu splněným snem v době, kdy se z “Tomorrow” stal hit, teď už měli za sebou několik mezinárodních turné. Představa pobíhání po chodbě v pětihvězdičkovém hotelu uprostřed noci, ťukání na dveře cizím lidem a úprku jako o život pryč, jak se tím chlubili v minulosti, pro ně ztratila kouzlo. Jak Johns dost jasně naznačil názvem Freak Show a v mnoha textech svých písniček, kapela měla trochu problémy zvyknout si na pijavice a sběratele hvězd, kteří jsou pravidelnou součástí hudebního průmyslu, a osobní daň – jeho první vážný záchvat deprese – byla jasnou ukázkou toho, že pro tenhle způsob života nemá asi ty správné dispozice.
Jak si všimnul jeden reportér: “Daniel, kterému je teď skoro 18, vypadá plaše a zranitelně, má propíchnuté obočí a nosí stříbrné stíny s třpytkami, nehty má namalované lakem na nehty, zpola odlámaným.” Další reportér, který s nimi byl na cestě do LA, si všimnul, jak rychle Gilliese a Joannoua omrzely rošťárny – a Johns se vůbec nenamáhal do nich zapojit:
Ďábelské úšklebky jim zmizí z tváře a nahradí je znuděné výrazy podobné tomu,
který má Daniel Johns, který zírá z okna. Tak tam sedí, tři podráždění
pubertální rockeři ve skejťáckých hadrech, kteří uvízli jako v pasti uvnitř
osudu, který v sobě skrývá asi tolik zábavy, jako když máte strávit sobotní
večer se svými rodiči.
Členové kapely taky začínali ztrácet trpělivost s jedním z nutných zel současného rock and rollu: odrážením hloupých otázek VJů a DJů, které jsou vymyšleny tak, aby měly za následek nejpohotovější “grab” (rychlé upoutání pozornosti) - obvykle dlouhý jen pár vteřin - určený pro cílovou skupinu, která je schopná soustředit se jen po krátkou dobu, vše s jediným cílem - prodat produkt. Když propagovali Frogstomp, hráli si Gillies, Joannnou a Johns bezstarostně na barony Prášily, vypravovali neuvěřitelné historky z minulosti a překrucovali odpovědi na též otázky do libovolného počtu různých odpovědí. Ale teď, když měli větší důvěru ve svoji práci, nenašli příliš příležitostí, aby si mohli promluvit s aspoň trochou inteligence. Jejich rozhovor pro Modern Rock Live je ukázkovým příkladem jejich přístupu “na blbou otázku blbá odpověď”
MRL: Vlastně jsem v jednom rozhovoru četl,
nevím, kdo z vás to řekl, Daniel nebo Chris nebo Ben, nevím, kdo zmínil, že
poslední album, které jste natočili, potom, co jste si ho poslechli...že jste s
tím kluci nebyli nijak zvlášť spokojený.
Daniel: No, ne, jsme s ním spokojený,
prostě jsme jen spokojenější s tím novým albem. Na prvním album byly tak tři,
čtyři písničky, který jsme nijak zvlášť nemuseli, ale který jsme tam museli
dát, aby to mohlo být normální album písniček. Ale s prvním albem jsme tak
spokojený, jak to jen jde.
MRL: No, můžu vám říct, poslouchal jsem to
nový cédéčko a je báječný. Totiž vy kluci jste rozhodně...na kapelu, která
zažila mezi dvěma alby tak rychlej vzestup, zdá se, že jste se kluci ve studiu
fakt soustředili. Totiž zajímá mě, jestli jste takhle k téhle desce
přistupovali, jestli jste si řekli: “Ok, to je naše druhé album, musíme se fakt
soustředit?”
Chris: No, bylo to trochu...měli jsme mezi nima
trochu volna a říkali jsme si: “Na tomhle si dáme trochu víc záležet.” Trvalo
nám to tři tejdny namísto devíti dní a utřídili jsme spoustu zvuků a prostě
jsme to všechno udělali líp.
Až takhle bezduché byly otázky volajících: “Píše písničky jedna osoba nebo spolupracujete?” ptá se jedna. “Zajímalo by mě,” ptá se další, “jaký máte názor na muzikanty a jejich drogovou závislost a tak? Protože jste teď kluci fakt slavný a zajímaj' vás třeba tyhle věci? Třetí, který se dovolal, se ptá kapely, jestli jsou někdy na pódiu nervózní.
V diskuzi pro TV Hits se Gilliese zeptali: “Souhlasíš s tím, že vaše publikum je pořád dost mladé? Tohle máš rád – křičící puberťáky?” Úplně cítíte, jak se Gillies znechuceně zarazí předtím, než zdvořile odpoví: “Myslím, že máme to nejpodivnější publikum na celym světě. Někdy puberťačky, starší holky, mladý kluky a starší kluky a někdy čtyřicetiletý.” Gilliesův neustálý úsměv na tváři mu musel o malinkou trošinku ztuhnout, když další položenou otázkou bylo: “Takže ti nevadí, že publikum na koncertech k Frogstompu tvořily hlavně puberťačky?” Pak přišla perlička na závěr: “Snažíte se najít typický nebo originální zvuk?” Gillies procedil mezi zuby: “Tohle album se tomu blíží, ale myslím, že na třetím albu se objeví skutečný zvuk Silverchair.” Jiný reportér se zeptal Johnse: “Když jste na turné, jde po vás hodně starších žen?” Johns odsekl: “Kéž by.” Pro kapelu, která se snažila dokázat, že jsou opravdovou rock and rollovou silou a ne nějakým výtvorem hudebního businessu, který se může vzít a a po použití vyhodit do koše, to bylo frustrující období.
Během prvních dnů propagace Freak Show jim byla jako nějaká mantra opakovaně kladena otázka” Jaké je to být klonem kapel ze Seattlu?”. Ze začátku otázku přecházeli mlčením, ale čím víc ji lidé opakovali, tím popudlivěji na ni členové kapely reagovali. V rozhovoru pro edmontonský Express přešel Joannou otázku se smíchem a prohlásil: “To už je teď trochu passé, protože ta celá věc s hudební scénou v Seattlu se trochu zklidnila. Už to tak nefrčí, jak to frčelo.” Ale Gillies vypěnil při podobné otázce od Jona Weiderhorna pracujícího pro časopis Request a označil lidi, kteří je srovnávali s Nirvanou, za “kecaly kravin” a rozvedl to následovně:
Neposloucháme Nirvanu. Osobně ji ani nemám
rád. Problém je, že si lidi neuvědomujou, že Nirvanu ovlivnily kapely ze
sedmdesátek jako Led Zepellin a Deep Purple a Black Sabbath.
Johns taky musel bagatelizovat obvinění z hudebního plagiátorství, když mluvil s časopisem Orange County Register. “Na prvním albu vždycky slyšíte, kdo kapelu ovlivnil”, řekl. “Takhle to má každej. Už jsme to překonali.”
Johns významně zlehčoval případ Silverchair. Když se z Frogstompu stal trhák, každý jejich hudební kořeny poznal, ale přesto toužil mít část z nich. Byli neokoukaní, byli noví, byli z provinciální Austrálie proboha!, byl v tom příběh. Teď u Freak Show se neustále bránili týmž obviněním z hudebního plagiátorství, a to až do té míry, že museli dávat hudebním reportérům lekce z historie rockové muziky. Kapela začala pomalu chápat, jak moc vrtkavý dokáže být svět rock and rollu. “Pokud nás nejsou lidi schopný brát vážně teď,” řekl Johns novinám Denver Post, “nikdy nás vážně brát nebudou.” Tuhle odpověď ještě umocnil, když mluvil s torontským časopisem Sun: “Je fajn, když můžete říct: “fuck you” každýmu, kdo tvrdil, že nejsme schopný vydat druhý album.”
Austrálie nicméně pořád kapelu milovala bez ohledu na to, co říkali její kritici. Po svém návratů domů v červnu na jednorázovém vystoupení v Brisbane a Darwinu vytvořili nový rekord v prodeji, když se vstupenky na jejich koncert v brisbaneském Festival Hall vyprodaly během jednoho dne, kterýžto kousek zopakovali o šest let později na turné “Across the Night”. (Oběma turné nesmírně pomohla chairpage.com, která nechala proniknout na veřejnost termíny vystoupení těsně předtím, než se dostaly lístky do prodeje.) Bylo to poprvé za existenci tohoto koncertního místa, kdy australská kapela takhle rychle vyprodala 4000 místnou halu. Jejich koncert v MGM Grand Casinu v Darwinu také ustanovil nový rekord v prodeji vstupenek.
