LIBRETO KAREN TATEOVÉ - část třetí
KAPITOLA ČTVRTÁ
MALÍŘ
-l-
Novinářka bedlivě sledovala veškeré Malířovy stopy. Místa, časy, astrologické korespondence, kdy udeřil. Pečlivě studovala fotky jeho krvavých kreseb – tak chladných, přesto neuvěřitelně realistických. Malíř úzkostlivě dbal na dokonalou perspektivu prostorového zobrazení.
Pro Karen znamenal tenhle Malíř vzrušující téma. Tenhle řezník byl až pozoruhodně
vyjímečný. A právě vrahova vyjímečnost způsobila to, že se novinářčin zájem brzy změnil v tichou soukromou posedlost. Pověstný nos Karen Tateové brzy odhalil nepopsatelně temnější motivy (kterým Karen nerozuměla), než-li ty, s nimiž brali životy David Berkowitz, Ted Bundy, Albert De Salvo, nebo Ed Kemper. Tenhle muž byl jiný.
Říkali mu Malíř, ale ve skutečnosti se jmenoval Charles McCoy. Jenže to už bylo strašně moc dávno. Od chvíle, kdy Charles namaloval na omšelou zeď levného motelu Blue Eden v Massachusetts svojí (tehdy ještě technicky ne tak dokonalou) prvotinu z podřezaných tepen své první oběti, stal se Malířem.
Malíř měl prozatím na svědomí (pokud uvnitř něho něco jako svědomí vůbec bylo)
osm obětí, jejichž těla se doposud našla, ovšem odhady FBI počítaly s cifrou o něco vyšší.
Mimo to, bestie byla stále na svobodě – hladová, číhající na svou kořist, neustále připravená zaútočit, objevit se za zády a bodnout, praštit, dusit, škrtit… a pak, pak krví na bělostnou zeď ztvárnit to, co bestie vidí, když zavírá oči. Karen znala ten svět z fotografií, které jí poslal faxem agent Sanders. Tak poznala novinářka krví ilustrovaný svět mrtvolné morbidity, kde se zmrzačená zahnívající těla proplétají v divokých sexuálních orgiích, spolu se vzrušenými, ale i vykastrovanými a bezpohlavními démony s blanitými křídly, poletujícími nad hlavami ghůlů a lykantropů v temném světě děsů a výkřiků, kde se ze soumračných močálů tyčí k apokalyptickým nebesům kyklopské věže rouhavých templů a groteskní chrliči zvracejí tmavou krev z gotických katedrál.
Násilí. Výkřiky. Krev. Extáze. Orgasmus. Sladká chuť masa v ústech.
Malíř měl talent!
Přes všechno to novinářčino pachtění a mravenčí práci, ze které Karen často bolívala hlava, to byla stará dobrá náhoda, která dala jméno chladnokrevné bestii. Přesto byla hrdá. Panáci z FBI, celé NCAVC i policie – kdo z nich věděl o Charlesi McCoyovi? Sbírali nejrůznější stopy, analyzovali údaje a vytvářeli vrahův psychologický portrét. Podle něj byl Malíř mobilní sériový vrah, organizovaný zabiják, nadprůměrně inteligentní sociopat, fixovaný mučivým submisivním vztahem k nějaké dominantní osobě – s vyloučením matky… přibližně šest stop vysoký černovlasý běloch, který možná studoval nějaký umělecký obor, nebo navštěvoval podobně zaměřené semináře. Bezpečnostní složky vyčkávaly na Malířovu osudovou chybu. Co jim zbývalo? Počítač VICAPu nenašel mezi šesti tisíci případy a sedmi tisíci oběťmi žádné srovnání s Malířovým uměním. Byly v koncích. Lidský predátor se otíral o lidi na ulicích, v metru, na eskalátoru v supermarketu a možná… kdo ví?… možná právě teď hladí po vlasech jejich dcerku, nebo synka, když ve zpocené dlani své kapsy svírá břitvu. Možná, až se od téhle rasoviny konečně vrátí domů, bude je čekat rodina způsobně usazená kolem kuchyňského stolu, s rukama složenýma jak školáci hned vedle talířů s vlastními vnitřnostmi a do bytu jim přibude nový obraz.
Malíř nechyboval.
Astrální fluidum Malířova zla, ony neviditelné larvy hněvu, zloby a sexuálního běsnění se v tichosti modifikovaly, připoutané k jeho obrazům rodivšími se elementály. Toho si nemohl všimnout nikdo z agentů FBI, kteří v Quenticu dnem i nocí studovali Malířovy složky. Každý z nich byl příliš opotřebovaný logickými zákony reality. Jejich vnitřní zrak utlumil už konec puberty a pěstěný smysl pro logično a exaktní přístup, v nich tenhle dar do poslední kapky eliminoval. Pramen jejich esoterní intuice vyschl v poušti dospělosti.
Nemohli to vidět, nemohli to ani cítit. Ne tak, jako Derek Wilcox.
-2-
Život, který se rodil na stěně v pokoji číslo lO2 by byl podle Buda Steina nečistý.
A přesně tak také jezero zamrzlo. Jako nečistá pohlednice Satanova světa.
Když se hladina znovu zčeřila, pronikla pokojem vůně čajových růží.
Jezero změnilo svůj výraz, jako mechanický billboard.
-3-
Tyhle své dny nenáviděla Karen ze všeho nejvíc. Hlava jí bolela, byla nervózní…
zato Christopher, náš pan dokonalý přímo zářil. Jen počkej, tohle ti dám pěkně sežrat, pomyslela si. Počká si hezky trpělivě až tohle její pravidelné cyklické peklo pomine ( už se nemohla dočkat, až ten tlak opadne z jejího těla ) a jakmile Christopher prozradí svůj chtíč pořádnou erekcí, vystrčí na něho z podpokrývky jejich postele svůj nahý zadeček, rozsvítí lampičku a klidně přelouská třeba i celý Kafkův Proces. Má pan skvělý obě ruce zdravé? Bingo! Vystačí si sám. To, že dnes Christophera několikrát odstrčila a ani se nenamáhala mu odpovědět na pozdrav nestačilo. Dobrou náladu jí navodilo až tohle tiché spřádání nitek pomsty. Lehce se usmála, pak vstala z postele, osprchovala se, oblékla si tmavomodrý kostým a vyrazila na svůj hon za senzací.
