Warrillow - kapitola 16.
6. 3. 2008
Warrillow 16.
Když scházela dolů oběma mužským se zastavil dech.
Byla překrásná. Nikdy ji ještě neviděli v tomto ani podobném oblečení. Snad jen
Aredd, když byla Warrillow malá, ale takto nádherná nebyla nikdy. Jeho
sestřička už je opravdová žena. Až nyní si to naprosto a zcela připustil.
Naši přátelé tedy byli připraveni na setkání s Pánem. Šli za ním a lidé jim
uhýbali z cesty. Nevěděli, co tu chtějí a ani proč sem přišli. Někteří, bylo
jich málo, poznávali Warrillow. U domu Pána se zastavili. Cítili stísněnost
prostředí, které tu panovalo. Město dětí Země umíralo, nyní to věděli. Hleděli
na tu zkázu nevěřícnýma očima.
„Jdu za ním, počkejte zde,“pověděl Aredd a zmizel na schodišti vedoucím nahoru
do obývací části domu. Našel Pána v jeho pracovně, měl na sobě obyčejné tmavé
šaty a vlasy mu nestahovala z čela stříbrná čelenka ale obyčejná černá sametka.
Jeho vzhled ho překvapil a ještě více ho překvapilo, když spatřil v jeho očích
potěšení z toho, že ho vidí.
„Aredde, vidím, že sis přišel pro svůj právoplatný titul. Ale jak jistě sám
dobře víš, já se ho vzdát nemohu. Musíš mne zabít, ale na to by jsi potřeboval
ruku Vyvoleného. A ty to víš, vím že to víš. Protože právě Tvá babička
vyslovila tu věštbu!“pověděl mu se smutně triumfálním úsměvem Pán.
„Kdo má být ten Vyvolený?“ptal se, pokradmu se připravujíc na útok, přenesl
váhu na levou nohu.
„Muž a nebo žena. Nebylo to specifikované, nikdo to neví. Ale jen on nás odsud
může odvést zpět tam, odkud jsme kdysi přišli. Bohužel nikdo z nás, co tu ještě
jsme, si již nepamatuje, kde to místo bylo.“ Jeho výraz se změnil na smutný,
oči se mu leskly, ale slzy mu netekly. Byl to zvláštní muž.
V tom Aredd vyrazil bleskovým výpadem na mužovu hruď. Ale jen zalapal po dechu,
protože jeho meč se neškodně zastavil před Pánem. Nic podobného v životě
neviděl. Meč zastavila neviditelná bariéra. Pán na něj upřel pohled vážných očí
plných porozumění. „Aredde, chlapče, mně dokáže zabít jen Vyvolený a ty jím
bezpochyby nejsi, jinak bych byl již mrtev!“
„Pojďte dolů, Pane, možná je to Warrillow!“vyzval Aredd muže s nepatrným
záchvěvem vzteku v hlase. Pán se otočil a z parapetu sebral pochvu tak krásně
zdobenou až se zdálo, že to jistě není dílo žádného řemeslníka. Byl v ní meč
nádherné stříbrné barvy, kterého se nedotkl zub času ani ruka nikoho jiného
než-li samotného Pána.
Měl hrdě vztyčená ramena, nesl se s nekonečnou důstojností prožitých let. Warrillow
by ho poznala kdekoli a kdykoli, ale nyní na něm spatřila známky psychické
únavy, které tam dříve nebývaly. Přišlo jí, že zestárl, ale ne fyzicky nýbrž
psychicky.
Najednou Pán tasil meč a přiložil ho Warrillow k hrdlu. Ona ani necukla. Vlk u
jejích nohou měl naježenou srst a hrozivě odhaloval ostré tesáky a nenávistně
na toho muže vrčel. Rigel nezaváhal ani okamžik a tasil meč.
