Oogami Part2/1
2
Jako bych letěl. Chvíli pomalu, pak rychle. Ale nepřál jsem si doletět.
Mé přání však nebylo vyslyšeno.
JEDNA
„A jsme tu,“ řekl Lyzen.
Stál nad Oogamim a tiše se usmíval. Protože jeho výstup vůbec nebyl elegantní. Zatímco Lyzen stál, připraven odejít, Oogamiho ta síla odhodila pár metrů do prostoru a natáhl se jak široký tak dlouhý na zem.
Oogami rychle vstal a oprášil si oblečení. Pak se rozhlédl. Byli někde v lese. Kolem nich se tyčily vysoké kameny, které byly určitě opracované a jak si Oogami všiml, byly na nich vyryté jakési znaky. Jejich význam ale neznal. Dokonce i stáli na jakési kamenné ploše. Byl to kruh a na něm také podivné, souměrné čáry, které vytvářely krásný obrazec. Oogami by dal ruku do ohně za to, že už to někde viděl. Nemohl si však vzpomenout, kde přesně to bylo.
„Kamenné pole,“ vysvětlil Lyzen, aniž by se Oogami zeptal. „Je to v okolí jediné místo, kde se shromažďuje magická energie. Je to něco jako… jak bych ti to… maják.“
Jo, magický maják, pomyslel si Oogami. Měl trochu strach, protože mu Lyzen ještě absolutně nic nevysvětli. Začínal být mírně podrážděný.
Lyzen vykročil vpřed, neotáčel se, zda ho Oogami následuje nebo ne, zřejmě to nepokládal za důležité, byl přesvědčen o tom, že Oogami za ním prostě půjde. Oogami vzdychl a rezignovaně splnil jeho nevyřčený požadavek.
„Kam jdeme?“ zeptal se Oogami, když se Lyzen neměl k hovoru.
„Do mého domu,“ prohlásil Lyzen. Podle hlasu bylo zřejmé, že to považoval za zbytečnou otázku. „Kam asi jinam?“
Jistě. Kam jinam?
Lyzen se na něj podíval takovým asi soucitným pohledem. „Neboj, nikdo tě neukousne. Aspoň pokud jim nedáš záminku,“ dodal jen tak mimochodem. „Možná budeš lehce nevycházet s některýma mýma dětma, ale to zvládneš, ne?“
Jistě. Bude muset.
V lese bylo poněkud šero. Proto, když vyšli na mýtinu do přímého slunečního svitu, Oogami zamrkal. Když už se mu zrak zaostřil, zalapal po dechu. Jeho rodiče mu sice řekli, že Lyzenův dům je velkolepý, ale tohle opravdu nečekal.
Blížili se z mírného svahu k tříposchoďové stavbě z šedých kamenných kvádrů, zdobené sloupy a oblouky. Připomínalo mu to historická díla, která znal z Evropy. Pouze místo střechy zde byla rozlehlá terasa velká jako fotbalové hřiště a za ní stoupal prudký skalnatý svah. Oogami měl pocit, že sama stavba byla kdysi součástí skály. Je to spíš účelové sídlo než zdobená stavba, přiznal si však, že královské rodině jistě skýtá mnoho pohodlí a také ochrany. Měl z toho smíšené pocity. Sice byl zvyklý na mrakodrapy a podobné technické zázraky, ale nic takového ještě neviděl.
A – v tom že má žít?
Přes sad došli na dlážděné nádvoří. Plný bázně následoval Lyzena a jen po očku pozoroval elfy stojící v loubí a nahoře na terase, která se táhla po celé přední straně budovy a která pokračovala i za roh. Neviděl elfům do tváří, ale cítil, že asi až tak vítaný nebude.
Co ho překvapilo, byla hlavní brána. Byla totiž v prvním patře a stoupaly k ní schody. Do přízemí žádné dveře nevedly, alespoň ne z této strany. Jako by se ta spodní část k domu vůbec nepočítala. Brána byla otevřená už chvíli před tím, než vešli.