Mozartova Malá noční hudba jí pomalu uklidňovala za volantem purpurového escortu kombi. V té rajské zahradě tónů se dal zvládnout i ten proklatý menses. Chvilku si vyčítala, zda-li to dnes ráno s Christopherem přeci jen nepřehnala, jenže pak… pak už myslela jen a jen na svou práci.
Kdyby měla vyprávět příběh o tom, za jakých okolností zjistila Malířovo pravé jméno nějakému hollywoodskému scénáristovi, vybrala by si nejspíš Chrise Cartera. Kdo jiný, než tvůrce Akt X může mít prospěch z něčeho tak podivuhodného a zároveň děsivě skutečného?
V pozadí celé záhady stál postižený desetiletý chlapec Derek Wilcox (Karen se při vzpomínce na něho otřásla odporem. Nebo snad zmatkem?) z dětského domova Home na Rhode Islandu. Novinářka se rozechvěla znovu, tentokrát slaběji.
Vážně strašidelné, jako ten seriál v televizi. Chybí už jenom Mulder a Scullyová. Kdybyste hledali Kuřáka, tak přijďte do Mitchovy kanceláře v East Coast. To je přímo opiový doupě. No, jestli není Mitch Klein mimozemšťan, tak je určitě mutant… jasně! Vládní experiment, kterej se od rána do večera přecpává majonézou.
„Fuj!“ pronesla novinářka rázně do Mozartových sladkých tónů. Vzpomínka na Mitche v ní probudila nikotinovou potřebu. Zapálila si cigaretu a přinutila
svůj mozek k bilancím.
V neděli 3l. října, objevil desetiletý Derek Wilcox při dopolední pochůzce se svým psem (jmenoval se Lucifer? Bizarní jméno pro čokla!) v rozvalinách staré Mauryho pily ve Steep Meadows na Rhode Islandu tělo sotva osmileté Pauly Hootkinsové. Ležela zkroucená, nahá, vedle jednoho z těch vysloužilých Mauryho strojů značky Lord, polozasypaná pestrobarevným listím, které sem podzim svlékl z košatých korun stromů skrze trhliny ve střeše pily. Ruce i nohy měla pevně obtočeny ostnatým drátem, který pouštěl rez do hlubokých a doširoka rozšklebených ran v pokožce. Lucifer viděl její tělo rozmazaně a černobíle; její zaschlou krev, řezné rány – místy odkalující vnitřní tělesný vesmír – utrpení, modřiny a bolest, pokálení a znásilnění. To vše pochopil pes svým čichem a kňučel. Ležel vedle nevyvinuté mrtvolky a svým čenichem nasával pach smrti. V prachu na stěně nad tělem Pauly Hootkinsové zaschla krev Malířovy ikony smrti.
Karen Tateová přijela do Steep Meadows hned druhý den a pak ještě o týden později, když se Paulina matka – paní Myra Hootkinsová – v zoufalství nad ztrátou své jediné dcery otrávila barbituráty.
Karenin článek v East Coast Magazine byl ponurý, plný slz, stejně jako Hootkinsovic dům, který náhle začal vypadat tak prázdně, i s tím zoufalým nářkem Harveyho Hootkinse, sedícího na dřevěné verandě, kde pořád dokola čistil svoje pušky a neustále kohosi vyhlížel s nezkrotnou pomstou v očích, vykukujících zpoza rozcuchaných vlasů, které zešedly. Když toho muže viděla Karen poprvé, myslela si, že to bude on, kdo v ní zanechá nejhlubší dojem, ale mýlila se. Ten, kdo zaujal novinářčinu největší pozornost, byl desetiletý Derek Wilcox, (Ten zkurvenej Ďábel!)
kvůli kterému přijela do Steep Meadows potřetí.
KAPITOLA PÁTÁ
V HOME
-l-
Ta stavba se jmenovala Home – výstižný název pro takové zařízení. Jistě pamatovala i lepší časy. A přesně podle toho také vypadala. Jak se zdálo, málo kdo měl zájem na tom něco měnit. Bohatí investoři zkrátka investovali do svých výnosných obchodů a dům chátral, dávaje si chudou almužnu z městské pokladny k snídani. Home nebyl nic cenného. Rozlehlá, typicky novoanglická stavba z bíle natřených trámů a stejně barevným plotem, stála vlevo pod silnicí z Westerly, nad molem u Bear Lake. Skrytá v borovém lese, mohla být pohodlně přehlížená i opomíjená. Home byl dětský útulek.
Ředitelka domova – sympatická paní Websterová – nejprve stiskla Kareninu ruku venku na zahradě a pak jí provedla domovem až do své kanceláře.
„Dáváte přednost kávě, nebo čaji?“ zeptala se paní Websterová, když se obě posadily do pohodlných koženkových křesel naproti sobě přes úzký stůl.
„Myslím, že dám přednost čaji, “ odpověděla Karen.
„Ó, to děláte dobře zlatíčko. Tenhle čaj“ – paní Websterová zachrastila černozlatou
plechovkou – „mi přivezl můj synovec z Orientu. Jistě vám zachutná.“ Ředitelka mrkla
na Karen pravým okem a ztišila hlas. „Já mám svojí kávu z Holandska, taky od George.
A občas si jí něčím vylepším, víte co mám na mysli… Humani nil a me alienum Puto, řeklo by se vznešenou latinou.‘‘
Karen se srdečně usmála na souhlas, ačkoli nerozuměla jedinému ředitelčinu slovu.