„Bojuj se mnou a ne s ní, zbabělče!“křikl na něj bez sebe strachy o Warrillow,
která ani nehnula brvou. Pán jeho výzvu přijal a začali kolem sebe kroužit jako
dva supi nad mršinou. Přihlížející se rozestoupili, aby měli oba dva muži dost
prostoru. Aredd to pozoroval se zaujetím, Rigel mu nepřišel nijak a ničím
výjimečný na to, aby mohl být vyvolený, takže ten souboj je nejspíš zbytečný. V
tmavovlasém a snědém Rigelovi se probudil jeho dlouholetý bojový výcvik. Jeho
obličej nevyjadřoval žádné emoce a jeho pohyby byly velice jisté. Ale Pán si s
ním v ničem nezadal. Snad nedosahoval Rigelovi výšky a nebo jeho mohutnosti,
ale vše vyvažoval rychlými a přesnými reakcemi.Souboj vypadal nadmíru zajímavě.
Vlk nechápal, co jsou ty lesklé věci, kterými na sebe ti dva samci hrozí.
Přišlo mu nesmyslné místo tesáků a drápů používat ty lesklé věci, co drží v
tlapách. I když je nedokázal pořádně pochopit, cítil rozrušení Rudé, které
nebylo navenek patrné. On byl vlk a proto to cítil, ti ostatní dvounožci krom
Rudé to nemohli vědět. Ona je zvláštní a Černý se nejspíš bije za ni, napadl ho
zničehonic důvod souboje. Pak už se jen přidal k ostatním a sledoval více než
vyrovnaný souboj dvou lidských šermířů.
Ocel zazvonila o ocel, až od obou čepelí odletovaly spršky jisker. Čepele se do
sebe zakousli s neúprosnou tvrdostí. Přihlížející zatajili dech, když to
spatřili. Nikdy se v tomto městě nikdo nebil, i když někteří muži uměli s meči
zacházet.
Warrillow stála netečně jako by se jí to ani netýkalo, ale přitom to bylo jen a
jen kvůli ní. To vědomí ji drtilo, pokud Rigel zemře, bude ji vědomí, že ho
poslala na smrt mučit až do konce života.
Rigel odrazil výpad Pána na svůj bok. Vykryl ho elegantně ale přitom neméně
účinným obratem. Využil lehkého zaváhání Pána a zaútočil sekundou a zároveň
ustoupil o několik kroků zpět. Nezapomněl si krýt hlavu a krk parádou, jak ho
učil jeho Mistr. Pán klamal tělem a naznačil úder primou, z kterého plynule
přešel do sekundy. Byl to dobrý šermíř, stejně jako Rigel. Rigel se vyhnul
obratem a zhoupnuv se v bocích sekl. Škrábl pána do ruky, ten jen nevěřícně
hleděl na světle červený pramínek, který se mu objevil na paži.
Stejně jako ostatní tomu nemohl uvěřit ani sám Aredd. Ten obrovitý chlap, co
miluje jeho sestru je vyvolený. Tomu nedokázal uvěřit ani v nejdivočejším snu
by ho to nenapadlo. Už jen proto, že je to tak neuvěřitelné. Obyčejný muž,
který mohl kdykoli zemřít je Vyvoleným. Aredd nad absurditou té situace jen
zavrtěl hlavou. To přece není možné.
Vlk se rozvaloval u Warrillowiných nohou ve stříbrem prošívaných botkách. Bylo
mu horko a ačkoli vnímal rozrušení všech lidí okolo, nejvíce vnímal pocity a
vnitřní chvění Rudé. Sledoval ty dva muže, jednomu tekla z ruky krev, cítil ji.
Začal se v něm probouzet lovecký pud. Vlk se však ovládl natolik, aby
nezaútočil, věděl, že to nesmí udělat. Podvědomě tušil, že by ho za to ti
dvounožci zabili a nejspíš by mu nedokázala pomoci ani Rudá. A tak neposlechl
volání svého srdce, které by nejraději ucítilo volnost při honu kořisti. Ten
nádherný pocit, kdy se oběti zakousne do těla a tlamu mu smočí horká, lehce
slaná a nezaměnitelná chuť krve. Raději potlačil všechny tyhle myšlenky a
soustředil se stejně jako ostatní na to, co se dělo před ním.