Snažil se jít hrdě a vzpřímeně, nevšímat si tlaku, který cítil. Vešli totiž do místnosti, která ani místnost nebyla, vzdálená strana totiž neměla zeď, jen sloupy a loubí. Stáli kus od terasy, která měla půlkruhový tvar směrem ven a tak to, kde stáli nyní, mohl přirovnat k chodbě. Ta ‚chodba‘ však byla velká jako jedna třída v bývalé škole…
Šli podél terasy, občas tam stál nějaký elf, sem tam zahlédl i něco ušatého. Podíval se doprava, bylo tam další nádvoří a ačkoliv byli v prvním patře, ta napůl travnatá a napůl holá plocha země byla ve stejné výšce jako oni. Přesně jak si Oogami myslel, spodek jako by k domu nepatřil.
Viděl někoho bojovat. Nejspíš cvičiště, pomyslel si. Jedna z postav byl elf s dlouhým mečem, další byl ušatý, jenže měl světle hnědé vlasy a Oogami i na tu dálku jasně viděl zářivé modré oči. Ten bojoval dvěma kratšími a lehce zahnutými meči a měl jasnou převahu. Kolem nich byl shluk dalších postav. Když ten ušatý elfa porazil, zazněl šílený jásot. Ten však ustal v okamžiku, když si všimli Lyzena a Oogamiho. Pohled, jakým ho ten ušatec poctil, se Oogamimu vůbec nelíbil.
Šli dál, zahnuli doprava, pak doleva, jedny dveře, druhé, třetí, Oogami si přišel jak v bludišti. Už dlouho však nikoho nepotkali. Už dlouho… Oogami si vnitřek moc neprohlížel, protože měl co dělat, aby Lyzenovi stačil. Ten totiž nasadil šílené tempo. Oogami sice necítil únavu, ale zdálo se to vůči němu býti ošklivé.
Pak se ocitli před dveřma z těžkého dřeva, byly natřené černě. Před nima stál nějaký muž, určitě to nebyl elf, protože byl starý. Starý jako sám svět, kdyby to měl Oogami říct, ale tak nějak věděl, že by nechtěl mít s tím mužem nějakou rozepři. To rozhodně ne.
Ten muž měl dlouhé šedivé vlasy, volné bílé kalhoty a dlouhou košili, nic honosného, až na výšivky a pak měl plášť tmavě zelené barvy, ten Oogamimu připomínal hodně dlouhou a volnou vestu, u krku to měl sepnuté sponou. V ruce držel hůl. Měl v plánu Lyzena zadržet, ale ten mu k tomu nedal čas.
„Lorde Lyzene, omluvám se, ale Lady Karura - “ začal, ale Lyzen ho přerušil.
„Promiň, Rindile, spěchám,“ řekl jen, otevřel dveře a rychle proklouzl dovnitř.
Když ho Oogami následoval, zaslechl jen, jak si stařec Rindil potichu a zbytečně, spíš tak pro sebe dořekl: „Lady Karura má sezení…“
Už Oogamiho nepřekvapila velikost místnosti, spíš její vybavení. Ono tam totiž skoro nic nebylo, když nebral v úvahu dvě veliká křesla vpředu, velikou a krásně vyšívanou tapiserii vzadu na stěně a svícny po stranách místnosti. Pak ještě několik nízkých, ale na pohled pohodlných sedadel, která z menší části tvořila půlkruh vedle dvou velkých křesel a jejichž zbytek, momentálně prázdný, byl ve dvou řadách před křesly s tím, že tvořil jakousi uličku. V rychlosti jich napočítal tak kolem dvaceti.
Než se stačil vzpamatovat, Lyzen ho stáhnul kousek stranou a pak zamával ženě sedící v menším z hlavních křesel. Ta když ho viděla, jen se ušklíbla a Oogami si konečně mohl pořádně prohlédnout Lyzenovo manželku.
Jedním slovem shrnuto, byla to vlčice. A to krásná vlčice. Byla určitě vysoká, protože postavu měla na ženu velmi statnou. Ne svalnatou, ale měla určitě silnou a pevnou kostru. Měla oválný obličej, tmavě hnědé oči a plné rty a zářivé zuby, které ukázala, když si zívla. Pořádně. Což rozhodně nebyl znak královny… Měla tmavé vlasy spletené v jednom tlustém copu, jejichž barvu nebylo v tom lehkém šeru, co v místnosti panovalo, možno rozlišit. Oogami by se ale vsadil, že hážou odlesky do fialova. Dlouhé hnědé vlčí uši jí nepokojně škubaly a jednou rukou si hrála se svým ocasem. Na sobě měla černé kalhoty, velmi volné kalhoty, Oogami si ale všiml, že tak nějak v půlce stehen jí končí sukně. Nohy měla pohozené jednu přes druhou, druhou ruku v lokti podepřenou o židli a zívala.