„Šálek dobré kávy a něco ostřejšího k tomu, to ještě nikoho za Elvisem neposlalo,“ pokračovala Dorothea.
„Váš synovec hodně cestuje.“
„Ach, myslíte George? Víte, on je diplomat. Má to v popisu práce. Žil nějaký čas v Evropě - Británie, Holandsko, Švédsko… a teď je už přes rok v Indii. Čas od času mi pošle videokazetu z míst, které navštívil. Copak v Evropě, to by mu člověk záviděl, ale ta Asijská bída… ! Každý kus ovoce, aby si našinec pořádně vypral v hypermanganu. Na jedné z těch kazet je natočená indická žena, která suší kravská lejna na topení. Pane jo! Stejnou rukou, kterou uplácává ty, ‘‘ ( Dorothea cenzorsky hvízdla ) ,,však víte, míchá ta ženská nějakej místní blevajz v kotlíku.‘‘ Ředitelka zkřivila obličej a ukazováčkem do otevřených úst několikrát naznačila tendenci zvracet. Novinářku to rozesmálo přeci jen upřímněji, než předstírání lingvistických znalostí. ,,Pokud jde o George, je to moc hodný kluk. Perspektivní a mladý, jako vy Karen.“
Karen se úsměvu nezbavila. „Děkuji paní Websterová.“
„Není zač, není zač.“ Paní Webstrová svou odpověď více zpívala, než odříkala. Vstala z pohodlného křesla, nalila vodu do konvice a připravila šálky. Pak se znovu posadila za stůl.
Na svém království si nechávala záležet. Karen viděla naproti sobě sympatickou moudrou ženu… tvrdou a průbojnou, když bylo třeba, ale i něžnou a mateřskou k opuštěným dětským srdcím. Neznala pracovní dobu a skoro ani víkendy. Žila jen pro ty děti a ty jí její houževnatost opláceli vděčností a láskou. Byla na ně na všechny pyšná, obklopená nevinnými dětskými tvářičkami, z nichž některé se poprvé usmáli až v Home. Možná proto, že je čísi jemná dlaň pohladila láskyplně po tváři. Paní Websterová uměla nejlépe ze všech utírat slzy. A když přeci jen někoho přepadl žal – v noci, v husté tmě, když nemohl usnout – paní Websterová přinesla sklenici teplého mléka, přisedla si na postel, otřela slzičky z tváře a otevřela kouzelnou pohádkovou knížku.
Kareniny oči sklouzly na jmenovku na psacím stole. DOROTHEA WEBSTEROVÁ
ŘEDITELKA stálo tam. Postava sedící za jmenovkou tomu odpovídala. Mohlo jí být
něco kolem šedesátky. Její elegance prozrazovala duši skutečné dámy. Dlouhé šedivé
vlasy měla v zadu sepnuté sponkou. Dorothea byla odmalička vysoká a štíhlá, ale ne
vyzáblá. Když jí čas pokryl obličej vráskami, její půvab se s tím vyrovnal s elegancí.
Oči měla velké, velké modré a milující. Vždy elegantně a decentně oblečená a nalíčená.
Brýle na čtení – takzvané půlky – měla zavěšené na krku na zlatavém řetízku. Slušely jí více, než šňůra perel, která by Dorothee mrzačila její půvab. Co se šperků týče, nosila ředitelka ústavu Home na Rhode Islandu pouze zlatý snubní prsten a různé nevelké klipsny na uších. Dnes měla černé.
Kareniny oči přejely od jmenovky přes stoh papírů až k dvěma stříbrným rámečkům s fotografiemi. První ukazovala silnějšího šedovlasého muže v kostkované košili a vysokých rybářských holinách, jak se směje nad svým obrovským úlovkem. Druh té ryby Karen nepoznala. Na druhé fotografii byl vysoký štíhlý mladík ve vycházkové uniformě US Air Force. „Vaše rodina?“ zeptala se novinářka.
Ředitelka sklopila zrak. Dívala se teď do papírů na stole. Pak oči znovu zvedla. Karen si všimla, že se změnily. Byly nyní zamyšlenější. Zvlhly, jako by do nich napadaly střípky smutku.
„Ano, “ řekla ředitelka tiše. Usmála se, když odpovídala, ale čelo se jí přes to svraštilo a objevilo se na něm několik hlubokých vrásek.
Podívala se z okna.
Venku si na houpačce hrál malý chlapec s o něco starším děvčátkem.
„Jsou mrtví, “ pokračovala paní Websterová.
Novinářku to zarazilo. Cítila, že zrudla. Ta dáma před ní byla až přespříliš emotivní.
Karen jako by její náladu přejímala. Cítila se tou milou paní Websterovou nesmírně ovlivněná. Teď zjistila, že mají podobný osud. Smrt sežrala duše jejich nejbližších.
„Promiňte, to mě mrzí, “ začala Karen omluvně.
Dorothea vrátila svůj pohled do místnosti. Podívala se na fotografie, pak na Karen.
Teď se usmála už mnohem srdečněji. „To nic drahoušku, “ řekla, jako by to byla Karen, kdo potřebuje uchlácholit. „Víte Patrick, můj manžel měl problémy se srdcem. Pořád musel brát Digitális. Přežil dva ošklivé infarkty“ – na chvíli se odmlčela a její spodní ret se zachvěl – „bohužel, ten třetí ne. To když přišla ta zpráva z Perského Zálivu, že náš David je…mrtvý.“
Karen se cítila hrozně, naplněná pocitem viny, že tohle téma vůbec kdy začala. Ona přeci přijela kvůli úplně jiné tragédii.
K houpajícímu párku venku za oknem přiběhlo ještě tak pět, nebo šest mrňat. Dali hlavy dohromady, něco si pošeptali a pak se s křikem rozeběhli.
„Víte, nebýt tady toho… ,“ ředitelka pokrčila rameny a zrakem změřila celou svojí kancelář „…všeho. …Dětí, práce… rozumíte?“
Konvice s vařící vodou se vypla.
