Stál na střeše jedné budovy a trpělivě vyčkával. Věděl, že přijde. „Hraješ si na hrdinu, Reno?“ ozve se za ním povědomý hlas. Na rtech mu zahraje pohrdavý úšklebek. Pomalu se k nově příchozímu otočí. „Čekal jsem tě, Fenci,“ prohodí klidně

  Nepřekvapilo ho koho vidí. Černé vlasy, zelené oči, vysoká a statná postava. Fenc. Zrádce. Možná by ho mělo udivit, že je to právě on, ale nebylo tomu tak. Jak vás může překvapit něco, co už dlouho tušíte. „Co ti za to slíbili, Fenci?“ optá se posměšně. „Rufuse,“ zavrčí ten a vyrazí do útoku. Rena to konstatování na okamžik zarazí, ale okamžitě se brání.

  Obrana střídá útok. „Vždycky jsi byl horší než já. Tak si to přiznej. I šéf mě měl radši než tebe,“ pronáší a klidně dál mává mečem. „NE!“ vykřikne Reno a sekne. Nic. Fenc se tomu bravurně vyhnul.

  Kolem nich proletí cosi bleskovou rychlostí. Reno se za tím ohlídne a uvědomí si co to je. Vlk. Malý, téměř neškodný. Jenže on věděl, co se v něm o pravdu skrývá. „Řekni mi, že jsi nebyl tak hloupý, abys to udělal, Fenci,“ prohodí. Muž pokrčí rameny. „Teď už je to stejně jedno. To co jsem chtěl už dostali.“

  Červenovlasý mladík přestane na okamžik bojovat. „Hádáš správně, Reno. Tvýho milovanýho šéfa,“ vysmívá se. „NE!“ Jedno seknutí a Fenc nevěřícně hledí, jak mu skrz prsty protéká krev. „Ty!“ zavrčí, ale k ničemu víc se nedostane, protože padne tváří k zemi.

  Už se o něj nezajímá. Rychle seskočí dolů. Rozhlédne se kolem a zbystří motorku. Aniž by ho zajímal majitel, naskočí na ni a rozjede se směr základna. Tam najde pár ležících agentů, ale šéfa nikde. Klekne si k jednomu ze svých kolegů. „Kde je šéf?“ ptá se. „Nevím. Někam ho odvedli. Reno, musíš ho zachránit.“

  Kývne, nasedne zpět na motorku a rozjede se. Sám neví kam. Nějak podvědomě tuší, že je najde. A taky že se nemýlí. Za chvíli slyší třeskot zbraní a vzápětí vjede na scénu jako z akčního filmu. Koutkem oka zahlédne Barreta, Vincenta a v souboji s tím největším samozřejmě Clouda. Nijak se tím nezabývá a jen se rozhlíží kolem sebe. „Hledáš snad tohle?“ ozve se za ním.

  Prudce se otočí a zahlédne Yazuka, jak šéfovi, který od zničení Sephirotha nepotřebuje vozík, u krku drží nůž. „Myslím, že i jo,“ pronese naprosto nenuceně, i když pohled na Rufuse v ohrožení v něm vyvolává různé pocity. A rozhodně by to nemělo být až tak silné. „Reno o mě se nezajímej a běž pomoci ostatním.“

  „Ani náhodou, šéfe,“ prohodí nonšalantně. „Víte jak by se na mě potom ostatní dívali. Navíc oni si s nimi poradí.“ Tasí meč a rychlostí světla vyrazí do útoku. Yazuka je natolik překvapen, že do šéfa strčí a ten spadne Renovi do cesty. Ten naštěstí stačí sklonit zbraň a zachytit ho. „Jste v pořádku?“ zeptá se. Rufus se na něj jen usměje. „Dej si pozor. Je opravdu hodně silný.“ Mladík na něj mrkne. „To je mi jasný, když se mu podařilo dostat vás.“

  Obejde ho, a pak už mu nezbývá než se věnovat boji. Sem tam utrží nějakou ránu, ale to soupeř taky. Ani jednomu se nedaří zasáhnout nepřítele nějak vážněji. Vše jsou pouhá škrábnutí. Rufus to všechno pozoruje se zatajeným dechem. Ví, že by se měl zajímat i o to jak jsou na tom ostatní, ale tenhle souboj ho přitahoval nějak víc.