Před ní totiž klečely dvě bytosti, které Oogami neznal. Byli malí s hnědou kůží, která byla porostlá jemnými chloupky. Byli bosí, jak na nohou tak na rukou měli dlouhé drápy, špinavé oblečení a Oogami jim skoro nerozuměl, jak drmolili. Byli oba rozladění a ten jeden držel v ruce jakýsi papír. Mával s ním jako s vějířem.
„Tatty je to jassně ttané, Lortto!“ Lordo? Oogami se musel v duchu smát. Mluvili opravdu divně. „On - “ ukázal na druhou postavu „ - nám měl ttát to, co sslíbil a nettal! Žžáttáme…“
„Ano, ano, já vím“ přikyvovala znuděně Karura. Měla ještě hrubší hlas než Lyzen. „Měl vám dát to a to a to, stejně jako před týdnem, kdy jste tu byli s ovcemi, týden předtím s pozemkem, předtím s domem… Proč musíte i s tou největší kravinou chodit sem?“
To stvoření bylo zaskočeno, že je zamítnuta žádost.
To druhé však radostí povyskočilo. „Vittíšž, my ti to ržíkal, žže ty nic nettostane! Tattyten cár si strčž do -“
„My nettovolíme, aby šženská,“ začal znova, ale Karura ho přerušila.
„To už jsme také rozebírali. Můj manžel momentálně…“
To naštvané stvoření si odplivlo. „Šženská!“
Lyzen se najednou zvedl. V očích mu hrály ohníčky. „Máte něco proti mé manželce, Wynthellie?“
Stvoření sebou polekaně cuklo. Ten druhý už byl zpátky na zemi a klaněl se. Velmi hluboce se klaněl.
Lyzen pokračoval, přesně tím tónem, co mluvil u Oogamiho v domě, tím tónem, který naháněl strach a vzbuzoval respekt.
„To, že vašemu kmeni bylo dovoleno žít v naší zemi neznamená, že za vás budeme řešit každou ztracenou ovci, to už jsem vám řekl minule. Mám teď se svou manželkou nějaké řízení, takže když byste dovolili…“
Ani jeden už neřekl ani slovo, jen se klanili a odcházeli z místnosti, jako by jim za patama hořelo. Když se za nima zavřely dveře, Karura se s výdechem svalila do křesla a začala se protahovat. Jako by Oogami před sebou viděl ospalýho psa, fakt…
„Už mě unavují, tihle wenttidi, nebo jak se jmenujou… Vážně je tu musíme mít?“ Odhodila ocas a před mými zraky roztáhla nohy, předklonila se a podívala se pod židli. Pak se, evidentně spokojenější, zase vrátila nahoru.
„Otec mi je tu nechal,“ pokrčil Lyzen rameny a sedl si na zem. Také se díval pod křeslo. Oogami měl najednou touhu podívat se také. Co to tam mají?
„Ten netvor dole konečně usnul,“ prohodila Karura. Vyhrnula si rukáv. „Kousla mě.“
Lyzen se zasmál. Takhle upřímně se zasmát ho Oogami naposledy viděl na Zemi.
„To vůbec není…“ začala ublíženě, ale pak zavětřila a podívala se Oogamiho směrem. „A hele, ono to tu už je?“
Bylo jasné, na koho naráží. Oogami se zhluboka nadechl a musel, chtě nechtě vylést z rohu místnosti. Přešel vzdálenost mezi mina a občas koukl na Lyzena, marně čekajíce nějakou pomoc. Ten se ale stále věnoval tomu pod křeslem. Oogami si stoupl před Karuru a nevěděl, co má dělat. Čekalo se od něj, že si třeba klekne nebo tak něco?
Naštěstí mu k tomu nedala čas, začala zase mluvit.
„Lyzene, víš, jak se k tomu stavím.“
Oslovený jen pokrčil rameny a dál pozoroval to cosi.
„Lyzene, vím, že to byl nápad tvého otce. Já nepopírám intelekt Raizena, jenže, co s tímhle? Jak jsi říkal, nic neumí, žil ve světě, kde nic jako magie neexistuje! Na co ho potřebujeme? Máme pět krásných dětí, které…“
„Které jsou všechno vlci,“ doplnil jí. „Vlci, Karuro, vlci. Vlci v elfské zemi. Ty si to neuvědomuješ, ale já ano. Karuro, elfové nikdy nedovolí, aby vlci plně vládli jejich zemi. Pochop to, konečně…“
Karura se zatvářila ublíženě. Oogami jí docela chápal. Protože je to matka bránící svá mláďata před vetřelcem. Obzvláště před někým, kdo vyrůstal bez magie a bez všeho kolem toho. A Oogami vlastně taky pořádně nechápal, k čemu jim bude.
„A krom toho,“ pokračoval Lyzen a zvedl se, „časem mi bude dělat pobočníka.“
„Rikuson ti nestačí?“ vyjela na něj. Oogami netušil, kdo byl Rikuson a bylo mu to jedno. „Nebo už tě v posteli přestal bavit?“
Najednou Oogami OPRAVDU nechtěl vědět, kdo ten Rikuson je…
Lyzen se jen ušklíbl. „Ale jistě, má drahá. Už víc jak dva roky.“ Dva roky?! „Potřebuji se ho nějak zbavit… a nějak ho zabavit, ty srdceryvný výlevy mě už nebaví… a pokud vím, tak ty máš teď tu chůvu půlelfku, ne, tu Liirii. To je… třetí za poslední měsíc?“
Karura sebou polekaně škubla… „Jak to…“ Zarazila se. „To je moje věc!“ vyštěkla místo toho, pak se zvedla a rádoby uraženě vypochodovala z místnosti. Při tom si něco mumlala.
Lyzen se smál, pak přešel na druhou stranu sálu a otevřel dveře. Oogami si nevšiml, že by tam nějaké byly… Stála tam dívka s tmavými dlouhými vlasy a jasně modrýma očima. „Liirii, pohlídej tu příšeru,“ ukázal pod křeslo, „já jdu pryč. Kdyby mě pak hledala… ať si mě najde.“
Dívka Liirii, která byla poněkud červenější v obličeji – nejspíš poslouchala za dveřmi – přikývla.
Pak Lyzen vyšel ze sálu a pobrukoval si nějakou melodii a Oogami automaticky vyběhl za ním.
Komentáře
Přehled komentářů
moc prosim.. bude dalsi?? jeste dodatek: i hned?
další díl please
(Tigie, 10. 10. 2007 7:40)Ale no tak, už náš zase napínáš a mučíš a trápíš...
příšera
(papaja, 8. 10. 2007 1:48)
příšera pod křeslem má opravdu grády... to vám slibuji
já vím zní to vychloubačně, protože já jsem rovnou u zdroje a vím že se Šárka každým dnem ve psaní zlepšuje (i když těď píše spíš maturitní otázky, takže ji omluvte)je se na co těšit
další díl!
(E..., 5. 10. 2007 22:36)další díl, další díl! ne, opravdu nechci skandovt... jen se mě tahle povídka moooc íbí
yupí
(ki °-°, 5. 10. 2007 19:00)aaach jooo, já to chci číst pořád dál....snad se dočkám brzy :)
!!!!!!!!!!!!!!!!?!!!!!!!!!!!!!!!!
(Lirael, 5. 10. 2007 16:27)
Bombastik...jak jinak....takze uz dodavam jedine ato pokracovani!!=D
L.
....
(Jane (www.zivotni-sen.estranky.cz), 4. 10. 2007 18:12)moc pěkný na druhou řadu jsem se hrozně těšila už aby byl další díl :)
....
(mája-www.majuscinaskrinka.estranky.cz, 4. 10. 2007 16:30)Už se těším na další díl. Jsem zvědavá jak se to vyvine,když jsou teď v té jené zemi. No to zase něco plácám, prostě se těším na další díl a to moc. Achjo,Mě to čekání jednou zabije.
juchů
(Tigie, 4. 10. 2007 15:40)Huráááááááá! A co je to za příšeru pod tím křeslem? Rychle dál
pěkné xD
(Isaaca, 3. 10. 2007 20:15)moc se těším na další pokračování... tohle nový prostředí, vypadá zajímavě^^
chna chna chna
(Arashinka, 3. 10. 2007 15:38)Jupíííííí kdy bude další díl?? ooo zejímavé to je XDDDD
Prosím, prosím, plazím se po zemi....
(Trdlos, 15. 10. 2007 15:32)