Po nějakých dvou hodinách byli již oba muži unaveni a poměrně dost vyčerpáni ať
už po psychické či fyzické stránce. Ale přesto na sebe nepřestali útočit.
Kroužili kolem sebe a měřili se zvláštními pohledy. Nebyla v nich nenávist,
nýbrž soucit s osudem toho druhého, protože ani jeden z nich se nemohl vzdát a
ani jeden z nich nejspíše nevyvázne z tohoto boje životem. Je to kruté, ale oba
dva si toho byly až příliš dobře vědomi. Ale ani náznakem nedali najevo strach
jen v očích jim hrála jakási smířenost s osudem, přesto však byli odhodláni
zabít toho druhého. I tato odhodlanost stejně jako smířenost se jim s divokým
leskem odrážela v očích. Ostří mečů se do sebe zakusovala s ohromnou silou až se
chvilkami zdálo, že nevydrží ten nápor, ale pokaždé ho ustála.
Byl prazvláštní ten tanec smrti, který se zde odvíjel před očima všech
přítomných Dětí Země a Vlka. Warrillow se uvnitř celá třásla a už předem si
byla jistá tím, že ani rudne z mužů nejspíše nepřežije. Obličej měla zbledlý
snad ještě více než přirozeně. Doslova zbledla jako smrtka, která si už
několikrát brousila svou kosu, ale pokaždé odtáhla s nepořízenou. Nyní jako by
viděla, jak se za provizorním bojištěm usmívá stařena shrbená věkem, držící v
jedné ruce kosu a druhou ukazujíc na ty dva muže. Avšak, když Warrillow
několikrát po sobě rychle zamrkala nikoho tam nespatřila, byl to jen a jen sen
i přesto, že ta žena vypadala naprosto skutečně…
Rigel i Pán udeřili naposledy ze všech sil. Neuvědomili si, že když zaútočí
současně nemají příliš velkou šanci vykrýt úder protivníka. Rigel proklál
pánovo hrdlo ocelí svého meče. Ten se jen zmohl na lehký, ale přesto krásný
úsměv. Úsměv plný spokojenosti a štěstí. Byl to neuvěřitelně krásný obrázek
pokoje, kazila to jen krvavá lázeň tryskající z jeho hrdla a smáčející jeho
krásný šat a dlouhé vlasy. Warrillow zděšeně vykřikla, avšak nikoli nad Pánovou
smrtí, jako všichni ostatní, ale nad tím, co následovalo. Ve chvíli kdy mu hrot
Rigelova meče prořízl hrdlo stačil zasadit poslední úder. Pánův meč si našel
místo v soupeřově břiše. Rigel odtrhl pohled od mrtvého muže a pohlédl dolů na
své břicho, kde pořád ještě vězel meč jeho soka. Muže, o kterém si myslel, že
by zabil Warrillow. S lehkostí sobě vlastní a obrovským sebezapřením vytáhl
ostří stříbřitě lesklé zbraně ze svých útrob. Meč následoval jako věrný
společník krev unikající z jeho těla a jak moc dobře věděl spolu s jeho
životem.
„Warrillow,“hlesl hlasem plným bolesti. Ale Warrillow již v té době byla u něho
a držela bílou ruku u té hrozné rány. Oči se jí leskly jako naleštěné sklo.
Věděl, že nemá daleko k pláči. To, co ho čekalo, byla smrt pomalá, trochu se
bál, že Warrillow s ním nebude až neodejde jeho chvíle, ale pak tento strach
zapudil z mysli. Vědě, že je to zbytečné, bude s ním a bude s ním až do konce.
Vlk byl u jeho nohou a žalostně vyl, když se Rigel sklátil k zemi.