  Reno cítil, že mu celkem rychle dochází energie, tak se snažil pohybovat co nejúsporněji. A to byla zřejmě ta chyba, na kterou celou dobu Yazuka čekal. Všichni ostatní už dávno dobojovali a sledovali je. Mladík seknul a právě v tu chvíli cítil, jak mu pod žebry projelo ostří. Ještě se stihl otočit a zadívat na šéfa. „Omlouvám se,“ zašeptá ještě a tentokrát je to on, kdo padne tváří do prachu.

  Už si nestihne všimnout, že i on ho zasáhl, ani toho že Cloud do něj zasekl svůj meč. Jediné co je schopen vnímat, než se všechno propadne do tmy je šéfův výkřik. „RENO!“

  Cítí že se propadá kamsi do neznáma. Je tohle smrt?, ptá se v duchu. Zachránili ho? Nějak podvědomě cítí, že se to už nedozví. Ale je si jistý, že Rufus je v bezpečí. Obklopilo ho světlo. Je tady hezky, že? Zaslechne čísi hlas. Je to dívka.

  To tedy je, odpoví jí.

  Ale ty tady nemáš být. Nemáš právo tady být.

  Proč? Nic špatného jsem přeci neudělal.

  To přeci nikdo netvrdí.

  Tak proč mě vyháníš?

  Protože na zemi na tebe někdo čeká.

  Prudce otevře oči, ale toho, kdo na něj mluví nevidí. Ucítí lehké pohlazení na čele a opět se propadne do tmy. Byl to jen sen?

  „Reno! Reno!“ pronikne mu do mysli čísi hlas. „Rufusi?“ zašeptá a otevře oči. nad ním stojí jeho partner Rude a tváří se velice překvapeně. „Od kdy oslovuješ šéfa jménem?“ ptá se celkem logicky.

  Mladík rychle odvrátí hlavu, protože se mu to nechtělo vysvětlovat. Jak taky vysvětlit něco, co sám nechápe? Dnes, nebo to bylo včera? No to je jedno. Prostě ve chvíli, kdy byl šéf v ohrožení uvědomil si, že by za něj položil svůj vlastní život. A ne proto, že je loajální ke společnosti, ale proto, že mu na něm záleží. Záleží, ale úplně jinak než třeba tady na Rudeovi.

  Otočí k němu zpátky hlavu. „Jak je na tom šéf?“ optá se. „Je v pořádku. Pořád se ale na tebe ptá. Je super, že mu dnes můžu říct, že už jsi se probral.“ Reno se na něj usměje. Jistě. Vždycky se na něj bude dívat jen jako na zaměstnance, vždycky o něj bude mít strach jako o zaměstnance.

  Ani si nevšiml, že Rude odešel, dokud se dveře opět neotevřely. Nedokázal od nich odtrhnout oči. Stál tam totiž šéf a usmíval se na něj. Reno nasucho polkl. Rufus se odtrhl od veřejí a přešel k posteli. Tam si sedl na židli. „Jsem rád, že jsi se už probudil.“

  Mladík mírně pokrčí rameny. A vzápětí se zašklebí, protože mu tělem projede ostrá bolest. „Musíš se ještě šetřit.“ Reno odvrátí hlavu, aby se nemusel dívat do těch hlubokých očí. Co se to se mnou děje?, ptá se v duchu. Náhle ucítí na bradě jeho ruku. „Proč se ode mě odvracíš?“ ptá se tiše šéf.