Paní Websterová vstala, oběma nalila (sobě ovšem silnou kávu s třemi kostkami cukru a kapkou likéru) a znovu se posadila naproti Karen, která v duchu děkovala bohu, že se tohle nepříjemné téma rozplynulo jako pára nad hrncem.
Dorothea si pomalu míchala svojí kávu – cukr se líně rozpouštěl v nápoji, který zavoněl její kanceláří – pak přestala a vážně se zadívala na Karen. „Než jsem vám volala do motelu, tak jsem četla vaše články. Musím uznat, že máte styl, i když mi East Coast magazine zrovna… řekněme, že je to na můj vkus trochu moc žurnalistického bahna.“
Usmála se. „Já mám poslední roky čas tak akorát na Steep Meadows Gazette. Znáte to. Fiscovic kočka spadla ze stromu, Reedová má dvojčata, suchá zima neohrozí úrodu.“ Karen jí úsměv oplatila. Paní Websterová navázala: „Víte, ta strašná tragédie s Paulou Hootkinsovou a její matkou… noční zákaz vycházení. To všechno tu rozvířilo strašnou spoustu emocí. Harvey Hootkins toho pro tohle město neudělal zrovna málo a teď sedí v šerifově cele, protože se ho šerif Gale snaží ochránit před sebou samým, ale kdo tohle chápe? Steep Meadows bylo ještě před nedávnem jedno z mála měst v Americe, kde se nezamykalo. Proto tady Hootkinsovi žili. Ptala jsem se sama sebe: kdo může něco tak nelidského a bezbožného udělat nevinné dívce. Proč se tohle děje lidem, kteří nikomu neublížili? Pane bože, vždyť Hootkinsovi byli v kostele mezi prvními! On to udělal naschvál, že, slečno Tateová? Chce v nás zabít čistotu a nevinnost.‘‘
Novinářka svraštěla čelo. „Co se my snažíte povědět paní Websterová?“
„Policie, ani FBI tomu nevěnují pozornost. Aby jste pochopila… Derek, tedy Derek Wilcox, můj chovanec, který našel tělo Pauly Hootkinsové má zvláštní druh intuice.
Tedy ne jako třeba vy, nebo já, nebo ostatní děti. Víte, on je velice plachý a melancholický, ale zároveň disponuje velmi zvláštními schopnostmi.“
Karen zpozorněla. „A to konkrétně jsou?“
Paní Websterová usrkla horkou kávu z modrého hrnku s nápisem Pro klid duše.
„Parapsychologové to označují jako fenomén PSI.“
„Takže on je medium?“
„Spíš telepat, nebo jasnovidec. Někdo se s tím narodí, jiní tu schopnost získávají prostřednictvím nějaké traumatizující události.“
Novinářka zapla na svém diktafonu tlačítko pro nahrávání. Pak se zeptala: „Ten váš chlapec… ehm…“
„Derek Wilcox.“
„Ano, jistě. Derek Wilcox, díky. On je ten první, nebo ten druhý případ?“
„Bohužel ten druhý. Slyšela jste někdy o náboženské sektě Chrám Světla?“
Ano, psali jsme o ní ve spojitosti s dalšími sektami. Myslím, že šlo o portrét Charlese Mansona a osudy ostatních z Rodiny.“
„Fajn, Derekova matka byla její členkou dva roky a svého syna neváhala do těch špinavostí zatáhnout s sebou, rozumíte? Žádné harmonické rodinné vztahy jako v těch seriálech v televizi.“ Při slově harmonické, naznačila ředitelka ukazováčky a prostředníky obou rukou vzdušné uvozovky.
„Proboha!“ vydechla novinářka.
„Nikdo si nedokáže představit, co musel vytrpět, než ho našli. Stalo se to shodou okolností tady poblíž – v Hoggově domě na Central Hill – takže lidé z Meadows o tom leccos vědí. Nikdo z té sekty se ve městě nikdy neobjevil. Kdo ví, kam jezdili nakupovat.Tehdy byl šerifem J. D. Parker. Netušil chudák stará co s tím. Víte, dost se mu do toho pletla FBI.
Jisté zůstává, že se ve zdech Hoggova domu našla zazděná ve stěnách nějaká těla. Jedna žena tam porodila a svoje dítě pak hodila do studny. Starý Parker tam byl, když do domu vtrhla FBI. Od té doby je…je tak nějak zvláštní. Prý viděl víc, než chtěl.“
„A ten chlapec?“ zeptala se Karen.
„Dereka týrali ve sklepě. Už před tím, než se jeho matka nechala zblbnout těma zvířatama, docházelo z její strany k týrání. Po Hoggově domě vystřídal ústav za ústavem.
Když jsem dostala na stůl jeho papíry, rázně jsem ho odmítla. Myslela jsem si, že by mu jenom uškodilo, být tak blízko… však mi rozumíte. Ale dnes jsem slečno Tateová nesmírně ráda, že mne tenkrát přemluvili.“
„To je velice dojemný příběh, paní Websterová. Ovšem já nechápu -“
„Pointu?, “ přerušila ředitelka Kareninu otázku. „No jistě. Říkám vám to, protože tím jeho nálezem toho Hootkinsovic děvčete celá ta věc nekončí.“
„Obávám se, že vám nerozumím.“
Ředitelka se naklonila přes svůj stůl, blíž k novinářčině tváři, skryla Kareniny ruce ve svých dlaních a tichounce zašeptala: „Tři věci slečno Tateová. Za prvé : bojím se, že uvnitř Dereka je od jisté doby něco víc, než jenom PSI. Možná ZLO nebo duchové z Pekla. Za druhé: Derek vás nakreslil. Za třetí: on zná pravdu. Ví, kdo je ten vrah.“
Obě ženy prošly dlouhou halou kolem jídelny a společenské místnosti. Na schodech do druhého patra potkaly běžící děvčátko s červenou obručí. Nahoře zamířily vpravo, až k předposledním dveřím na pravé straně chodby.