Stříbřitě zabarvený vlk věděl, že odchází část jeho smečky, bolelo ho z toho
srdce. Proto ze sebe snažil ten smutek a tu nezvyklou bolest nějak
odventilovat. A nemohl jinak než, že začal výt. Vyl hluboce a srdceryvně, tak
jak to umí jen tato zvířata. Vyl vlčí prosbu o milosrdnou smrt a krásný život v
tom jiném světě, vyl o smilování i o odpuštění, vyl za všechny padlé, co znal,
ale nejvíce jeho vytí patřilo Černému z jeho smečky. Litoval, že s nimi zažil
tak málo a přece mu to přišlo, že je zná odjakživa. Měl v sobě tak obrovský
zmatek až to bolelo.
Warrillow klečela u Rigelova těla. Slyšela jeho hlas jak jí šeptá o jeho lásce
a jejich nešťastně šťastném setkání tehdy nad troskami města Taroku. Bolelo ji
z toho srdce. Věděla, že jeho zranění by dokázala vyléčit, ale ztrátu krve
nikoliv. Tohle byl nejhorší den jejího života. Už nikdy nepohlédne do těch očí
zbarvených jako půlnoční nebe a nikdy již neuslyší jeho hlas. Najednou se ale
něco přihodilo. Rigel se zvedl s Warrillowinu i Areddovou pomocí do jakéhosi
pololehu, polosedu a podpírán Areddem promluvil jasným a sytým hlasem k
přihlížejícím lidem.
„Poslouchejte, nyní k Vám promlouvám já, Rigel syn Kováře a Mistr meče podle
titulu, jenž mi náleží už mnoho let. Musíte odsud odejít tam, kde jste kdysi
spokojeně žili a tj. ven do obyčejného, přesto však krásného světa. Musíte
přijmout tento život a nebo zemřít je to na Vás. Váš pán Aredd Vás odvede,
založíte si vesnici a smícháte svou krev s tou lidskou, zachováte si tak svoje
zdraví a schopnosti. Jen to dokáže zničit tu špatnou krev, jenž je ve
Vás!“najednou se mu hlas zlomil. Už nemohl, celou vahou klesl na Areddovy paže.
Jemně ho položil na zem a hleděl na svou sestru, která plakala. Její slzy
zářili jako diamanty a skrápěly Rigelův obličej, který držela v klíně. On se na
ní usmíval a nyní již skoro polomrtvý, jí přitiskl ruku k tváři. Bylo to, to
nejkrásnější, co kdy udělala, alespoň tak mu to připadalo. Přikryla jeho velkou
snědou tlapu svou drobnou rukou a bez přestání plakala.
Ale za okamžik jako by se v ní něco zlomilo. Setřela si slzy hřbetem ruky a oči
jí zaplály jakýmsi vnitřním světlem. Vlasy jí v propletených pramenech
poletovaly a vířily kolem hlavy a těla, jako by je strhával obrovský vítr. Bylo
to nepředstavitelné. Warrillow držela ruce přitisknuté na Rigelovu ránu,
pomaličku se zacelovala. Byl vidět jak se tkáně opět spojují a srůstají aniž by
po zranění zůstala třeba jen památka. Věděla, že Rigela nezachrání, ne teď a ne
ona. Když bylo jeho zranění zahojené, přestala a nyní jí nejen oči ale celé
tělo jako by zářili svým vlastním živým světlem. Z úst jí vycházela prazvláštní
slova, která z žijících Dětí Země nikdo neznal a nechápal, co znamenají.
Warrillow tomto jazykem nyní mluvila naprosto plynně bez zadrhávání, bylo to
pro ní stejně snadné jako bojovat s mečem či dýkou v ruce.
Rigel stále dýchal. Naposledy otevřel oči a jeho pohled se zastavil na
Warrillow. Ztrátou krve zamlžený mozek ji vnímal tak, jak ji znal z minulosti,
nevnímal tu magií změněnou ženu, která až naháněla strach jen tím, jak nyní
vyhlížela. Najednou zavřel oči a nechal se unášet zvukem slov, který k němu
doléhal pořád z větší a větší dálky. Nakonec upadl do zapomnění. Jeho poslední
myšlenkou bylo, že je ten pocit je nejspíše smrt.