  Jejich oči se střetnou. „To…,“ vydechne, ale dál se nedostane. Neví totiž jak dál. Co říct? Že mu na něm začalo záležet jinak než na šéfovi? Že pokaždé když ho vidí srdce mu buší jako by běžel maratón? To mu přeci říct nemůže. Nikdy mu to neřekne…

  Rufus ho bedlivě sleduje. Pozoruje každičký sval v jeho tváři, každičký pohyb, který by mu napověděl, co se v něm nyní odehrává. Jenže mladík nehne ani brvou. Jen oči ho prozrazují. Probleskuje v nich škála pocitů. Touha, strach, lítost. Natáhne ruku a pohladí ho po tváři. „Odpočiň si,“ zašeptá mu. Uchopí jeho dlaň do své a položí ji na postel. Reno na něj překvapeně hledí, ale on jen pokrčí rameny a jemně ruku stiskne. Mladík nakonec zavře oči.

  Zmateně uvažuje, co to Rufus dělá. Proč to vlastně dělá. Chce v něm snad vyvolat naději? A je v tomhle případě nějaká naděje? Sám neví. Cítí, jak se pomalu propadá do snu. Jeho poslední myšlenka však patří šéfovi.

  Cítí, jak s ním někdo klepe. Jenže on se nechce probudit. Chce ještě chvíli zůstat v Rufusově náruči. Avšak dotyčný je neodbytný. „Reno, ty idiote, koukej vstát!“

  „Kdo je u tebe idiot, Rude?“ zavrčí a otevře oči. „No konečně. Unesli šéfa.“ Renovi chvilku trvá než mu dojde význam té věty. Pak prudce vyskočí a aniž by dbal na bolest, nebo na to že se mu podlomila kolena, vyběhne ven. Tam se však zastaví. „Kdo ho unesl? A proč? Víte něco?“

  Druhý agent sáhne do kapsy a vytáhne složený papír. Na něm stojí jen jediná věc. Reno. Rychle ho popadne a rozloží. Přijď do staré základny na konci města. Stručné, jasné výstižné. Mladík skočí na motorku a rozjede se na to místo. Prudce zabrzdí, až udělá hodiny a seskočí dolů. Vyběhne do prvního patra.

  Tam v křesle klidně sedí Yazuka a usmívá se na něj. „Jsem rád, že jsi přišel,“ prohodí. „Kde je šéf?“ zeptá se mrazivě. Muž na někoho kývne a za ním se odhrne černý závěs. Tam na řetězu visí Rufus. „Šéfe!“ vykřikne Reno, ale nedočká se odezvy. „Tak co chceš?“ zavrčí. „Nic víc a nic míň, než život Clouda.“

  Reno překvapeně zamrká. „Cože?“ Yazuka se zasměje a jeho z toho zamrazí v kostech. „Nedělej to, Reno,“ zaslechne tichý šepot Rufuse. Zadívá se jeho směrem a jejich oči se na okamžik střetnou. Mladík vykročí, ale zvednutá ruka nepřítele mu v tom zabrání. „Tak co uděláš, agentíku? Poslechneš rozkaz svého šéfa a budeš sledovat, jak umírá? Nebo poslechneš můj rozkaz a odvedeš si ho domů?“

  „Kdo mi zaručí, že ho potom opravdu pustíš?“ zeptá se. „Nikdo, ale nezjistíš to pokud nesplníš moje podmínky.“ Rufus sleduje mladíkův vnitřní souboj. Je mu jasné, že ho chce zachránit, ale on zase nemůže dovolit aby zemřel Cloud. „Reno!“ osloví ho a čeká, až se na něj zadívá. „Na mém životě nezáleží. Ty musíš žít!“

  Yazuka se zasměje a pohrdlivě zatleská. „Jak dojemné! Doufám, že už jste skončili. Jak ses tedy rozhodl, Reno?“ optá se. „Chci vědět jen jediné, proč chceš Clouda?“ optá se klidně. „Opravdu ti to ještě nedošlo? Nevidíš tu podobu? Jsem bratr Yazaa a hodlám ho pomstít,“ pronese ledově. Mladík se na dlouho odmlčí. „Udělám to,“ prohodí nakonec naprosto vážně a ještě jednou se zadívá na šéfa. Ten jen vrtí hlavou a v očích mu svítí prosba. Reno však zavrtí hlavou a otočí se. „Chci, abys mi jeho mrtvolu přinesl, Reno!“ zvolá ještě Yazuka, ale on už ho nevnímá.

  Naskočí na motorku a vydá se do města. Z očí mu stékají slzy, ale je rozhodnutý to udělat. Cloud je jeho přítel, vždycky byl, ale Rufus je jeho… Co, Reno? Ptá se sám sebe. Já nevím. Ale víš, jen si to nechceš přiznat, hádá se sám se sebou. Zastaví nedaleko Cloudova domu a sleze z motorky. 

  Potichu se proplíží dovnitř a vejde do jeho pokoje. Neslyšně vytasí meč. Promiň, kámo, prohodí v duchu a bodne. Z očí mu tečou slzy, ale bodá dál. Náhle si uvědomí, že tam není. Než však stihne cokoliv udělat, zezadu ho chytí čísi ruce. „Reno?“ ozve se překvapeně. „Co to tady sakra vyvádíš?!“

  Hází sebou a snaží se ho zasáhnout, avšak marně. „Cloude! Pusť mě. Musím tě zabít, slyšíš?“ křičí a dál se s ním pere. Náhle ucítí tupou ránu a pak už není nic. Probudí se v čísi posteli a první co si uvědomí je to, že je svázaný. „Tak a teď mi to pěkně vysvětli,“ prohodí nad ním Cloud.

  Zadívá se na něj. „Musím tě zabít. Prosím.“

  „Myslíš si, že se nechám jen tak zabít? Proč bych to dělal?“

  Reno na něj upře oči. „Jestli to neudělám, zabijí Rufuse,“ vykřikne. „A proto jsi ochotný zabít svého přítele?“ ozve se ode dveří. „Tifo!“ Otočí k ní hlavu. „Nemůžou ho zabít!“ Cítí, že ho dívka propaluje pohledem. „A proč ne? Je to přeci jenom tvůj šéf,“ ozve se Cloud.

  „On… On…,“ odmlčí se protože neví jak dál. „On je pro tebe něco víc, než jen šéf, že?“ ozve se Tifa. Chce něco říct, ale nakonec jen kývne. Má pravdu. Má ho rád. Ale jinak než si všichni myslí. Je jeho život. Pokud má šanci ho zachránit, udělá to. I kdyby ho to mělo stát jeho vlastní život. „Proč prostě nepožádáš o pomoc svoje přátelé?“ optá se klidně Cloud.

  Otočí k němu hlavu. „Copak ty bys mu pomohl?“ ptá se nevěřícně. „Budeš se divit, ale pomohl.“

  „A nejen on.“ Reno s překvapeně otočí ke dveřím. Stojí tam Vincent, Barret a Rude. Za pár minut už mají vymyšlený plán.

  Přehodí si bezvládné tělo přes rameno a pomalu s ním stoupá do schodů. Nahoře ho hodí na zem přímo k nohám Yazuky. „Chtěl jsi Clouda? Máš ho tady!“ pronese. „A teď vydej Rufuse!“  Muž se zasměje. „Proč bych to měl dělat? Zabil jsem dvě mouchy jednou ranou. Zabte ho!“ přikáže. „Já to věděl!“ zavrčí Reno a vytasí meč. V tu chvíli na nohy vyskočí i Cloud a objeví se i Vincent, Barret a Rude. Strhne se krutá bitva.

  Reno nenápadně couvá směrem, kde byl Rufus. Konečně se dostane k závěsu a odhrne ho. Okovy jsou prázdné a Rufus nikde. „Co jsi s ním udělal?!“ vykřikne směrem k Yazukovi, který bojuje s Bloudem. „Jak jsem řekl, zabil jsem ho,“ zasměje se. Nevěří mu, ale nemá čas nad tím dumat. Jeho nepřítel ho zaměstnává dostatečně.

  „Rufusi!“ vykřikne až se všichni překvapeně ohlédnou. „Nekřič tady, Reno. Nejsem přeci hluchý!“ ozve se za ním. Přestane věnovat pozornost soupeři a prudce se otočí. Kousek od něj stojí šéf a pokřiveně se na něj usmívá. „Reno! Pozor!“ vykřikne Vincent. Mladík se prudce otočí a sekne.

  Přesnou ranou zasáhne nepřítele. Uvědomí si, že i on byl zasáhnut a klesne na kolena. Cítí že ho někdo zachytil. Vzhlédne a střetne se s očima Rufuse. „Tobě to jedno zranění nestačilo, Reno?“ optá se tiše. Mladík se usměje. „Evidentně ne, šéfe,“ prohodí pobaveně a vzápětí se rozkašle. „Nenamáhej se, hlupáčku,“ pohladí ho po tváři a kývne na ostatní, aby mu šli pomoci. Nepřátelé jsou dávno pobiti.

  Všichni se kolem nich shluknou, aby jim pomohli. „Barrete! Zavolej pro helikoptéru. Musíme se dostat na základnu.“

  „Rozkaz, šéfe!“

  „Cloude. Díky. Jsem ti zavázán. Teď se vrať k rodině.“ Mladík kývne a zmizí. „Já ho vezmu na základnu, pokud chcete,“ prohodí Vincent. Rufus se na něj podívá. „To nebude nutné. postarám se o to. Ale i tobě děkuji.“ Vincent pouze přikývne a zmizí stejně jako Cloud.

  Rufus se sehne a vezme zraněného mladíka do náruče. Rude mu chce to břemeno přebrat, ale on mu to nedovolí. Láskyplně se Renovi zadívá do tváře. Ten ho pozoruje zpod přivřených víček. Vrývá si do paměti všechny jeho rysy pro případ, že by to nepřežil. „Ani na to nemysli,“ prohodí tiše. Překvapeně zamrká. „Na co, šéfe?“ optá se. „Na to že by sis umřel.“

  Už dávno sedí v helikoptéře a letí směr základna. Reno má položenou hlavu na jeho kolenou a vzhlíží k němu. „Už dvakrát jsem vás nedokázal ochránit, šéfe. Myslím, že smrt je to jediné, co si zasloužím.“ Rufusovi v očích bleskne vztek. „Ještě jednou! Ještě jednou tohle řekneš a přísahám, že tě osobně vyhodím z téhle plechovky.“

  Mírně pootevře ústa, překvapen jeho prudkou reakcí. „Jsi jeden z mých nejlepších zaměstnanců. Nemohu dovolit, aby ses takhle podceňoval. Mohlo by to narušit tvou schopnost pracovat.“

  Jistě, pomyslí si sklesle. Jsem prostě jen jeden z agentů. Proč jen jsem si myslel, že bych mohl být něco víc? Odvrátí od něj hlavu a zadívá se na sedadla pilotů před sebou. Ucítí jak ho chytá za bradu a otáčí zpět k sobě. „A…,“ pokračuje ještě, „jsi někdo na kom mi velice záleží. Dvakrát jsi byl zraněn a já měl dvakrát pocit, že pokud zemřeš zemřu také.“ Pomalu se k němu sklání. „A přestaň se na mě dívat tak ublíženě,“ zašeptá se rty těsně u jeho.

  Mladík se usměje. „A jak se na vás mám dívat, šéfe?“ optá se provokativně a maličko zvedne hlavu. Jejich rty se na okamžik střetnou. „Zaprvé: dívej se na mě tak jako předtím – s láskou a něžností v pohledu a zadruhé: nejsem žádný šéf. Copak nevíš jak se jmenuji? Řekni mé jméno, Reno, prosím,“ šeptá.

  Reno natáhne ruku a uchopí ho za zátylek. Pomalu si ho začne stahovat k sobě. „Rufusi,“ vydechne předtím než se jejich rty střetnou. Konečně je můj, pomyslí si než zavře oči a usne. Do mysli mu ještě proniknou jeho slova a na čele ucítí jeho rty. „Spi, ty můj odvážný agente, jsem tu s tebou.“