Možná se vám bude tohle přirovnání zdát prapodivné, ale co...je to můj názor a koneckonců já se chci chovat právě podle něho.
U nás na vesnici máme takové malé kadeřnictví, které navštěvují pravděpodobně všechny ženy a dívky, které v Plaňanech bydlí. Napadlo mě, že bych tam mohla vlastně taky zajít, a proč by ne? Mé dlouhé všelijak pokroucené vlasy už dávno potřebovaly nějak „odborně“ zkrotit. A navíc, všichni říkali, jak dobře umí paní stříhat, barvit a česat. Pro svůj vlastní klid jsem se ještě před objednáním v kadeřnictví přeptala ostatních a hlavně mámy, jestli je pravda, že je ta paní tak skvělá. Všichni svorně přikyvovali a vybízeli mě k jejímu navštívení. Trvalo mi dlouho než jsem se skutečně rozhodla. Nakonec jsem se přece jen odhodlala a zašla k ní. Mé rozhodnutí bylo naprosto spontánní. Cestou ze školy jsem rovnou zašla k tomu kadeřnictví.
Zaklepala jsem na dveře a otevřela mi hezky upravená a na první pohled velice sympatická paní. Měla volno a vzala mě hned. Byla jsem nadšená...ale jen krátce. Sedla jsem si do křesla a na dotaz, co že to vlastně chci jsem odpověděla dlouhým tichem. A tak paní kadeřnice začala tvořit.
Když už byla u konce své práce podívala jsem se konečně do zrcadla a z mého nadšení už nezbyly ani malé drobečky. Nadšení se změnilo v zoufalství a zoufalství zas v beznaděj, chvílemi až hysterii.
Mé krásné pokřivené dlouhé vlasy byly nyní extra krátké, hrozně vyfoukané a vypadaly jako natočené cosi, co jen vzdáleně připomínalo moderní účes pro tehdy sedmnáctiletou dívku. Připadala jsem si spíš jako důchodkyně s parádní parukou pážete zapůjčenou v divadle.
Cestou domů, kdy jsem se courala ještě více než obvykle, jsem přemýšlela, jak jen se tohle mohlo stát. Vždyť ona měla být skvělá a šikovná, přičemž můj účes vypovídal o něčem zcela jiném. Chvíli to sice trvalo, ale došlo mi to!
Vždy já jí neřekla, co chci! Já jí neřekla svůj názor, a když mě „pitvořila“, nechala jsem jí, aniž bych se jí slovem o čemkoli zmínila.
Od té doby se skutečně nebojím říct svůj názor, viděla jsem totiž jak to dopadá, když se jej člověk bojí říct.
Není důležité prosazovat svůj názor za každou cenu a jít tzv. přes mrtvoly, ale pravým uměním je projevit svůj názor ve chvíli, kdy je skutečně potřeba. Třeba v kadeřnictví!
trefa do černého ;-)
(Ráďa, 19. 9. 2007 11:50)