Rigelovo tělo zpomalovalo svoje funkce a navenek působilo jako mrtvé, ale jen
Warrillow věděla, že to, co udělala bylo správné. Nezasloužil si snad Vyvolený
lepší osud než smrt? Zasloužil, odpověděla si v duchu. Zasloužil si to už jen
kvůli jejich lásce, která tímto přemůže i smrt. Kouzlo, které vyslovila sama
stěží chápala. Věděla jen, že tak to má být, protože jí to napovídalo její
srdce. Také věděla, že příchod Vyvoleného je vysvobozením pro její lid. Ona
sama se k nim navrátí a bude žít ve světě, který milovala, i když v něm bude
sama. U boku se jí ozvalo zakňučení. Ohlédla se a s krátkým mihnutím úsměvu ve
tváři podrbala Vlka za ušima. Olízl jí ruku, ale dále seděl s ohonem staženým
mezi nohy a čekal, co se bude dít. Warrillow vstala ze země a pohledem přelétla
po okolních lidech, kteří se tu shromáždili. „Aredde, tohle je tvoje dědictví,
tvůj lid. Prosím, starej se o něj dobře a doveď ho k blahobytu a nezapomeň na
slova Rigela, slova Vyvoleného!“zdůraznila poslední slovo a umlkla.
Aredd se svými muži odnesli Rigelovo tělo do jeskyně u moře, kterou objevila
Warrillow. Ležel na kamenném lůžku oblečen v košili, kalhotách, botách i v
plášti s rukama složenýma na prsou na jílci meče. Vypadal jako by jen spal,
napadlo Aredda, když ho uložili na toto místo.
„Warrillow, co s ním bude?“ptal se s nehranou zvědavostí.
„Přijde čas, kdy někdo bude znát správnou formuli, pro jeho oživení. Do té doby
budu strážit já a nebo můj nástupce, kterého sama vyberu jeho hrob a klid. Bude
spát tak dlouho, dokud se neobjeví ten, kvůli komu jsme to udělala,“vydechla a
hleděla na bratra milým pohledem, který byl ovšem smutnější, než kdykoli
předtím.
„Dobrá, sestřičko, ať je po tvém. Nyní mi dovol jednu otázku,“hleděl na ni
zlatým pohledem vážných očí. Warrillow silně nasála vzduch do plic a
odpověděla, aniž by na jeho otázku čekala, vyčetla mu ji z tváře.
„Ano, milovala jsme ho a nyní mě nech s Rigelem o samotě. Chci v klidu
truchlit. Sama!“dodala nakonec výhružně. Aredd na ní jen máchl rukou a nechal
ji ve společnosti Vlka a neživého Rigela.
„Lásko, vím, že mi tento můj krok odpustíš. Jednou tě vysvobodí můj nástupce a
ty si najdeš družku tobě rovnou,“usmála se smutným úsměvem unavené ženy, kterou
ve skutečnosti byla. Oči jí zářili tekutým zlatem na mechovém podkladu. Klečela
u Rigelova těla a tiše plakala s rukou na jeho složených dlaních a druhou kolem
Vlkova těla. Z očí se jí kutálely slané slzy jako třpytné diamanty. I nyní ve
svém smutku byla nadpřirozeně krásná. A krásná už navždy zůstala. Odsoudila
svou lásku tím, že ho přivedla do města. Potom si uvědomila, že to byla jen
malá cena za to, že Děti Země mohou žít a ne umírat. Rozplakala se ještě víc.
Nechme ji tedy jejímu zármutku a vyjděme ven z jeskyně, kde na nebi pluje luna,
strážkyně všech zamilovaných a pohlédněme na moře a na hvězdy. Těšme se z
jejich krásy a toho jak se vlny lámou v bílé pěně o útesy. Krásná, vlahá noc,
jejíž ticho ruší jen vlčí vytí ozývající se ze srdce jeskyně a naše kroky na útesech…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář