Dneska mi bylo tak strašně smutno, že jsem si ze všeho nejvíc přála schoulit se pod pult naší rádoby banky a tiše plakat vedle hučícího počítače. Chtěla jsem si schovat obličej do dlaní a ignorovat proudící davy cizích lidí. Připadala jsem si jak ostrov mezi dvěma do sebe se vlévajících řek, jako ostrov, na který mají ostatní zákaz chodit, protože tajemství, které lze cítit ve vzduchu, zdá se být pro ně hrozbou.
Staří dědci si mne se zájmem prohlíželi, onu strnulou sochu, která s nimi musí hovořit, děj se co děj. V jejich očích plála nenasytná touha strčit mi svůj vrásčitý penis do úst. Viděla jsem jim to v odlesklu bělma, četla jsem to v zarudlých tvářích, slyšela jsem to z ozvěny jejich křičících duší.
Byla jsem v pasti.
Chlad všude kolem mě. Chlad uvnitř mě. A ta neutichající potřeba plakat.
Co to zase píšu za píčoviny? Ani sama nevím. Už naštěstí odešla a jsem tu zase já. A přidávám se k názoru, že staří dědci by si stále rádi nechali vykouřit péro. Aniž by je jakkoliv sralo, že to, co jim většinou visí pod pupkem, smrdí jako zkažená ryba. Přemýšlela jsem o tom, jaký to asi je šukat s nějakým osmdesátiletým pobudou. Možná kdyby se řádně osprchoval a hupsnul by na mě zezdau, ani bych nepoznala rozdíl. Kdyby mi po tomto aktu ještě nechal nějakou korunu na nočním stolku, možná bych ani neprodělala trauma. Všechno je otázka peněz. Neříkám, že bych oprcala důchodce za padesát euro, ale i já mám svou cenu. Za dvacet tisíc zákonitě musí každá roztáhnout nohy i před ležákem. Dobrá, trochu přeháním, ale mám děsnou chuť být hodně vulgární. A možná se i trochu stydím, pač můj blog není tak uplně anonymní. Ale seru na to.
Všichni bychom měli míň přemýšlet a více šukat. Pak by byl svět mnohem snesitelnějším místem na život.
Staří dědci si mne se zájmem prohlíželi, onu strnulou sochu, která s nimi musí hovořit, děj se co děj. V jejich očích plála nenasytná touha strčit mi svůj vrásčitý penis do úst. Viděla jsem jim to v odlesklu bělma, četla jsem to v zarudlých tvářích, slyšela jsem to z ozvěny jejich křičících duší.
Byla jsem v pasti.
Chlad všude kolem mě. Chlad uvnitř mě. A ta neutichající potřeba plakat.
Co to zase píšu za píčoviny? Ani sama nevím. Už naštěstí odešla a jsem tu zase já. A přidávám se k názoru, že staří dědci by si stále rádi nechali vykouřit péro. Aniž by je jakkoliv sralo, že to, co jim většinou visí pod pupkem, smrdí jako zkažená ryba. Přemýšlela jsem o tom, jaký to asi je šukat s nějakým osmdesátiletým pobudou. Možná kdyby se řádně osprchoval a hupsnul by na mě zezdau, ani bych nepoznala rozdíl. Kdyby mi po tomto aktu ještě nechal nějakou korunu na nočním stolku, možná bych ani neprodělala trauma. Všechno je otázka peněz. Neříkám, že bych oprcala důchodce za padesát euro, ale i já mám svou cenu. Za dvacet tisíc zákonitě musí každá roztáhnout nohy i před ležákem. Dobrá, trochu přeháním, ale mám děsnou chuť být hodně vulgární. A možná se i trochu stydím, pač můj blog není tak uplně anonymní. Ale seru na to.
Všichni bychom měli míň přemýšlet a více šukat. Pak by byl svět mnohem snesitelnějším místem na život.
Komentáře
Přehled komentářů
Hi Zuzanka,
This is one of your friends from the UK.
Not heard from you for a long time, you don't seem to use skype anymore?
I do hope your ok.
You can send me an e-mail and let me know what has happened to you the last few years? Have you completed your studies and now working?
My skype is the same and my e-mail is: seanshomepage@hotmail.com
Kind regards,
Sean.
Hi Zuzanka
(Sean, 20. 11. 2010 22:08)