„Tohle je Derekův pokoj. Až skončíte, zastavte se u mě, “ řekla ředitelka.
Karen to s dětmi moc neuměla. Nestýkala se s nimi zrovna často. Na tohle měla talent Tina. Po smrti obou rodičů se uměla postarat o obě své mladší sestry. Zvládla vlastní rodinu, náročnou práci veterinářky, Brendu i Karen.
Novinářka pětkrát rychle zaklepala na dveře Derekova pokoje.
„Dále,“ ozval se chlapcův hlas.
Karen vešla.
Do pokoje svítilo příjemné podzimní slunce. Jemný vánek si pohrával se záclonou. Všude kolem, kam jen oko dohlédlo, byly všelijaké dětské kresby a figurky z papíru i z hlíny. Derek seděl na ustlané posteli pod poličkou s fotografií psa v pozlaceném rámečku.
„Ahoj Dereku, já jsem Karen. Máš to tady opravdu moc pěkné, “ začala novinářka.
Derek Wilcox odložil čtvrtku i uhel a podíval se na Karen. Zamrazilo jí. Chlapec měl popálený obličej a pravou ruku nepřirozeně svěšenou, jako by mu někdo právě vykloubil rameno a zlomil klíční kost.
„Ahoj, “ odpověděl Derek.
„Dereku…já… přišla jsem…ehm… můžu se posadit? Karen ukázala prstem na zelené křeslo.
Chlapec mírně přikývl. „Přišla jste kvůli Paule Hootkinsové, co?“
„Ano. Ty mě Dereku neznáš? Paní Websterová mi vyprávěla, že jsi nakreslil …“
„Jste od FBI?“ přerušil jí chlapec.
„Ne, píšu pro jeden časopis v New Yorku.“
„Ach tak. Novinářka.“
Karen se usmála. „Snažím se o to.“
„Snažíte? Proč, nejste třída? Těžká váha ?“
„Ne, to ne… vlastně nevím.“
(Za prvé: Bojím se, že uvnitř Dereka je od jisté doby něco víc, než jenom PSI.)
„Nejde to takhle říct.“ Karen si představovala rozhovor s desetiletým chlapcem trochu jinak.
„Jak? Jak jste si to představovala? Že budete sedět s diktafonem v ruce a já vám v slzách povyprávím co a jak ?“
Karen na toho chlapce vykulila svoje hnědé oči. Byl sebevědomý a mluvil jako by mu bylo třicet a ne pouhých deset let. Navíc –
„Dereku, ty víš co si myslím?“
„Jenom když chci. Když se soustředím, můžu slyšet myšlenky ve vaší hlavě. Míval jsem to už dřív, ale nikdy to nebylo tak krásné jako teď, Karen. Víte, lhal jsem. Vím, že nejste od FBI. Znám vás… znám vás ze sna. Nechci vám ublížit. Ne dnes.“
„Páni, no to se mi ulevilo, “ prohodila Karen sarkastickým tónem.
„V televizi dospělí poslouchají takové jako jsem já, ne? Jenže mě nikdo neposlouchá.
Oni mi nevěří, jenom paní Websterová, “ pronesl Derek smutně.
Karen se v křesle naklonila blíž k chlapci. „Já ano. Já ti věřím Dereku. Mluv! Pověz mi všechno co víš. Prosím tě, mluv!“
Derek se zahleděl do Kareniných očí.
(…něco víc, než jenom PSI.)
„Přísaháte?“
. Karen se naklonila ještě blíž, vzala chlapcovu zdravou ruku a skryla jí ve svých dlaních.
„Na to vem jed, Dereku.“
„Ten muž, který zabil Paulu Hootkinsovou hrozně trpí. Chci říct – on není zlý. Musí to dělat. Musí zabíjet lidi, aby Ona měla co žrát.“
Derekův obličej zrudl.
Karen pustila jeho ruku.
(…on zná pravdu. Ví, kdo je ten vrah.)
„Co to povídáš? Jaká ona?… slyšíš? Dereku, kdo je ona?“
„Smrt!“ vykřikl chlapec. „Smrt, smrt, smrt…“ opakoval nahlas, až mu z úst vyhrkly sliny, jako tehdy v Mauryho pile, když se třásl pod náporem neznámé síly. Jeho oči jí probodávaly. Derekova hlava se začala podivně škubat v nějaké strašlivé křeči. Jeho panenky zalezly do očních důlků, naplněných bělmem. Pak křeče ustoupily. Bělma a otevřená ústa hleděla přímo do křesla, kde seděla Karen. Teď chlapcova víčka prudce klesla. Karen se příšerně lekla. Z Derekových úst vyšlehl hluboký hrdelní hlas. Karen z nich ucítila odporný čpavý zápach. Když se chlapcova víčka opět zvedla, už pod nimi nebyla žádná bělma, nýbrž – bože! – rubínově rudé oči.
Karen ani v nejmenším netušila, jak to ten kluk dělá. Cítila jen, že musí pryč – rychle a okamžitě.
Zvedla se z křesla a zamířila ke dveřím.
Klíč v zámku se sám od sebe otočil, okno se zabouchlo, fotografie Lucifera spadla z poličky na zem.
„Stůj!“ zavelel hrdelní hlas z chlapcových úst. Jeho palec ukázal na vlastní obličej. „Není překrásný? Dotkl jsem se jeho vyjímečné mysli. Tohle jsi chtěla vidět Karen? TOHLE? Nebo snad jiné zázraky mého světa?“
Obrazovka malého přenosného televizoru vedle knihovničky se rozsvítila. Objevil se záběr na trosky havarovaného letadla. Hlas moderátorky zpráv v jedenáct četl komentář:
Dnes odpoledne, krátce po druhé hodině washingtonského času, došlo v blízkosti
letiště u města Spokane k havárii jumbo-jetu Boeing 747 společnosti United Airlines, který se dostal přímo do centra sněhové bouře. Katastrofu nepřežil nikdo z posádky ani z cestujících.