Ale i navzdory pochvalám, kterých se Freak Show dostávalo, a občasným světlým okamžikům, jakým bylo uvedení alba, nelehká kombinace ježdění na turné, studia a skutečnosti, že se staly vzory pro dospívající, způsobovala členům kapely vážné problémy. Zvláště Johnsovi, který o rok předtím přestal jíst maso. “Johns je tak štíhlý, až je vyzáblý”, napsal Bernard Zuel v dubnu pro Sydney Morning Herald, ”džíny a triko na něm volně visí.” Nedlouho potom si Totally Live News společnosti Microsoft všimly, že Johns vypadá “nebezpečně vyhuble.” Johns, který byl frustrován tím, jakou zátěž kladla jeho hvězdná sláva na jeho rodinu, a s pocitem, že se mu život vymknul kontrole, se propadal do prvního z několika vážných záchvatů deprese, záchvatu, jehož vnějším projevem byly jeho propadlé rysy a porcelánově křehká konstituce. Zdálo se skoro, jako by se snažil fyzicky zmizet ze světa.
Dokonce i Gillies, který to měl obvykle všechno na háku, se přiznal, že zažíval vlastní temná období, když se snažil srovnat s kombinací rocku a studia. “Někdy toho máte prostě tak nějak až tak plný zuby, že už to nechcete dělat dál,” řekl. “Říkáte si zkrátka: “Nestojí mi to za to.” Pak nakonec, kdybych nedělal všechny ty hovadiny kolem, nemoh' bych jezdit po celym světě. Nakonec to díky tomuhle přece jen stojí za to.” Johnse půvab cestování po světě zas až tak nebral. “Prostě jsem rád doma,” řekl jednou, když byli uprostřed turné. “Prostě jen sedím doma se svým pejskem a koukám na telku. Nevím, jestli je normální každej den vysedávat doma, ale přesně tohle dělám.”
Druhého června v Sydney kapela strávila den v teď už jim důvěrně známém Festival Studio, tentokrát s producentem Waynem Connollym, když dělali střih písničky “Spawn” na stejnojmenný soudtrack. (Předělaná verze písničky se objevila znovu na albu Neon Ballroom pod názvem “Spawn Again”.) Nahrávka “Spawn” měla být namixována britským hudebním alchymistou Vitro na soudtrack, který dohromady svedl nezvyklé spolupracující umělce: nu-metalovou skupinu Korn s kapelou Dust Brothers, speed-metalová kapela Slayer se spojila s Atari Teenage Riot, Filter spojil síly s Crystal Method a tak dále. Album Spawn ztělesňovalo okamžik, kdy hadrocková uskupení doufala, že se jim podaří zmocnit se trošky cool zvuku rocktroniky. “Kdyby někdo slyšel tuhle písničku bez toho techno remixu, nepoznal by, že to jsme my,” vyjádřil se k tomu Gillies. “Jedna část z toho má riff jak od Sepultury. Je to fakt heavy.” Tenkrát podruhé se v pravověrném rockovém vypalováku do Silverchair někdo elektronicky porýpal. (Remix písničky “Freak” od Paula Maca byl bonusem na singlu “Abuse Me”.) Při tomhle natáčení Silverchair taky ukuli coververzi písničky “London's Burning” od kapely Clash, která měla být určena na album natočené k poctě Clash a na němž měly figurovat kapely Bush, Rancid, the Mighty Mighty Bosstones a Moby. Kapela si začala vytvářet zálibu ve vydávání se do neprobádaných hudebních oblastí. Byla to oblast, kterou Johns probádá ještě do větší hloubky o pár let později, když bude spolupracovat s Macem na EP I Can't Believe It's Not Rock.
Po dalších vystoupeních na evropských festivalech se kapela vrátila zpět do Sydney, aby odehrála vystoupení v Luna Parku 26. července, které bylo překvapením pro fanoušky. Publikum tvořilo 200 výherců soutěže rádia Triple J a vystoupení bylo pořádáno proto, aby seznámilo lidi s iniciativou Reach Out, která měla za cíl vybrat peníze a zvýšit povědomí o prevenci sebevražd mladých. Videoklip natočený na živém vystoupení k poslednímu singlu z Freak Show – “The Door” byl pořízen na tomhle speciálním koncertě. Program kapely dával mnohé tušit. Osvědčené pecky jako “Slave” a obligátní “Tomorrow” uvedly publikum v kotli do varu, ale Johnsovo vzpurné chování zanechalo také svoje stopy. Mezi jednotlivými písničkami zfušoval instrumentální verzi národní hymny “Advance Australia Fair” a uvedl “Abuse Me” jako “písničku o masturbaci”. Johnsovo prazvláštní chování ale fanouškům vadilo jen málo, jelikož “Cemetery”, třetí singl z alba Freak Show, se vřítil sedmého července do australských hitparád na pátém místě.
Po dvou týdnech ve škole byla další zastávkou kapely Evropa. Ale jak se během srpna a září valili Švédskem, Holandskem, Německem a Rakouskem a mezitím odehráli pár štací v Americe a Kanadě, ve skutečnosti si potřebovali udělat přestávku. Zoufale. Ta přišla konečně až v říjnu poté, co kapela zahrála “The Door” na předávání cen ARIA. V okamžiku, kdy byla trojice vyhlášena vítězem ceny Channel (v) pro Nejlepší australskou skupinu – kterou od té doby vyhráli každý rok – byl už Johns dávno pryč. S tvrzením, že dostal astmatický záchvat, byl na půli cesty do Newcastlu, zatímco jeho otec šoféroval.
Kromě australského vydání “The Door” šestého října – čtvrtého singlu z Freak Show, který se umístil doma v Austrálii v top desítce – velkou část října a listopadu zabralo učení na závěrečné zkoušky, které dodělali 14. listopadu. Tohoto břemene si všichni tři zoufale přáli zbavit, z části i proto, že doufali, že se jich na to přestanou konečně novináři ptát. Všichni tři si uvědomili, že už před sebou mají vytyčenou kariéru, ale došli k závěru, že když už ve škole došli tak daleko, tak už můžou taky odmaturovat. A škola jim aspoň poskytla tolik potřebnou přestávku od záře reflektorů.
Z Johnse, jak sám často a bez vytáček prozrazoval, se stával samotář kapely. “Potom, co jsme na cestě během posledních pár let strávili tolik času a co se kolem nás motalo pořád tolik lidí, je fajn, když můžete vypadnout i jen na pár hodin jenom s vaším psem,”, řekl časopisu Hit Parader. “Máte pak čas trochu přemýšlet a snažit se pochopit všechno, co se stalo. Vašemu psovi můžete vždycky věřit.”
Kapela řekla sbohem škole svým prvním větším australským turné, “Summer Freak Show”. Je podivné, že ačkoliv pokryli většinu planety při propagaci svých prvních dvou alb, málokdy jezdili turné po Austrálii mimo hlavní města a větší regionální centra – skoro se zdálo, že postupují pozpátku. Teď měli odehrát dvacet koncertů během pěti týdnů, začínali 21. listopadu a projížděli hlavními městy a takovými opomínanými městečky jako byly třeba Mackay, Ballarat a Dubbo, kde hráli v leteckém hangáru opředeném pavučinami na základně RAAF (Australské královské letectvo). Kapela Magic Dirt, jejíž zpěvačka Adalita Srsen se stala příležitostnou Johnsovou přítelkyní – zahajovala tato vystoupení, která byla určena pro návštěvníky bez omezení věku. Tehdy naposledy vidělo australské publikum kapelu, než na rok zmizela .