Tiskový mluvčí United Airlines ve svém prohlášení…
Bylo to dílo tvora, který jí sledoval s pobaveným výrazem ve tváři.
(Možná ZLO nebo duchové z Pekla.)
„Kdo sakra jsi?“ vykřikla Karen do rudých očí.
V obrazovce televizoru se objevila ona sama. Byla úplně nahá. Kůži měla od hlavy až k patě zbrocenou krví. Přetahovala předkožku na Christopherově vztyčeném údu a pomalu si zasouvala jeho prokrvený žalud do úst. Její kadeře se pohybovaly v rytmu vášnivé felace. Krvavá děvka občas pustila Christopherovo mužství z úst a purpurovým koncem si přejela po rtech, jako by to byla rtěnka. Christopherova hlava visela přes roh matrace dolů z postele. Hrdlo měl podžezané a z otevřených úst mu vylézaly masité stonožky.
Ten nechutný obraz reflektovalo sklo velkého okna, v němž přízračné průhledné obličeje bledých holohlavých bytostí jednohlasně šeptali v rámci své divoké masturbace: Je nesčíselně způsobů. Myriády bran. Nevyčerpatelná paleta bolestí, které v jediném okamžiku dokáží zkroutit lidské tělo v křečích. Svět je aréna násilí pro boj těch silnějších se slabými. Zadívej se pozorně na rudé krůpěje krve, na tratoliště zasychající v místech zločinů. Spatříš noty VELKÉ OPERY. Jdi a sepisuj její libreto.
Mrtvý Christopher ejakuloval do Kareniných úst dehtově černým spermatem.
Karen – ta skutečná Karen – si dlaní překryla ústa. K ukazováčku jí po tvářích stekly slzy. „Proč mi tohle děláš?“ zavzlykala.
„Já?“ ozval se znovu ten hluboký hlas z Derekových úst. „Já nejsem osud mé dítě.
Jsem mnohem více nevyhnutelná skutečnost, ale ne osud. To jemu vzpílej!“
„K-k-k-k-kdo jsi? Kdo proboha jsi?
„Proboha?“ hlas se zasmál. „Jak neuvěřitelně omezená slovní zásoba na někoho, kdo se tím živí Karen. Já jsem rmutný Poutník. Duch Žní. Jsem prvotní strach i beznaděj. Jsem temnota pod tvojí postelí . Žal v miliónech hlav. Nikdy Alfa, ale vždy jen Omega. Jsem definitivní konec všeho. Ve mně se rozpíná bolest i vysvobození. Já strkám nepozorné děti do cesty opilým řidičům. Podávám sekery do třesoucích se rukou plačících děvčátek, které už jejich otec nikdy nezneuctí. Já přikládám hlavně revolverů ke spánkům zoufalců. Já váži oprátku z pupeční šňůry novorozencům a topím je v plodové vodě. To já hraji kuželky s lidskými těly na stanicích metra a jsem to znovu já, kdo s večerem slouží sebevražednou mši smíření za řidiče, kteří si všimnou, jaké břemeno vláčí kolejištěm. Já jsem Karen
bezpohlavní Princ Temnot… jsem Smrt.
Derek – nebo to monstrum – si roztrhl žluté tričko. Póry jeho pokožky se zvětšovaly, jak jimi ven – z jeho nitra – vypadávaly stovky slizkých larev, z nichž se na zeleném koberci vedle Derekových nohou okamžitě líhly můry smrtihlava.
Tehdy Karen omdlela.
Když se probudila z mrákot, Derekův pokoj vypadal obyčejně. Televize byla vypnutá, dveře dokořán, obrázek psa na poličce nad postelí. Asi sedm dětí v čele s paní Websterovou se nad ní starostlivě sklánělo.
Karen vstala a vyměnila si s ředitelkou pohled. Oči paní Websterové byly naplněny pochopením.
Ztěžka seběhla schody, prošla halou a venku zamířila ke svému autu.
Vedle něho stál Derek Wilcox.
Karen se zastavila. Co od ní může ještě chtít ?
Derek upustil do trávy vedle předního kola escortu nějaký obrázek a pak se rozeběhl směrem ke kotci s vlčákem, pískaje na píšťalku od Stevena Williamse.
Karen se odvážila vykročit až tehdy, když Derek Wilcox zmizel. Sklonila se vedle auta, sebrala ten kus papíru a zadívala se na jeho obsah. Našla tam jméno Charlese McCoye… dům, kde žije, adresu, jeho tvář a v neposlední řadě také kresbu velkého smrtihlava.
KAPITOLA ŠESTÁ
SMRT
-l-
Zaparkovala blízko domovního vchodu, před kterým vedly dvě černošky nezáživný dialog o nemocích. Jedna z nich houpala kočárek s dítětem, druhá kouřila cigaretu.
Karen pořádně netušila, co vlastně udělá.
No co…? Zaklepeš na dveře, prohlídneš si toho chlápka, kterýho hledá FBI, řekneš: „Pardon, to je omyl.“, zaculíš se jako blbeček a otočíš se na patě.
Cítila však, že už už skoro drží ve svých rukou materiál na Pulitzera.
Vnitřek domu nebyl ani trochu zajímavý a už vůbec ne přitažlivý. Točité schodiště,
výtah: Mimo provoz, špatné osvětlení, nečisté koberce v mezipatří – díra.
Vytáhla z kabelky Derekův obrázek.
Tak, teď se podíváme, kde si válíš zadek bastarde. …Výborně! Dveře lO2.
Než novinářka vystoupala po schodech k pokoji, který Wilcox označil jako Malířův, pořádně se zadýchala. Nekonečné stupně schodiště jí daly pěkně zabrat a plíce se ozvaly tlumenou bolestí, protestujíc tak proti každé další vykouřené cigaretě.
Chodba s dveřmi lO2 byla snad ještě mizerněji osvětlena, než-li ostatní, které Karen minula při svém výstupu. Na jejím konci nepravidelně pomrkávala chabá nástěnná lampa s ošuntělým krytem. Sudá čísla byla napravo. llO… lO8… lO6… lO4 – Karen je dychtivě míjela, jak rychle rozjetý automobil, potkávající značky vedle dálnice – lO2.
Dveře nikdo celé roky nenatřel. Hráškově zelená barva z nich opadávala, jako by s nimi nechtěla mít nic společného. Muselo to být už hodně dávno, kdy kovová stodvojka na dveřích zlatavě zářila. Nyní byla zašlá, zašlá a neúplná. Chyběla nula. Jednička s dvojkou svíraly mezi sebou prachovitý koláč nuly, s dvěmi prázdnými dírkami pro vruty. Dveře číslo lO2 vypadaly stejně žalostně, jako celý tenhle dům.
Karen, vzrušená jako nikdy před tím, k nim přiblížila klouby svých prstů. Pulitzer! Pulitzer! Pulitzer, slečno Tateová, křičel její novinářský šestý smysl. Chtěla zaklepat. Chtěla,
ale dveře se pomalu sami od sebe začaly otevírat, jako kdyby jejich dřevěné atomy tušily novinářčin příchod. ,,Panejo,‘‘ zašeptala. Její mysl se začala podobat vosímu hnízdu, z něhož se právě vyrojily otázky.
Utéci pryč? Jít na policii? Vzít nohy na ramena a… a nebo Překročit práh?
PŘEKROČIT PRÁH! No to je ono! PŘEKROČIT PRÁH!!!
Vykročila nejistě, pravou nohou.
-2-
V místnosti panovala tma. Žaluzie v oknech byly stažené, skryté za tmavými závěsy. Na zdi vedle dveří nahmatala Karen vypínač. Otočila… pak znovu a znovu, ale světlo se ne a ne rozsvítit.
Dveře na chodbu se mezi tím zabouchly. Prásk! Cvak! Lekla se. Natáhla obě ruce před sebe (Tak takhle se cítí slepci?) a pomalu, rozvážně postoupila do středu místnosti. Její ruce nahmataly cosi ve výšce pasu.
Látka? Prostěradlo? Že by vysoká postel?
V duchu viděla zakrváceného Charlese McCoye – Málíře -, který s virgulí v prstech přešlapuje po pokoji a hledá… slídí a pátrá po nejpozitivnější geopatogenní zóně pro svoje hnízdečko.
Zkuste to tady pane McCoyi. Tohle je opravdu ČISTÁ část. A nezapomeňte. Žádné dveře naproti schodišti, aby neodešlo štěstí z vašeho domu. Jste pověrčivý pane McCoyi?
Vidina McCoye byla přespříliš reálná. Vzpomněla si na scénu z filmu Mlčení jehňátek, kde Jody Fosterová funí po naprosto tmavé místnosti, zatímco se jí Buffalo Bill směje za zády s infra brýlemi na očích.
To byla síla!
Pod – snad prostěradlem – leželo něco velkého a měkkého. Karen se tu věc snažila pojmenovat svým hmatem, jako slepec čtoucí Brailovo písmo.
Co-to-jenom může…
Poznala to. Bože, ona to v té tmě nahmatala. … Nejprve bradu, pak nos… LIDSKOU TVÁŘ!!!
Žárovka visící ze stropu několikrát zablikala. Po té se rozzářila ostrým pravidelným světlem. Karen nevěděla, co jí vyděsilo víc – zda-li ten obludný nález, či nečekaný proud světla. Lekla se, prudce sebou trhla; bílá přikrývka dopadla na podlahu.
Ten pohled jí zbavil všech slov, všech výkřiků. Strnule hleděla na svlečenou mrtvolu Charlese McCoye, která ležela na zakrváceném nemocničním lůžku těsně před ní. Bledý, bílý a bezkrevný umrlec. Bércové kosti lýtek, loketní kosti a několik žeber trčelo z Charlese jako z nedojedené ryby. V misce na chirurgické nástroje kdosi esteticky naaranžoval oči a jazyk. Pak jí položil Charlesovi na prsa. Byl to ten samý netvor, který post mortem vsunul umrlci jeho vlastní genitálie do úst.
Ale bylo tu ještě něco navíc. Něco dalšího – OBLUDNÉHO - co donutilo Karen rozrazit ty oprýskané dveře číslo lO2 a vyběhnout na potemnělou chodbu. Ještě před tím – dříve, než jí neviditelná studená paže projela lebkou jako nůž máslem až do mozku – spatřila Karen Tateová na stěně McCoyova pokoje svůj vlastní portrét, pro který Malíř vykrvácel.
-3-
Co jiného, než nákaza, než-li ta infekce očkovaná do mozků lidí tou vlhkou studenou rukou, mohlo Karen Tateovou vrátit zpět do toho pokoje? Když za sebou zavírala dveře s neúplnou stodvojkou na oprýskaném hráškovém laku, byla nevyléčitelně šílená.
Z úst na Karenině portrétu – z Brány – se jako červi z mrtvého masa sypali noví a noví obyvatelé světa, který by se zdráhal popsat i ten nejodvážnější středověký grimoár.
Svíjeli se hadovitě po podlaze. Plazili se po čtyřech – nelidsky sténající smutnými basy a zvířecími falzety. Architekti bolesti zmrzačili jejich fluidické schránky duše Zákonem
posvátné hierarchie utrpení. Podlaha pokoje číslo lO2 se změnila ve řvoucí oživlá jatka.
V prostoru za Bránou sténal jiný svět tisícerem hrdel.
Žárovka na stropě pendlovala sem – tam – sem – tam – sem – tam… jako kadidelnice středověkého sabbatu. Rozsvěcovala se a zase zhasínala v pravidelných stroboskopických intervalech.