“Summer Freak Show” byla australskou rockovou událostí roku 1997. Teď už bez dohledu - všem členům kapely už bylo 18 - a bez jejich soukromého učitele na cestách (který dostal na výběr, jestli se nechce stát šéfem ochranky kapely) se začalo trio stavět na vlastní nohy. Zatímco jejich vrstevníci byli zrovna uprostřed Schoolie's Week, tradičního opilého týdne po zkouškách tráveného po oslavných večírcích, měla kapela plné ruce práce se svou vlastní verzí pubertálního přechodového rituálu. Samozřejmě, že museli pracovat, ale mezitím měli spoustu volného času a koncerty se změnily v (dobře placenou) výtržnost. Byl to konec cesty s Freak Show, která započala kdysi v lednu v Hobartu. Kapela na ni vzpomíná jako na vrchol své kariéry, jako na turné, které si pravděpodobně v životě nejvíc užili. “Jo, byl to vrchol,” řekl Joannou. “Dodělali jsme zrovna školu, byli jsme bez rodičů, hráli jsme na všemožně velkých a malých místech, užili jsem si tolik srandy.” Gilliesovy vzpomínky jsou trochu zamlženější: “ Byla tam spousta chlastu, svoboda, spousta srandy. Rozpustili jsme si vlasy a užili jsme si to.” Aby bylo jasno, pilo se až po koncertech. Kapela měla a pořád má přísnou politiku “před vystoupením se nepije”.
V polovině prosince na vystoupení v melbournské Festival Hall byl Johns rozpolcen mezi ponuře komickými monology o svém celoživotním statusu smolaře (“U skautů jsem byl jen podrádce (“seconder”) – totiž, představte si to, dokonce i ve skautu jsem byl druhej, prokrista!”) a hraním si na pozerskou rockovou hvězdu. Odhodil do publika trsátka a v jedné chvíli se zastavil, aby si vyzkoušel podprsenku, kterou někdo hodil z kotle. “Jak se todle navlíká?” - uvažoval nahlas. “Moc toho o nich nevim.”
Andrew Tannes, který psal pro on-line magazín Addicted to Noise, si všiml změn, které nastaly u verze Daniela Johnse z konce roku 1997:
Johns, který byl ani ne před rokem tím
nejnesmělejším frontmanem, kterého si dokážete představit, se teď krade po
pódiu s rostoucí sebedůvěrou a jeho dlouhé vlasy jsou upravené do kštice
vytvořené ze špičatých dredů. Vypadá trochu jako mladší, hubenější verze
Johnnyho Lydona.
Jak se mimo jeviště stával ještě uzavřenějším, prodělával tenhle náctiletý samotář přerod – jakmile se zapojil do zásuvky, stal se fyzicky průbojným a dokázal vybičovat návštěvníky koncertu k totálnímu šílenství. To byl absolutní kontrast ve srovnání s modelem z doby alba Frogstomp. Johns neměl jenom impozantnější vystupování na pódiu – začínal být i velkohubý. Během vystoupení v Melbourne se nesouvisle rozpovídal o kriticích, kteří došli k závěru, že jeho temné pocity nemůžou odrážet to, co skutečně cítí: “Lidi, co říkaj' takový věci, jsou prostě blbý senilové, který si už nemůžou vzpomenout na to, jaký to je bejt mladej',” zabručel. “Jen proto, že jste teenager, neznamená to, že tyhle pocity nemáte. Tyhle lidi jsou jen otupělý, pitomý starý kokoti.”
Gillies a Joannou přihlíželi, jak se Johns bez kytary vrhnul do remixu písničky “Freak” Paula Maca, která uzavírala většinu vystoupení. (Mac se dokonce ke kapele přidal na pódiu při jejich koncertě na Sydneyské univerzitě osmého prosince.) Pak Gillies, který nosil na hlavě číro – vystoupil od svých bicí a válel se na bubíncích a velkém bubnu, když se “Freak” blížil ke svému vrcholu. Publikum šílelo, když se kapela osvobodila od svých normálních rolí v rámci Silverchair a ztratila se s v těžkých rytmech písničky. “Snažili jsme se udělat něco jinýho,” říká Gillies, “hráli jsme spolu s nahrávkou, ale bylo nám to jedno – a zdálo se, že publiku taky.” “Chtěli jsme udělat v programu něco fakt jinýho,” vysvětloval Johns, “něco, co nikdo nebude čekat. Pohrávali jsme si už nějakej čas s myšlenkou, že uděláme remix písničky “Freak”. Zdá se, že to má docela slušnou odezvu.”
Kampaň k Freak show skončila dvacátého prosince v Perthu, hektický rok Silverchair byl u konce. Ale namísto toho, aby se zklidnil, se měl Daniel Johns ztratit v jedněch z nejtemnějších dnů svého života.