Uprostřed pokoje se pár centimetrů nad podlahou vznášel vůdce té havěti. Dostal se do pokoje osmózou skrze Malířův portrét Kareniny tváře. Jediné, co Karen zahlédla z jeho těla, byly bělostné kostnaté pařáty, svírající dřevěnou násadu stříbřité kosy, poseté stovkami hemžících se těl přerostlých sarančat. Zbytek jeho tělesných partií zahalovala dlouhá černá kutana.
„Ježíši Kriste!“ vydechla Karen z posledních zásob své příčetnosti.
Démon popošel o tři kroky směrem k ní. Kutanu ovládl živočišný pohyb. Z temnoty jeho kapuce se prodral ven jakýsi basitý nesouhlasný výdech. Ten zvuk Karen okamžitě poznala. Byl to hlas, který zaslechla z úst posedlého Dereka Wilcoxe v jeho pokoji v Home.
„Copak ty opravdu neznáš lepší způsob jak nás přivítat?“ Hlas toho tvora trhal Kareninu nervovou soustavu na niterné subatomy. „Já jsem tě zavolal a odměnil se ti svým dotekem… a ty? Častuješ mne tímto jménem. On není víc, než krotký duch dětských modliteb.“ Démon se opovržlivě zasmál. „Beránek boží! Hleďme na to pošetilé lidstvo.
Vytváří si své bezmocné bohy a skrze svojí pýchu nevidí samou podstatu pravdy. On je Karen pouhou fantazií evangelijních pisálků vašeho Nového zákona. Ale já… já jsem ta nejčernější realita! Padni na kolena!“ – Karen bez protestů poslechla – „ a pros, abych tě mohl týrat!
Karen zvrátila hlavu dozadu. Vzdychala tak, jak by to Christopher jistě rád slyšel pokaždé, když do ní pronikal. Po tvářích jí stékaly jemné pramínky krvavých slz. Byly sladké a slané zároveň – sůl a krev. Její prsty rozepínaly knoflík po knoflíku tmavomodrého kostýmu, dokud nebyla docela nahá. Na podlahu pod ní dopadly kapky menstruační krve. Těla nižších démonů se začala svíjet rychleji.
„Malíř je mrtvý.“ řekl jejich velitel. „Svou práci ovládal. Stačilo se ho jen jedinkrát dotknout. Před tím byl nešťastný… hodně nešťastný. Ale já ho vyléčil. Zabil jsem mu otce, matku a jeho sourozence. I jeho dvouměsíční dcerku jsem zadusil ve spánku. Měl jenom mě. Jenom mě, rozumíš? Ale ty Karen… ó ty jsi lepší, než by kdy on dokázal být. Znám tě věky reinkarnací. My… ty a já patříme k sobě. Už od kolébky jsem ti dával samé hezké dárky. Vzpomínáš si na vánoce v šestasedmdesátém? Tu tradici hodlám zachovat.“
Z lůžka, na kterém před tím ležela Charlesova mrtvola sebrala kostnatá paže nějaký lesklý předmět. Elegantním pohybem shakespearovského herce jej nabídla šílené novinářce.
„Vezmi si to!“ poručil jí bas.
Paže jí nesnesitelně bolely, stejně jako celé tělo, ale natáhla je po předmětu. To, co sevřely její dlaně a prsty byla překrásná starožitná dýka s dlouhou čepelí a masivní kostěnou rukojetí, vyzdobenou plastikami ne nepodobnými té bytosti před Karen.
„Má svojí historii. Její příběh znaly samé skvělé duše: francouzský maršál Sire de Laval a baron de Bretagne Gilles de Rais, abé Guibourg, vikář od svatého Eustacha Barthelemy Lemeignan, ten podvodník Kelley zatajoval její existenci před Johnem Dee, znal jí Jack Rozparovač, Zodiac, také Malíř… samozřejmě, nebo lid Babylónie dávno před nimi. Opatruj jí! Je to tvůj kompas na cestě k poznání.“
Po těch slovech se démon vrátil k Bráně. Trpělivě vyčkal, až všechny ostatní bytosti zmizí za jejím prahem. Pak vešel i on sám.
Zeď se zacelila.
Pomrkávání žárovky na stropě ustalo.
Karen už nebyla slabá – NE! Nyní byla mnohem silnější, mocnější, než kdy před tím. Ta stará vyděšená Karen Tateová byla minulostí. Události v pokoji číslo lO2 udělaly tečku za outrem Velké Opery. Libreto bylo dopsáno. Nastal čas premiéry.
-4-
Když Jeremy Stankowsky potkal na schodech domu kde bydlel tu zpocenou nahou bloncku s dýkou v ruce, byl si víc než jistý, že se někde blízko udál zločin. Možná byla znásilněná. Tou dýkou se nejspíš bránila před útočníkem, sumírovala Jeremyho logika vysvětlení.
Sundal si bundu, rychle vyběhl pár zbylých schodů, které ho dělily od té duchem nepřítomné dívky, přehodil jí oděv přes ramena a začal se svým zájmem: „Co se vám stalo? Nejste zraněná? Nemám zavolat 9ll? Tak sakra mluvte!… co pro vás můžu udělat?“
Karen k němu pomalu obrátila svůj zrak.
Ostrá bolest projela Jeremyho podbřiškem a pak nahoru, výš a výš, jak jej Karen pomaličku s citem párala.
Jeho mrtvé tělo se po stěně – na které nechalo tlustou krvavou stopu- svezlo k jejím
bosým nohám, jako kus velkého Nic s velkým N.
Ukazováčkem levé ruky pohladila Karen zakrvácenou čepel dýky. Pak si jej vsunula mezi rty.
„Už jsi toho udělal až moc, zlato,“ řekla pobaveně a vydala se dál po schodech dolů.
Ve vzduchu za zábradlím pomalu poletovaly kvítky čajových růží.
KONEC